Psal se rok 2003, SDOS za sebou měli úspěšný debut a vyhlídky do budoucnosti veskrze optimistické. Tento rok byl rokem zásadním i z pohledu personálního, neboť se sestava ustálila do podoby, jež dnes můžeme nazývat klasickou…
Canni: To, že bude František končit, jsme věděli už při nahrávání „Moon…“. Z lovu pomerančů ve Španělsku se sice definitivně vrátil, ale plány měl jiné, spíš rodinné (logicky). V té době jsme už ale měli Vlasu, takže to tak zásadní problém nebyl. Chtěli jsme fakt hrát co nejvíc, takže jak už to tak bývá, musely se problémy stupňovat. Několik měsíců po Fandovi odchází Mira, za kterého jsme ještě zkoušeli najít náhradu. V průběhu roku 2003 odchází Magdaléna a Mates nám na jeho konci ohlásil, že odehraje nasmlouvané akce a skončí taky. Námluvy s klávesáky nebyly vůbec úspěšné, proto jsme se rozhodli tuto pozici neobsazovat, a nakonec jsme ani nehledali náhradu za Magdalénu. S bubnem to mohlo být ale o hodně horší. Naštěstí se kolem nás už nějakou dobu motal Pickard, takže jsme ho zkusili ťuknout… Na přípravu na první koncert měl snad měsíc (hrálo se tuším březen/duben 2004) a „TTAT“ jsme začali nahrávat na podzim 2004.
Doctor: Jednalo se o takové menší personální zemětřesení, najednou jsme ze sedmičlenné kapely zůstali jen tři, ale jak vidno, situaci jsme ustáli a z toho magmatického kotle změn vypadli SDOS přetavení do odhodlanější a nasranější sestavy. Řekli jsme si, že zkusíme psát hudbu víc postavenou na kytarách, víc metal, a taky se tak dělo.
S Pickardem jsme se znali od vidění. Hrál s Vlasou v již dříve zmíněných ATOMIC TOM & NUCLEAR JERRY a paralelně spolu rozjeli ještě projekt SOMETHING, kam přibrali i Canniho a basu tam drtil kamarád Ritchie. S ATNJ i SOMETHING jsme odehráli několik společných štací, vzájemně se oťukávali a poznávali. A tak vlastně ani o Pickardových hráčských dovednostech nemuselo být pochyb, že mezi nás zapadne i po lidské stránce jsme se už taky bát nemuseli, neboť se jednalo o časem odzkoušený materiál, a že u nás skončil na bubenické sesli právě on, bylo ve finále jen a pouze logickým vyústěním.
Vlasa: S Pickardem hraju od svých sedmnácti. To je strašně let. (úsměv) Začalo to v ATNJ, kde do té doby hrála na bicí Magda. (úsměv) To jsou paradoxy, co? Myslím, že Pickardovo angažmá v SDOS mi docela zjednodušilo situaci při skládání. Kdykoliv se mi poštěstí, že něco složím, přijde zákonitě i moment, kdy v dané kompozici nevím jak dál. A tady nastupuje Pickard, který má nedocenitelný dar mě vždy nakopnout a nasměrovat na správnou cestu.
Jinak nastalá situace u „TTAT“ mi určitě vyhovovala. Dvě kytary, basa, bicí, zpěv. Co víc si může mánička přát, no ne? (úsměv)
Doctor: Vlaso, Juro, jak vy jste se vlastně dali dohromady?
Vlasa: Chtěli jsme to se Zuhanem v ATNJ někam posunout. To bylo ještě v době, kdy tam zpíval Mara Dolina (mimochodem jeden s aspirantů na nazpívání „Moon…“). Mára byl takový moravský Dickinson. Měl parádní čistý zpěv. Kdo ví, jak by ten „Moon…“ v jeho podání zněl. (úsměv) Jen ještě doplním, že pak jsme ještě přitvrdili na víc thrash, takže huhlání do mikrofonu bylo na mě. (úsměv)
No a Pickarda tenkrát dovedl právě Mara. Chodili spolu ve Zlíně do jazykovky a upřímně nechápu, jak se Marovi podařilo z Pickarda vydolovat, že hraje na buben. (úsměv) To se musel nějak prokecnout, jinak nevím.
Ukecal ho na zkoušku. Dodnes si pamatuju, jak jsme spolu jeli ze Zlína do Ludkovic busem, já tašku ze školy a on virbl. (úsměv) Celou dobu jsem mu něco hustil do hlavy. Myslím, že ze mě musel být úplně vedle. Zkouška byla perfektní. My jsme sice zkoušeli víc bubeníků, ale Pickard měl nejlepší přístup a strašnou prdu. Proto si bral i ten buben s sebou: měl strach, že to, co jsme měli nachystané, rozbije. Zapadl okamžitě. Bylo jasné, že ho musíme udržet za každou cenu. Bo dobrý bubeník je nedostatkové zboží. (úsměv) Zuhan se na hraní v kapele na čas vykašlal, tak jsme pak s Pickardem udělali SOMETHING, kde s náma drhnul i Canni. Myslím, že to mezi náma fungovalo už tenkrát parádně. Já byl vždy ten, co tlačil na pilu a Pickard byl ten, co mazal řetěz. (úsměv) Z toho jsme pak samozřejmě těžili i v SDOS.
