SLAYER jsou pojem. Jsou kapelou, která nechá málokterého posluchače tvrdé hudby chladným. Jejich thrash metal ovlivnil nespočet generací muzikantů a hlavně fanoušků. Všichni před necelými pěti lety zamáčkli slzu dojetí a uložili SLAYER ke koncertnímu spánku. Legendární SLAYER v září 2019 totiž odehráli svůj „poslední“ koncert. Nedávno ale oznámili, že se po pěti letech vrátí na pódia. K dnešním dnům jsou zveřejněny tři koncerty. Co bude dál? Jaký to je krok? Dává to smysl? Uvidíme.
Anketní otázka zní jednoduše: „Co říkáš na návrat SLAYER na pódia?“
Killy (MELANCHOLY PESSIMISM)
Chtělo by se řvát, joooo, joooo, joooo!!! Ale…
SLAYER jsem zbožňoval od jejich prvního alba už ve svých 14 letech! Proto pro mne nebylo jednoduché se s nimi rozloučit, což bylo na jejich posledním koncertě ve Vídni v listopadu 2018, kdy jsem se slzami v očích odcházel po skončení tohoto koncertu. Po (údajně) posledním koncertě mých miláčků KISS, které jsem měl od svého dětství za bohy, jsem se s tím vnitřně srovnával ještě nějakou dobu poté. Možná bych to přirovnal k něčemu obdobnému, jako když ti odejde nějaká blízká osoba, s kterou se potkáváš a prožiješ kus svého života. S těmito kapelami jsem prošel svým dětstvím, pubertou i mládím a provázely mne až do současnosti. V časech dobrých i zlých tu byly vždy se mnou a naráz to vše skončilo… jako když zhasneš světlo. Takže jen na vysvětlenou, nebylo to jednoduché se s tím smířit, ale překonal jsem to a udělal za tím tlustou čáru.
Když jsem viděl, že moji KISSáci pak přijeli do ČR snad ještě třikrát a teď pro změnu SLAYER ohlašují svůj reunion, tak musím říci, že se toho už účastnit nechci a nebudu! Za tu tlustou čáru mne už nedostanou a spíše mi teď po nich zůstala hořká pachuť na jazyku. Pachuť hamižnosti, touhy po penězích a vypočítavosti. Tímto u mne i SLAYER částečně ztratili svoji důstojnost, obdiv i respekt, který u mne vždy měli a při poslechu jejich starých dobrých pecek se budu snažit na tento aspekt nemyslet.
Matěj Fišer (REFORE)
SLAYER se vrátil, volejte sláva a tři dny se radujte! Paráda, co? Velká thrashová čtyřka je zase kompletní, svět se otřese a všechno bude lepší než kdy předtím. Už vidím zelenější trávu, modřejší oblohu a Lombarda s Kingem, jak se smějí u piva a všechno si vyříkali. To je přesně ten svět, ve kterém chceme žít. Etalon dokonalosti. Ráj na zemi! A nebo ne? No, úplně jistý si tím nejsem. Aby nedošlo k omylu, mám SLAYER celkem rád. I když z velké thrashové čtyřky asi nejmíň, tak to nic nemění na faktu, že je to skvělá kapela, která psala dějiny a má svoje nezpochybnitelné místo v historii metalu. Ale tam už by podle mě taky měla zůstat. V historii. Uzavřená kapitola legendy, která věděla kdy přestat. Poslední turné bylo opravdu masivní. Tak jak to má vypadat. Prostě poslední turné fucking SLAYER. Končíme, jsme staří, za pár let už nedokážeme předvést výkon, který by nás byl hoden. Lepší skončit na vrcholu než se trápit. Podobných hesel bylo tehdy hodně a mělo to svoji