Je to více než půlrok, co vás tu ohledně posledního alba „Old Dogs“ zpovídal Johan a protože je to poctivec, moc prostoru k dalšímu dotazovaní nezůstalo. Určitě se ale dostane na jednotlivé kousky zmíněného CD a když už je ta příležitost, zodpovíme otázky, na které se v předchozích kapitolách nedostalo nebo zapomnělo.
Když už to bereme lehce netradičně, vezmu to od konce. Dovolil vám čínský šmejd nějaká živá vystoupení s novými skladbami na programu před turné, které proběhlo v listopadu?
Vlasa: Nedovolil. Šmejd jeden. Plány byly, ale tak jako i u jiných kapel vzaly za své.
Pickard: Mám za to, že „Thin Line“ zazněla ještě předtím, než byli „Dogsové“ dotočeni.
Canni: Je to tak, „Thin Line“ jsme hráli na dvou koncertech na přelomu zimy/jara v roce 2019. Dál to byla celkem jízda. Za celý rok 2020 jsme odehráli jediný koncert, na kterém jsme, kromě „Thin Line“, střihli ještě dvě další novinky (všechny tři skladby pak zazněly i letos v srpnu na Reforefestu).
Doctor: „Thin Line“ jsme si otestovali na publiku v Luhačovicích ještě před natáčením desky. Co mě mrzí asi nejvíc, je, že jsme kvůli pandemii neměli možnost desku nějak pořádně pokřtít a představit fanouškům.
Jak dopadlo podzimní turné? Zaregistroval jsem nějaké zrušené koncerty…
Doctor: Velkých kotrmelců se bohužel dočkalo i minitour, které jsme plánovali spolu s borcema z INNERSPHERE. Původně plánovaný termín letos na jaře vzal za své kvůli lockdownu v celé republice, nicméně jsme flintu do žita úplně nehodili a všech šest štací jsme zavčasu přebookovali na letošní podzim. Vše vlastně vypadalo poměrně nadějně, ačkoliv pomalu rostoucí čísla nakažených nás úplně v klidu nenechávala. V předvečer první víkendové štace v Kolíně a Plzni však bohužel musel do karantény (a následně i léčby) nastoupit náš bubeník Pickard. Nezbylo nám než první víkend odpískat úplně a vlastně se dost smrákalo i nad naší účastí na zbytku tour. Zde se patří hluboce smeknout před Fífou, bubeníkem INNERSPHERE, který se ponejprv nabídnul, a posléze se skutečně i během tří dnů naučil náš set tak, že jsme následující dva víkendy mohli odehrát a v netradičně obměněné sestavě jsme se tak mohli ukázat postupně v Ostravě, Luhačovicích a Hodoníně. Ještě jednou Filipovi (a borcům z INNERSPHERE) velikánské díky!!! Bylo to moc fajn! Skvělou zprávou rovněž je, že Pickard je zřejmě na nejlepší cestě k plnému uzdravení, tož držme všichni palce.
Myšlenky na live stream se hlavou nehonily? Jak na podobné pokusy nahlížíte, zaujal nějaký?
Pickard: Koncept se mi hrozně líbí. Provedení však často bývá diskutabilní… Stream je podle mě jiné médium než živý koncert, měl by mít jiný cíl, a tím pádem i jinou choreografii, nebo něco jako scénář. Podle mě je to stejný rozdíl jako živé divadlo versus TV inscenace, nebo tak něco.. Ne každý je Devin, aby mohl sázet na to, že prostě bude mezi skladbami vtipný, i když na pozadí za ním poběží smyčka nyancat. Ne každý má takové zázemí, aby si mohl dovolit dokonale vyprodukovanou akci jako KORN. Připojit pár kamer snad dnes už není takový problém, otázka ale je, jestli stojí za to dělat to a jestli to má přidanou hodnotu kromě čistého zoufalství… Já osobně bych asi nic moc nezahrál s pocitem, že je asi na mě pro jednou dobře vidět.