Pickard: No víš jak, náhodné setkání, nesmělé pohledy, plachý úsměv, výměna telefonního čísla na pevnou linku rodičů…
Matně si pamatuju, že jsem byl na větvi z toho, že borci mají v kapele bubenici. Na příslušníka tohoto živočišného druhu jsem byl zvědav, protože jsem si nemyslel, že existuje, ale jestli se nemýlím, s Magdou jsme se tenkrát nepotkali. No je to propletenec, jak z telenoveny.
Kdy jste začali skládat písně pro „Triotus, Tricephalus And Tribadism“? Asi netřeba připomínat, že jde o album kultovní a pro mnoho fanoušků nejoblíbenější z vaší diskografie. Řekněte mi, uvědomuje si muzikant v samotném zrodu nosiče, že se klube něco výjimečného, nebo si tenhle status vytváří až fanoušci?
Canni: Asi si tehdy všechno sedlo. Ale nemyslím, že bychom tehdy měli pocit z tvorby něčeho výjimečného. „TTAT“ začalo vznikat už po nahrání „Moon…“, takže spousta skladeb vznikala ještě v původní sestavě. Dokonce máme nahrané demo se šesti skladbami, které je postavené na zpěvu Magdalény (jo, SDOS by dnes asi zněli úplně jinak). Některé skladby jsme předělali, ale některé zůstaly jako sklad (mrvtejch) riffů, ze kterého Drr tu a tam něco exhumuje. (úsměv) Všechno bylo při tvorbě najednou jinak než dřív. Pickard ale zabral, takže nám dokončování skladeb šlo překvapivě rychle.
Pickard: Pro mě bylo všechno nové, způsob skládání, způsob zkoušení, přístup principála. Vůbec jsem neřešil „co“, ale spíš „jak“. Navíc jsem se trochu cítil jako ve zkušební době, takže jsem opravdu měl plné ruce práce sám se sebou, na vnímání kontextu, nebo získávání nějakého odstupu absolutně nebyl čas. Navíc jsem dostával jednu lekci za druhou, růžové brýle dolů, srážka s realitou a tak, takže jestli se u mě objevily nějaké pocity výjimečnosti, tak spíš že na to absolutně nemám.
Doctor: Pickarde, ještě k té „zkušební“ době. Vybavuju si, jak jsi se mě z ničeho nic někdy po půlroce (možná po roce) společného hraní zeptal, jestli tě teda bereme… (???), čímž jsi mě dokonale vyvedl z rovnováhy, protože jsem bral jako jasnou samozřejmost, že když už jsi s námi takovou dobu, že jsme tě vzali. (úsměv) Ale beru, že to nikdy nahlas nezaznělo a mělo, kua. Člověk se něco domnívá a vidíš, druhý to může vnímat naprosto jinak. Taky malé životní poučení (úsměv).
Z toho Cannim zmíněného dema ze studia od Radka Peřestého se na desku dostala jen skladba „Shade Of Triotus“, která už v době svého vzniku asi předznamenávala, jakým směrem se budeme v budoucnosti ubírat. Dost tomu zřejmě napomohly i reakce kamarádů, když tuhle skladbu prvně slyšeli.
Jinak tvůrčí proces jako takový u nás běží neustále. Nelze říct, že psaní nové desky začalo tehdy a tehdy po nahrání té staré. To u nás neexistuje. Pokud si dobře pamatuju, tak už v době nahrávání debutu v Shaarku, jsem v hlavě nosil nápady na několik skladeb, které se následně staly součástí desky „TTAT“ (stejně jako v době nahrávání naší aktuální desky „Old Dogs“ jsem měl rozpracováno dalších cca pět nových skladeb). Ten tvůrčí kvas bublá neustále, někdy víc, někdy míň, ale stále bublá. Osvědčilo se mi nechávat své hudební nápady odležet, ať je prověří zub času. Z nápadu se v tu chvíli snažit vytěžit maximum, pak si to celé nahraju a na několik týdnů odložím. Když mi nápad zní i po této době dobře, pokračuju v jeho hnětení, jinak mačkám tlačítko delete.
Vlasa: Je to pořád stejné. Prostě se snažíš udělat to nejlepší, co dovedeš. A jen doufáš, že to třeba osloví i jiné. Někdy to jde líp, někdy hůř. Toť vše. (úsměv)
Věrnost studiu Shaark zůstala zachována? Jak se nové sestavě dařilo a kolik času jste k nahrávání potřebovali?
Canni: Chyba lávky. V Shaarku (při nahrávání „Moon…“) jsme totiž poznali Staňu Valáška a fakt jsme s ním moc chtěli natočit celou desku. Jenomže už přestal vypomáhat v Shaarku, takže jsme museli do Lipova, do Šopy (tehdy to ještě byla opravdu šopa – kdo tam nebyl, asi nepochopí – úsměv). Tehdy jsme ještě využili možnost a bicí nahráli v LŠU Veselí nad Moravou (Staňa tam tehdy hodně vypomáhal). Vše ostatní už vzniklo v Šopě.
