Druhý den otevírali SCELETONS. Kapelu jsem nijak neznal a jejich thrash/death ve mne silně evokoval pocit, že jsou kluci velcí fanoušci DEATH. Určitě by si zasloužili i lepší čas. (Pavel)
Ve středu jsme si přivstali, protože jsme cílili na ELBE, jejichž album „Eschatology“ se nám zarylo jako povedené a zasluhující si živé provedení. Logicky se hrálo právě z uvedené desky, protože debut byl instrumentální, a to by na velkém pódiu a pro slušnou návštěvu asi úplně nefungovalo… Zato zpívané písničky sílu mají, místy doslova uhrančivou, na živo fungovaly i v čase popoledním výborně, jen čistý zpěv působil lehce rozkolísaně a nejistě, asi by bylo lepší se držet poloh hrubších. Potěšilo zařazení klipovky „Jizvy“ i hitovky „Looking Back“ a ELBE se postarali o příjemný start dne. (Johan)
Dávno před festem jsem věděl, že ELBE vidět potřebuju. A bylo mi jedno, v kolik budou hrát. No dobře, do dvou v noci bych na ně asi nevydržel. Hrací čas kolem oběda, v době, kdy ještě síly jsou a nohy slouží, nebyl překážkou. Ty časy jsou pro nás důležité. Jsme holt banda zhýčkaných lidí, kteří se válí na intru jako potvory a šetří síly, jak to jde. Poslední album ELBE žeru i s navijákem a stejný pocit jsem měl i z vystoupení, které kapele sedlo. Potěšil skvělý zvuk, jaká úleva po včerejšku. Instrumentálně zručná parta potvrdila svůj cit pro precizně vyšperkované kompozice, kdy každá má nemálo momentů, které nelze vyhnat z hlavy. Závěrečná skladba fungovala i přesto, že chyběl studiový part zpěvačky. A nakonec mi byla i sympatická menší zpěvákova nervozita, kdy ne vše v čistých partech bylo na 100 %, ale rozhodně to nebránilo pozitivnímu zážitku. (Coornelus)
Odpolední program moc lákadel neskýtal, ale po prohlídce různých zákoutí areálu jsme se rozhodli omrknout EVERGREEN TERRACE, prý melodický hardcore vycházející z punkových kořenů. Dali jsme kousek setu a kde nic, tu nic, sterilní průměrný rachot pořád dokola stejný. Ono se sousloví „pořád dokola stejné“ dá samozřejmě použít na řadu kapel, ale u VĚČNĚ ZELENÉ TERASY to na mě nefungovalo, takže strategický ústup. (Johan)
V mnohem lepším světle se představili HEATHEN, u kterých se potvrdil trend zlepšeného zvuku, který byl ve středu obecně všude výrazně kvalitnější než v úterý. HEATHEN patří mezi další pravěké kapely startující v osmdesátých letech, přerušující činnost… podobný případ jako VIO-LENCE a docela podobný i co se dojmů týká. Další parta chlápků v letech zahrála klasický thrash s prstem v nose, VIO-LENCE mi možná přišli o něco zábavnější, ale HEATHEN taky OK. (Johan)
Sem tam se ke slovu mezi skoro samými veterány dostane i mladá krev, jedním ze zástupců nastupující (pravda, již několik let nastupující) vlny byla SCHIZOPHRENIA fungující asi šest let a mající zatím na kontě jedno řadové album. Belgičtí mladíci vtrhli na Obscure stage s elánem a sypali do lidí dobře zvládnutý thrash metal s občasnými deathovými odskoky. Vystoupení bylo energické, pod pódiem se rozjel circle pit, a já si kapelu zařadil do šiku, v kterém mám např. našince FAÜST nebo MURDER INC. (Johan)
PARADISE LOST a KATATONIA vyrazí na festival a jsou tu z toho rázem čtyři kapely. První z „balíčku“ šli na plac BLOODBATH. Studiově kapelu nesleduju, ale naživo mi jejich death metal severského střihu dává smysl a baví mě. Festivalově dobře naladěný Nick, dokonce se i usmál, vtipkuje, a hlavně obstojně bručí do mikrofonu. Nemám připomínek. Solidní vystoupení. (Coornelus)