Vlasa: Rockenrol se má hrát živě před lidma. Jinak mi to přijde jako kalkul. A tam já nechci. Live je Live. TEČKA!
Canni: Asi to nevnímám až tak přísně jako Vlasa. Ale je mi sympatický Pickardův popis – to je možná důvod, proč jsem si ke streamům nenašel cestu. Když nad tím přemýšlím, tak to mám vlastně stejně jako se záznamem koncertů na DVD.
Chápu, proč to kapely dělají a vlastně proti tomu nic nemám. Podle mě ale tento formát, hlavně kvůli tomu, jak málo koncertujeme, není úplně pro nás. Nebojím se říct, že se z vlastní aktivity do live streamu určitě nepustíme. Nicméně je pravda, že jsme letos jednu nabídku na live stream obdrželi a musím přiznat, že se mi celkem ulevilo, když to nedopadlo. (úsměv)
Doctor: Souhlas s borcema v plném rozsahu i za mne.
Tak tedy, řízněme do „Starýho psa“ a prohrabme se jeho útrobami…
„Lunacy Mantra“:
Canni: Jsem strašně vděčný za tento seriál. Díky tomu, že naše desky znovu poslouchám, uvědomuju si, že se pořád posouváme. Platí to o každé skladbě na „Old Dogs“. Jasně, nejsou to žádné skoky a už vůbec stylové změny (které by si možná někteří přáli). Je strašně dobré si toto uvědomit. Stejně tak vím o rezervách, na kterých ještě můžeme pracovat. Samozřejmě, je to můj subjektivní pocit, který mi ale dává sílu pokračovat a jsem za to strašně rád.
Pickard: Tyjo, ja už si nepamatuju ani tohle... No, s trochou odstupu by možná šlo trochu oříznout tohle a tadyto, ale jinak asi dobrý.
Doctor: Na naše poměry taková spíše heavy věc. Na téhle desce se Vlasa blejsknul několika hodně povedenými sólíčky a v téhle skladbě je jedno z nich. Text skladby pojednává o fenoménu doomsday kultů a co všechno jsou lidi schopni jim sežrat. Je fakt, že jsme měli trošku obavu, aby si text někdo nevyložil tak, že k tomu nějak vyzýváme.
„Standing On The Shoulders Of“:
Pickard: Isaac Newton to řekl pěkně. My jsme sice nedohlédli až tak daleko, ale i tak je hezké se poklonit minulým „obrům“, a doufat, že povstanou noví. RIP Sean&Sean.
Doctor: Vlasova a Pickardova pecka s hezky domotanou slokou a refrénem složeným z podivných tónů. Skladba je navíc vyšperkovaná moc hezkým textem. Mám rád!
„Blind Date With The Past“:
Pickard: A mně se líbí jak se ten riff medově táhne… Jehe! Ještě máme v záloze „Jojojo!“, ale to až příště. Příběh: taková ta situace, kdy se ti ozve někdo, o kom už jsi dlouho neslyšel a vlastně jsi už o daného člověka ani moc nestál, ale je obtížné to smést ze stolu.
Doctor: Zcela poslední věc, kterou jsme dokončili před nástupem do studia. O co jednodušší strukturu má, o to komplikovaněji jsme naaranžovali část pro kytarové sólo. (úsměv)
„Best For Me“:
Pickard: Naživo mě to baví. Snad to funguje i ven.
Doctor: Den předtím jsme nahrávali zpěv pro „Standing On Shouldersof“ a já si u toho kvalitně vyřval hlasivky. Den poté, měli jsme zpívat právě tuhle skladbu, jsem zjistil, že díky té předchozí „masáži“ hrdla dokážu zpívat i v mnohem nižších polohách než obvykle (smích), a toho prostě nešlo nevyužít. A to i s tím rizikem, že za normálních okolností se do těchto poloh už nikdy nedostanu. (smích) Mimo téhle skladby aplikováno ještě v následující „Common Aim“. Poslechněte.