Pickard: … nebylo tam náhodou i nějaké demo ještě před ostrým nahráváním? Já si matně pamatuju vymrzlou Śopu a přímotop za zády, takže jsem byl zepředu pokrytý ledem a na zádech propečený s kůrčičkou... Ale jinak, jak říká Canni, bicí se nahrávaly ve velkém sále LŠÚ ve Veselí nad Moravou přes noc, abychom nerušili denní výuku. A byl to strašný porod. Nakráčel jsem tam jak king a už po první noci nahrávání bych nejradši odešel kanálem. Na takovou výzvu jsem byl absolutně nepřipravený (a svým způsobem pořád nejsem). Borci mě ale neskutečně podrželi, i když to i pro ně muselo být hrozně frustrující, sledovat jak se trápím, a Staňa by měl mít svatozář za tu trpělivost, co se mnou měl. Toto nahrávání asi byla ta největší lekce, co jsem kdy v hudebním životě dostal, a příjemná nebyla, potřebná rozhodně. Trvalo to strašlivých pět nocí, jestli se nepletu, každou další noc nahrávání jsem se styděl a bál vracet do nahrávacího sálu, a paličky do žita jsem hodil stokrát. Když bylo po všem, upřímně jsem nevěřil, že ještě někdy budu chtít vidět buben, moje ego prostě takové selhání neuneslo. Ale měl jsem to obrovské štěstí, že jsem kolem sebe měl lidi, kteří mě podpořili, pomáhali mi a motivovali k další práci, tím myslím jak borce z kapely, tak Staňu, ale taky Vlasťu Kozubíka, šedou eminenci nahrávání bicích, který sám je excelentní bubeník (RUDÉ KOSTRY forever!) a moc mi pomohl tenkrát i v následujících letech. Největší dar toho nahrávání byl, že i když jsem jim dal všechny důvody, borci nade mnou nezlomili hůl. Za to jim budu nadosmrti vděčný, i když to tak někdy nevypadá.
Navíc, možná že i díky problémům se sebou samým, jsem až tak nevnímal práci ostatních, a o to větší šok jsem pak zažil během pracovních poslechů pre-mixů… Těch riffů, a parádních!
Doctor: Ano, existují ještě další dvě dema, jak zmiňuje Pickard, která vznikla už v Šopě v rámci předprodukce, ještě před samotným ostrým nahráváním. Existují demoverze skladeb „Light Hates Me”, „Evening Star”, „Bound”, „From Twilight To Dusk”. Asi i „This Night Is Mine” a „Insanity”. A taky tehdy ještě mnou nazpívaná „Lonesome”. Jelikož ohlasy na náš debut byly více než pochvalné, s druhou deskou jsme chtěli zabodovat ještě víc, nechtěli jsme nic podcenit a přípravu jsme pojali opravdu dost svědomitě. Vždy když jsme měli naaranžováno 4-5 nových skladeb, nahlásili jsme se ke Standovi do studia a přes víkend vystřihli demonahrávku. Právě někdy v té době se už zřejmě dalo tušit, že máme v ruce kvalitní materiál, s nímž bychom si úplně ostudu utrhnout nemuseli. Z této doby jsem si však odnesl i jedno poučení – dema jsou fajn, dokážou odhalit nějaké slabiny skladeb, ale mohou být i zrádná. A sice v tom, že člověk si zvykne na jejich zvukový háv, na úrovně nástrojů tak jak jsou zasazeny do nahrávky, a pak, při poslechu výsledků z ostrého nahrávání desky se může stát, že mu demo přes to všechno bude připadat lepší. Ale je to ryze subjektivní pocit ovlivněný zažitostí materiálu a formou, která se ti už stihla dostat pod kůži. I z toho důvodu už dnes nejsem příznivcem až tak vyšperkovaných demosnímků a veškerou předprodukci řešíme spíš na zkušebně.
Při přípravě téhle desky s náma už spolupracoval i Standa Valášek jako producent na částečný úvazek. Párkrát byl za náma na zkušebně, řekl nám pár postřehů, kde přibrat nebo případně kde ubrat na aranžích. Nahrávání bylo naplánováno na dva týdny a myslím, že jsme ty dva týdny i plně využili, včetně kvalitního zapití tehdy právě narozených Standových dvojčat.
Na desce se nám objevilo i pár hostů, ale k tomu se nejspíš ještě dostaneme při rozebírání jednotlivých skladeb. Vydání bylo domluveno opět u Vojty Smidka a jeho Élysion music. Moc rád vzpomínám na víkendy, kdy jsem jezdil za ním do Českých Budějovic a po večerech jsme spolu pracovali na přípravě grafické podoby desky.
