V pozvánce na zde popisovaný večírek jsem psal, že čekám jak Brutalové nedočkavce, tak zaryté odmítače monstr akcí – a byl jsem zvědavý, v jakém poměru oba tábory do Národního domu dorazí. Ve finále bych to viděl na plichtu. Celkem překvapila partička ze země galského kohouta a velmi potěšili dorazivší manželé Jelínkovi (DYING PASSION).
Pořadateli Ctiboru Podmanickému se podařilo dát do kupy žánrově pestrý výběr kapel, takže spokojený odcházel prakticky každý fanda tvrdě metalových odvětví.
Celé to odpálili s úderem devatenácté hodiny goregrindoví HYSTOS. Třebaže nejsem cílovou skupinou produkce ze řetězu urvaných divočáků, nemám k jejich setu zásadních výhrad. Jak jsme zvyklí, dvojice drticí struny oblékla nemocniční mundúry (basák notně zakrvácený a aby nepohodlí neměl málo, přidal plynovou masku), zpěvák pro změnu část (horní) oděvu odhazuje a HYSTOS s neskrývaným smyslem pro humor pumpují do lidí kousky jako jsou „Odčervená Karkulka“ nebo ultra dlouhá „Křeč“. Zvyk je železná košile, proto i závěrečná píseň nemůže být jiná než legendární „Hřbitov“ za asistence manažera Richarda „Lecterra“ Havleho.
S druhými TREDIS HARM ANY jsem měl tu čest na Agressive festu v Pohoří (tuším ročník 2020), a jestli si dobře vzpomínám, ve středním až pomalém tempu valící death metal mne vcelku bavil. Co mne tenkrát nebavilo, byly skoro až humpolácké texty v rodném jazyce. Ty se tentokrát buď nekonaly, nebo mi záhadně utekly, každopádně mi pondělní vystoupení sedlo mnohem lépe a bavilo.
Zástupci černého kovu dorazili z Polska pod jménem LILLA VENEDA. Jestli se nemýlím, stali se právě oni viníky nabraného zpoždění, jehož důvod mi zůstal utajen. Ještě při konečném dolaďování jsem se musel při pohledu na okapucovanou „pandu“ svírající mikrofon lehce pousmát a vyslat pohledy směrem k vysokému stropu. Výchovný záhlavec přišel vzápětí. Nesuď dne před večerem a neušklíbej se nad něčím, co neznáš a ani jsi neslyšel, přitroublý pisálku! Ještě týž večer se úšklebek změnil ve spokojený úsměv a zdvořilostní plácání se měnilo ve frenetickou odezvu po každé další skladbě, ale jak moc mne to bavilo a jak hlubokou stopu chlapi zanechali, jsem si uvědomil až den následující. Asi bylo třeba zážitek nechat dozrát a uležet. Jejich black-death netrpící nouzí o silné melodie, přitom nic netratící na síle a agresivitě, mne baví čím dál víc a pokud neznáte a váháte, troufale doporučuji.
PAČESS byli jednoznačným tahákem pondělního večírku. O potenciálu téhle smečky jsem se zmiňoval již několikrát a mám velkou radost, že se jim ho daří s každým dalším albem a vydařeným koncertem naplňovat. Vlastně poprvé jsem mohl pořádně okusit a vychutnat sílu nové sestavy, která je navzdory obrovské úctě, jíž chovám k odchozím členům, jedním slovem zabijácká. Sic nabitá osobnostmi, přesto prostá ego-taškařic a působící jako nerozbitný monolit. Máte-li nabito sakramentsky kvalitním materiálem a muzikanty, kteří ho s přehledem naservírují i živě, můžete se při hraní bavit a všelijakými vtípky a blbůstkami vyrábět spousty pozitivní energie, která ani pod pódiem nezůstává bez odezvy a řádně nabobtnaná se vrací kapele zpátky. Tom F. Hanzl byl v naprosté hlasové pohodě a píseň „Poupě“ znamenala v jeho podání zážitek, jež zůstane uchován v paměti po dlouhý čas. Ono ale těžko hledat skladbu, která by snad mířila mimo terč a více, či méně nezaujala. Jen namátkou: „Butan-2,3-Dion“, „Poupě“, „Sommelier“, „Jako most k lidem“, „Dějství prvé“, „Dějství třetí“, „Až listy zrudnou“… Několikrát mne při setu PAČESSovců napadlo, že by se v této formě neztratili ani na Brutaláckém velkém pódiu. A co neztratili, oni by to dokázali víc než solidně rozhýbat.
Posledním v řadě, thrashmetalovým řezníkům SADISTIC HANNIBAL se omlouvám, ale i kvůli menšímu zdržení se čas mezi ulehnutím a zvoněním do rachoty volajícího budíku zúžil na takovou míru, že bylo chtě nechtě třeba vyrazit k domovu a kapelu si nechat na příště.
Jinak rozhodně vydařený večer s parádní porcí kvalitní muziky.
Fotky: Veronika Špundová
