ASMODEUS – PŘÍJEZD KRÁLE PO 25 LETECH, NYNÍ I JAKO ČERNÁ NEBO ORANŽOVÁ GRAMODESKA

Začátky SDOS a první album v novém seriálu rozhovorů. Slovo mají Doctor, Canni, Vlasa a Pickard.

Doctore, nejdůležitějším prvkem této kapitoly je album „Moon 2002: Nocturnal Breed“, nicméně nelze opomenout události, jež mu předcházely. Vzpomeneš si ještě na úplný začátek kapely?

Doctor: Ahoj, na začátku byla kapela ABYSS. (úsměv) A to bychom se museli posunout v čase někdy do roku 1993, kdy mi rodiče půjčili na moji první baskytaru Jolana D-Bass. Pokoušeli jsme se tehdy hrát skladby našich tehdejších idolů a při tom se učili na svoje nástroje. Víkend byl ve znamení tancovaček a tam jsme koukali pod ruky těm na pódiu, jak se to má správně mačkat a jak správně zahrát „Hrobaře“. (úsměv) Internet, jak ho známe dnes, nebyl, nikde žádná instruktážní videa, žádné workshopy, pořádné tabulatury od METALLICY jsem sehnal až několik let poté. Všechno ses učil od kamarádů, odkoukáváním od jiných nebo poslechem nahrávek. Taky se díky tomu člověk naučil spoustu věcí blbě a pak to horko těžko napravoval, ale jinak to nešlo. (úsměv) Hlavně, že jsme mohli dělat rambajz, být v kapele nám dávalo jistý pocit výjimečnosti a důležitosti, kapela byla pro nás vše, o nic jiného jsme se nestarali. A svoji budoucnost jsme viděli zcela jasně. (úsměv)

Canni, dočetl jsem se, že název SDOS pochází z tvé hlavy, jak jsi na něj přišel?

Canni: Tak toto bude bolet. Paměť je mrcha a už není, co bývala. Každopádně máš pravdu, název jsem přinesl já. Nedokážu si ale vzpomenout, jak jsem na něj přišel. Ke konci roku ´96 jsem netušil nic o internetu, ani o filmu s Willem Smithem. Musel jsem to slovní spojení od někoho slyšet. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že o „Teorii malého světa“ jsem se dozvěděl až později. Prostě záhada. (úsměv)

Před samotným debutem jste do světa vypustili demosnímky „Dark Ages“ a „When Autumn Comes“, jak na ty doby vzpomínáte, jak pohledem současnosti obě dema hodnotíte?

Doctor: Občas se k nim rád vracím. Mají své mouchy, ale je to otisk doby a našich tehdejších schopností, jak po řemeslné stránce, tak i z pohledu našeho tehdejšího vnímání muziky. V lecčems naivní, v mnohém krásné. Psal se rok 1997, resp. 2000. Každopádně obě dema způsobila, že nám Vojta Smidek z Élysion Music nabídnul naši první, opravdovou vydavatelskou smlouvu. A to bylo něco, to byla velká událost! Stali jsme se konečně opravdovou kapelou!
Všichni jsme byli ze sousedních vesnic, sejít je na zkušebně bylo otázkou nasednutí na kolo a ujetí pár kilometrů. Resp. my jsme v té době zkušebny poměrně dost střídali, lépe řečeno jsme o ně v rychlém sledu přicházeli, takže se i ty dojezdové vzdálenosti celkem měnily, ale zase nijak zvlášť dramaticky. Každopádně jsme se vídali poměrně často, a to i mimo zkušebnu, byli jsme naladěni na podobnou vlnu, byli jsme jedna banda a vše šlo tak nějak samozřejmě a samospádem.