A asi by byl hřích nezmínit, že grafický motiv na titulku nám dohodil Pickardův taťka Senpick. Ten na uvedený motiv narazil na jednom americkém portále zabývajícím se grafickou tvorbou. Trošku dobrodružství pak bylo dopátrat se přes administrátory webu skutečného autora grafiky, ale povedlo se a my získali povolení pro užití grafiky na desce. (úsměv)
Vlasa: Původní stará Šopa měla neuvěřitelné „drsné“ kouzlo. Kdo pamatuje, potvrdí. To si dnes nikdo nedovede ani představit. Ale v tom to bylo a částečně je jedinečné studio dodnes. (úsměv)
Je čas na pravidelný rozbor jednotlivých dílků, z nichž je „TTAT“ seskládán…
„Shade Of Triotus“:
Doctor: Skladba, která jak už dříve avízováno, vznikala ještě v době prapůvodní sestavy ještě s Magdou. To současně znamená i to, že ji Staňa nemohl znát z demáčů, které jsme u něj točili, a asi i z toho důvodu k ní přistupoval poněkud… s despektem. Ten mu vydržel v podstatě po celou dobu, několikrát se i ptal, jestli ji opravdu chceme na desku zařadit, a ten despekt z něj kupodivu opadl až s nahráváním zpěvu (kupodivu !!!). „Vidíš, jak ti to jde!“, řekl. To jsem od něj do té doby neslyšel. Ale vlastně ani teď nevím, jak si to vyložit. (úsměv)
Byl jsem v té době zastáncem hodně košatých aranží a dlouhých skladeb. Jednu dobu jsem vážně uvažoval o realizaci alba, které by obsahovalo jednu jedinou dlouhatánskou skladbu, tak jako to třeba udělal Dan Swano s EDGE OF SANITY na desce „Crimson“. To mi neskutečně imponovalo a toužil jsem stvořit něco podobného. Ale mnohem lepšího, samozřejmě. (úsměv) Naštěstí jsem brzy dostal rozum. (úsměv)
Dodnes se mi líbí, jak hezky zní basa. A svým podstatným dílem zde přispěl i Canni, který má na svědomí tu melodickou vyhrávku v polovině skladby.
Vlasa: Myslím, že super otvírák na desku. Dlouho jsme to hrávali i na koncertech. Myslím, že jediný problém té skladby naživo byla její délka a částečně i koncertní „ohrání“. Jinak by se snad i sem tam ještě hrála. (úsměv)
Pickard: Na setlistu byla opravdu dlouho... A nevěřím, že jsem ji jedinkrát zahrál tak, jak by si zasloužila. Hromada drtivých riffů, parádní kytarová práce.
„Masterpiece Of Pain“:
Doctor: Kombinace mých (sloka a LeFrén) a Vlasových (úvodní motiv) nápadů. Dobře v leFrénu funguje i změna tóniny: pro Vlasův múr-múr vod „E“, pro můj ječák vod „A“. Když jsme připravovali setlist pro vystoupení na kterémsi z ročníků Masters Of Rock, tak jsme si neodpustili takovou legrácku, kdy jsme do refrénu vložili kus skladby „Master Of Puppets“ od METALLICY. (úsměv) Refrén začal standardně „po našem“, avšak jakmile jsme se dostali k nápěvu „This life is just a Masterpiece…“, tak jsme do něj vlomili ty kultovní stoptajmy „Master! Master!“. Hezký vtípek, který jsme nadřeli, na místě skvěle zahráli, a kterého zřejmě nikdo nevšimnul. (úsměv) V této skladbě jsme také historicky zahráli naši první „odd time signature“ (nepravidelné tempo), kdy jsme přechod před posledním refrénem nevím jakým řízením osudu (či vtipným střihem) zkrátili o dvě šestnáctiny. Což mě (a většinu hrozičů pod pódiem) vyvádí z míry dodnes (úsměv).
Canni: Drr, vidíš, a já si celou dobu myslel, že to byl záměr. (úsměv)
Vlasa: Koncertní tutovka. Lidi to podle reakcí pořád baví. Kapela to má s tím ohráváním trochu jinak. (úsměv) Ale i tak pořád super. (úsměv)
Pickard: Dodnes na setlistu, ale překvapivě se mi nepřejedla až tolik jako jiné věci. Dobře odsýpající vypalovačka s parádním techno-ambientním předělem by Staňa.
„Insanity“:
Pickard: Parádní slokový riff, ještě lepší refrénový… Škoda, že hlavně tu sloku trochu zabíjejí bicí. A pak až do konce poctivá riffařina, která nenechá vydechnout (hlavně mě).
Vlasa: Nechápu, jak mi Drr dokázal narvat do hlavy tolik textů. (úsměv) Taky kdysi koncertní věc. Z této desky jsme toho pochopitelně hráli hodně. Nakonec ale dopadla jako následující „So Bitter“. Myslím, že jsme je hráli naposled na stejné akci. (úsměv)
Doctor: Dobrá šleha. Riffama se v té době evidentně nešetřilo, v některých skladbách jich je jako na celou desku. (úsměv) Tahle věc má dost netradiční strukturu, z náznaku klasického sloka refrén modelu náhle vybočí úplně jiným směrem, aby se vzedmula do hodně vyšponovaného finále. Ve střední části jsem měl vymyšlený hodně hezký kytarový dvojhlas, který ale neprošel přes producenta. Je to surovec. (úsměv)
„So Bitter, So Wrong“:
Vlasa: Jé, tady jsem si zabékal. (úsměv) No, co na to říct. Taky jsme to hrávali naživo, ale museli jsme toho nechat, protože na jedné akci (Beseda u Bigbítu) jsme paní Valáškové (manželka Standy Valáška) údajně rozbili brýle. Tak aby se to neopakovalo, takové zákeřné skladby raději nehrajem.