„Common Aim Ltd“:
Pickard: Hrozně mi neleze pod pysky ten začátek. Pak už je to ale pěkné. A vysloveně mě těší ten relativně rozjuchaný bridge.
Doctor: Zazněla i na loňském Bugrfestu, kde ji měl možnost slyšet i Michal Malina, snad největší fanoušek, kterého jsme kdy měli a současně mladý borec, který, ač jinak zdráv, boj s covidem vyhrát nedokázal. Furt ho mám před očima, jak stojí pod pódiem a pokyvuje hlavou. Po koncertě přišel za náma a říkal: „Chlapi, ty nové skladby šlapou jak čert!“ … Kdo by tehdy tušil a věřil, že věci vezmou takový nečekaný spád. Ahoj, Mischo!
„In Between“:
Pickard: Nejkomplexnější skladba. Trvalo mi hrozně dlouho pochopit koncept a přijít s patřičným rytmickým paternem. I tak bych si přál mít na to víc času. A je tam málo číny.
Doctor: „Vlaso, nezkusil bys vymyslet nějaké intro na desku?“
„A jak by sis to představoval?“
„Vrstvené kytary a aby to postupně gradovalo.“
„A vyzněním?“
„Prostě intro, jaké jsi vždycky chtěl mít na svojí desce“.
A že ve finále je jinde než na začátku desky? No a? (smích)
„Thoughtfull Sheep (Coming Of Age)“:
Pickard: Měli bychom se víc zaměřit na ty konce. Kolikrát se tam dá říct víc než ve zbytku celé písničky! Skladba je v zásadě o trablích dospívání a volbě životního směru v tomto našem svobodném světě. Když jsme byli malí, tak jsme o tom nevěděli, ale v zásadě jsme až tak velkou možnost výběru neměli, svým způsobem bylo všechno nalajnované. Dnes je teoreticky možné vše. Ale je to opravdu tak? Od malička jsou děcka pod řízenou masáží toho, co je nebo není dobré, vhodné, sluší, nesluší, co je nudné, dokonce i co je rebelské, že vlastně ani nemají čas se zastavit a popřemýšlet, jak to vlastně cítí, ze strachu, aby jim neunikl nějaký trend a náhodou najednou nebyla out, a nakonec vedou život, který jim nalajnoval marketingový specialista a sociální sítě, páč, vole, co už teď, nehnu s tím. Teď nevíš, kdo/co bude in příští rok a jak to koho vymagoří... A nebo už jsem troglodyt, nerozumím tomu a děcka se s tím poperou. Konec konců, budou muset.
„Moral Sportsmanship“:
Pickard: Další variace na klasické westernové téma, co potom, když už se to pokakalo. Náš protagonista udělal chybu, kál se, pokusil se splatit dluh, ale přestože dal vše, co měl, nebylo to dost, tak zdrhá a doufá ještě v kousek aspoň trochu normálního života v čase, který mu zbyl. Ale minulost (ať už figurativně nebo fyzicky) mu nedá pokoj, a tak prchá, i když vlastně úplně utéct nikdy nemůže.
„Tied By Shame“:
Pickard: Text je o vnitřních bojích, problémech nebo životních situacích, které někdy člověka sežerou zevnitř, a tak se pak někdo rozpadá před očima ostatních nebo i přátel, bez toho, že by si kdokoliv čehokoliv všiml, a přitom by stačilo poprosit o pomoc. Ale hrdost nebo stud nedovolí. Pěkná písnička o smutných věcech. A nemusí se pořád tlačit na pilu.
„For The Little Girl“:
Pickard: Taková vzteklá písnička. Text vznikl snad jenom den předtím, než se šlo zpívat, a dodnes se mi ta situace vrací. Doufám, že se má dobře.
