Sobotní program na Sea Shepherd stage otevírali STELL/\RIS, a že to byl nějaký otvírák. Ta kapela prostě hrála a nechala za sebou většinu z letošní Brutal produkce. O to líp, že se jedná o mladou a jistě velmi nadějnou skupinu z Prahy. Perfektní zvuk možná trošku doháněla pomocí backtracků, ale kdo to dneska nedělá, super komunikace s publikem a obstojná show včetně závěrečného crowd surfingu zpěvačky dovršovaly komplexnost díla. Stylově se vlastně jedná o takové české JINJER se špetkou vokálního koření od ARCH ENEMY. A byli to právě JINJER, kteří ve srovnání se STELL/\RIS svou pomyslnou bitvu na pódiu ve středu prohráli na celé čáře. Tyhle kapely se klidně mohly v programu vzájemně vyměnit. Uvidíme, kde budou STELL/\RIS za pár let. Rozhodně nejlepší vystoupení ze všech českých a slovenských kapel na letošním Brutalu. (Corbow)
Smrťáky MASS INFECTION jsem pořídil sotva ze třetiny a i proto se necítím na nějaký definitivní verdikt. Bylo to takové monotónní, profesorské a prolétlo to kolem mne, aniž by Řekové zanechali jakýkoliv výraznější dojem. Ani špatné, ani skvělé. Hráli, viděl jsem, slyšel jsem, fertig. (Horaguru)
URNE jsem doposud neznal vůbec, ale popisek jejich tvorby na stránkách Brutalu znamenal velké lákadlo a přivábil mne k Sea Shepherd pódiu. A nelitoval jsem. Z hudby anglického tria je opravdu cítit závan raných MASTODON, i když nejsou zdaleka tolik komplikovaní, nebojí se výrazných melodií a hlas Joe Nallyho je stejně silný v řevu i jemnějších polohách. Debut „Serpent & Spirit“ mi čím dál víc zalézá pod kůži a věřím v budoucnost téhle smečky.(Horaguru)
Z podobných příčin jsem se přiblížil k pódiu i na experimentátory PSYKUP, leč marná snaha. Scéna zela prázdnotou a upřímně musím přiznat, že důvody nevystoupení francouzských šílenců dosud neznám. (Horaguru)
No nic, tak už si rovnou počkáme na jejich krajany GOROD. Když už mám ten záchvat upřímnosti, tak i zde přiznávám, studem rudý jak svazákovy trenýrky, premiérové setkání a já se ptám sám sebe, proč? Pod jakým šutrem jsem byl zalezlý, že mne doposud míjeli? Mnohokrát jsem v recenzích i reportech zmiňoval posluchačovu hudební DNA, její jedinečnost a jak moc je prima, když hudebníci svou tvorbou vytvoří vzorec, jež do ní zapadne a vylije do těla plný kýbl blaženosti. Přesně takovým zásahem bylo vystoupení GOROD. Snad trochu MESHUGGAH, lehký závan GOJIRY, ale srovnání vem čert, třebas obě veličiny uznávám, koktejl namíchaný právě vystupujících mi chutná nejlépe. Přes jistou složitost hraných partů nezapomínají, že si to do Josefova přijeli užít, po celý set nešetří úsměvy, tanečky a škleby (v posledních dvou disciplínách dominuje basák Benoit Claus). K nesporné kvalitě přehrávaného materiálu, instrumentální zručnosti a skvělému frontmanovi se přidal i vydařený zvuk, podobně dobře se bavící fanoušci a společně proměnili přidělené minuty v silný zážitek. Pouštím se do studia šesti doposud vydaných řadovek a těším se na sedmou, na kterou lákali ochutnávkou „Victory“. (Horaguru)