Pickard: Pro mě první vrchol desky. Pomalejší, valivá, se specifickou melancholickou náladou a vypjatým koncem.
Doctor: „Life´s a bitch and then you die.“ Hodně povedená Vlasova vokální linka ve sloce, hodně povedená moje basová linka tamtéž. (úsměv) Dodnes si vzpomínám, jak jsme na zkušebně aranžovali úvod skladby, měli jsme jen tu brnkanou část a zkoušeli jsme do ní zakomponovat nějaké sekance. Zkoušely se různé varianty a ve finále nejlíp stejně znělo to nejjednodušší řešení. Tak jak tomu v životě velice často bývá.
„This Night Is Mine“:
Pickard: A hned vzápětí pro mě druhý vrchol. Rytmicky zajímavá věc, která si bere z palety pocitů trochu od každého. Hezká klavírní aranže v závěru.
Doctor: Demoverze skladby obsahuje ještě takovou jakoby ambientní brnkačku na úplném začátku skladby. Při ostrém nahrávání se na ni nějak pozapomnělo, ale skladba tím vůbec neutrpěla. Spíš naopak. (úsměv) Akordový postup v refrénu je ještě z dílny Františka Domince.
Canni: Tady souhlasím s Pickardem. „So Bitter, So Wrong” a „This Night Is Mine” jsou i moje oblíbené. Navíc tuto věc dostal náš kamarád a velký fanoušek Jiří „Black“ Černý o cca deset let později jako dárek k narozeninám - musel se ji naučit. (úsměv) Naučil a zahrál. (úsměv)
„Light hates me“:
Pickard: Zdroj několika ponaučení. Když to nezahraješ s prstem v nose, nezkoušej to nahrávat (vlastní ponaučení, pochopeno, ale uvést do praxe se mi to dodnes nedaří). Méně je vždycky více, obzvlášť když to více nezahraješ (Staňa). I jednoduchý dobře zahraný přechod zní dobře, obzvlášť ve srovnání se složitým přechodem, který jsi dobře nezahrál (Staňa). Každá, se zatnutýma zubama, tak nějak nahraná věc, tě bude pronásledovat a trápit pokaždé, když to budeš muset znovu hrát naživo (vlastní ponaučení).
Vlasa: Naše první klipovka. Drr bude mít jistě pikantní příběhy z natáčení. Točilo se to ve Zlínských filmových atelierech, Na jedné straně kulisy pro „A je to“, na druhé straně studia ta hora bordelu, co je v klipu. Do toho Drr všemi mastmi (a vyjetým olejem) mazaný. Byla zima, netekla teplá voda. Vůbec jsem mu to nezáviděl. (úsměv) Naštěstí to Drr přežil a mohli jsme si říct „A je to“. (úsměv)
Doctor: Že chceme mít svůj první pořádný klip, jsme věděli už dlouho. Že je ve Zlíně nějaká střední škola zabývající se animací, jsme se dozvěděli nějak mimochodem. Myslím, že to nezabralo ani moc telefonování, abychom si domluvili scuka „na kávičku“ s klukem a holkou z agentury, která školu provozovala. Velmi rychle jsme se dohodli, jakým vizuálním směrem by se měl klip ubírat a netrvalo ani dlouho, než nám doporučili a představili našeho budoucího rejžu Michala Kubíčka. Vtipné bylo, že borci si nějak blbě poznamenali název skladby a překřtili ji na „Light Mates Me“. Co anglicky znamená sloveso „mate“, to nechť si každý uctivě dohledá sám. (úsměv)
Co říci k samotnému natáčení? Velký zážitek. Natáčelo se v ateliéru Karla Zemana ve Zlínských ateliérech. Pata a Mata už Vlasa zmínil, nicméně všude kolem byly ve vitrínách původní loutky a figurky ze všech těch nádherných filmů, které člověka doprovází od dětství a dodnes se na ně rád podívá. Cesta do Pravěku, Vynález zkázy nebo Ukradená vzducholoď. No krása veliká. A pak ta vůně! Plastelíny, oleje, starého dřeva, vůně tvůrčího procesu.
Točilo se po čtyři víkendy od rána do večera. Že jsem byl natřený vyjetým olejem a bílým primalexem už Vlasa zmínil. Že jsem to svinstvo ze sebe pak horko těžko dostával v nedaleké sprše, kde tekla jen studená voda (byl studený duben), už taky naznačil. To, jak hrozné to ale ve skutečnosti bylo, jak strašně jsem trpěl a co vše jsem musel podstoupit, to nedokáže pochopit nikdo. (úsměv) Ale stálo to za to! (úsměv)
„Evening Star“:
Pickard: Takový hezký pokus o stadiónovku á la SIX DEGREES. Na živo jsem to míval rád, obzvlášť kvůli 6/4 mezihře, která, podle mě, opravdu tlačí.