„Last Days Of Sisyphus“:
Pickard: Vlastně to navazuje na „Standing on the shoulders“... Je o stárnoucích mohykánech, kteří to tak úplně nedotáhli mezi ty giganty, na jejichž ramenou stál Newton, a možná někdy reprezentuji slepé uličky, ale to je taky potřeba. Takoví ti tažní koně, co fakt dřou každý den zapřažení do svých pomyslných žebřiňáků a po očku čekají, jestli ty smradlavé traktory ráno zase nastartují. Dnes už jsou tak trochu za zenitem a ztrácí kontakt s pelotonem, ale pořád dělají potřebné věci, a vlastně by to bez nich nešlo, i když na výsluní už rozhodně nejsou. Taky tam jednou budeme, kamarádi, jestli tam teda už nejsme... Ne vždy textař citem „pochopí“ cíl a kontext skladby, a tak text obsahově ne zcela ladí s vyzněním skladby, oh well.
„Thin Line“:
Pickard: Myslím, že možná i první věc, která vznikla pro „Dogs”. Jojo, to jsme si ještě mysleli, že se udržíme, a další deska bude „tvrdší“ a „rychlejší“, možná aj trochu s jemnou příchutí blegmedl. Ale víš jak, staré psy...
Doctor: Dovolím si korigovat. Nebyla první, ale až čtvrtá. (úsměv) Vtipné je, že u některých skladeb se ti (mně) do paměti zapíše víc jejich pracovní název, nežli ten definitivní. Tahle skladba bude pro mě ještě asi dlouho spíš „Čtyřka“ než „Thin Line“. Je to thrash metal jako řemen.
Když bych vás požádal, abyste zpětným pohledem vyhodnotili nejlepší a nejhorší období SDOS, jak by vypadala vaše volba?
Pickard: Nejhorší období nastalo, když jsem hodil ručník do ringu. Nejlepší období je vždycky, když jedeme do Šopy.
Canni: Špatné byly obě krize. Pravda, Pickardův ručník byl asi nejhorší. Teda on byl nejhorší tehdy. Z dnešního pohledu jsem za to všechno vlastně rád. Ustáli jsme to, pročistil se vzduch a cítím, že „Old Dogs“ není naše poslední deska. Nejlepší naopak bylo zjištění, že ani za jednu z krizí nemůžou mé alko excesy… Šopa! Šopa je lepší odpověď. (smích)
Doctor: Každé období mělo něco do sebe a tím myslím i ta špatná, neb jsme se z nich snad dokázali poučit. Těch opravdových highlightů a zásadních okolností (krom toho, že jsme se s klukama vůbec kdy potkali) bylo v mých očích několik:
Úplné začátky, kdy jsme do všeho šli po hlavě a nedostatek hráčského umění jsme kompenzovali obrovským nadšením a s unikátní schopností nevidět a nevnímat jakékoliv překážky.
První opravdové nahrávání ve studiu u Tondy Janů a tím zhmotnění našich dosavadních hudebních nápadů do jakési hmatatelné podoby.
Neustálé vyhazovy ze zkušeben a následné hledání nových prostor, kde bychom se mohli scházet.
Nabídka na vydání debutové desky od Élysion music, to byl pro mě osobně jeden z velkých milníků kapely.
A pak jak to celé rostlo desku od desky a nám to připadalo jako úplně normální proces, nic jiného jsme ani nečekali.
Setkání se Standou Valáškem. Milník kapely jako krááááva!
Následné „nabití huby“ (obrazně řečeno) a vyklidnění ovšem taky nezatracuju, protože v tom předchozím hektickém stavu by to stejně nebylo dlouhodobě udržitelné a už vůbec ne nějak rozumně kompatibilní s nějakým rodinným životem.
A za úplně nejvíc nejlepší považuji ten fakt, že jsme spolu vydrželi tak dlouho a že i přes slabší chvilky jsme vždy zase dokázali najít společnou řeč a udržet svá ega na opratích. Kdo to má? (úsměv)
Odhoďte teď prosím veškerou skromnost (nebo alespoň velkou část) a pochlubte se, jaká ocenění spatříme v kapelní vitrínce?
