KALLE, BABYLONELY
27. 9. 2025, Strakonice – Ostrov 1415
Po pěti letech se na strakonický Ostrov 1415 vrátili KALLE. Vybrat před ně nějakou žánrově spřízněnou partu není snadné, taky nějaký čas trvalo, než se v pozvánce druhé jméno objevilo – BabylonEly. Pro mě úplně neznámé, ale na profilu akce bylo uvedeno, že jde o sólový projekt Víti Marčíka mladšího; o tom jsem jaktěživ neslyšel, o taťkově divadlu ale ano, respektive jsem i nějaké představení zhlédl. O mladém se na webu taky psalo o divadle i o poměrně rozevláté hudební produkci.
Večer začal vernisáží výstavy maleb Jitky Petrášové, která (ta vernisáž) měla začít v 19 hodin, ale když jsem v půl osmé do sálu vešel, mladá umělkyně ještě představovala obrazy, na nichž jsou „Podivní trpaslíci“, jak se výstava jmenuje, několika zájemcům. Je určitě fajn, že Ostrov 1415 dává možnost prezentace umělcům z různých spekter, mně je bližší to hudební, kvůli kterému jsem primárně přišel, ale obrazy jsem si samozřejmě taky prohlédl.
S lehkým zpožděním (dle FB měl začít v 19.30, dle rozpisu u vstupu v 19.45) začal Víťa ve 20 hodin z ničeho nic hrát. Respektive – začal zvučit resonátor, pak akordeon, a aniž by nějak uvedl začátek setu, rovnou ze zvučení přešel k produkci. Svým způsobem originální pojetí, ale asi nejen já jsem nepostřehl ten okamžik, kdy koncert začal. Lidi se na sebe porůznu dívali, jestli tedy už ano, nebo… Každopádně BabylonEly nejprve zahrál na akordeon dvě (tři?) skladby, které byly celkem rozevláté a čerpalo se v nich jak z lidové hudby, tak té jarmareční, možná i nějaké balkánské dechovky, ale tato přirovnání berte prosím s rezervou. Zpěv se taky porůznu měnil, chvíli civilní, později teatrální, ale pořád to nebylo nic proti tomu, když Víťa vyměnil nástroje a začal hrát na „plechovou kytaru“ – to se vokálně vyřádil ještě víc, vedle normálního hlasu se nebál zařadit i řev vskutku zvířecí, záleželo, jestli je hudba klidnější, nebo divější. Čtyřicet minut včetně přídavku, který si lidi vytleskali, bylo tak akorát...
KALLE minule zahráli set „with the acoustic band“, na pódiu se jich tehdy srovnalo šest, tentokrát šlo o klasické manželské duo Veronika & David. To v mezidobí vydalo album „Under the Black Moss“, takže aktuálně disponuje čtyřmi vinylovými vydáními, jež mám pěkně seřazené ve sbírce, stejně jako navštívené koncerty uložené v hlavě, a nejen koncerty KALLE, ale i NOD NOD a VEENA, což byla předchozí působiště Veroniky a Davida. VEENU jsem viděl… před sedmnácti roky – a už tehdy jsem oceňoval „výbornou zpěvačku, která se vůbec neostýchala řádně řvát a ječet“. V KALLE se Veronika do řevu nepouští, její projev je spíše komorního ražení, což se dá říci i o muzice, která se nese v melancholické rovině a svým způsobem minimalismu. David hraje na kytaru, Veronika zpívá a sem tam se přidává na klávesy, v několika skladbách zněly i rytmické nástroje pouštěné z PC. Velký buben (nebo jaký…) nebyl úplně ideálně nazvučený, byl na mě příliš hlasitý a poněkud chrčel, ale to byla jediná věc, která mi trochu překážela, ale opravdu jen trochu. Jinak jsem se nechal unášet na vlnách příjemné muziky a nádherného zpěvu a vůbec neřešil, jaká že skladba se to hraje a z kterého alba pochází. Pocitově se střídaly písně s lehkým hitovým potenciálem se songy niternými, Davidova kytara pobrukovala, Veroničiny klávesy přitakávaly a lidi pokyvovali hlavami. Když to chtěli KALLE ve 22.00 zabalit, následoval neutuchající potlesk, takže i podruhé se muselo přidávat. Vystoupení tak trvalo přesně šedesát minut, skončilo v (to si každý dokáže spočítat), což je značka ideál.
Opět jsem z Ostrovního prostoru odcházel spokojený, podobně to myslím měli ostatní, kterých se žel sešlo jen cca čtyřicet. Těžko říci, proč tak málo na kapelu, která patří mezi nejzajímavější na naší alternativní scéně a která posbírala několik cen Anděl či Apollo. Nemyslím, že by za tím byla Václavská pouť, která ve Strakonicích právě probíhala, spíše nám ve městě nějak hudební scéna umdlévá.
Pořadatelé na koncert zvali slovy „větší krásu o pouťové sobotě ve městě nenajdete, tak se nechte unést“ a měli recht. Nechal jsem se hodinu unášet a příště se rád nechám zase. KALLE jsou skvělí.
Fotky: Petr Kalaš