Canni: Od začátku jsme chtěli mít co nejrychleji nahrávku a začít hrát naživo. To tempo bylo neuvěřitelné. Byl to asi hlad po hraní způsobený čtyřměsíční pauzou po vykradení zkušebny, která ukončila předchozí pokusy v ABYSS. Pamatuju si, jak jsme všichni měli představu o tom, co chceme hrát. Světe div se, každý z nás měl tu představu úplně jinou. Naštěstí tehdy převážil cit pro melodii Fandy, Miry a hlavně Doctora, který je tím hlavním skládajícím dodnes. Akorát dnes mu tedy do jeho vytříbeného smyslu pro melodii a rytmus zasahují představy nás ostatních víc než v začátcích a kolikrát asi i víc, než by se mu líbilo — soudím podle toho, že se třese do rytmu oproti běžnému stavu pohody. Sám to mám úplně obráceně.
Zkrátka v prosinci ´96 jsme začali tvořit a zkoušet, abychom už 1. dubna ´97 začali nahrávat ve studiu ASG „Dark Ages“. Pro náš start nás nemohlo potkat nic lepšího než možnost nahrávat u Tondy Janů (ASG). Kromě standardních poznatků, když poprvé vlezeš do nahrávacího studia (jako například jak se co dělá a nedělá, fascinací těma různýma hejblatama, že to někdo umí zkrotit a že bez přípravy to fakt nepůjde), se mi nesmazatelně vrylo do paměti (ha — ta paměť) heslo „nástup na lógr“, kterým Tonda pravidelně přerušoval nahrávací seanci (toto bylo společné pro nahrávání obou demáčů).
Dodnes jsem rád, že jsem se toho všeho mohl účastnit a že se nám „Dark Ages“ i „When Autumn Comes“ podařilo nahrát tak, jak jsou.

Pomalu, ale jistě se blížíme k zaznamenání, dodnes velmi oblíbené prvotiny, Než však došlo k nahrávání, objevil se v řadách kapely Vlastimil „Vlasa“ Urbanec. Vlaso, jaké okolnosti tě přivály do řad SDOS?

Vlasa: To si pamatuju úplně přesně. Bylo to v zimě kolem roku 1998. Moje kapela ATOMIC TOM AND NUCLEAR JERRY stagnovala. Jel jsem tenkrát ze Zlína autem a potkal Doktora, který pracoval jako prodavač elektroniky (smích), neuvěřitelné (smích). A nabídl mu, že ho vezmu po šichtě domů. Cestou jsme kecali o muzice a domluvili si nějaký ten jam. Podařilo se nám dokonce asi tři i uskutečnit. Na jednom jamu mi Drr nabídnul, jestli bych nechtěl zaskočit za Fandu (v tom čase na meruňkách ve Španělsku) na jednom blížícím se koncertě v Brně. Tuším, že šlo o křest desky kapely RHODIAN v Jacht klubu. Chtěl jsem hrát, co nejvíc to šlo, tak jsem samozřejmě souhlasil. Navíc si troufnu říct, že jsme si s Drr sedli i lidsky. Nebylo co řešit, už to tak zůstalo. (úsměv)

Při skládání materiálu jste volili kolektivní přístup, nebo vám více vyhovovala individuální práce?

Vlasa: Kostru skladby přinese autor. Finální podoba se vždy ladí kolektivně. Na prvotině jsem měl jeden kompletní zářez („Raven comes“). Myslím, že nemám dar jako Drr předat skladbu ostatním ve zkušebně. Pro mě je jednoduší všechno nahrát doma v mém pikostudiu a takový demáč vzít na zkoušku. Tento postup se mi osvědčil, a pokud se zadaří a něco mě napadne, tak to tak s oblibou praktikuju.