logiku. Takhle rychle se totiž nedá hrát donekonečna, ROLLING STONES tu asi budou do stovky, ale thrashová divočina v podání SLAYER je s přibývajícími roky podstatně větší problém, než brnknout „Satisfaction“. Všichni to chápali a všichni tomu fandili. Na poslední tour se všichni poctivě přišli rozloučit. Sám jsem byl tehdy ve Vídni a říkal si, jak jsem rád, že jsem se na to přišel podívat. Bylo to symbolické, krásné, nejedno oko nezůstalo suché. Konec, tečka, zhasínáme. A po pěti letech se stane co? Nazdar, jsme zpátky, nevíme kolik toho budeme hrát, ale vlastně nekončíme a nikdy jsme skončit nechtěli. Nejde o peníze, prostě bez toho hraní a bez našich fanoušků nemůžeme být. Chceme světu ukázat, že značka SLAYER není mrtvá a že nás hraní pořád baví. A děláme to hlavně pro vás! Aha. Tak leda hovno, pánové, tady jde jenom o prachy a jde to vidět. Letos budou tři koncerty, ať se příští rok promotéři předhání, který z nich dá nejvíc. Ohánění se exkluzivitou přinese větší zisk. Důraz na to, že musí být mezi jednotlivými koncerty větší pauzy, zase uznání u fans, protože kluci američtí přece chtějí odvést maximální výkon. A dojit se to bude dobře, klasičtí fandové jsou nadšení a nemůžou se dočkat. Dobře, koho to zajímá a věří tomu, tak ať na to jde a žije si v blaženém pocitu, že to s ním Kerry King myslí dobře a že mu chyběl on a ne jeho prachy za lístky a trička. Ale já už na to kašlu, už jsem se rozloučil a tím to mělo skončit. A s Lombardem na to pivo taky nešel, tak ať si nasere.
Jirka Zajíc (FORCE OF HELL, SICK SINUS SYNDROME, INSISTENT)
V kontextu posledních let a událostí kolem SLAYER, jejich pět let starému, celosvětovém Farewell tour a mediální „pompéznosti“ tomu věnované, jsem se musel jejich oznámenému návratu upřímně zasmát. Hned se mi naskýtá otázka, do jaké míry se mohou skalní fanoušci cítit podvedeni vzhledem k ještě „nedosušeným“ džískám a nedoschnutým slzám z jejich nedávného odchodového divadýlka. Nebo prostě u SLAYER stačí na vše zapomenout a znova dostat naservírováno na stříbrném podnose letité hymny a dělat, že se nic nestalo? Myslím, že stačí. SLAYER mají dávno status na to přivlastnit si odchodový syndrom KISS a vodit tak své fanoušky jako loutky vlastního marketingu. Za tím vším je hlavně a pořád nesmrtelná klasika jejich tvorby, která vítězí. Já jako ortodoxní fanoušek klasické sestavy celou událost sleduji s odstupem, zvědavostí a samozřejmě s respektem. Můj osobní SLAYER dohrál dávno smrtí krále thrashového riffu Jeffa Hannemana a definitivně živě s odchodem bubeníka Dave Lombarda.
Radek Zábojník (SIX DEGREES OF SEPARATION)
I když nejsem úplně cílovka, tak SLAYER nemůžu než zcela respektovat, o to víc, když koncerty, na nichž jsem je měl kdy možnost spatřit, byly bez výjimky skvělé a odehrané s maximálním nasazením. Za jejich návrat na pódia jsem vlastně rád, neboť těch opravdu velkých kapel v tvrdém ranku nám už zas tak moc nezbývá a až jednou nebudou, zbyde po nich jen prázdné místo a vzpomínky.