All stars bands BLOODBATH a STRIGOI, dvě hlavní postavy PARADISE LOST na jednom festivalu, každá v řadách jiné kapely, navíc ve stejný den a krátce po sobě – aspoň že po sobě a ne ve stejný čas. Souboj old school death metal vs. old school dotah metal / crust u mě vyhrála skvadra kolem Grega Mackintoshe, ale nedá se říci, že by to byla výhra jasná a druzí skončili poražení na hlavu. Bavili mě i BLOODBATH, kteří se s tím nemazali a sypali jednoduchou šlapavou muziku, dost odlišnou od toho, co provozují basák a kytarista v KATATONII. STRIGOI byli o poznání syrovější a z mého pohledu zábavnější, navíc jsme stáli pár metrů od pódia a měli všechno pěkně pod nosem. Greg se věnoval jen mikrofonu a chrlil texty s úsměvem na rtu, kapela kolem něj šlapala a hlavně ten zvuk, ten byl předpisově crustově chrastící. STRIGOI jsme si užili jako v klubu, dali celý set a odcházeli jen s pozitivními dojmy, stejně jako lidi, kteří vytvořili, slovy Grega, „nejpomalejší circle pit ever“. (Johan)
Při vší úctě k Nickovi, ten, kdo pro mě dělá PARADISE LOST, je Greg. Jeho kroky pečlivě sleduju a nemůžu si nechat ujít ani STRIGOI. Na cestě je nová deska, debutová je ale stále v živé paměti. Greg v roli jen a pouze zpěváka působí ze začátku lehce rozpačitě, ale stejně jak zvuk se to srovná a pak už je tady jen silná porce death doom muziky v crustovém odéru. (Coornelus)
Zvědavý jsem byl na STRIGOI, kam si Gregor Mackintosh odskočil z PARADISE LOST. Původ v crustu se určitě u Grega nezapře a koncert byl velmi, velmi dobrý a energický. Jako bonus nám byla předložena i pomalá doomová skladba. (Pavel)
ALCEST umí pohladit. Jsem nekritický fanoušek alb „Écailles de Lune“ a „Les Voyages de l'Âme“, ale až na nešťastný „Shelter“ můžu od kapely vše. Tentokrát mi přišel jejich set poměrně sypací – blackmetalový, ale i v něm jsou ALCEST stále milou kapelou a nemyslím to nijak zle. Pohoda, balzám na duši. Při vyslovení jména ALCEST se mi vždy vybaví právě takovéto pocity. (Coornelus)
ALCEST je sympatická kapelka, která během své existence prošla pěkný kousek cesty. Takové překvapení, jaké působila cca před deseti lety, to už samozřejmě není, rukopis mají Neige a spol. daný, ale funguje to hezky, muzika i nenápadné vokály se poslouchají příjemně, ale volání z Obscure stage bylo silnější… (Johan)
Ono volání mělo název PENTAGRAM, legendární kapela z USA, kterou v roce 1971 (!) zakládal osmnáctiletý Bobby Liebling. Dnes osmašedesátiletý dědula (nic ve zlém) stále pobíhá po pódiích a obklopený mladšími kolegy si prodlužuje aktivní hudební život. Nutno zmínit šikovné muzikanty, kteří měli na vyznění koncertu velký podíl, hlavně kytarista Matthew Goldsborough to sázel parádně, ať šlo o typickou pra-doomovou riffovačku, nebo občasná sóla, ale hlavní hvězda byla jasná a svítila zřetelněji než Polárka. V skoro sedmdesáti letech si udržet hlas a energii, to je neuvěřitelné. Bobby poskakoval po pódiu a hlavně neustále neuvěřitelně koulel očima. Jestliže Peťan v reportu z Vídně, kde PENTAGRAM zahráli v pondělí, sypal z rukávu superlativy, kdo viděl PENTAGRAM na Brutalu, vyjadřoval se stejně. Po paní COVENOVÉ v roce 2019 další nezapomenutelné vystoupení, pan PENTAGRAM je démon. (Johan)
Ve středu jsem měl jasno. Na festivalu bylo mojí prioritou vidět nekompromisně samotného ghoula Bobby Lieblinga a jeho PENTAGRAM. Doom s kořeny v hard rocku byla show od začátku do konce. O zábavu se samozřejmě staral primárně hlavní frontman. Jak je možné, že stojí pořád na nohou, to nevím, ale z jeho grimas a pohybů mělo mnoho z nás úsměvy na tvářích. A samozřejmě, i muzika byla top. (Pavel)