Doctor: Systém skládání a aranžování u nás zůstal beze změny v podstatě od prvopočátků až dodnes. Leccos už nastínil Vlasa, jen bych dodal, že celý proces je plný nástrah, menších či větších křivd a ústrků. (úsměv) Skládání je pro mě velmi citlivou a křehkou záležitostí. V hlavě nosím neustále několik skladeb (teď aktuálně třeba takových 5), jejich základních koster. Nechávám je dozrávat, zkouška časem taky leccos napoví (co se ti zdá super teď, může za pár týdnů znít jako chujovina), tak to cizeluju, přemýšlím, špekuluju a kombinuju, a když konečně usoudím, že už z onoho nápadu sám víc vykřesat nedokážu, pak teprve představím věc klukům na zkušebně.
A to je ten klíčový moment, kdy v sobě musíš překonat strach, že ti ten tvůj skvost zbytek kapely smete ze stolu, vybičovat v sobě zvědavost a chtění slyšet TO konečně v pořádném aranžmá a pořádně nahlas a nějakým způsobem (obvykle tzv. „na hubu“) všem vysvětlit, jakou máš o skladbě představu, jaké tam slyšíš bicí, jestli ten kytarový begl hrát tlumeně nebo ho trošku víc pustit. Ono to může znít jako prkotina, ale tohle je ohromně těžká a svým způsobem deprimující věc, protože se pohybuješ na velmi tenkém ledě mezi uznáním a studenou sprchou, že jsi složil buď úplnou ptákovinu, nebo že jsi složil novou METALLICU či Ivetu Bartošovou… ano, stalo se. (úsměv) A musíš vysvětlovat věci, které se vysvětlují prostě blbě, neboť jsou to věci v tu chvíli ještě abstraktní.
Dalším faktorem je ješitnost. Představíš klukům něco, co považuješ za vymazlenou, v podstatě geniální záležitost, pracuješ na tom přece x měsíců, možná let… a teď ti do toho někdo začne vnášet svoje vlastní myšlenky. No, nezabil bys ho? (úsměv) Tady mě zkušenost ale už naučila jisté obezřetnosti, neboť dneska už přece jen vím, že cizí pohled nemusí být nutně od věci, že ve finále může danou skladbu nesmírně obohatit a posunout dál. Ale taky jen do jisté míry a ne vždy. (úsměv)

Canni: Když nepočítám Vlasovu „Raven Comes“, tak skladatelské opratě držel na „Moon…” hlavně Drr, ovšem za silné podpory Fandy a Miry. Mates a já jsme v té době byli dost pankáči (hlavně v přístupu), tak jsme se snažili do toho moc nekecat (jasně, že neúspěšně). Finální podoba skladeb vznikla ale vždycky ve zkušebně.

Za studio jste si zvolili Shaark. Co přivedlo vaše kroky zrovna sem a jak nahrávání probíhalo?

Canni: O Shaarku jsme poprvé slyšeli od Tondy při mixu „Dark Ages”, kdy si posteskl, jak by bylo skvělé míchat v digitálu, jak to dělají kluci v Shaarku. Shaark měl už v té době jméno a my chtěli pro nahrávku prostě to nejlepší. Řekl bych, že každé nahrávání je pro nás posun dopředu, je ale jasné, že v začátcích to byly teda pořádné skoky. A takový skok to byl i v tomto případě, kdy si nás do parády vzali Petr Nejezcheba, Pavel Hlavica a externista Staňa Valášek. Na to, že jsme se s klukama do té doby vůbec neznali, ždímali nás do poslední kapky. No dobrá, tak strašné to nebylo. Kromě práce byl čas i na zábavu (třeba karty nebo „Dostihy a sázky“).

Vlasa: Bylo to v té době asi jediné opravdu profi studio zaměřené převážně na metal v blízkém okolí. Navíc tam tenkrát dělal jakýsi Staňa Valášek, o kterém jsme slyšeli, že je sice pedant, ale že pro tebe udělá všechno, co zrovna dokážeš. (úsměv)