Johan (Fobia, Telepatie)
Začnu trochu zeširoka. SLAYER pro mě v určitý době znamenali strašně moc. V podstatě to byli oni, kteří mi změnili obzory a ukázali cestu k jinýmu metalu. Psal se myslím rok 1987, možná i 1988, kdy jsme se dostali k nahrávce „Reign in Blood“, samozřejmě nahraný na kazetě, protože tehdy jsme neměli kanály, kterejma bychom dokázali obstarat gramofonovou desku. Když píšu v množným čísle, tak myslím kamarády, s kterejma jsme tehdy kazety různě sháněli, měnili, nahrávali, často s odstupem nikoliv tejdnů nebo měsíců od vydání alba, ale klidně let. Do okamžiku, než jsem slyšel „Reign in Blood“, jsem neměl možnost slyšet starší nahrávky SLAYER, k těm jsem se dostal až později. A po „Reign in Blood“ už nebylo cesty zpátky, kazetu jsem točil do zblbnutí a začal se pídit po dalších kapelách, který dělaly podobnej kravál. Žádná to ale nedělala jako SLAYER. Tahle „láska“ mě držela docela dlouho, samozřejmě postupně přišly jiný časy, kapely, žánry, ale SLAYER byli pořád v mým srdci ve zvláštní komoře. A když ohlásili konec, věřil jsem, že to je skutečně KONEC, že už pánové řekli vše a že je to odchod se vším všudy, se vztyčenou hlavou. Když mi nedávno kamarád poslal na WhatsApp info, že SLAYER znovu hodlají koncertovat, zklamalo mě to. Ona speciální srdeční komora se sevřela a mně, naivovi, bylo najednou trochu smutno z toho, že moji hrdinové z dávnejch let nedrží chlapský slovo. Samozřejmě neznám důvody, třeba jsou ryzí a prostě se jim zastesklo po chvílích, kdy stáli na pódiu, pod ním řval dav radostí a energie tekla oběma směry. Ale možná je to jen ten byznys, což by mi přišlo smutný, ale holt takovej je život, že jo. Ale abych odpověděl na otázku jednou celou větou: „Návrat SLAYER jsem nečekal, zklamal mě a SLAYER si u mě pošramotili pověst.“ A obecně – ať raději všechny kapely, který rádoby končí, drží o definitivních koncích hubu, nebudou pak vypadat jako parta, co si do tý huby nevidí.
Ondra Šíma (EXORCIZPHOBIA)
Návrat SLAYER je samozřejmě skvělá zpráva. Nikdo neví, jak dlouho jim to hraní vydrží a kolik koncertů ještě odehrajou, ale určitě se během pěti let, kdy nehráli, rekrutovalo dost nových fanoušků, který je zatím neměli šanci poslechnout na živo. Kdo ví, třeba pojedou nějakou větší tour a zavítají i na starej kontinent a ta šance slyšet a vidět na pódiu jednu z největších legend metalu tu bude. A to by přece bylo super!
Asura (1000 BOMBS, TROLLECH)
Když SLAYER ohlásili konec aktivní kariéry ke konci roku 2019, nejedno oko matalheads a die hard fans SLAYER bylo vlhké od slz. U některých možná krvavých. Mě to nějak nechalo chladným. Asi jsem tak nějak (možná) porozuměl. Už mi taky není 20. Tom Araya se nechal slyšet, že se chce věnovat rodině, což jako táta dvou dcer plně chápu, a také měl nějaké vleklé zdravotní problémy. Něco s krčními svaly nebo tak. Přesně nevím. Což se dá vcelku pochopit. A že chce hraní naprosto nechat. To se asi taky není čemu divit.
A najednou po pěti letech návrat. Kult se vrací na pódia. To mě taky nechává chladným. Mám od SLAYER stejně nejradši věci do „Seasons in the Abyss“ a pak punkovku „Undisputted Attitude“.
Spekulovat nad tím, jestli se SLAYER vrací kvůli prachům, mě nebaví a nebudu tím ztrácet čas. Vrací se zatím jen na dva koncerty. No a co? Jejich rozhodnutí, který taky chápu. (úsměv) Dle mě se vrací, protože jim živý hraní prostě chybí. Můžeme si myslet, co chceme: adorovat, nadávat, diskutovat, hádat se nebo radovat. To je ale tak všechno. SLAYER jdou zahrát pro fans a pro sebe. A pak se uvidí. Je to čistě na nich.
