Silami je třeba šetřit, takže ve čtvrtek jsme cílili až na LOST SOCIETY, kteří začínali v 16.00. Jenže jsme netušili, jakým posunem kapela prošla a jak moc se „vzdálila klasickému thrashovému vyznění“. První věta z webu nemusela až tolik znamenat, varovat nás měla následující slova: „a se zapracováním melodičnosti zamakala na moderních groove polohách, takže snese srovnání s TRIVIUM, SYLOSIS nebo DEVILDRIVER“. Netuším, kolik nových fanoušků kapela získala, ale ti starší lomili rukama – my jsme nevydrželi ani první song. Vlezlé melodie, protivný melodický zpěv, uááá… (Johan)
Z rachoty jsem fofroval hlavně kvůli setu CATTLE DECAPITATION a co čert nechtěl, stihnul jsem ještě závěr finských LOST SOCIETY. Považuji sám sebe neskromně za osobu vstřícnou a otevřenou v podstatě čemukoliv, ale tady mi bylo hodně smutno. Původně thrashová nadějná omladina se proměnila (slovo vyvinula fakt neberu) v groove/nu-metalovou estrádu pro náctileté a kráčí po cestě, kam se mi za nimi vůbec nechce. Nedočkavě sleduji hodiny a toužebně vyhlížím konec. (Horaguru)
Jsem cvok, který sem tam zamíří někam, kam by při použití rozumu jít nemohl. Ale pořadatelé nabádají k návštěvám vystoupení kapel, o kterých nic nevíme, tak jsem podlehl vábení na „zběsilou a výbušnou energii, která žene PUPIL SLICER kupředu a která jejich zuřivou směs mathcoru, death metalu a grindcoru činí zásadním poslechem, protože ojediněle spojuje ostré hrany a kosti drtící intenzitu všech uvedených žánrů.“ Možná to tak někdo vnímal, já ne, kapela působila jako sotva průměrné kombo s šéfkou oděnou v pyžamu, která na živo nedosahovala agresivity ani extravagance z videí dostupných na netu. Tohle šlo mimo moje chápání, myslím, že to jednoduše nebylo dobré. (Johan)
Ve čtvrtek jsem měl několik headlinerů, které jsem viděl a kvůli kterým jsem vlastně i jel na festival. Rozhodně mezi nimi byli CATTLE DECAPITATION, legendární deathgrind, který se nebojí sáhnout i na hudební prvky typické pro black metal. Celkový mix pak je parádní a nekompromisní rubanice namíchaná s velkou dávkou atmosféry během mluvených intermezz. Z Travise Ryana stříkal pot, vokál mi přišel lehce zahuhlanější než obvykle, ale určitě ne nějak „vykurvený“. Set si udržoval relativně standardní úroveň. Dost profesionální, nicméně žádná výrazná šou nebo extrémní grimasy. Dost mě mrzelo, že nehráli skladbu „Kingdom of Tyrants“, ale vzhledem k představení nové desky „Death Atlas“ to tak nějak chápu, že jako zavíračka byla použita skladba právě z aktuální placky. (Pavel)
CATTLE DECAPITATION jsou dobrá kapela. Domácímu poslechu jsem jim šanci kromě poslední a velmi dobré desky nikdy nedával, ale naživo mě lákali. Levá stage zase haprovala, ale celkem to šlo. Kapela se s tím nepárala a nakládala naplno, což platí o bubeníkovi a hlavně zpěvákovi, který svými vokálními variacemi předváděl divy. Sound kapely mi v jednu chvíli přišel jako srážka ANAAL NATHRAKH s CRADLE OF FILTH. Každopádně CD jsou originál a v Jaroměři se jim zadařilo. (Coornelus)
S CATTLE DECAPITATION je to docela jiná procházka než s LOST SOCIETY. Poslední album „Death Atlas“ se u mne těší veliké oblibě, proto chtěla-li si mne kapela získat na svou stranu, byl úvod v podobě „The Geocide“ tou maximálně správnou volbou. Nový materiál střídají letité pecky, zklidněné rozkvetlé pasáže jsou rozcupovány grindovými úseky a do toho všeho mručí a řve fantastický Travis Ryan. Očekávání naplněna po okraj. (Horaguru)