Doctor: Po telefonu jsme si zarezervovali 2 týdny. Na doporučení kamarádů jsem zkoušel domluvit i to, zda bychom mohli nahrávat přímo se Staňou Valáškem, ale to mi bylo vysvětleno, že takhle to teda nefunguje, že nahrávat budeme s tím, kdo bude k dispozici. (úsměv) Se Staňou jsme se nakonec ale taky setkali. A setkání to teda bylo… ehm… nezapomenutelné. Myslím, že jsem z toho i několik následných nocí pořádně nespal. (úsměv) Můj sen o zásadním milníku světového rock´n´rollu, který právě tvoříme (jsem si tehdá myslel), vzal za své v ten jediný okamžik, kdy jsme začali nahrávat první stopu zpěvů a Standa, koukaje na mě přes sklo z režie, jen vrtěl hlavou a pro sebe si mumlal „co s tím budeme dělat, co s tím budeme dělat“. (úsměv)
Bylo to trápení, připadal jsem si jak absolutní trotl. Z čirého zoufalství jsem začal horečnatě přemýšlet, které známé oslovit, aby nám desku nazpívali (Ahoj, Marku!). Teď už nešlo o to nazpívat historický milník, teď šlo o to desku nějak vůbec dokončit. Zlomový moment přišel ve chvíli, kdy se nabídnul i Pickard, že to nazpívat zkusí on, což od něj dodnes považuju za geniální tah a pomoc v hodině nejtěžší. Cosi se ve mně zlomilo, řekl jsem si „do prdele, to není možné, aby to nešlo“, taky jsem si vzpomněl na pár Big Bossových rad z dob minulých (Díky, Jiří!), svoje vokální linky posunul do skřípavějších poloh… a ono si to najednou sedlo, hezky to zafungovalo a dokonce dávalo smysl.
Ale nebýt Standy a jeho nekompromisního přístupu, tak by naše první deska zněla bůhvíjak jinak (špatně). A na této historce je hezky vidět nejen to, že některá přátelství nevznikají lehce, nýbrž i to, že občas to chce nedávat moc na první dojem.

Než přejdeme k detailnímu pohledu na jednotlivé skladby, představíme čtvrtého člena legendární sestavy, pozdějšího bubeníka Pickarda, zde ještě v docela jiné roli…

Pickarde, kdo pro prvotinu SDOS objevil tvůj textařský talent a kolik skladeb na debutu nese tvou stopu?

Pickard: Ajtakrajta, já netuším… Já si nevzpomínám… To máš jak se zavazováním tkaniček, je to docela důležitá a dá se říci i přelomová věc v životě, ale kdo si přesně vybaví den, kdy se mu to poprvé podařilo? Já si matně pamatuju, že jsem spíš byl ten, kdo uměl pár slov anglicky, a tak jsem dostal za úkol spáchat nějaký ten pseudo - recitativ, který jsem nakonec musel i odšišlat, protože se zjistilo, že je tam moc špatně vyslovitelných slov. O textařském talentu bych se vůbec nebavil, ani tehdy, ani teď. Jde spíš o doplňování lineární křížovky, kde je to celé tajenka.

Doctor: Pickarda jsem v té době vlastně pořádně ještě neznal. S Vlasou sice hrál ve zmíněných ATNJ a potkávali jsme se na akcích, leč był to podivnej týpek, co moc nemluvil, většinou seděl někde v koutě a něco si četl. (úsměv) Párkrát se mihnul i na naší zkoušce, s Vlasou a Cannim založili projekt SOMETHING, kde psal texty a psal je stejně jako já v angličtině, leč na rozdíl od těch mých měly hlavu a patu. Což mě zaujalo. Texty byly pro mě totiž vždy spíš nutné zlo, moc jsem se s nimi natrápil a s výsledkem jsem stejně nebyl spokojen. Proto se mi moc ulevilo, když jsem tuhle část agendy mohl pak jednou v budoucnu předat Pickardovi a soustředit se jen na hudební stránku tvorby. Ale tahle naše debutová deska ještě nebyla ten případ. Texty na ní jsou z valné většiny z mého pera, čímž chci říct jen to, že v tomhle je Pickardino nevinně, v tomhle ještě nejede. (úsměv) Podle mě (ale možná se pletu) napsal pouze ten poslední recitativ „Across The Unseen Border“.

