Opět šetříme silami a do pevnosti šturmujeme až na set francouzských gridndeatherů BENIGHTED, kterým to v odpoledním parnu od 15.55 sedlo. Hlavně zpěvák předváděl výborný výkon a klobouk dolů, že v počasí, jaké panovalo, vydržel poletovat po pódiu a řvát na deset způsobů. Pot z něj tekl proudem, ale prostě metal! (Johan)
Z odpoledne stojí za zmínku thrashové grupy NUNSLAUGHTER nebo čeští FAÜST. Z muziky, kde zazní sem tam chrochtání nebo nějaké kvičení, mi udělala typicky radost banda BENIGHTED, kterou jsem měl možnost vidět už i minulý rok. (Pavel)
Pátek byl pro mě dle nabízeného hudebního menu nejslabším dnem celého festivalu. Tenhle fakt jsem ale kvitoval, protože tělo potřebovalo větší odpočinek. Plnohodnotný set dávám až v přítomnosti SWALLOW THE SUN. Ti loni potěšili vydařenou deskou „Moonflowers“ a stejné pocity mám i z jejich živého vystoupení. Kapela se drží svého kopyta a dělá to tak dobře. Ačkoliv byl páteční koncert hodně příjemný a nemám, co bych vytknul, možná denní světlo, ale s tím jen tak nic nenaděláte, přece jen si jejich hudbu radši vychutnávám v klidu domova. (Coornelus)
Mimo black metal jsem se těšil na doom v podání SWALLOW THE SUN. Opět a standardně pěkný výkon. Smutné melodie se do nás zarývaly zatraceně hluboko. O to možná víc, kdy mi hlavní kytarista Juho Räihä připadá každým dalším koncertem stále skleslejší a slabší... Dost věřím, že mu Aleah Stanbridge stále velmi chybí a žal mu v srdci rozhodně nechybí… Byl šíleně hubený… (Pavel)
Navzdory programu obsahujícímu řadu velkých jmen pro mě byli největším tahákem SWALLOW THE SUN. Finští náladotvůrci během padesáti minut potěšili uši příjemnými nevtíravými melodiemi i výborným zdánlivě ležérním zpěvem, až mi některé zpestřující ostřejší pasáže přišly nepatřičné. V tomto směru hlavně závěr setu, který jsem dal komplet, nebyl tím, co mám od kapely nejraději, tedy táhlé melancholické party, ale celkově velká spokojenost i se skromným vystupováním členů kapely. (Johan)
Po klidné třičtvrtěhodince obrat o 180 stupňů a veselá hardcore jízda v podání Amíků SICK OF IT ALL. Lidi v obřím circle pitu křepčili jako divoká zvěř, v zadních řadách se pohupovali do rytmu klasicky pojatého hácéčka, na kterém mi vždycky při živé prezentaci překáží „hej hej hej“ hulákání a „óóóooóóó“ halekání, ale když to všichni na place chtějí a radují se s kapelou, musí se to tolerovat. SICKOVKY každopádně krasojízda, ale stačilo půl hodiny. (Johan)
Po melancholických SWALLOW THE SUN zůstáváme na to nejpravější hardcore. Kapely z New Yorku, to je pro mě synonymum pro HC. A ač nejsou SICK OF IT ALL z tohoto ranku mojí top srdcovkou, v Jaroměři předvedli to, co se od podobného stylu očekává. Nasazení, silné songy, vlitá energie, která se obratem vrací z publika na stage… Hardcore má v pevnosti každý rok své pevné místo a je jedno, kdo z velké čtyřky zrovna přijede. (Coornelus)
DEPRESY se po letech probudili a vydali nové album „Psycold“ a snaží se oprášit zašlou slávu, zejména po vydání „A Grand Magnificence“ (1998) měli na scéně velmi silné postavení. To si časem lehce pošramotili pověstí kapely, která nejezdí na domluvené koncerty a tak nějak se vytratili – sešli z očí i mysli, i když oficiální rozpad asi nenastal. Restart v podobě nového alba mi ale příliš nevoní, domácí poslech mi nesedl, zveřejněné ukázky působí vyčpěle a překonaně, živé provedení pak tento dojem potvrdilo. Ono se nedá říci, že by něco dělali vyloženě špatně, ale koncert byl důkazem, že tahle muzika prostě zestárla a dnes se hraje úplně jinak. (Johan)
SOMNIATE jsem viděl potřetí v životě (odehráli vůbec víc koncertů?), a i když to bylo z jejich strany dost dobré, tentokrát mě bavili asi nejméně. Ale rozhodně to nelze vnímat jako sešup dolů, protože z předešlých dvou show jsem odcházel nadšený. Za mé menší zahoření ke kapele zřejmě mohly nové věci, které zazněly, tuším, tři. Ne, že by byly špatné, ale slyšel jsme je poprvé a kvůli nejednoduché struktuře mi hned neklouzaly do ucha tak, jak tomu je z debutu, který uctívám. Každopádně kapela hrála a vypadala velmi profesionálně, až měl člověk v sobě takovou hrdost, že i u nás také „rostou“ kapely s takovou vysokou úrovní. (Coornelus)