Po dvou dnech delšího odpočinku jsme se rozhodli poslední den užít, ale zároveň pojmout rekreačně. Vyrazili jsme po 14. hod. na HAEMORRHAGE, což je kapela, která nemůže překvapit, ale ani zklamat. Tentokrát ale překvapila, protože se v Josefově objevila bez Any, což možná některé jedince zklamalo, ale na hudební projev to nemělo žádný vliv. Španělská parta je hlavně o zábavě, kterou servíruje na rozumově přijatelné úrovni, i ty blbinky v rukou „krví“ pobryndaného zpěváka (kus nohy apod.) působí úsměvně, nikoliv směšně. Hudebně nic nového, Luisma a spol. drhnou svůj jednoduchý gore grind, ale dělají to celkem pestře a pro mě jde o nejlepší kapelu v tomto ranku; vystoupení to jen potvrdilo. (Johan)
Finální den a já se probouzím zmrzlý s bolestí v krku, supr. To ještě nevím, že večer zmoknu. Na předpověď jsem koukal, déšť to ukazovalo, ale bylo tak pěkně, že jsem bundu nechal v autě… Na papíře pro mne sobota nepředstavovala highlight ani náhodou. Viděl jsem ale kapely, které mne velmi, ale velmi potěšily. V brzkém odpoledni to byli Španělé HAEMORRHAGE a jejich krvavý grindcore. Byla to prdel od začátku do konce a veselý obličej Lugubriouse mnoho z nás rozesmával každou vteřinu. Zvuk se mi zdál fajnové hutný, i když kolegové budou asi nesouhlasit. (Pavel)
Na progresivní rock/metalové dítko Martina Lopeze (ex-OPETH) jsem se těšil a hlavně poslední album „Imperial“ poctivě proháněl ušima. Ale přestože úvod koncertu patřil oblíbené desce, vytrácela se jistota, že jsem tím správným člověkem na správném místě. Nevím, zda se nejedná o subjektivní dojem, ale nelezl mi pod vousy příliš měkký sound. Je to právě kontrast ostré, plné, zkrátka nabušené muziky a jemnějšího projevu pěvce, jež mne u SOEN baví a to jakoby se nedělo. Nakonec jsem po pár skladbách utnul bojůvky vnitřních já a odporoučel se. Tady ovšem nemůžu veškerou vinu házet na kapelu, ta svou práci víceméně odváděla dobře. Bylo to nejspíš naladěním na ostřejší notu, ze které se mi nepodařilo přepnout do klidnějšího módu, kde bych vystoupení kapely lépe ocenil. (Horaguru)
V 16.40 to rozbalili smrťáci UNDERGANG z Dánska. Viděl jsem je už jednou, když tu pořádali akci kluci z Kreas a nezklamalo mne to. Jestli je nějaký death metal cítit hnilobou, je to rozhodně tahle smečka. David to nejen umně drbe na kytaru, ale jeho vokál je něco tak hnusnýho a svinskýho, že to patří mezi deathmetalovou topku u mne. Mnozí sázeli na CANNIBAL CORPSE, u mne byla trefa do černého a deathmetalový top festivalu právě UNDERGANG. (Pavel)
Už dopředu bylo jasné, že na letošním ročníku Brutalu se jen tak mihnu, ale dvě jména prostě minout nesmím za žádnou cenu. První je víceméně jasné – MERCYFUL FATE, které jsem nakonec minul a neviděl (hodně smutný úsměv). Druhým jsou VOIVOD. Po čtvrtečním debaklu s MF se zhlédnutí Kanaďanů stalo životní nutností a zaplať čert, zadařilo se. Uvědomuju si, že s výrokem o Kanaďanech lžu nejen vám, ale tak trochu i sobě, protože ve skrytu duše nevěřím, že jsou z této planety. Jejich hudba je natolik originální a nepředvídatelná, že nelze zůstat někde na půli cesty. Buď je milujete, nebo neposloucháte. Bylo moc fajn vidět množství zástupců první skupiny, kteří téměř každou pauzu mezi skladbami vyplňovali skandováním „VOIVOD, VOIVOD“ a energii do nich vrženou vraceli kapele i s úroky. Nutno podotknout, že zcela zaslouženě a bylo úplně jedno, jestli se