Ygraen (HEJTMAN)
Je to fajn jak svině! No tak kecali a jsou vychcaný, no... ale hrajou kurevsky dobře, akorát jim to další last tour nikdo neuvěří. (úsměv)
Jindra Kosák (Fobia)
Tom Araya je z těch, který nikdy nestál o žádnou velkou publicitu, proto si myslím, že mu chyběl kontakt s bláznama po podiem a všechno to dění kolem. Kecy o tom, že jim došly prachy nechám stranou, to ví oni sami nejlíp. Na druhou stranu fakt, že King s Arayou údajně za těch pět let, co se rozešli, neztratili ani písmeno nebo slovo, taky normální není. Tím si můžeme vyškrtnout domněnku, že by Arayovi chyběl kontakt s kapelou nebo alespoň s Kingem. Nový desky SLAYER se z důvodu Kingovo směrování energie do jeho nový kapely asi nedočkáme, o světových turné nemluvě, ale přesto si myslím, že pro thrashovou scénu zafunguje návrat SLAYER jako koňská dávka amfetaminu. Ale abych byl upřímný, tyhle comebacky a reuniony se mnou moc nelomcujou, spíše mě to vede k myšlence, že kapela (jakákoli) udělala kdysi špatné nebo unáhlené rozhodnutí. V případě SLAYER tomu dávám rok, maximálně dva a bude definitivně utrum. Každým dalším návratem už by byli lidem pro prdel.
Medvěd (GÖTTERDÄMMERUNG, ex-FORGOTTEN SILENCE)
SLAYER je legenda, to je jisté, ale již od desky „Diabolus in Musica“ mě kapela neoslovuje. Mrzí mě, že se k návratu postavil Tom kladně, protože po smrti Jeffa je to už jediný pro mě nejsympatičtější Slayerák. Takže za mě, když někdo řekne konec, tak si za tím má stát...
Berry (Magick Disk Musick, Sklizeň, Telepatie)
Oznámení o řízeném konci kapel beru vždycky s určitou rezervou, ale u vždy přísnejch SLAYER jsem tomu víceméně uvěřil. Nevybičovalo mě to však navštívit – dnešním pohledem již – první sérii z posledních koncertů, i když byly údajně dojemný a pohledem očitých svědků to minimálně Tomovi Arayovi uvěřit šlo. Neodolal jsem však určitý zástupný nostalgii a vyrazil do nejbližšího kina na „přímý“ přenos posledního koncertu SLAYER: The Repentless Killogy, a sice 6. 11. 2019 do Klatov, kde se místní Kino Šumava obstojně zaplnilo džískama a černýma trikama zabijáků z širšího okolí. V tu chvíli jsme to bral za vyřízenou věc či etapu a považoval tím kapelu za ještě větší frajery, než jsem si dosud myslel. To, že se za pět let chystají na (zatím zřejmě jen) koncertní návrat, ale neodsuzuju, člověk se mění, každá etapa života volá po trochu něčem jiném, může to být silná nostalgie po životě na pódiích, může to být nedostatek peněz, může to být ale úplně cokoliv a je to každopádně určitě víc věc kapely než fanoušků. Můžou se nám nelíbit napjaté vztahy mezi jednotlivými členy, ale nepřísluší nám v tomhle směru nic hodnotit, protože vždycky budeme mít jenom částečné informace a proč si vytvářet blábolné konstrukty, kterých je už tak plný internet na všechna nemyslitelná témata. Čili ať si nejen SLAYER, ale každá kapela dělá, co chce a jak to v tu jakou chvíli svý existence či postexistence sama cítí. Každý fanoušek se nakonec beztak svobodně rozhoduje, zda (a jak) ji bude nadále podporovat či nikoliv.