PENTAGRAM byli fajn. Bobby valí oči, že mám o ta jeho kukadla strach, ale tady můžu jen pogratulovat k jeho energii a touze vycestovat a nesedět doma v papučích. Pro mnohé lidi zásadní kapela zahrála velmi kvalitní set, který nastolil pohodovou atmosféru. Byť mně osobně jejich skladby nepřijdou nijak extra silné, jejich vliv na doom scénu tím ale nijak nerozporuju. Jak ale Johan zavzpomínal na paní COVENOVOU, tak ta to u mě v souboji bába vs. dědek přece jen vyhrála. (Coornelus)
Jestli někdo funguje jako posel dobré nálady, jsou to další veteráni D.R.I. V jednoduchosti je krása, v mixu thrash metalu, HC a punku netřeba hledat složitosti, důležité je si to hezky užít a přenést energii do publika, které už mělo v osm večer leccos nachozeno. DIRTY ROTTEN IMBECILES splnili všechno uvedené beze zbytku a svým crossover thrashem rozhoupali diváky v zadních řadách – ti v předních samozřejmě řádili v točkolotoči a nezastavili se, stejně jako frontman, u kterého rozhodně není znát šedesátka na krku. (Johan)
Na oblíbence VULTURE INDUSTRIES, kteří si v Česku udělali jméno účinkováním na žel již neexistujícím festivalu Phantoms of Pilsen, jsem musel aspoň na chvíli zajít, abych si oprášil vzpomínky na parádní koncerty v režii sympatického předáka Bjørnara Nilsena. O deset minut opožděný začátek znamenal zkrácení předpokládané účasti na norských avantgardních umělcích, ale i ta chvíle stačila ke zjištění, že je všechno při starém, že kapela sází chytlavé songy, že zpěvák je pořád šoumen a že z hlasového projevu pranic neslevil. Ale volání japonské divočiny bylo silnější… (Johan)
IGORRR by se mi měl teoreticky líbit hodně, ale ani nevím proč, vždy ho po jednom poslechu odložím na neurčito. Možná je to tím, že jsem tenhle huhu koktejl nasával plnými doušky od MR. BUNGLE, následně od CARNIVAL IN COAL a už asi nemám na podobný mix tolik chuť. Ale asi bych musel být hluchý, abych neslyšel, že IGORRR svou hudbu dotáhl do jisté dokonalosti a musím říct, že živá performance mi vytřela zrak. Zvukově skvělé, vizuálně parádní. Veškerá kombinace zvuků mi dávala dohromady smysl a celkem chápu ten velký humbuk. Jsem rád, že jsem tenhle projekt konečně viděl živě. (Coornelus)
SIGH jsem na Brutalu viděl dvakrát, v roce 2010 jsem stihl jen kousek, v roce 2016 celý set „na dvorku“, letos se Mirai, Dr. Mikannibal a spol. (kdo hrál na kytaru, si doteď nejsem jistý, byl to You Oshima, nebo nějaká žena?) posunuli na Obscure stage, kde jim to sedlo. První song zněl ještě všelijak, zvuk si sedal, ale od druhého to byla jízda jako na horské dráze. Paní doktorka tentokrát vsadila na ošacení připomínající japonský dávnověký kroj, ale hořící bibli, svíce i pohár doma nezapomněla, takže kromě ohníčku spalujícím knihu knih na sebe kapala vosk ze svící i z ohnivého poháru, k tomu stihla hrát divadlo, zpívat a zahrát, pravda jen krátce, na saxofon. Chytlavá muzika pulzující v rytmu dejme tomu speed/black/thrash metalu odsýpala a celý set utekl neuvěřitelně rychle, já se bavil náramně, protože právě ony krasojízdy mě baví a na živo samozřejmě zabírají. (Johan)
SIGH jsou moje oblíbená parta a rád vzpomínám, jak jsem na BA v roce 2016 v Octagonu očumoval andělská křídla Mikannibal. Ta tentokrát doletěla bez křídel, ale zato v japonském hávu. Každopádně tentokrát měla menší roli. Zpívala méně, ale zase se starala o zábavu. Hořící bible, zapálené svíce, polévání se voskem… Snažila se hrát na saxofon, ale ten, stejně jako dalších x zvuků, jel dost z playbacku. Jednou nastala tragikomická situace, když saxofon hrál, ale milá Mikannibal si toho nevšimla a začala na svůj nástroj „hrát“ o pár vteřin déle, aby po chvíli přišla na to, že je to blbost. Ale komu by to vadilo, když ten celý ansámbl frčel jako