hrála skladba stará tři desetiletí, nebo aktuální „Synchro Anarchy“. Zvuk, instrumentální výkony, nálada – všechno dobře. Těžko uvěřit blížícím se šesti křížům pánů Awaye a Snakea. Prvnímu to stále bezvadně tluče a mistr zpěvák je kouzelný démon. Jeho šílené tanečky, ksichtíky a samozřejmě specifický zpěv nikdy neomrzí. VOIVOD svým setem dobře bavili sebe a skvěle pobavili a obohatili i nás. Sic jsem toho letos na Brutalu moc nepořídil, ale věřím, že i kdyby ano, pozice králů festivalu by zůstala neměnná. (Horaguru)
Kdo si pořádně nedal dvě a dvě dohromady a spolehl se na papírovou brožurku a zjednodušený program, mohl na VOIVOD dorazit o hodinu dřív. Jasně, překlep, může se stát, ale věřím, že se nějaký jedinec, kterému se to povedlo, našel. (úsměv) My dali jen ochutnávku, která zněla klasicky free, kapela působila sympatickým uvolněným dojmem, ostatně jako vždycky, když jsem ji viděl. (Johan)
Od DOOL jsem si sliboval víc. Nemůžu říci, že by to bylo nepovedené vystoupení, ale nemůžu říct ani to, že by mě koncert zasáhl nějak silněji. U okultního rocku preferuju pomalejší zadoomaná tempa a nějakou tu auru, což mi u nizozemské skupiny chybělo. Na druhou stranu nelze Ryanne van Dorst a spol. vlastně nic vytýkat, zpěvačka je to určitě výborná, kapela taky šlapala, jen ta rychlejší tempa a svižnější pasáže, které šly na ruku fanouškům lačnícím po chytlavosti, mi neseděly. (Johan)
Abychom nezůstali jen u nekompromisní brutality, moje ignorace a neznalost DOOL by zasloužila nasekat na holou. Pro mne jeden z nejlepších koncertů festivalu! Doomovitost a psychedelie okultního rocku mne nechala přikovaného na celý set a přál jsem si ještě víc. Lehká nakřápla špinavost v podání okouzlující, ale rozhodně ne spanilé frontwomanky, která není žádná princeznička, a jejich kumpánů ukázala, že temnota není jen tři sta šedesát BPM a permanentní tremolo na kytarách. (Pavel)
Po dohrání se na stejném stage objevil stoický Gaahl a jeho WYRD. Výkon byla taková ta klasická kvalita. Hrát black metal ve dne není úplně ideální… Když jsem je naposledy viděl v potemnělém klubu, atmosféra nebo alespoň moje vnímaní bylo úplně jinde a bandě tak opravdu sluší spíše vnitřní prostory (nebo tma). (Pavel)
Kolize MELT-BANANA vs. GAAHL WYRD mě prostě srala. Zvědavý jsem byl na obě seskupení, zprvu vyrazil na japonské duo, které hrálo na velkém pódiu, kam podle mě nepatřilo – mnohem lépe by mu to svědčilo na Obscure stage. Ne že by na velké ploše nebyli lidi, ale vešli by se i dozadu, kam se pro změnu nevešli ti, kteří chtěli vidět Gaahla – když jsme po čtvrthodince na norského démona vyrazili, nebyla šance se dostat někam do míst, odkud bychom aspoň něco viděli. MELT-BANANA jsou jistě právem považováni za legendu experimentálního hardcore/grindu, ale mě stačil jen kousek setu, který byl intenzivní a oba dva členové do něj dávali vše. Jenže se mi to začalo tak nějak slévat, což může být i tím, že kapelu znám povrchně. Rád jsem dvojici viděl na živo, ale určitá pachuť ve mně zůstala, hlavně když jsem viděl ty davy na druhém konci areálu. (Johan)
