Dlouho jsem nepsal report z koncertu, tak to zkusím opět po delší době. Co mne strašně mile překvapilo na této akci? Naprosto dokonale byl naplněn časový harmonogram, který se možná od reality lišil jen o pár minut. Kde jsou ty časy, kdy půlhodina či hodina čekání na tu kterou kapelu byla normální, nebo se změnilo kompletně pořadí kapel, anebo ta která kapela odpadla… Pamatuju se, že v devadesátých letech panoval naprostý programový chaos na festivalech či jen akcích, kde hrálo pár kapel… Dnešní profesionalita jak kapel, tak i pořadatelů mne fascinuje. A je to jen dobře.
Úvod obstarali dánští IOTUNN. Poměrně mladá kapela, která má za sebou dvě desky „Access All Words“ (2021) a „Kinship“ (2024) a je upsána pod labelem Metal Blade. Jejich set trval kolem třiceti minut, kdy se stihli drobně představit. Nicméně jako předskokani doplatili hlavně na nekvalitní zvuk. Trochu to připomínalo zvukovou kouli, kde nazvučené byly dobře jen bicí, ale vše ostatní se slévalo v jeden málo čitelný celek. Přitom má kapela co ukázat. Jak bych jen IOTUNN popsal? Určitě jako melodický progresivní metal s převážně čistým a naléhavým vokálem. Zpěvák Jón Aldará dokázal, že je kvalitním frontmanem. Nicméně jeho zpěv mizel v hluku zmiňované koule. Nutno zmínit, že po celou dobu vystoupení měl zajímavou image – kápí zakrytou hlavu. Technicky kluci hráli jako celek skvěle, ale publikum nedostali do varu. Možná i proto, že je to spíše poslechová muzika než „pařící“. Rozhodně ale doporučuji poslechnout si jejich zatím druhou desku „Kinshop“.
Jako druzí v pořadí vystoupili Němci EQUILIBRIUM, kteří na pódium doslova vtrhli s energií, která jim vydržela po celou dobu, co byli na stagi. Jejich poměrně nový zpěvák Fabian Getto byl k neutahání a běhal stále po pódiu, snažil se komunikovat s obecenstvem, kytaristé taktéž stále v pohybu, i když jejich image respektive vizáž vypadala jako naše zábavové kapely z let osmdesátých či devadesátých. Rozhodně byli EQUILIBRIUM živě daleko lepší než jejich předskokani IOTUNN. Kapela má na kontě sedm alb a delší historii. Mě oslovili svým přístupem, nasazením rozhodně více, než jsem si je naposlouchal z desky „Equinox“, a to už je co říci. Nezmínil jsem vlastně styl kapely. Jedná se o folk metal s prvky melodického pagan nebo black metalu. Jakási směska od každého žánru metalu s klávesovými party, díky kterým vzniká výsledný folk metal. Nicméně i EQUILIBRIUM stále neměli dokonalý zvuk, a i když se úroveň výstupu zlepšila, rozhodně bych nemohl tvrdit, že byl dokonalý. EQUILIBRIUM nebyli extrémně mým šálkem čaje, ale živě se mi moc líbili. Co mě však překvapilo, je, že se skupina obešla bez živé basy. Marně jsem se pokoušel zjistit, zda jde basa alespoň z počítače, ale nakonec jsem to vzdal, protože tak průzračný zvuk prostě nebyl.
Musím hned v úvodu říct, že i Švédové SOEN jsou pro mne kapelou, kterou jsem objevil až nyní. Zpočátku jejich koncertního vystoupení jsem se nechytal. Míněno tak, že jsem hudbě vlastně nerozuměl, nebo ještě lépe, nemohl jsem se naladit na jejich vlnu. Přitom v kotli vedle mě byla v úplném transu jistá dívčina. Základem jsou tvrdé kytary, hustá rytmika, člověk by čekal, že bude následovat po úvodních kilech kytar thrashová smršť (nebo alespoň metalcoreová), přitom se vzápětí další akordy mění v rockovou melodickou hudbu s jemným nemetalovým vokálem. Ten tvoří pak hlavní části skladeb pomocí atmosféry, emocí či melancholie. Vysoký holohlavý zpěvák Joel Ekelöf je přirozeně charismatickou vůdčí osobností kapely. Strhával tak nejvíce pozornosti na sebe. Což je samozřejmě v pořádku. Tvrdé základy se mění v křehké party a naopak. Člověk by možná řekl, že jde o progresivní metal, ale i tak ten stylový rank úplně nesedí. Švédové mají prý nejblíže stylově k TOOL, ale ti mě nikdy k srdci nepřirostli. Přitom po několika skladbách jsem už pozorně SOEN poslouchal a nechal se vtáhnout do jejich produkce. V závěru setu jsem musel uznat, že jejich tvorba má prostě něco do sebe. Složité rytmy, tvrdost s jemným vokálem, melodické a melancholické pasáže… Rozhodně ze všech čtyř kapel právě SOEN byli řekněme nejvíce stylově vzdáleni od ostatních vystoupivších.
Švédové DARK TRANQUILLITY patří do trojky kapel spolu s AT THE GATES a IN FLAMES, které daly žánru melodický death metal (nebo chcete-li göteborský melodický death metal) jméno. Čekal bych tedy vyšší návštěvnost tohoto koncertu, než mnou odhadovaných cca 300 hlav. Ale jasně, chápu, akcí je hodně a člověk si musí vybírat i podle své peněženky. Stejně tak jako vlítli na pódium EQUILIBRIUM, tak na scénu vběhli i DARK TRANQUILLITY. A je jedno, že mají historii, která sahá až do roku 1989 (tedy 36 let!). Byly to výkony mladíků, i když se sestava kapely od počátku jejich kariéry mnohokráte proměnila. Hlavně v posledních letech. Nejvíce mne ohromil bubeník Joakim Strandberg Nilsson, který hrál jako o život a nepolevil v šíleném tempu celé vystoupení. To bych rozdělil do dvou hudebních bloků. První část vystoupení kapela totiž věnovala starým skladbám z alb „Gallery“ (1995) a „Character“ (2005) a slavila tak třicetileté (resp. dvacetileté) výročí vydaní svých alb. A jejich deathmetalový náboj byl znát i po letech a songy rozhodně neztratily ze své aktuálnosti. Všechny byly totiž v tak brutálním tempu, že jsem si říkal, kdo z muzikantů chce být už na konci skladby… Druhá polovina byla pak sestavena z novějších, řekněme melodičtějších skladeb, kde melodickou linku tvoří především klávesy. Překvapením bylo, že z novinkového alba „Endtime Signals“, které kapela propaguje, zazněly pouze dvě skladby, a to „Not Nothing“ a „Unforgivable“. Frontman Mikael Stanne skvěle komunikoval s publikem, bylo vidět, že si to celá kapela užívá, její nasazení bylo naprosto fenomenální. Na to, že se už moc na koncertech neodvážu a spíše více poslouchám a vnitřně si muziku užívám, tady jsem mlátil hlavou hlava nehlava… Moc se mi líbilo, že kapela přistupovala k vystoupení s respektem a pokorou vůči fanouškům, bylo vidět, že jsou rádi za každý potlesk či projevenou radost. Fanoušci tohle mají rádi a kvitovali to s povděkem.
Mini festiválek Ultima Ratio Fest byl završen a já jen mohu potvrdit, že DARK TRANQUILLITY jsou pořád na vrcholu sil a že na scéně máme další „nová“ zajímavá uskupení.