Pickard: Se vší skromností, v kapelní vitrínce máme vystaveno velké množství skleněných ocenění 0,05 l nebo 0,1 l, nějaká keramická ocenění 0,3 l s uchem, nějaká opět skleněná ocenění 0,5 l, s uchem i bez, a poloprázdnou sklenici mleté kávy, která, podle pohledu, si už nepamatuje na své kávové kořeny.
Canni: Právě jsem se vší skromností odhodil i keramické ocenění 0,3 l, nyní bez ucha.
Doctor: Ve výsledku toho je asi míň, než by se mohlo zdát, nebo než bys snad asi čekal. Historicky nejlépe zabodovalo naše třetí album „Chain – Driven Sunset“, s nímž jsme obsadili třetí místo u ceny Anděl v kategorii Hard´n´Heavy. Vícekrát jsme se hezky umístili v anketě Břitva, kde hezkých umístění dosáhly v podstatě všechny naše desky „Triotem“ počínaje. S Live DVD „Ubl“, jsme dokonce danou kategorii vyhráli. Hezky se umístil i videoklip ke skladbě „Fury“.
Vlasa: Nedávno na mě na FB vykoukla fotka z našeho posledního fotosession (ta na sedačce na louce). Vyzařuje z ní taková zvláštní pohoda, něco, co si nekoupíš a vytvoříš to leda tak, že spolu kapela ve stejné sestavě vydrží cca 25 let. A to vnímám jako to úplně nejvíc ocenění vůbec. Ve svém okolí totiž nevím o podobné partě bláznů.
Co muzikanti SDOS a hudební nástroje? Změnilo se vaše vybavení od úplných začátků hodně? Zůstávají staré kousky v osobních sbírkách, nebo pořízení nových znamená jejich cestu do světa?
Pickard: Vůbec nemá smysl se bavit o tom, že kvalita i dostupnost nástrojů je nesrovnatelná teď oproti mým začátkům... Taky peněz nebylo a o kompletní sadě bicích jsem si mohl jenom zdát, kupoval jsem jednotlivé komponenty podle toho, jak se mi dařilo šetřit. Můj první stojan na crash byla školní lavice postavená nastojato, spodní nohy sloužily pro stabilizaci a byly zastrčené pod šlapákem, na horní nohy jsem špagátem uvázal činel. A ne, nemám ji. U bicích je všeobecně problém, že je člověk prostě ohraje/rozbije a velice není co archivovat. Je pravda, že první virbl ještě někde schovaný asi mám, ale jinak šlo všechno, co mohlo, dál do světa, anebo, spíš, bylo po dlouhém a trudném loučení zkontejnerováno.
Vlasa: A že toho bylo. (smích) Od jisté doby si ale opravdu nástroje nechávám. Proč? Nevím, asi k nim mám prostě blízký vztah. (úsměv) Aparáty už nějaký ten pátek neřeším vůbec. Ale než jsem je začal stavět, tak mi rukama prošlo snad vše, na co si vzpomeneš. (úsměv)
Canni: Z demo období mi zbyla už jenom jedna kytara – teda přesněji její krk (má „nové“ tělo a dodnes ji doma používám na veškerou přípravu pro SDOS). Jinak moc změny ve vybavení nevyhledávám a když objevím něco „fungujícího“, dlouho se toho držím.
Doctor: Já mám všechny baskytary, které jsem si kdy pořídil, počínaje svou úplně první Jolanou D-Bass (kterou jsem si po letech nechal zrenovovat a předělat na bezpražec), přes první pětistrunku Fernandez Gravity (kterou jsem si přivezl za své první služební cesty ve svém prvním zaměstnání), přes Fender Jazz Bass (který bylo nutno pořídit pro nahrávání desky „Of Us“, protože Staňa Valášek řekl, že ji prostě potřebujeme) až po bezpražec Sandberg California Nighthawk, na kterou zatím stále ještě čekám, neb dodací lhůty výrobce jsou skoro jako lhůty na nové auto. Celkem jsem majitelem 7 baskytar.