Americká divočina CATTLE DECAPITATION trochu doplatila na nepříliš kvalitní zvuk, hlavně kytarová sekce zněla podivně, ale i přes tenhle handicap se dalo mluvit o podařeném setu, z něhož jednoznačně vyčníval zpěvák, který ohýbal hlasivky na všechny extrémně metalové a grindové strany. Členitá muzika, vysoké nasazení, práce odvedená na výbornou, zvuk za tři. (Johan)
Halas bojišť první světové války, uniformy zúčastněných armád a death/doomová sekerčina svolala na Obscure scénu zástupy prahnoucí po produkci ukrajinských 1914. Když v Pařátu vyšel monster článek o zmíněných muzikantech, pár poslechů jsem zkusmo dal a třebaže nemůžu mluvit o nějakém zavržení, o přímém zásahu na komoru hovořit též nemohu. Na živo však bavili. Došlo pochopitelně i na proslov o posraných ruských okupantech a jedinou pidi kaňkou byl zvuk, se kterým si větřík pohrával dle libosti. (Horaguru)
Na 1914 jsme vyrazili s Horaguruem s tím, že uvidíme… A ukrajinská vyhajpovaná kapela (vyhajpovaná ještě před nešťastnou válkou) nás na Obscure stage udržela celý hrací čas. Muzika čerpající z doomu, sludge i death metalu si podmanila početné zástupy fans – těžko říci, zda i kvůli oné válce a podpoře kapely ze sužované země – a servírovala potemnělou chytlavou muziku, která se poslouchala fajnově. Pánové na pódiu i nějak vypadají, používají dobové kostýmy, zpěvák neposeda tahal z hrdla hluboké polohy a samozřejmě mezi songy reagoval na nesmyslnou válku, což se u davu setkávalo s pozitivními ohlasy. Nechyběla ukrajinská vlajka na pódiu ani mezi fanoušky. (Johan)
1914 jsem chtěl vidět, ale… chvilku jsem zaváhal debatou na louce a těch lidí, co se na a před Obscure stagi nahromadilo, my nedávalo šanci proniknout na viditelnou úroveň. Myslím si, že tahle kapela měla hrát na velké scéně, protože tady nešlo jen o hudbu, ale i o akt solidarity, který by rádi kapele a Ukrajině někteří z nás vyjádřili. (Coornelus)
Před vystoupením ASPHYX stíháme i konec setu KATATONIE, který působil naprosto dokonale. Pánové odhodili deathmetalové postupy spolu s ukončením setu BLOODBATH ve středu a naladili se na melancholickou notu, k tomu dokonalé melodické vokály a příjemný zážitek byl zaručen. S námi ale silněji rezonovala produkce ASPHYX, kteří nikdy nezklamou a vždycky pobaví. S tradičním nadhledem, s chrastící kytarou, drnčící basou, starodávně znějícími bicími (rytmičák!) a Martinovým řevem dokázali strhnout řadu pomatenců k divokému křepčení, na jehož obvodu jsme chvíli postáli, a za další chvilku jsme raději vyklidili pozice a sledovali koncert z pohodlného odstupu. Jinak Martin opět působil uvolněným sympatickým dojmem, jako jeden z mála přidal několik slov na adresu pana Putina a lidi s ním samozřejmě souhlasili. Mně tyhle politické proslovy a proklamace přijdou na metalovém pódiu zvláštní, ale každého věc, jaké názory prezentuje. (Johan)
ASPHYX jsou klasika klasik. Víte, co dostanete. Víte, že to bude fajn. Zároveň víte, že vás to nemůže překvapit. Každopádně kouzlu Martina a jeho milému vystupování nelze odolat. Logicky zazněly jak novodobé hity – „Deathhammer“, tak i ty třicet let staré vykopávky. V rámci setu poslal Martin svůj vzkaz do Ruska, což mě překvapilo, že během festivalu udělalo jen minimum interpretů. Kdy jindy… (Coornelus)