Magda Malaníková. Jméno, jež je s debutem velmi úzce provázáno…

Vlasa: On na to v podstatě odpověděl Drr už v jedné z předešlých otázek. Když mluvil o problému se zpěvem (i když já si myslím, že problém žádný nemá). Magdu jsme znali od mala. Pokud se nepletu, byla jako host i na předchozím demáči, takže ta volba byla celkem jednoduchá. Do tehdejšího „naladění“ kapely a pro materiál na „Moon…” se její hlas prostě hodil. Proč toho nevyužít, že ano? Mimochodem jí to zpívá dodnes.

Doctor: Od mala Magdu znal asi jen Vlasa. Já osobně jsem ji poprvé zaregistroval až na společných akcích a koncertech, kde jsme ji pravidelně s DYGRÝS potkávali. To, že má neskutečný hlas a talent, bylo jasné od první chvíle. Tudíž následně, když jsme při nahrávání dema „When autumn comes…“ začali uvažovat o angažování ženského hlasu do několika skladeb, byla Magda jasnou volbou. A nutno s díky zavzpomínat, jak nám tehdy velmi ochotně vyšla vstříc, jak krásně nahrávku zpestřila a obohatila, a že tenhle její přínos následně zaznamenal i velký ohlas. Zaslouženě. Myslím, že se ještě dodnes v našich končinách potulují borci, kteří se do ní beznadějně zamilovali a pro které DYGRÝS rovnalo se Magda. A není divu. Přijela, párkrát si ty mnou nastíněné vokální linky broukla na zkoušku, a pak to vystřihla napoprvé jako největší frajerka. Stejně tak jsme si s ní ale rozuměli i po lidské stránce, což následně vyústilo i v poměrně úzkou koncertní spolupráci v několika nadcházejících letech.

Canni: Magdu jsem poznal na našem úplně prvním koncertě (stejně tak jsem tam poznal i pořadatele toho koncertu, kterého potkávám dodnes - zdravím Vlaso (úsměv), kde zpívala se svojí kapelou SLUNEČNICE (hráli všechno možné, jenom ne metal). Tehdy jsme se se SLUNEČNICÍ začali celkem často potkávat na pódiích a řekl bych, že jsme si padli do noty. Myslím, že z toho taky vyplynula naše nabídka pro Magdu na hostování na „When Autumn Comes…“. Protože jsme na „Moon…” nahrávali některé skladby z dema „When…” znovu, celkem logicky jsme oslovili i Magdu. Sledovat ji při práci ve studiu byla opravdu paráda. Magda s námi pak odjela i hezkou porci koncertů.

Album obsahuje celkem třináct skladeb, rozeberme zevrubněji každou z nich…

„Invitation“:
Doctor: To čtyřverší v recitativu jsem původně napsal jako součást nějaké skladby (snad to měl být i refrén), ta skladba však nikdy nespatřila světlo světa. Už si vlastně ani nevybavuju, jak došlo k nápadu nechat jej namluvit Pickarda, ale rozhodně tam hrál svoji roli faktor, že má hlubší hlas (což je vždycky cool, jak v metalu, tak i u dokumentů z druhé světové války) a svou roli jistě sehrála vzpomínka, jak Pickard na nějaké pařbě předváděl Gandalfa.
Pickard: Já už si taky nepamatuju, jak došlo k tomu, že to mám našišlat… Jenom si pamatuju, že jsem si myslel, že tam nakráčím, zamumlám všechna ta mluvená slova, a odkráčím. Požadavek na dramatickou deklamaci se rychle změnil v pragmatickou reklamaci ze strany mistra červeného tlačítka, a tak se stalo, že se celý ten deklamační proces opakoval víckrát, díky čemuž se mi nahromadilo v puse hodně slin, které jsem z nějakého důvodu nebyl schopen spolknout (nejspíš proto, že hlasité polknutí do přednesu dramaturgicky nezapadalo), a zároveň jsem se bál říct si o pauzu, protože čas je drahý. To vyústilo v souboj s přepadovou kapacitou ústní dutiny, podobně jako když u zubaře bojujete, abyste se nepocintali, než to sestra odsaje. A ono tam to občasné nechtěné zakloktání je i slyšet, dokonce si na to stěžoval nějaký recenzent, že jako dramatický efekt je to nehezké, spíš znechucující. Nebyl to dramatický efekt. Měl jsem plnou hubu slin.