Rozdíl mezi starodávným a moderním pojetím black(/death) metalu ukázali SOMNIATE. Zatímco DEPRESY zněli omšele, SOMNIATE jsou jiný level. Dal jsem s chutí celý set, který se zvukově při prvním songu usadil a následně působil sevřeným dojmem. Ze tří novinek mi nejméně sedla první odehraná, ta mi přišla poměrně obyčejná, další dva štychy působily mnohem silněji a jsem zvědavý, jak budou znít ze studiové nahrávky. Na koncertu každopádně znělo dobře vše – jak strunné nástroje, tak bicí, stejně tak prolínání dvou vokálů, o které se s předákem Zdeňkem dělí kytarista Marek. Škoda, že nezazněla ještě jedna píseň, půlhodina utekla moc rychle, ale při bubeníkově výkonu není divu, že kapela set nenatáhla. (Johan)
Na OTTONE PESANTE jsme zamířili ze zvědavosti, jak se vlastně hraje ten mosazný black metal. Pánové místo kytar používají pozoun a trubku, jen bicí jsou tradičně pojaté. Jako zajímavost a netradiční záležitost OK, zpestření mezi obvyklými metalovými formami, ale že bych to chtěl poslouchat doma a živě déle než dva tři songy, to ne. Všechna čest, co duo dokázalo z plechů vyloudit, jak si vystoupení užívalo a jako to sypal bijec, ale čtvrthodinka stačila. (Johan)
Nejsem úhlavním přítelem ABBATH, ale ani nepřítelem, kapelu registruju, ale nemusím ji poslouchat přes hodinu. Takže jsem dal optimální část setu čítající asi pět věcí, které mě nedokázaly zaujmout natolik, abych vydržel déle, na druhou stranu nelze kapele nic moc vytýkat, hrálo to předpisově, vše sedělo, jak mělo, Abbath působil suverénně a přál i zvuk, alespoň v místech, kde jsem (blízko zvukaře) stál. (Johan)
V pátek jsem se chystal zase hlavně na černotu. O to víc mne štvalo, že se ABBATH křížili s PANZERFAUST z Kanady. Kluky jsem viděl před pár měsíci ve Vopici. Muzika dobrý, ale kvůli (ne)světlům a kouři všichni viděli úplný hovno celý koncert. Na Brutalu mi dost vadilo, že se mnoho kapel podobného žánrů překrývalo ve stejný čas. Bylo to tak i minule? Nepamatuju si. Nyní to bylo velmi frekventované a dost mě to mrzelo. PANZERFAUST začínali hrát až půl hodiny po Abbathovi, ale o to víc to bylo na nic, protože co si budeme povídat… Většina z nás, kteří na Abbatha byli, chtěli slyšet druhou část setu, kdy hráli opět covery od nesmrtelné legendy IMMORTAL. Ty jsem tedy neslyšel… PANZERFAUST ukázali, že jejich black metal je mocný a silný! Drbání disonantních akordů v rychlém tempu i pomalejší pasáže umocňovaly velikost, kterou takhle kapela má. (Pavel)
PANZERFAUST nemám z domova naučené a musím říct, že to byla chyba. Kanadská smečka zněla hodně syrově a agresivně, za což mohl i opakovaně přehulený zvuk na Obscure. Ony ty black metaly, kromě SIGH na Obscure zněly letos moc nahlas a rozpadaly se, což byla velká škoda. I přes zvukový nesoulad dokázali PANZERFAUST do jejich poměrně dlouhých věcí nacpat jakési těžko popsatelné kouzlo, čemuž pomáhal i vizuál – samý kouř, sólo zpěvák o velikosti klonu horské gorily, které mě i přes hlasitý sound ukovaly před Obscure pódiem a nedaly mi odejít. (Coornelus)
Kanadská úderka PANZERFAUST byla solidní vyhlazovačka. Vizuálně překvapilo, že černě zamaskovaný zpěvák byl spíše behindman než frontman, většinu času trávil za bicmenem, odkud kázal, poměrně často se s řevem přidával i kytarista. PANZERFAUST rozsekali zadní plac na padrť, ale s lepším zvukem bych je asi ocenil ještě více – i když jako ocenění nechť poslouží vyslechnutí celého koncertu. (Johan)