Chuť mi spravila INSANIA, kterou pravidelně vídáme v klubech a jednou za čas na Brutalu. Letos si kluci zahráli na nejmenším pódiu, ale to jim sedlo náramně. Lidí přišlo hodně, většina si koncert užívala a prozpěvovala texty, část mladých (myslím, že na INSANII byl věkový průměr přihlížejících nejnižší ze všech kapel) se pustila do circle pitu a později jeden zpívající mladík organizoval i wall of death, což je na koncertech INSANIE nevídané. Zazněl logicky průřez tvorbou, do setu kratšího než bývá v klubech se vešly i starší hity („Večer, kdy Freud zpíval basem“, „Nejsvětější trojice“), logicky ale i pecky z novinky, kdy na „Jedeme peklo“ jeli peklo všichni přítomní. Parádní koncert, na jehož konci se po týdnu slunečného počasí zatáhlo a vyprahlou zem začal zkrápět déšť. (Johan)
Na set INSANIE se jde tak nějak automaticky. Ale neznamená to, že je to povinnost. Hudba kapely se mi líbí od debutu a nic se na tom nezměnilo ani s novinkovou deskou „Grrrotesky“, z které zaznělo několik songů, jenž navazují na předchozí nahrávky. Logicky nejvíce na předposlední „Na počátku byl spam“. A bylo očividné, že lidi právě na věci z téhle desky silně reagují. Při „Nebe a Nietzshe“ se dokonce udála wall of death, což jsem na koncertě INSANIE viděl poprvé. Ale i na ostatní skladby se kotlilo o sto šest. Stejně jako Johanovi mi udělalo radost, kolik bylo přítomno mladých lidí a co víc, kolik si jich s námi veterány zpívalo texty. Tohle byla pro mě silně nakopávající záležitost, natož pak pro kapelu. I přes kratší set se jednalo o skvělý zážitek. Škoda jen, že INSANIA přivolala déšť, což místní zahrádkáři určitě uvítali, méně však my. (Coornelus)
Na chvilku skáču na GAEREU. Tenhle zakuklený black metal z Portugalska vykazoval naživo slušnou sílu. Image dle moderních blackmetalových standardů, kukly na hlavě atd., jsou už možná lehce nuda, ale na malé stagi a v začínající tmě to fungovalo velmi dobře. Jelikož jsem přišel až v průběhu setu, nestačil jsem se divit, kolik lidí na tuhle partu dorazilo. Bastion byl napráskanej naplno. Lukrativní místo u raket čpících močí a vzdálenost na prahu viditelnosti na pódium mi ale nedala šanci se déle zdržet, což mě mrzí, protože Portugalcům šlo černé řemeslo evidentně dobře od ruky. (Coornelus)
Po INSANII se muselo začít přemýšlet. Na to, že by mohlo poslední den pršet, jsme nějak nemysleli, a tak už to bylo jen o prioritách. SÓLSTAFIR to nakonec vyhráli před ARCTURUS, FRONT LINE ASSEMBLY a AHAB, což by normálně zamrzelo, ale zas ne tolik, když už jste na festivalu pátý den. Musím ale říct, že vymezit si hodinu na islandské rockery byl dobrý nápad. Jejich hudba v mysli evokuje krásné přírodní scenérie, ale i syrovost. Vítr, nehostinnou krajinu a vodu. Tu si islandští elegáni bohužel přivezli s sebou. Slejvák, který se na nás během celého setu valil, byl nepříjemný, ale dalo se to vydržet. Takže podmínky na oko a efekt dokonalé, ale déle jak hodinu už otravné. Zato hudba kapely zněla vstřícně. SÓLSTAFIR jsou už dnes velkou kapelou a jejich popularitu jim ze srdce přeju. Instrumentálně precizní, vystupování na úrovni, frontmanova práce s publikem příkladná, ale v první řadě jsou SÓLSTAFIR každým coulem originál. V pevnosti zaznělo šest sedm skladeb, které osobně považuju za hity, ale kdyby zaznělo dalších osm jiných věcí, úroveň koncertu by neklesla. V celém setu došlo i na „Fjaru“, ale tentokrát to nebylo o čekání na ten jeden hit. V dešti naštěstí nesvítily zapalovače nebo, co by bylo ještě horší, displeje mobilů. Kapelu jsem viděl po cca čtyřech pěti letech a musím říct, že jsem odcházel z jejich setu nadšený. (Coornelus)