šinkansen. Dobrou práci odvádělo kytaristo. Dodnes netuším, a takových nás je víc, jakého pohlaví to bylo. Osobně mě bavila víc první polovina setu, kde druhá a třetí věc byly z pro mě nej desky kapely „In Somniphobia“. I přes zábavný a zvukově precizní set byla druhá polovina lehce se slévající, protože to kapela valila v rychlém tempu a vznikl z toho díky bicím thrash/speed metal s blackovosymfonickými momenty. Přesto se jednalo o nadupaný set, který toho v roce 2016 zdaleka nedosahoval, ale i tak byla radost po čase tuhle partu vidět. (Coornelus)
Za tmy to rozbalilo japonské divadlo SIGH se svým crossoverem míchajícím heavy (nebo speed) metal s nějakým tím bleskurychlým sólem a trochou toho black metalu, toho i díky stylizaci. Sem tam nějaký ten ohýnek, hořící kniha a tak. Set byl intenzivní a chytlavý. Moc se mi líbily kostýmy jednotlivých účinkujících. Naposledy, když jsem je na BA viděl, to bylo za dne a i když to bylo dobré, koncert letos byla prostě paráda. (Pavel)
Že není pořád posvícení a neradno věřit všemu, co se píše v programu, dokládá krátká zkušenost s HANGMAN´S CHAIR. Začátek v Bastionu opět posunutý, navíc kapela začala nekonečným intrem, které mělo trvat tak čtvrtinu času, po něm následovala unylá asi doomrocková muzika, do které jeden z kytaristů kuňkal čistým hlasem. Nevydrželi jsme déle než jeden song. (Johan)
První větší kolize. Jít na black metal nebo black rock? Vyhrál to Nergal se svými ME AND THAT MAN. A volba to byla dobrá. Kapela mi se svým debutem sedla, ale jak tak koukám, musely se udát nějaké změny, protože na pódiu rozhodně není „that man“ John Porter a jeho party zpívá někdo jiný hrající na basu. Holt nelze usledovat vše a je pravda, že po debutu jsem je pustil z očí. Což je chyba, protože na stagi to byla velká jízda. Perfektně seštelovaná kapela sázející hit za hitem. Všechny skladby jsou vyluhovanou esencí toho nej, co podobný styl nabízí, ale zároveň jsou v podání ME AND THAT MAN tak uvěřitelné, že bylo jednoduché mě dostat do hry. Nergal překvapivě moc nezpíval a ani nehrál tolik na kytaru, ale přesto přitahoval největší pozornost. Ač mi jsou BEHEMOTH volní, uznávám, ten chlap má charisma. A když už by mi nějaká z rychlejších skladeb přišla slabší, ty pomalejší mají mnohem větší kouzlo, dokázal Nergal udělat něco, čím publikum dokázal vyhecovat. Díky kratší délce skladeb se dostalo na mnoho songů, ale v paměti nejvíc zůstane sborový zpěv celého publika při refrénu na „My Church Is Black“. Klobouk nekupuju, ale mít ho, smekám. (Coornelus)
Vrchol středeční noci obstarali DARK FUNERAL, kapela, které nelze nic vytknout. Parádní zvuk, skvěle dramaturgicky poskládaný setlist, v němž se střídaly tradiční vyhlazováky s epickými songy plnými uhrančivých pasáží. Šéf kapely to má pevně v rukou, předák Heljarmadr se evidentně vyzpíval a dával to s přehledem. (Johan)
DARK FUNERAL logicky nestíhám. Dávám pár minut posledního songu a slyším, že zpětné reakce pějící chválu o skvělém setu jsou pravdivé. Další kapela, kterou doma nemám na talíři, ale naživo je to vždy bravurně odehrané, zvukově podchycené a v dobrém slova smyslu zábavné. Tahle kolize mě mrzí. (Coornelus)
Poslední „sázka na jistotu“ byla pro mne AMENRA, kterou jsem viděl před několika měsíci v Praze. Kapele sluší, dle mého, menší pódium, ale i na BA předvedla skvělé vystoupení a zase si o kousek víc spravila reputaci po jejich nemastném neslaném druhém koncertu, který jsem viděl před nějakým tím rokem. Nyní to bylo celkově počtvrté. (Pavel)
Highlighty druhého dne: DARK FUNERAL, SIGH, STRIGOI (Johan)
Fotky: Pavel (pěkné), Johan (mobil)
