Po deseti letech od vydání knihy mapující dvacet let festivalu Brutal Assault je tady podobný produkt o druhém nejvýznamnějším festivalu extrémní hudby a dalších extrémů a obscénností u nás, Obscene Extreme.
Samozřejmě se nabízí srovnání, který promotér to udělal lépe a zajímavěji, já to odbudu rovnou na začátku: oba to udělali parádně. Rozdíly tu samozřejmě jsou, a nemalé, ten viditelný na první pohled je, že Brutální kniha je jen jedna, vázaná v pevných deskách, čítající 440 stran, naproti tomu Obscénní knihy jsou čtyři, brožované, každá o cca 200 stranách a všechny čtyři díly jsou uložené v pevném boxu. Ono by bylo technicky možné udělat vázanou osmisetstránkovou bichli, ale kdo by ji pak udržel při čtení v rukách? Takže za mě rozumné, většinou čtu vleže a pětikilový macek by mě asi zavalil. (úsměv) Obsahově se knihy rovněž liší, ale zároveň překrývají – obě nabízí barvité pohledy na dění kolem festivalů, obsahují ohlasy kapel, fanoušků, členů pořadatelských týmů apod. Tolik obecně, např. pro ty, kteří starší výtisk vlastní a o novém neví, nebo přemýšlí o jeho nákupu.
Já jsem přemýšlel asi sekundu – jakmile jsem zaregistroval, že kniha We are Obscene Extreme vyjde, vyplnil jsem předobjednávkový formulář a pak už jen čekal, až ji přepravní společnost doručí. Doručena byla v krabici vyrobené jen pro ni, polepené páskou s logem projektu a kromě knih se z boxu vysypaly samolepky, záložka a hlavně ručně psané poděkování podepsané samotným Čurbym – příkladný zájem o fanoušky. Přitom já až takový fanoušek nejsem, byl jsem na Obscenu všehovšudy jednou. Asi trochu ze zvědavosti, hodně díky tomu, že jsme tehdy jeli dva a udělali si hezký výlet. Další už ne, ale nikoliv proto, že by se mi na OEF 2013 nelíbilo, ale protože jsme už příště nějak neřešili, jestli jet, asi měli jiné nápady na začátky prázdnin s dětmi atd. A taky nejsem úplně cílovka, protože některé grindové kapely mě nebaví, stejně tak nemusím pohledy na nafukovací plážové blbinky, ujeté kostýmy, věšení lidí na háky a podobné typy show. Ale to jen na okraj, i přesto jsem se na knihu těšil, protože mě čtivo týkající se hudebního světa vždycky zajímalo a zajímá.
Vlastní box (nebo šubr, jak se píše na webu produktu) je parádní, vyrobený z pevného kartonu, obsahující stylové ilustrace, reliéfy, název na hřbetu zlatým písmem. Čtyři díly mapující dvacet pět let akce jsou vyvedeny v barvách základního barevného spektra, chybí žlutá a fialová, jinak jdou po sobě jako na duze. A chronologicky. Nevím, jestli autoři přemýšleli o jiném způsobu řazení kapitol, ale mně, pořádkumilovnému tvoru, je tento způsob po chuti. V první řadě je vidět progres, jaký festival zažil, od oslavy narozenin v roce 1999 po velký festival s mezinárodním věhlasem. Ale není to tak, že by byly knihy udělány jako suchá statistika, to by asi nebavilo ani archiváře, mě a Láďu Olivu. (úsměv)
Ony se všechny ty nitky různě proplétají hlavně v rozhovorech, kterých je ve výtiscích 41. To jsem nepočítal, to uvádí anotace. A rozhovory jsou pro mě stěžejní, nejzajímavější položkou obsahu. Líbí se mi nejen to, jak jsou vedeny, ale zároveň výběr odpovídajících, kteří pokrývají různorodé spektrum lidí nějakým způsobem se na festivalovém cvrkotu podílejících. Takže pronajímatelé areálu, lidé chystající občerstvení, stage manažeři, kameramani, fotografové, zvukař, grafici, fanoušci z tuzemska i ciziny, členové crew, uvaděč, muzikanti, produkční atd., je toho opravdu hodně a čte se to parádně. To je hlavně náplň jedničky a dvojky, trojka je na poli rozhovorovém zaměřena na zahraniční expanzi v letech 2013 až 2015, kdy se konaly OEF na dalších kontinentech. Tenkrát se o potížích hlavně v Mexiku a Indonésii hodně psalo i mluvilo, akce nedopadly dobře, v knize jsou taky hojně diskutovány jak pomocníky na místech konání, tak Čurbym – a velmi otevřeně. Čtvrtá část by se dala označit jako rodinná, protože obsahuje rozhovory nejen s Čurbym (opravdu velký, podrobný a poutavý rozhovor na ploše třiceti stran), ale i s jeho partnerkou Monikou a pěti dětmi, které se různou měrou na festivalovém dění rovněž podílejí. Zajímavější jsou logicky s Monikou a nejstarší dcerou Anetou, které toho obstarávají nejvíc, s mladšími je to občas spíš úsměvné. A ačkoliv rozhovory vznikaly několik let, nic to na jejich atraktivitě neubírá.