Vlasa: My jsme vlastně naživo přestali přepínat na čistou kytaru (což mě teda vůbec nevadí (úsměv), taky jsme to hrávali. Ale taky je to dost dlouhá věc.
Doctor: U téhle skladby se mi vybavuje, jak jsem byl dvakrát šťastný. Zaprvé když přišel nápad na tu brnkanou slokovou část, a zadruhé když se mi na ni povedlo nenásilně naroubovat tu sekanou zkreslenou kytaru. Taková ptákovina a jakou to udělá radost, že? (úsměv)
„Separated“:
Vlasa: Prej každá kapela má svoje „Run To The Hills“… tak toto je to naše. (úsměv) Něco, na co se pořád někdo ptá, jestli se bude hrát a ty moc nechceš. (úsměv) Každopádně skladba měla úspěch.
Pickard: Vždycky mě zajímalo, jestli STOUNY ještě baví hrát „Satisfaction“ naživo.
Doctor: Kluci k téhle skladbě postupně získali tak nepřekonatelný odpor, že už ji naživo nechtěli hrát ani kvůli mně. (úsměv) Chápu, že jsme ji hrávali v podstatě furt, ale upřímně, já k ní nikdy averzi nepocítil a dost mě to mrzelo. (úsměv)
Podle mě má tahle skladba minimálně dva skvělé momenty. Zaprvé kytarovou figuru v refrénu v kombinaci s basovou linkou, která mění tóninu celého refrénu. A zadruhé opět refrén (úsměv), respektive jeho provedení v úplném závěru skladby, kdy se kytarové pidlikání mění v akordové rozklady (Matesův nápad). Ani ten breakdown do sekanců, s kytarovým motivem z Vlasovy dílny, není podle mě úplně blbý. Prostě škoda, že už ji nehrajeme, no. (úsměv) Vlastně jediná naše skladba, která se na Youtube dočkala nějakého play-through videa. (úsměv)
„From Twilight to Dusk“:
Vlasa: Jejda i tady řvu já. (úsměv) A ty trubky jsou bomba dodnes. Super nápad. Nevím, jestli s tím přišel Drr, nebo Staňa. (úsměv)
Pickard: Jestli si správně pamatuju, tak demoverze měla ještě tak o minutu víc… Největší sbírka riffů nahuštěných v jedné skladbě, materiálu tak na tři. A parádní aranže na trumpetu.
Doctor: Trumpety byly můj nápad, nicméně to jejich rozfrázování, naaranžování a celkové vyznění je čistě Standovou zásluhou. Já věděl, co chci a kam to chci, Standa se zasloužil o to, jak to ve výsledku zní. A třeba to super trumpetové crescendo ve střední části, to vymyslel Standa celé. Myslím, nakonec mohl být (a byl) i velmi spokojený s výkonem kluků, kteří nám trumpety nahrávali (bratránek Jirka Mikel na trumpetu a jeho spoluhráč z dechovky na pozoun).
„Bound“:
Vlasa: Když se teda podaří a něco složím, dost často se to stane tak, že se mi o té písničce zdá ve snu. Toto byl ten případ. Zdálo se mi, že ji hrajeme na Plečce. Drr už drtí ten začátek na basu na pódiu a já s Cannim jsme ještě bokem na pivu. (úsměv)
Canni: Počkej, to byl sen? (úsměv)
Pickard: Pokus o stadiónovku číslo dva, i když, snad kvůli délce, se kýžený efekt nějak úplně nedostavuje. Rozhodně ale jeden z několika pomníků, které si Vlasser sám postavil, ať už slokovými riffy, nebo tím parádním atmosférickým sólíčkem.
Doctor: Jen mě mrzí, že jsem se tady trošku víc nepopral s vokálama. S dnešními zkušenostmi bych z té skladby asi dokázal vymáčknout víc, ale na „kdyby“ se nehraje. Jinak souhlas, hezká kytarová práce.
„Lonesome“:
Pickard: Aranžérsky asi „nejčistší“ skladba na desce, okorunovaná nezaměnitelným projevem Zuzky. Jestli si vzpomínám, tak jsme ji v Šopě ani neviděli, zpěvy nahrála ve Veselí se Staňou, kam přijela vlakem, a pak zase spěchala domů. Přijela, poslechla, nazpívala, odjela. Vymalované.
Vlasa: Zuzka je parádní Zpěvačka. Schválně píšu velké Z, protože je u nás troufnu si říct jedinečná. A to nepočítám jen UG scénu.
Doctor: Celkově se mi při nahrávání zpěvů tentokrát dařilo mnohem víc než při nahrávání debutu. Méně jsem se trápil, vše šlo tak nějak přirozeněji. Narazil jsem vlastně až při nahrávání právě téhle skladby. Nemohli jsme se dobrat nějakého slušného výsledku a přišel nápad zkusit to nabídnout nějakému šikovnému hostu. S PEŠNAMA nás pojilo (a pojí) přátelství z několika propitých a prozpívaných večírků, takže volba byla v podstatě jednoznačná. Zuzka to zvládla nádherně, mám moc rád ty její hlubší, lehce zastřené polohy. Patří jí velký dík i za ochotu a rychlost, s jakou se toho ujala. (úsměv)
Tu krásně smutnou violu do skladby nahrál Mirek Kolacia, primáš cimbálovky MUSICA FOLKLORICA a o perkuse se postaral Lukáš „Negr“ Němec, dlouholetý souputník a spoluhráč Magdy z kapel SLUNEČNICE a ORANGE, o kterém už padla řeč v minulém kole dotazování.