Krátce před devatenáctou hodinou se na jednom ze dvou velkých pódií chystala legenda legend ASPHYX se sympaťákem Martinem Van Drunenem v čele. Jedna z kapel, u které sice ctím a respektuju její dávnou minulost, ale mnohem mnohem blíž mám k letům současným, respektive časům nedávným. Stále ještě aktuální „Necroceros“ je opravdovým klenotem a rozdováděný kotel při „Knights Templar Stand“ je pádným důkazem o hitové potenci holandsko-německé grupy. Tohle je death metal bastardi! A další super výhřevné poleno pod bublající kotel „Deathhammer“. Ono ale o které z písní lze mluvit jako o zívačce? Vyvážený playlist, skvěle se bavící zkušení bombárďáci a neméně skvělí fanoušci – to nemůže dopadnout špatně. (Horaguru)
PARADISE LOST se řadí mezi rutinní kapely, ale já mám pro ně slabost. Jejich devadesátkové desky patří do mého zlatého fondu, a tak jsem ocenil otvírák „Enchantment“ z „Draconian Times“ stejně jako „Forever Failure“ z totožného alba. PARADISE LOST namíchali rozumný mix, kdy novější věci zapadají plynule mezi ty staré, osvědčené a vítané. Léta čekám na to, až PARADISE LOST budou hrát „True Belief“ z mojí top desky „Icon“, ale ne a ne se dočkat. Náplastí ale tak byla uhrančivá „Emberrs Fire“. Nemohly chybět dvě hitovky z „One Second“ a to titulní věc a v závěru setu i nutná „Say Just Words“. Překvapením byla věc „Eternal“ z druhého alba „Gothic“, naopak očekávaná byla stěžejní „As I Die“. Radost mi dělalo i nasazení muzikantů a Nickův dobrý zpěv, zažili jsme od něj už i hrůzné výkony, a jeho dobré rozpoložení, které si přenesl už ze setu BLOODBATH. Celkový dojem za jedna. (Coornelus)
Láska mého mládí, skrze nepřekonatelný odpor odvržená ve středních letech a znovu přivinutá na hruď v čase přicházejícího staří, další z legend PARADISE LOST. Je vcelku nepodstatné, že jak Mackintosh, tak Holmes, probudili touhu po razantnější hudbě mimo domovský přístav, důležité je, že se tak stalo a alba, potažmo koncerty jsou opět velkou radostí. Pro zaprděného staromilce obzvlášť. Vždyť já v nadšeném opojení koušu i „One Second“, pár let nazpět věc nemyslitelná! PARADISE LOST už z logiky věci nebyli nikdy partou ztřeštěných hopsálků, proto ani na BA se nemohl nikdo divit, že vizuál frčí dle najetého scénáře. Holmes se zaklíní do stojanu s mikrofonem, Mackintosh soustředěně hledí na svou sekeru, basák Edmondson nakráčí na svou značku, kde setrvává do konce a pohybové senzory tak registrují povětšinou míhající se lysohlávku rytmického sekerníka Aedyho a končetiny, plus občasnou vrtuli mladičkého tlučmistra Väyrynena. Vždyť ono je to ve výsledku vlastně jedno. Pokud mi dobře naladění muzikanti (Holmes skoro až nezvykle dobře) servírují pecky „Enchantment“, „As I Die“, „Embers Fire“, „Eternal“, nebo z novějších „No Hope In Sight“, ať si k tomu klidně sednou a nasadí masky Mickey mouse, za mne pecka vystoupení. (Horaguru)