Co se týká aparátů, tak tam se to poměrně hodně měnilo od mega velkých sestav, které se mnou ovšem spoluhráči odmítali kamkoliv vozit, natož nosit, až po aktuální kapesní Markbass, z kteréhož to hustím do parádní bedny od Vlasy a následně do borců.
Když se vrhneme do tmavých chodeb a chodbiček tuzemského podzemí, vidíte světlo, nebo světla v podobě nadějné smečky či interpreta, jež by časy příští řádně rozzářilo?
Vlasa: Přiznám se, že když jsme přestali pořádat festival, tak jsem z toho sledování trochu vypadl. Ještě v dobách Plečky se vyklubali MADE BY ZERO, kteří dnes, teda alespoň co jsem je viděl naposled, mají excelentní formu, poctivě makají a je to na nich vidět. Pak jsem dlouho na nic nenarazil, až nedávno (dva roky) jsem potkal kluky z REFORE. Mlaďoši co mi vytřeli zrak. Perfekní borci a perfektní kapela. Věřím, že o nich ještě uslyšíme. Nedávno jsme taky s HYPNOS narazili na kapelu EXORCIZPHOBIA, kterou jsem doposud neznal. Taky veliká paráda. Takže Světlo na konci tunelu pořád vidím. (úsměv)
Pickard: Nejspíš nejsem ten nejvhodnější k zodpovězení takové otázky, protože dění na naší, a potažmo vlastně i cizí scéně, už tak nějak nesleduju... Jednu dobu jsem se snažil udržet si aspoň nějaký přehled, ale bylo toho hrozně moc a pravidelně byl cimrmanovsky pocit očekávání následován pocitem zklamání, až jsem to vzdal. Hledání a vytváření povědomí o životě na scéně bych si dovolil nechat na vás, žánrové žurnalisty (zkratka ža - žu), vaše pozice je v tomto naprosto fatální, a určitě nelehká. Vidím, že scéna žije, protože pořád narážím na nové kapely, které se snaží plnit si své sny o hluku, a všem moc držím palce. Kdybys mě silou mocí nutil vycedit aspoň jedno jméno, asi bych řekl TRNY & ŽILETKY, ale vidíš, ani tady se nejedná o nové tváře…
Canni: Ani zdaleka nemám takový přehled jako i ten nejhůř informovaný ža - žu. Mám ale radost, že dost často potkávám opravdu talentované mladé muzikanty. Teď už jenom aby mladší vydrželi a ti „starší“ aby vydrželi (úsměv) a o budoucnost nemám strach. A poslední ať zhasne.
Doctor: Mile mě překvapili borci z REFORE. Držím jim moc palce, ať jim ta energie a nadšení vydrží co nejdéle! (úsměv)
V předposlední otázce této kapitoly a vlastně celého seriálu nechme muziku stranou a povězte, pominu-li zaměstnání, co je vaším dalším velkým žroutem času?
Vlasa: (smích) Můj rok a půl starý potomek. (úsměv) Vlasa/Black zesáky a bedny, V poslední době stavba CNC a 3D tiskárny (chci zkusit ještě výrobu kytar). Prostě takové přestárlé děcko, co si pořád rádo hraje. (úsměv)
Pickard: Jestli myslíš žrouta v pejorativním smyslu slova, tak to býval počítač (WoT), dnes je to únava. … všechno trvá tak strašně dlouho, když člověk nemá energie nazbyt.