Nejen rozhovory jsou čtyři díly „napěchovány“; když jsem napsal tohle slovo, napřed jsem ho chtěl nahradit jiným a psát o dalších slovech, ale když už, tak jestli jsou něčím napěchovány, tak jsou to fotografie. Jak jejich kvalita (technické možnosti v roce 1999 byly jiné než v roce 2024), tak to, jak na nich vypadají fanoušci a muzikanti, je svědectvím, jak se časy měnily. Možná je těch fotografií až moc; možná by některým více svědčil menší formát (fotky jsou různě velké, od těch, jež zabírají dvojstranu, po menší, kterých se na stránku vešlo osm, když nepočítám úzce zaměřené galerie, v nichž je na straně fotek osmnáct); možná sem tam uteklo, že se stejný obrázek objevil dvakrát, ale při té náloži se to dá pochopit.
Nikoliv tedy napěchovaný, ale pěkně naplněný je obsah i ohlasy od muzikantů. Vzorek je možné přečíst na webu OEF, jsou to takové ty názory na festivalové dění nebo zážitky účinkujících, těch se (zase podle anotace) sešlo 109 a jde o pestrou paletu slov od velikánů metalové a grindové scény po členy menších kapel. Namátkou Chris (AUTOPSY), Eisen (BLOOD), Barney (NAPALM DEATH), Tom (SODOM), Lee (DARKNESS), Robert (SIEGE), Deek (OI POLLOI), Kam (MASSACRE), Pišta (ČAD), Trey (DYING FETUS) – to jsem napsal ty, na které jsem teď náhodným otvíráním sešitů narazil. Je určitě potěšitelné, kolik lidí si našlo čas, aby přispěli pár slovy, všichni si hraní, organizaci a atmosféru akce pochvalují, až je těch chvalozpěvů možná moc, respektive je moc těch ohlasů, které se logicky celkem překrývají a zní jako přes kopírák – a když to čtete popadesáté, začíná se to slévat.
Kniha má celkem 33 kapitol, což sice neštymuje s 25 lety OEF, ale své kapitoly mají i všechny mimočeské zastávky, takže to takto nabobtnalo. Každá kapitola je uvozena hned dvakrát – koláží artefaktů spojených s daným ročníkem (visačkami, backstage passy, guestlisty, programy, obaly festivalových CD, vstupenkami…) a třemi čtyřmi větami, které uvádí nejdůležitější události nebo zajímavosti, a potom plakátem každého ročníku – na těch je vidět, jak se grafika vyvíjela a posunovala.
Grafika čtyř knih je skvělá, žádný punk, vše je hezky srovnané, velikost písma je optimální, nadpisy ročníků pěkně sjednocené, naopak u rozhovorů je použito několika mustrů, vše je promyšlené, aby kniha nebyla uniformní, ale zároveň zůstala přehledná. Za mě v tomto směru dobrá práce, pokud bych měl uvést nějaké mouchy, tak je nenalézám, ale mušky ano, občas se dá objevit nějaká pravopisná nebo slovosledová chybka, ale při náloži textu se to dá pochopit a tolerovat (je jich opravdu minimum). Pochvalu zaslouží i kvalitní lesklý papír a taky skutečnost, že kromě české verze vyšla i anglická, protože na OEF mají zahraniční fandové většinu.
Abych to nějak uzavřel – pro pravidelné účastníky OEF nezbytnost, pro fanoušky extrémní hudby, kteří si rádi čtou o hudebním dění, radost.
- 33 kapitol, předmluva, doslov, 784 stran, náklad neuveden
- Autoři: Miloslav Čurby Urbanec, Martin Bilos Bílek, Aneta Urbancová, Adolf Vondrka, Monika Žáková