Před vystoupením PARADISE LOST se na festivalové aplikaci objevila skvělá zpráva – americké úřady nepustili do letadla dva členy kapely UADA. Omlouvám se fanouškům kapely za tato slova, ale já jsem to tak cítil a americké administrativě na dálku děkoval. Proč? Protože PARADISE LOST a SHAAM LAREIN se podle původního programu měli časově překrývat a dilema bylo těžké – nakonec jsme s Coornelusem usoudili, že PARADISE LOST můžeme vidět častěji a dáme tedy přednost švédské kapele. UADÍM prohřeškem čert ví vůči čemu se situace vyřešila a my si mohli dopřát dva dva sety, které patřily k vrcholům festivalu. PARADISE LOST zahráli skvělý set plný hitů, které milujeme, SHAAM LAREIN pak ideálně sedli na malé pódium v Bastionu a odehráli napínavý koncert, který postupně gradoval, jak se kapela blížila doom metalu s okultním nádechem. Šestičlenná parta konečně mladých muzikantů a zpěvaček začala hůře poslouchatelnými písněmi, v nichž se šetřilo kytarovými tóny, ale postupně produkci zahušťovala a přidávala hojněji i klávesy, a co bylo asi ještě zajímavější, měla tři zpěvačky, které odváděly výborné výkony. Hlavní zpěv obstarávala Shaam Larein, dívka s blízkovýchodními rysy, která střídala gotické polohy s expresivním řevem, další dvě slečny jí zdatně sekundovaly, což se týkalo i pohybových kreací – a navzdory produkovanému occult psych rocku (za mě i metalu) se partička obešla bez tradičních žánrových propriet v podobě svící, kadidel apod. (Johan)
Děkuju Johanovi, že mě dotáhl na SHAAM LAREIN. Ač mám podobné spolky v oblibě, zvlášť, když tam zpívají ženy, tahle kapela mě studiově neoslovovala. Ale koncert měl svoje čaro. Ze začátku mě kapela lehce uspávala a trvalo mi se do jejich hudby dostat, ale druhá polovina už fungovala velmi dobře. Tři slečny, z nichž vyčnívala hlavní zpěvačka, dlouho jsem si myslel, že je to dvojče Marthy Issové, přitahovaly oči. Kapela v kategorii okultního rocku/doomu asi neokouzlí, nemůžu nesrovnávat s koncerty třeba takových JEX THOTH a BLOOD CEREMONY, k nimž mají po kompoziční stránce ještě daleko, ale vzhledem k zjevnému mládí je tady určitě potenciál pro další krok nahoru. Když to ale shrnu jako celek, jednalo se o velmi příjemný set. (Coornelus)
AS I LAY DYING slibovali nabušenou show s nabušeným frontmanem. Jeho krimi story je všeobecně známá a my můžeme jen polemizovat, jak musí být spoluhráčům, když v kapele hrají s člověkem, který si koupil vraždu manželky. Peníze nesmrdí a složenky se platit musí, a tak z kapely WOVENWARr, kterou členové založili, když byl Tim v kriminále, šup zase do AS I LAY DYING. Ale zpět k muzice. Ta je satanžel ve studiovém provedení 1000x lepší než to, co se linulo z reprobeden. Budu naprosto upřímný. Kapelu znám hezkou řádku let, mám naposloucháno, těšil jsem se, ale dnešní koncert byl pro mě jedno velké zklamání. U zvukaře tam něco kuňkalo a nad tím vším bicí a vokál. Po třech sonzích znechuceně odcházím. (Corbow)
Hlavními hvězdami celého Brutalu byli MERCYFUL FATE, kapela, která koncerty šetří a každý je velkým svátkem fanoušků charismatického Krále. Kapela disponovala nejvýpravnější scénou, které vévodil svítící obrácený kříž, pod ním velký bafomet, bicí umístěné na schodišti, po kterém neposedný King i v šestašedesáti letech pobíhal jako mladík a ještě stihl dokonale zpívat. Samotný předák pak disponoval i vkusným oblekem, působivým líčením a korunou na hlavě, takže i v tomhle směru atraktivní podívaná. Když připočtu výtečný zvuk, skvělé muzikantské výkony a chytlavou muziku, která psala dějiny žánru, vychází mi skvělý koncert, který musel všechny příznivce Kinga a spol. uhranout. Škoda, že muzikanti kolem Kinga nebyli rovněž „nějak“ oháknuti, aby souzněli s hlavní hvězdou i se scénou, Hank Shermann v kožené bundě a s kšiltovkou s kšiltem dozadu vypadal jak z jiné kapely a další pánové zrovna tak. (Johan)