Canni: V jeden moment už to opravdu vypadalo, že se „Lonesome” na „Triota“ vůbec nedostane, protože zůstane beze zpěvu. I když. Nápady, kdo by to mohl nazpívat, jsme měli a snad jsme zkoušeli oslovit i někoho hodně vysoko (ne, nebyl to Karel Infeld Prácheňský). (úsměv)
Když se u „Lonesome“ na chvilku zastavíme, podařilo se skladbu i se Zuzkou odehrát živě?
Vlasa: Ne. Byl nápad zařadit ji při oslavách 20 let kapely, kde hráli i DP, ale nakonec z toho z časových důvodů sešlo.
Doctor: Vlastně ani nevím, zda někdy zazněla živě vůbec, tím myslím v prapůvodním provedení s mým vokálem.
Znamenalo vydání „TTAT“ změny, co se koncertních pódií týká? Mám na mysli větší sály, lepší hrací časy, festivaly velkých jmen?
Vlasa: To si moc nevybavuju. Asi nás začali zvát i na zajímavější festy, My jsme ale chtěli hlavně hrát. Moc jsem to asi neřešil. (úsměv)
Canni: Asi jo. Tím, jak se o nás začínalo víc vědět, chodily sem tam i zajímavé nabídky na hraní a občas třeba i na velké festivaly jako Brutal Assault nebo Masters Of Rock. V té době jsme hráli, kde se dalo. Ovšem vzpomínám na jeden zajímavý koncert. Zajímavý byl místem konání. Asi se už kde komu podařilo zahrát si v kině (standard před plátnem a se spoustou místa pro sezení fanoušků). No jo. My ale museli počkat, až skončí odpolední promítání (jestli to nebyl Hříšný tanec, tak sním svůj skalp). (úsměv) Zvuk byl tehdy připravený už před oním promítáním, takže jak doběhly titulky a vyměnilo se osazenstvo, šlo se na věc. Kdo tam tehdy s námi hrál, BETROŠKY?
Pickard: Jojo, jestli to bylo v Brodě, tak to byly BETROŠKY. Pamatuju si, jak končily zvukovku, bylo to opravdu hlasité, a stejně někdo přišel k Tondovi, který to zvučil, a ptal se: „Ty nebudeš zvučit kytaru?“, protože Tonda ani ke kytarovému boxu Pegára nedal mikrofon. A Tonda: „A proč, prosim tě?! Dyť to má z pódiovky tak ohulené, že mám problém, aby z PAčka byl slyšitelný zbytek,“ nebo něco v tom slova smyslu.
Doctor: Teď jsi mě touhle otázkou donutil otevřít archív. Je potřeba říct, že základem pro naše živé hraní po dlouhá léta, byl náš vlastní festival Ludkovická plečka (organizaci měl na svých bedrech hlavně Vlasa), na který jsme zvali kapely nám nějakým způsobem blízké a zároveň kapely, které nám posléze pozvání mohly oplatit stejnou mincí. Tímhle mechanismem jsme se poprvé podívali na AFOD a na mnoho dalších akcí po republice. V roce 2002 jsme si také poprvé zahráli na Brutal Assaultu (tehdy ještě v kamenolomu u Hvozdu u Konice), pozvání jsme obdrželi pak i rok následující 2003 a začalo se o nás mluvit jako o slušné živé kapele. Další Brutal jsme absolvovali právě po vydání „Triota“ v roce 2005, tentokrát ve Svojšicích u Přelouče. Z tohoto vystoupení máme spoustu hezkých fotek. Bohužel nám do našeho setu zapršelo, což se podepsalo na publiku, nicméně vzpomínky i tak hezké. V roce 2006 jsme se dostali na akci Metalmania, kde jsme si měli možnost zahrát na stejném pódiu spolu s NEVERMORE, SOILWORK či THERION. To byl pro mě první opravdu velký a silný zážitek z velkého pódia. Objevili jsme se rovněž třeba na Basinfire Festu nebo Fit Of Rage Festu.
Řekněte mi chlapci upřímně, bylo velkou změnou, že už s vámi necestovala děvčata, nebo jste si nebrali servítky ani předtím a dámy musely leccos překousnout?
Vlasa: Ale cestovaly. (úsměv) Každý měl nějakou přítelku. Takže když bylo místo, tak jsme je dokonce i někam vyvezli. (úsměv) A servírky jsme nebrali. (úsměv)
Canni: No jo, baby s námi často cestovaly. Někdy to ani jinak nešlo, abychom se s nimi viděli. Přes týden různé školy a práce, takže se o víkendech randilo, třeba i na koncertech. (úsměv) Asi tuším, kam se nás snažíš touto otázkou nasměrovat, ale budu tě muset zklamat. I když jsme byli bez bab, tak jsme byli moooc hodní. (úsměv)
Pickard: Já jsem byl vždycky tak trochu slečinka, takže jsem si spíš brával knihu.