SLAGMAUR působí jako jakási atrakce, ale i jako kvalitní hudební těleso. Odkaz na jejich šokující vystoupení na festivalu Inferno, kde dva nebožáky uškrtili a jednoho zapálili, se v Bastionu čekat nedal, ale kapela není jen o pódiové senzaci, ale i slušné hudbě. Tou je černé řemeslo, které se ale navzdory zvyklostem valí v pomalejším, maximálně středním tempu. Sypačky se nekonají, přesto je to black metal jako stehno. SLAGMAUR mají skladby poměrně monotónní, a tak je logické, že se sází na hutnou atmosféru. Tu kromě kapely samotné, kterou čítali dvě kytary, bubeník a zpěvák, doplňovaly další zvuky, které tvořily pomalu půl vyznění kapely. Nedílnou součástí SLAGMAUR jsou masky, které byly… divné. Chápu, že je v tom asi jakýsi odkaz a smysl, ale narvat si na hlavu masku prasete, to už je silný kalibr. Ke konci setu na jeden song s kapelou vystoupily masky, které o pár metrů dál hnízdily celý festival. Příznivci postapa se spojili se severským black metalem a podpořili ho na pódiu i pod ním. Kooperace to byla zvláštní a nějak mi to k sobě nesedělo, ale zase na druhou stranu, když už na pódiu bylo prase, tak to tam mohl být kdokoliv. Celkově to pro mě byl zajímavý koncert s dobrým zvukem, což se cení. (Coornelus)
SLAGMAUR provázela pověst divné a divoké kapely, která se minimálně v bodě jedna potvrdila. Kvartet používá masky, přičemž ta prasečí mi přijde lehce mimo, skoromorový doktor i hororový pantáta vypadají lépe, nejlíp pak bicmen s kozlí pořádně rohatou a fousatou hlavou – musí to být radost v tom bušit 40 minut do bicích. Hudebně avantgarda a black metal s industriálními prvky, díky včasnému příchodu a uhnízdění se v páté řadě jsme si vystoupení užili jako další klubové. V jednom songu se jako support připojili obyvatelé Junktownu, kteří tančili na pódiu i pod ním, což koncert vítaným způsobem zpestřilo. (Johan)
Chápu, že mají VENOM početné zástupy fanoušků, mě už jejich muzika nic moc nedává; s chutí si zanotuju některý z prastarých fláků, ale to je tak všechno. Jistě, podle dění na vyzdobeném pódiu a počtu návštěvníků velká kapela, ale mě opět stačilo zhlédnout část setu, vybral jsem si závěrečnou třetinu, z níž mě potěšila „hraběnka Báthoryová“ a trochu překážely stopky ve skladbách, kterými se asi kapela snažila o interakci s diváky, kteří pravda reagovali vstřícně. Co mi ale přišlo marné, byl plánovaný přídavek – VENOM to jakoby zabalili o chvíli dřív, aby se vrátili a zahráli ještě jeden song. Ach jo. (Johan)
Tak jak předchozí den představovala legenda Kinga Diamonda, v pátek to byl Cronos s VENOM. Opět absolutní profesionalita spojena se zábavou, která byla z členů cítil. Koncert odpálili legendární skladbou „Black Metal“ a to mi vlastně stačilo k plnému uspokojení. (Pavel)
Pátek frčím v podstatě jen v black metalu. Není divu, servíruje se menu, o které běžně nezakopávám a zároveň se mi líbí. Den ukončujeme s MYSTICUM, což pro člověka, který je vidí poprvé v životě, zapůsobí jako velký zážitek. Industriální black metal mi už od poslední fakt dobré desky ABORYM nic neříká a nové kapely nemám potřebu objevovat, ale bylo fajn zavzpomínat si na období, kdy byly podobná zla aktuální a měla světu co dát. MYSTICUM kromě toho, že vystoupili ve třech (dvě kytary a basa), jistil „zespoda“ automat, který ducal a uháněl sprintem dopředu. Navrch to vše bylo protknuté dalšími industriálními zvuky. Ještě větší senzaci než hudba ale udělala samotná scéna, kdy každý z trojice měl svůj cca tři čtyři metry vysoký podstavec do tvaru trojúhelníku. Tím to ale nekončilo. Korunu tomu dávala světla a projekce plná symbolů, nápisů… vše dohromady tvořilo strojové blackmetalové peklo, které působilo na všechny smysly a mělo schopnost člověka odpálit do vesmíru. Do té to doby jsem si myslel, že největší pašáci jsou v tomhle ranku DARKSPACE (vzpomene si ještě někdo na festival Blacklights v Divišově?), ale po tomto večeru musím říct, že MYSTICUM dotáhli svou živou show na ještě větší level. (Coornelus)
Highlihty čtvrtého dne: SWALLOW THE SUN, SOMNIATE, SLAGMAUR (Johan)
Fotky: Pavel (pěkné), Johan (mobil)