„Prayer“:
Doctor: Jasná koncertní šleha, ještě dlouho pak byla součástí našeho koncertního playlistu. Někdy těsně před nahráváním jsem poprvé v životě objevil kouzlo internetu a zjistil, že se tam dají najít i celkem užitečné věcičky. Například samply gregoriánských sborů. Při míchání skladby jsme jeden z těchto samplíků z mého archívu vytáhli a sednul tam jako prdel na hrnec, nic se nemuselo upravovat, nic se nemuselo dolaďovat, byl jako přímo odtamtud. A do těch sborů opět Gandalf Šedý na scéně. Tentokrát s parádní deklamovanou modlitbou z jeho vlastního pera, postupně gradující a nabírající na síle. Moc hezká část skladby.
Vlasa: Spolu s „The Whisperer“ a „Raven…“ jedna z mých oblíbených na desce. Já mám rád takovou tu větší přímočarost a tah. Mně se to pak i líp hraje naživo. Jsem rád, že všechny tři byly na DVD i na výročním koncertě k 20 letům.

„The Whisperer“:
Doctor: U téhle skladby si vybavuju, jak moc se mi nedařilo klukům vysvětlit, že první část úvodního motivu je v předtaktí, jak moc jsme se s tím potýkali, než to konečně sedlo. Teď, když to člověk poslouchá, tak mu ani nepřipadne, že by tam mohla být nějaká záludnost. Ale byl to boj. Dodnes je to pro mě jedna z velkých výzev, totiž vysvětlit svoje hudební představy. Většinou se nedostává slov a sklouzává to k osvědčenému „musí to zní víc dž dž“ nebo „zahraj tam takový ten super přechod tututututum“. Ve skladbě je kombinace mého úvodního lajtmotivu a Vlasovy sloky. Mám rád i tu středovou část s Vlasovým řvaným vokálem, má velkou sílu. Ono taky, když Vlasa zařve, tak se klepou nejen tabulky v oknech.
Vlasa: Vidíš, na to jsem úplně zapoměl. Přiznám se, že naše desky moc neposlouchám. Ale je fakt, že když už si některou pustím, tak žasnu, jak jsme to tenkrát vymysleli. A že už bych to nikdy znovu nedal. (úsměv) Každopádně prvotinu poslouchám asi úplně nejmíň, když už na to dojde. (úsměv) Ona za to nemůže. Chyba je někde ve mě. Jako vždy. (úsměv)

„Nightbreath“:
Doctor: Měl jsem trošku obavu, zda ty kytarové glizance ve sloce, které jsem si vymyslel, půjdou vůbec zahrát. Avšak Canni mě uklidnil svým lakonickým „neboj, zahrát jde všechno“. Od těch dob se už nebojím.
Canni: Doctore, tak je to v pořádku. Aspoň jeden z nás by se bát neměl. (úsměv)

„Dream And Reality“:
Doctor: Sedíme v režii studia Shaark, František se Standou Valáškem nahrávají kytary do refrénu téhle skladby, Standa se otočí na našeho tehdejšího bubeníka Martina a říká: „Ty tady máš vymyšlené ale hodně složité party.“ Ale jestli to měla být pochvala, nevíme. (úsměv) Jedná se o první z celkově tří věcí, které se dostaly na debut z předchozích demáčů. Oproti demoverzi s mým vokálem nazpívala tuhle skladbu Magda a dala jí zas trošku jiný punc. Vybavuju si, jak moc byl zklamaný Vojta Smidek, náš tehdejší vydavatel, že jsme na debut zařadili tak málo starých věcí. Jenže my byli v tvůrčím laufu a nebyla chuť se vracet ke starým skladbám. Navíc jsme pomalu a jistě začínali šlapat na plyn a svoji tvůrčí budoucnost jsme viděli trošku jinak. Rychlejš.