Doctor: Ten rockenrollový život si netřeba nijak zvlášť idealizovat. Vlastně by byla většina nezasvěcených asi dost zklamaná, když by viděla, co se v té legendami obestřené backstage vlastně ve skutečnosti děje. (úsměv) Většinou nevidíš nic jiného než chlapy ve slipech, převlékající se buď před vystoupením, nebo po něm. A smrad. Tedy absolutně nic pro povznesení ducha či potěchu oka. (úsměv)
Tím, že jsme po odehrané štaci velice často spěchali domů, tak se nám celkem vyhýbaly i všelijaké ty bujaré pitky, i když nepopírám, že i takových pár proběhlo. A právě z takových seancí vznikla spousta pevných přátelství a pokrevních bratrství s jinými kočovnými hudebními spolky. (úsměv) Do paměti navždy zůstane vrytá biela borovička s chalanmi a dievčicami z ABSTRACT a CRUADALACH kdesi v Tatrách, bujaré popěvky s DÁJINGPEŠN či neuvěřitelné příběhy ze života bubeníka AWRIZIS, v ústním podání jeho partnerky. (úsměv)
Zaznamenali jste v té době něco jako nárůst popularity? Bylo kolem SIX DEGREES OF SEPARATION hodně živo?
Vlasa: Asi stejně jako v některém předešlém dotazu. Moc jsme to neřešili. Mě asi nejvíc bavilo, že jsem poznal spoustu zajímavých lidí z jiných kapel. Fakt, že stejně postižených lidí je víc, a že v tom nejsme sami, byl fajn. Jsem rád, že známosti a kamarádství z této doby přetrvávají dodnes. (úsměv)
Pickard: Nevím, nemám s čím srovnávat, sotva jsem do toho vlaku naskočil. Vždycky mi ale přišlo, že kolem SDOS nějaké živo vždycky bylo, což mě, popravdě, někdy i rozčilovalo. Pro mě bylo vždy podstatné spíš dění přímo uvnitř kapely a našich nejbližších, cokoliv nadto mě rozčilovalo nebo prudilo, protože to většinou odvádělo pozornost od toho podstatného, což byla muzika, nebo, v mém případě, dumání nad tím, jak trefit ten buben. Na druhou stranu, jestli něco takového opravdu probíhalo, tak jsem úspěšně stál stranou, protože pozornost nutně musela být upřena spíš na reprezentativnější členy. (úsměv)
Canni: Jj, s tím souhlasím. Přední brázdu jsme, tak nějak automaticky, nechávali Doctorovi. (úsměv) Sám jsem se snažil být kromě pódia spíš neviditelný (i když i na tom pódiu jsem stával až vzadu). Vůbec nechápu, že s tou svojí náturou vůbec hraju. (úsměv) Ale vždycky mě zahřeje u srdíčka, když se někde o SDOS mluví. Takže jsem si to pěkně, někde v rohu, užíval. (úsměv)
Doctor: Ten vzrůstající rozruch asi zaznamenatelný byl. Myslím, že deska „TTAT“ poměrně dost překvapila tím (překvapila v pozitivním smyslu slova), že ač jsme po úspěšném debutu byli nuceni projít velkou personální rošádou a poměrně výrazně změnili i náš sound, kapelu to nijak nesrazilo k zemi, ale naopak nás to hodně nakoplo. A dá se říct, že naše proměněná tvář oslovila mnohem větší spektrum posluchačů (což bylo samozřejmě super a tetelili jsme se blahem), dokladem čehož je i fakt, že mnoho skladeb právě z téhle desky jsou těmi koncertně nejvyžadovanějšími od našich fans.
Pozitivní změna pokračovala i v tom, že už jsme nebyli nuceni se jen a pouze dožadovat možnosti si někde zahrát nebo doptávat se, zda by s námi někdo neudělal rozhovor, v téhle fázi se nám začali organizátoři a žurnalisté ozývat sami. My to ale nebrali jako něco mimořádného, pro nás to byl jen a pouze přirozený vývoj. Takhle to prostě mělo být, takhle jsme si to přáli. (úsměv)
Triotus, Tricephalus And Tribadism
- Nahráno ve studiu Šopa a LŠU Veselí nad Moravou (září-říjen 2004)
Sestava:
- Doctor – vocals, bassguitar
- Canni – guitar
- Wlassoid – vocals, guitar
- Pickard – drums
Facebook
https://sixdegrees.cz/
Kapitola první: „Moon 2002: Nocturnal Breed“
Kapitola druhá: „Triotus, Tricephalus And Tribadism“
Kapitola třetí: „Chain-Driven Sunset“
Kapitola čtvrtá: „Of Us & Ubl“
Kapitola pátá: „The Hike And Other Laments“
Kapitola šestá: „Simple“
Kapitola sedmá: „Old Dogs“