Pár skladeb jsem si musel dát i od legendárního Kinga Diamonda a jeho MERCYFUL FATE. Skvělý výkon muzikantů, bravurní vokál samotné legendy a doprovázející show nezklamala nikoho, kdo vyloženě starým heavy metalem neopovrhuje. Ba naopak. (Pavel)
Pro někoho, skoro pro každého, byl jasným vrcholem dne koncert MERCYFUL FATE. Ne tak pro mě, tím měli být LIFE OF AGONY. A byli. Kapelu jsem obdivoval, a stále obdivuju, za její první tři desky. Ty logicky obsáhly největší díl hodinového vystoupení a daly tak zavzpomínat na dobu, kdy frontwoman Mina byla ještě frontman Keith. Nic proti, hlavně, že je šťastná, doufám. Každopádně svůj charakteristický vokál sázela Mina stále dobře a musím říct, že mě jejich devadesátkový hardcore (první deska) a následně alternativní hard rock vtáhnul do dob, kdy jsem byl náctiletý. Při čtvrté a zřejmě největší pecce kapely „River Runs Red“ to nevydržím a vbíhám do mosh pitu, kde zůstávám až do konce. Back to the 90s proběhlo dle ideálních představ. (Coornelus)
Na CRADLE OF FILTH jsme vyrazili ze zvědavosti, mně docházely síly a spíš jsem se viděl v pelechu než pod pódiem. Ale nechal jsem se zlákat a nelitoval, části setu, kterou jsem viděl, nemůžu nic vytknout. Opět výborný zvuk, precizní hra všech muzikantů a dobře zvládnuté vokály Daniho i princezny Zoë Marie Federoff za klávesami, vše sedělo. (Johan)
Zahráli také CRADLE OF FILTH, kde je to trefa do černého nebo průser. Obvykle kvůli zvládnutým nebo nezvládnutým vokálům. Nová deska mě velmi mile překvapila (po dvaceti letech) a byl jsem zvědav, jak na tom bude Lloyd naživo. Byl jsem jen na pár skladeb a žádného průseru jsem naštěstí nedočkal. Také Daniho muzikanti, z našich luhů a hájů, si ostudu neudělali a jde vidět, že jsou to maximální profíci. (Pavel)
CRADLE OF FILTH už dvacet let nesleduju, ale tohle bylo naprosto v pohodě vystoupení. Precizní výkony, starší skladby potěšily a i když mám k této kapele někdy po desce „Midian“ asi stovky výhrad, tohle byla víc než důstojná show. (Coornelus)
Kapelu, na kterou jsem byl moc zvědavý a ještě jsem ji neviděl, byla švédská VALKYRJA. No a to byl jednoduše pro mne koncert dne a jeden z nej setů celého festivalu. Nekompromisní black metal dělaný profíkama a lidma, kterým pro tenhle žánr bije srdce. Jejich set, který předvedli pozdě v noci na zadní Obscure stage, nám nakopával zadek každou svojí skladbou a rozhodně neměl klesající tendenci. Kolegové možná budou brblat na kvalitu a hlasitost zvuku, ale mojí nenáročné maličkosti to přišlo OK. Ono se není čemu divit, když jsem spokojený i s nahrávkou, kde kytary zní jako mixér a bicí jako samopal a poklice od hrnců (že dávám pozdravovat SLAVLAND z Polska, úsměv). (Pavel)
VALKYRJA a zvuk na Obscure stage = neshoda. Muzika by mě možná i bavila, kdyby nezněla tak řezavě a ostře. Větším hodnocením nemůžu sloužit, zvuk nás vyhnal z koncertu švédských divochů, únava z areálu. (Johan)
Highlighty třetího dne: PARADISE LOST, ASPHYX, SHAAM LAREIN (Johan)
Fotky: Pavel (pěkné), Johan (mobil)
