Když se „LVMENI“ jednou za spoustu let sejlau, vždy to stojí za to. Nic na tom nezměnila ani tragická ztráta dvou důležitých členů. Důkazem je skvělé čerstvé album „Amen“. Vidět kultovní kapelu po letech, navíc v intimní atmosféře malého klubu, by měl být zážitek, který není radno nechat si ujít.
LUSKY: Divokost, vztek, garážový zvuk, absence upachtěnosti. Tihle kluci byli uvěřitelní a svým nasazením strhující. Kytarista sázel riffy přes svůj vykastrovaný Gibson Les Paul, bubenický mlátič sypal beaty a u toho velmi obstojně zvládal svůj zpěv / řev. Nikdo další nebyl třeba, protože do správné garáže se víc lidí nevejde a ve dvou se líp dělí o příspěvek na cesťák. O (ne)nutnosti mít v kapele baskytaru ostatně zpívá jiná, francouzská, dvoučlenná kapela „Fuck Bass Player“ (THE INSPECTOR CLUZO). Produkce LUSKY by se dobře vyjímala v jakémkoliv indie klubu někde v Berlíně… Pro mě příjemné překvapení.
CODE NAME LINHART: Plzeňská parta vzniklá na troskách jiných místních kapel (možná vám něco řekne CLIMATIZADO) označuje svou tvorbu jako post-hardcore / metal. To, co v Sedmičce předvedli, bych ale spíš nazval hodně slušný shoegaze. Vlastně překvapivě dobrý shoeagaze. Kapelu jsem dřív neznal – a když se na pódiu pánové zjevili, jejich vzezření spíš slibovalo produkci synka, co si z Matfyzu odskočil na víkend domů, aby s nevlastním fotrem kamioňákem a kytarovým nerdem od vedle předvedli, co se naučili z YouTube. Zdání klame, pánové mě vyškolili. Zpěvák & kytarista inteligentně vrstvil kytarové a hlasové plochy, aniž by zvedl pohled od svých efektových krabiček, bubeník spolehlivě hrnul jednoduché, ale s chutí zahrané beaty a vše doplňoval klučina s kouzelnou krabičkou, který produkci doplňoval zvuky a samply. Obě kapely byly skvělou volbou před tím, co mělo přijít.
LVMEN: LVMEN svou post-všechno hudbou bořili a stavěli zároveň. Výrazné kytarové stěny, neobvyklé kytarové riffy, frenetický řev, to vše doplněné samply vytváří originální směs, která dokáže přirozeně strhnout, aniž by samotní protagonisté museli cokoliv skandovat. Naopak, často se stavěli k publiku zády a hráli jakoby pro sebe. Intenzita atmosféry rostla s každou skladbou a drsný zvuk jako by bořil vše, co stálo mimo vyprodanou Sedmičku. Kapitáni hluku vezli své věrné pochmurnou krajinou svých vizí a nic jiného neexistovalo, dokud nedohráli poslední kus a bez řečí odešli.
Fotky: Cold Hands Photos