Kvůli dešti jsme vynechali kapely, na které bychom jinak šli, před zhlédnutím SÓLSTAFIR nás ale ani déšť neodradil. Tyhle islandské démony mám samozřejmě v merku od památné české edice EP „Til Valhallar“, ale kopanec mi, podobně jako řadě dalších, uštědřila až paráda „Svartir Sandar“. Od té doby nedám na kapelu dopustit a řeči o tom, že dobře už bylo a že se chlapi jen opakují, neberu vážně. Všechna následující alba mám stejně rád, to poslední jsem si konečně pořídil na Brutalu fyzicky v parádní sametové krabičce s nějakými cetkami za neuvěřitelných 300 Kč… Vystoupení bylo i v tom dešti, nebo možná i díky němu, naprosto strhující, ať se hrálo pomaleji a citlivěji, nebo naopak divočeji, pořád to byla paráda jak po hudební, tak po vokální stránce. SÓLSTAFIR jsou originál každým coulem a jejich set pro mě byl vyvrcholením letošního Brutalu. (Johan)
MAYHEM jsme viděli jen chvíli, protože jsme jsme rozmazlení parchanti, kteří jsou z cukru a málo black metal… a navíc druhou dávku echt deště už bychom nedali. Začátek setu, slyšeli jsme necelé tři skladby, byl věnovaný novému období kapely. Rozuměj, vše po „De Mysteriis Dom Sathanas“ považuju za nové, a to mi úplně nesedlo. Doma jejich komplikované kompozice ještě dávám, ale naživo to znělo dost nesourodě, za což opět mohl i zvláštní zvuk. Po pauze, když jsme se vraceli po dešti, kapela změnila oděv, najednou byla v kápích, a akorát zněla klasika „Freezing Moon“, což bylo naprosto v pořádku, tady mi bylo dobře jak v norském pokojíčku. (Coornelus)
Protože začalo pršet a já začal slušně chladnout, byla na čase cesta do auta a svetr, dokonce se mi podařilo lehce usnout a v plánu bylo vyndat nohy z auta až na legendu MAYHEM. Hned po začátku první skladby jsem věděl, že si koncert neužiju. Ani hudebně, ani vizuálně. Světlo nic moc a hudebně až příliš řezavé bez definice. (Pavel)
Jít spát po takovém neuspokojení nešlo. Šel jsem se podívat na DIE KRUPPS. Tahle jiná varianta RAMMSTEIN nebyla zlá, ale jeden z vrcholů festivalu mne stále čekal. Mix psychedelie a black metalu v podání milovníků starých vintage nástrojů ORANSSI PAZUZU neměl chybu, ať se jednalo o obecně pomalé rozjezdy kompozicí nebo naopak chaotické pobíhání impa a kytaristy Ikony po pódiu. Mnohé vrstvy samplů a elektroniky v kombinaci s klasickými nástroji vykouzlily po celý koncert hypnotické momenty a neskutečně hutnou atmosféru. Jsem spokojený! (Pavel)
Kromě muziky jsem se ale královsky bavil při soutěži Plechová huba na Bastion stage, kde měli útulnu i fandové Mad Maxe ze skupiny Convoy ve všech těch jejich vypiplaných kostýmech a se zajímavou technikou. Samotná soutěž spočívala v tom, že do sebe někteří jedinci bez pudu sebezáchovy rvali velké množství zdraví nebezpečných papriček. Dokonce museli přijet i zdravotníci. :P (Pavel)
Highlighty pátého dne: SÓLSTAFIR, INSANIA (Johan)
Fotky: Pavel (pěkné), Johan (mobil)