„Moon And Lust“:
Doctor: Mira (klávesy) mě nikdy nepřestával překvapovat, jak organicky a nenásilně dokázal naše hudební nápady rozvinout a posunout na vyšší level. To se ukázalo právě i v téhle skladbě, kde si do sloky vymyslel parádní party. Klobouček. Moc šikovný muzikant. Navíc měl jako jediný z nás nějaké hudební vzdělání a my měli možnost se od něj učit. Hezkým sólem se v téhle skladbě blejsknul Vlasa.
Vlasa: Hezkým sólem říkáš.... Tak to si snad i pustím. (úsměv)

„Seeds Of Evil“:
Doctor: Druhá věc ze zmiňovaného trojlístku skladeb z původních demáčů. A tady se to stalo. Nahrávaly se zpěvy a zde narazila kosa na kámen (na Valáška). Nešlo to. Nešlo mi to. Trápil jsem se a vlastně už z čirého zoufalství jsem zkusil víc zatlačit na pilu a původně zpívané pasáže jsem zakřičel. Nebo něco jako zakřičel. Za oknem do režie se náhle objevil Vlasa a horlivě přikyvoval jako že jo, že to je ono! A dál už to znáte sami… (úsměv) Jinak skladba oproti původní verzi nedoznala větších změn a Magda ji ozdobila krásným refrénem stejně jako na demáčku. Kolega v práci, stará mánička, mi říká: „Jak vás napadlo udělat ten konec takhle? To je úplně super!“ Tož napadlo, no.

„Nameless Forever“:
Doctor: Nahráváme zpěvy. Za mikrofonem Magda, v režii Pavel Hlavica. Zkus tam něco zaimprovizovat, říká jí. Supr! A zkus ještě něco. Paráda! A ještě! A ještě! Magda tam vystřihla několik úžasných a nápaditých linek. Žádná z nich se však bohužel do finální podoby skladby nedostala, protože tu a tam bylo něco, co neprošlo přísným sítem Standy Valáška. Pamatuju si, jak si postesknul, že lituje, že s Magdou nenahrával on, že by si ji pohlídal a jak by to bylo super. Škoda. Jinak tahle věc vznikla jen tak z jamování s Vlasou, tehdy jsme se na zkoušce sešli jen my dva. Tímto si ta skladba vydobyla jistý primát, protože další takovou už nemáme. Vetšinou skládáme pokoutně doma.
Vlasa: Tak to si už taky nepamatuju. Víte, že mám děsnýho pamatováka. Ale mohli bychom si tento tvůrčí proces zase klidně zopáknout. Asi by mě to bavilo. (úsměv) Už vybaluju LP „Moon“ a jdu poslouchat. (úsměv)

„On Wings Of Long Slow Dreams“:
Doctor: S baskytarou v ruce sedím v křesle na hotelu na služební cestě v Německu a nějak se sešly dvě věci. Ten čtyřakordový postup ve sloce a melodická linka zpěvu, která mě v tu chvíli napadla. Střih. Zkoušíme tu věc na zkušebně, z nějakého důvodu se tam objevil i Pickard (tehdy ještě pouze coby návštěvník) a říká, jaká je to super zvuková stěna takhle skladba. Střih. Fanda přišel na zkoušku s tím, že by do střední kytarové pasáže bylo super zahrát takový akordový rozklad, že to bude znít parádně. A znělo.

„Immortal Sins / Succubus Nights“:
Doctor: I tahle věc pochází z předchozího demosnímku „When Autumn Comes…“ a taky jedna ze skladeb, které jsme hrávali dlouho na koncertech. A znovu jsme ji oprášili (spolu se „Seeds of Evil”), když jsme se v roce 2016 znovu sešli s Magdou, Fandou, Mirou a Matesem na jednom pódiu u příležitosti oslav 20 let kapely. To byla čirá radost.

„Raven Comes“:
Vlasa: Co říct. Moje prvotina v barvách SDOS. Navíc jsem si to musel sám nakrákat. Jediné, co mi na celé desce trochu vadí, je zvuk kytar. Ale tak to prostě tenkrát bylo. Je to otisk té doby. (úsměv)
Doctor: Úplně jasně si vybavuju, jak super a mohutně (!!!) zněl ten úvodní motiv skladby, když jsme ho poprvé zahráli všichni dohromady. Myslím, že tehdy Vlasovi i slzička dojetím ukápla. (úsměv).