Canni: Drr tady zmiňoval, že by nedokázal hrát s více než jednou kapelou. Tomu naprosto rozumím. Já zase naopak nedokážu nasměrovat síly jinam, protože k muzice musím připočítat třeba i hromadu času na cestách a posledních několik měsíců, taky večery tady u klávesnice. (smích) Bolí to. Ale zatím mi naštěstí muzika přináší víc radosti než bolesti. Proto si rád „aktivně“ odpočinu (jakože fakt dokážu dělat NIC). Dokonce můžu i spát u nějakého pěkného filmu nebo seriálu (z knížky jsem mýval otlačený ksicht – to ti polštář nikdy neudělá).
Doctor: Jsem hodně zapálený do teraristiky, máme doma něco kolem stovky gekonů a dalších ještěrů a to už trošku času zabere. Současně jsem od malička „postižený“ plastikovým modelářstvím, takže když časové možnosti dovolí, rád stavím modely palubních letadel a stíhačů z druhé světové války. Nicméně tohle všechno je teď upozaděno tím, že máme doma tříměsíční holčičku a kolem té se teď točí prostě všechno. (úsměv)
Jdeme do finále! Většinu rozhovorů končím dotazem ohledně vizí budoucnosti a ani u vás neučiním výjimku, takže jak vidíte budoucnost SDOS?
Pickard: Pro mě je to budoucnost plná víry a opatrných očekávání, nemám nějakých konkrétních hmatatelných cílů, to nechávám na skutečných vůdcích našeho funklórního souboru. Věřím, že se pořád budeme chtít vidět, že pořád budeme chtít pokoušet múzy, že se podaří vytvořit nějaké dobré skladby a že pořád budeme ta podivně disfunkční rodina jako dnes.
Vlasa: Stejné jako před těma dvaceti lety. (smích) Ne. Podstatné je hrát. Zbytek se ukáže…
Canni: Poslední dobou celkem prudím našeho nejmenovaného kytaristu se svým pozitivním přístupem, takže se v tom pokusím pokračovat i tady. Věřím, že jsme ještě nenapsali poslední notu. A co jsem měl možnost vypozorovat na posledních dvou zkouškách, tak se už všichni moc těšíme, až se vrátíme k rozdělané práci na nových skladbách, kterou nám přerušilo podzimní tour s INNERSPHERE.
Doctor: Jak Canni naznačil, máme už zase rozpracovaných několik nových válů a hned, jak nám to časové možnosti dovolí, rád bych se vrhnul na jejich společné proaranžování. Osmá deska se začíná rodit! (úsměv)
Obrovské díky za mraky vašeho času, zajímavé, vtipné, trefné a někdy i štiplavé odpovědi. (úsměv) Přeji vše dobré a ať se daří!
Pickardino: Spíš držím palce tobě, a díky za tvůj čas, který jako obětinu pálíš na tomto malém a zapomenutém oltáři zasvěceném „tuzemského podzemí“.
Vlasa: Bylo mi ctí a děkuji za tu možnost si takhle připomenout některé už časem zaváté věci. (úsměv) Díky Ti za to a třeba někdy někde u piva na pokec… (úsměv)
Canni: Pustil ses do velice odvážného projektu. Smekám klobouček. Drž se a snad brzo někde, třeba na koncertě.
Doctor: Děkujeme za Tvůj čas, zájem a trpělivost! No a v neposlední děkujeme i všem, kteří to dočetli až sem. (úsměv) Ať se daří, chraňte zdraví své i svých blízkých! (úsměv)
Old Dogs
- Nahráno ve studiu Šopa (červen 2019 & červenec 2020)
Sestava:
- Drrr – howling, bass
- Canni – guitar, guarding
- Vlasa – guitar, barking
- Pick - drums, tail chasing
Facebook
https://sixdegrees.cz/
Kapitola první: „Moon 2002: Nocturnal Breed“
Kapitola druhá: „Triotus, Tricephalus And Tribadism“
Kapitola třetí: „Chain-Driven Sunset“
Kapitola čtvrtá: „Of Us & Ubl“
Kapitola pátá: „The Hike And Other Laments“
Kapitola šestá: „Simple“
Kapitola sedmá: „Old Dogs“