„We Shall Start The Fire“:
Doctor: Úvodní motiv má trošku orientální nádech a František přišel s tím, že by se text mohl nějakým způsobem dotýkat Egypta. Nestalo se. Neumím bohužel psát na zakázku, musím čekat, co z nápadu vzejde.

„Across The Unseen Border“:
Doctor: Záměr byl takový, že když už má deska úvodní slovo, tak by mohla mít i závěrečné. Poprosil jsem tedy opět Pickarda a on se toho ujal po svém. Čili rozmáchle a rozsáhle. Už tehdy mě to mělo varovat, že učit se jeho texty nebude žádná prdel. (úsměv)
Pickard: Jako, čéče, délku textů neurčuju já... Sice předbíhám, ale všíml sis, Dr, že těch pár příkladů, kdy text vznikl dřív než zpěvová linka, je mnohem, mnohem kratších?

Jak to měli SDOS tehdy s koncerty, brala vám vystoupení většinu víkendového volna, nebo jste akce pečlivě vybírali, dle atraktivity?

Doctor: Hráli jsme furt a všude. Byli jsme rádi, že je o nás zájem a hodně jsme si to užívali. Některé koncerty byly povedenější, jiné méně, ale celkově zájem o nás stoupal a já byl ve skrytu duše hrozně rád, že se to děje. Kamarád Brďa z kapely KARDIAK mi při jedné společné štaci říkal: „Važ si toho. To není samozřejmost a nemusí to být navždy.“ Svatá pravda.

Vlasa: Je to už strašně dávno, takže si to možná nepamatuju úplně přesně. ale tenkrát jsme byli úplní blázni. Mám pocit, že jsme hráli kdykoliv byla možnost. Pamatuju si, když jsme po jednom koncertě ještě narychlo přejížděli na další kšeft pro nás v ten den domluvený. Akce se jmenovala Radimova Pařba. Už když jsme dorazili, bylo jasné, že to nebude jen tak. Bylo jasné, že skluz bude minimálně 2 hodiny. Všichni, včetně někoho, kdo si říkal zvukař, byli v tu dobu už úplně v jiné dimenzi. Zvukař během celé akce neustále pobíhal kolem PA, poskládaného snad ze všeho, co se dalo sehnat a u čeho alespoň trochu jel alespoň jeden reprák. Bylo to nezapomenutelné. Ještě si pamatuju rozloučení s oním zvukařem. Seděl rozevlátý na zábradlí, hrabal se v těch jeho bednách a volal na nás, že hned jak to dá do kupy, tak že musíme určitě zase přijet. (úsměv)

Canni: Brali jsme opravdu snad všechno a nějaká víkendová volna neřešili. Díky desce se o nás začalo víc vědět a my se tak dostali i na v té době už prestižní akce (Brutal Assault, AFOD atd.). Pravda, Radimovu pařbu si taky pamatuju. To bylo zase z té druhé strany. (úsměv)

Moon 2002: Nocturnal Breed

  • Nahráno ve studiu Shaark (leden-únor 2002)

Sestava:

  • Radek Zábojník (Doctor) – bassguitar, vocals 
  • Canni – guitars
  • Vlastimil Urbanec (Vlasa) – guitars 
  • Miroslav Minařík – keyboards 
  • Martin Novák – drums
  • Magda Malaníková – vocals 

Facebook
https://sixdegrees.cz/

Kapitola první: „Moon 2002: Nocturnal Breed“
Kapitola druhá: „Triotus, Tricephalus And Tribadism“
Kapitola třetí: „Chain-Driven Sunset“
Kapitola čtvrtá: „Of Us & Ubl“


 


Zveřejněno: 25. 07. 2021
Přečteno:
973 x
Autor: Horaguru | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář