MORTIFILIA - The Great Inferno

Do třetice všeho dobrého aneb album číslo tři slovy čtyř mušketýrů…

Ve druhé kapitole jsme probrali úspěšné alum „Triotus, Tricephalus And Tribadism“; dalo by se říct, že ukončilo fázi hledání směru a stylu?

Vlasa: Vždycky jsem byl metalista a nikdy jsem se za to nestyděl. Všichni kolem mě to dobře ví. I když je spousta nemetalových interpretů, kteří mě tu a tam nějak ovlivnili, vždy byl pro mě jediným hudebním sebevyjádřením metal. Metal může být rozmanitý, a tak jak si rád poslechnu „Symbolic“, tak si rád pustím třeba „Somewhere in Time“. Styl tedy moc neřeším a neřešil jsem to ani při samotném tvůrčím procesu. Vždy je prvořadá dobrá písnička. Kapele musím matroš věřit. Mám rád kapely a interprety, co hrajou a kašlou na dnes populární „divadlo“ kolem. Mám rád opravdovost. Té podle mě jde dosáhnout především tak, že danému songu dáš aranže, ne s ohledem na nějakou škatulku, ale s tím co v danou chvíli potřebuje. Takže hledání nikdy nebylo a přitom stále pokračuje. (úsměv)

Pickard: Mě fascinuje jak si „veřejnost“ představuje, že interpret si je vždycky plně vědom, že zrovna stojí na rozcestí, že dosáhl, nebo překonal nějaký milník, že prochází nějakou fází. Možná někdo takový existuje, ale určitě to nejsem já, a myslím si, že ani borci. Myslím, že naše fungování by se spíš dalo přirovnat k polokontrolované chemické reakci, kde nikdy tak úplně nevíš, co se stane za chvilku, než přísně matematické rovnici, kde se jednotlivé celky dají izolovat a popsat. Ale zpětně si myslím, že „Triotus“ spíš otevřel nové možnosti, nové horizonty, takže ne že by se hledání ukončilo, spíš se rozšířilo na nová, pro nás neoraná pole. Nakolik se to podařilo, je jiná otázka…

Canni: Přeeesně. „Triotem“ jsme si díky nové sestavě a ořezanému nástrojovému obsazení vyzkoušeli úplně novou polohu. Myslím, že tehdy jsme právě začali zjišťovat, že hledat „styl”, není pro nás úplně to nejdůležitější. Jasně, škatulkám ani tomu, že skladby mají určitý „vzorec”, se zkrátka nevyhneš. Naopak o směru máme celkem jasno. Pořád chceme hrát metal a pokud možno se úplně neomezovat na to, co by se od nás asi chtělo, očekávalo. Víš, při naší velikosti je na všem tom nejlepší ta svoboda, kterou při tvoření máme. Za něčím si můžeš dlouhodobě stát, jiné je výsledkem kompromisu uvnitř kapely. Není nikdo, kdo by nám říkal, jak by měla naše tvorba vypadat a znít, tak proč bychom se sami upínali na jeden styl…

Doctor: Věřím, že hledání (ať už čehokoliv) je, alespoň v našem případě, nikdy neukončený proces. A současně věřím i tomu, že pokud bychom přistoupili na status Q, že už TO máme, že už jsme TO našli, tak to můžeme rovnou zabalit, protože v tu chvíli by končila veškerá legrace. Samozřejmě se ale bavíme stále o lovení v hranicích žánru, někdy i v demarkačních zónách kousek za hranicemi, ale pořád to bude tím či oním způsobem metal.

Jak se projevil úspěch „TTAT“ na psaní materiálu pro „Chain-driven Sunset“? Bylo vše snazší ve smyslu „víme, že něco umíme“, nebo naopak složitější, „musíme nastavenou laťku překonat“?

Pickard: Myslím, že každý to vnímal jinak. U mě nastal stav „já ale opravdu nic neumím“ a cílem se stalo připravit se tak, aby další nahrávání nebylo tak stresující a bolestivé. 

Canni: Překonávání laťky nikdy nebylo na pořadu dne (i když jsem od pohledu sportovní typ. (úsměv) Snazší to ale určitě nebylo. Pro mě byla celá příprava ještě složitější. V tom období jsem se totiž stěhoval 300 km od naší základny a tím pádem se nemohl účastnit všech zkoušek. Prostě to byla dřina víc než kdy jindy. Ale pamatuju si jednu zajímavost. Ve studiu jsem se tehdy jenom mihnul (měl jsem novou práci a byl prakticky bez dovolené) a vlastně se tam vůbec nepotkal s Doctorem (dodnes jezdí do studia jako poslední. (úsměv) To pro mě byla strašná zkušenost, nebýt u „toho” a nemoct zasahovat. (úsměv)

Vlasa: Pakliže je laťkou už samotné složení a nahrání desky, tak jsme se ji určitě snažili překonat. (úsměv)

Doctor: Říká se, že až třetí deska ukáže, zda na kapele skutečně něco je, že až svou třetí deskou kapela tak nějak potvrdí svoje kvality. Myslím, že je to blbost, spousta kapel nikdy nepřekonala svůj debut, spousta se přes něj ani nikam dál nedostala, a stejně psala historii. Nicméně, tohle pitomé rčení, ač jsem se snažil si ho nepřipouštět, ve mně hlodalo a zasévalo zrnka nejistoty. Nejistoty a zároveň touhy dokázat, že my svoje kvality potvrdit dokážeme, že v nás NĚCO vězí. Kombinace těchto dvou silných pocitů mě nenechávala v klidu a neustále jsem se snažil skladby ještě trošku posunout, ještě trošku vylepšit, co nejvíc se přiblížit maximu, jež bylo v mých, a posléze i našich společných silách.

Kolik času jste na sepsání skladeb pro „Chain-driven Sunset“ potřebovali? Šlo o kompletně nový materiál, nebo lze zaslechnout píseň, jež se na předchůdce nevlezla?

Canni: Jo, kompletně se jednalo o nový materiál. I když, nový… Není úplně tajemstvím, že nové skladby začínáme kompletovat doslova hned po dokončení předchozího nahrávání. (úsměv) Po „Triotovi“ jsme byli v parádním laufu, takže materiál na „Chain“ vznikal, i přes moji „indispozici” (nebo díky ní? (úsměv)) strašně rychle a pokud se nepletu, tak to byla nejrychleji napsaná a secvičená deska. Pokud správně počítám, tak mezi vydáním „Triota“ a „Chainu“ uběhlo cca 2,5 roku. Od té doby už tak nedivočíme. (úsměv)

Doctor:  Jak už zmínil Canni, velmi často se stávalo, že hned další zkoušku po návratu ze studia (což mohlo být klidně i hned další víkend), jsme začali aranžovat skladby úplně nové. Deska „Triotus“ vyšla 11. 2. 2005 a už v březnu téhož roku jsme měli hotové kostry skladeb „Diary”, „God strikes twice” a „The Tiger” pro desku následující. Nápady nebyly nedostatkovým zbožím, na zkušebně jsme se potkávali často a s železnou pravidelností, a jelikož nás samotný proces aranžování nových hudebních ploch neskutečně baví (já osobně to stavím na roveň živému hraní, či studiové práci... a možná i kapánek výš), tak nebylo co řešit. Ten pocit, když se zadaří a z de facto nehmotné myšlenky vykřešeš aranži, která tě v tom našem společném nástrojovém pojetí stejně zase znovu nadchne, a to i přesto, že ji coby jako onen prvotní nápad nosíš v hlavě strašně dlouhou dobu a vlastně ji hrozně důvěrně znáš, takže by tě vlastně zas až tak moc překvapit neměla, ale stejně tě dostane...  a pak ti ještě několik dalších dní zní v hlavě a pořád si ji broukáš... ten pocit je prostě krásný a zcela jedinečný. To umí jenom muzika. (úsměv)

Ve výběru studia mám asi jasno, Šopa, že? Zeptám se tedy na samotné nahrávání, kolik vám zabralo času a jak se dařilo? Počítám, že mistru Valáškovi došlo, jaké má před sebou tentokrát hvězdy a dal vám pocítit svůj respekt (úsměv)…

Doctor: Tak a zde se ocitáme na velmi, ale VELMI tenkém ledě a jakákoliv neuvážená snaha o velkohubá prohlášení by mohla být velmi, velmi tvrdě potrestána. Nejpozději během nejbližšího dalšího nahrávání. (úsměv)

Vlasa: … Pocítit respekt… Myslím, že mu ten dotaz přepošlu. (úsměv) Každopádně mám poslední dobou pocit, že tím, že jsme se vždy vraceli na stejné místo, jsme ze Standy v podstatě udělali dalšího člena našeho cirkusu. Který pro nás udělá vše, co je v našich silách a zároveň tvoří „zvukový ksicht kapely“. Tento proces je neustále probíhající a je patrný i na poslední nahrávce. Vždy to posune ještě o kus dál. To jak vyje starý pes, mě baví moc.

Pickard: Pokud si pamatuju, nespal jsem dobře tak týden před nástupem do studia. Těšil jsem se a zároveň jsem se toho děsil. Ale buď Staňa vyměkl, anebo jsem se za tu dobu opravdu něco málo naučil, nahrávání bylo podstatně hladší. Tím nechci říct, že by to bylo bez problémů, podal jsem životní výkon, a za dva dny bylo vymalované, vůbec ne. Bylo to trápení, ale na rozdíl od „Triota“ jsem měl pocit, že na konci tunelu je světlo (protijedoucí vlak), a že se někam posunujeme. Staňa opět svatozář za trpělivost a neocenitelné rady. 

Canni: Respekt? To si nejsem úplně jistý. (úsměv) Nemyslím si třeba, že by to Staňa zkoušel jenom na nás, ale měl určitá období, ve kterých měl oblíbené určité vybavení muzikantů, obzvláště kytaristů. Vždycky to bylo něco, co zrovna nemáš. Nám teda vždycky říkal, že v naší muzice slyší „to” a že k tomu je potřeba ten a ten aparát. Naštěstí od té doby už vyrostla nová generace kytaristů (hlavně ve Velké nad Veličkou), takže se Staňa mohl soustředit na ně a přistoupit na tu naši hru. (úsměv)
Pravda je, že se při nahrávání „něco” pokazilo a Vlasa musel svoji kytaru nahrávat znovu, samozřejmě na jiný zesilovač. Náhoda? (úsměv) Nevím. Ale nahrávání to malinko protáhlo. Takže úplně bez komplikací to nebylo.

Naštěstí dopadlo vše dobře a materiálu zaznamenaném na albu zmíněné komplikace nikterak neublížily. Nakoukněme jednotlivým skladbám pod pokličku…

Doctor: Zde bych jen ještě dodal, že jednotlivé dny nahrávání hezky popsal a glosoval Pickardino ve svém poměrně obsáhlém deníku z nahrávání, nazvaném „Chain Diatry“. Třeba bude šance to někdy někde zveřejnit. (úsměv) Vlastně mě dost mrzí, že nic podobného už z dalších nahrávacích sessions nemáme. Nějak jsme tuhle stránku věci přes všechny ty ovary, tlačenky a bůčky opomněli. (úsměv)
Pokud se nemýlím, tak všechny skladby z „CHDS“ mají i své demoverze, některé i poměrně dost vzdálené jejich finální podobě.

„Visionary“:
Pickard: Doktor byl vždycky zatížený na intra, outra a vůbec všeliké dramaticko-teatrální prvky. Výbuch, větší výbuch, opravdu velký výbuch, hřmění, tklivé vyzvánění zvonů v dáli, zavytí vlka, kojota či Stuky, houkání meluzíny, tichý pláč nebo zoufalý křik a podobné záležitosti už byly trochu profláklé, bučení krávy, midipeklo dětského chřestítka, kručení břicha následovaném katarzní flatulací, skřípění zubů, škrábání nehtem přes povrch školní tabule, zvuk zubařské vrtačky nebo praskání kloubů nás ještě nenapadlo, a tak mu nezbylo nic jiného, než si to intro prostě složit. Ale aspoň tam dostal ten echo fade-in. 
Doctor: Intro vystavěné z tříakordového postupu a jeho postupného rozvíjení. Měl jsem a mám radost, jak to ve finále vyznělo. Respektive, že tahle pidi-skladbička vyzněla ještě lépe, než jsem si představoval. Dycky jsem byl na intra poměrně dost zatížený, aby bylo jasno. I na outra. Nicméně jediný výbuch, který kde někde máme, jsem si neprosadil já, nýbrž Mates, a to ve skladbě „Moon And Lust” na debutu. (úsměv)

„Diary“:
Pickard: Pro mě to není ve srovnání s jinými na téhle fošně asi ta nejvýraznější věc, ale už tady je vidět, jak Doktor „povyrostl“ jako skladatel a aranžér. Pořád možná až moc velká hromada riffů, nápadů, rytmických změn a vyhrávek, ale všechno drží pohromadě, má smysl a soudržnost, nic pocitově nepřebývá. Toto se asi dá říct o většině skladeb na „Chainu“, a v tom vidím největší rozdíl a posun oproti „Triotu“. Jakousi větší vybroušenost...?
Mám pocit, že jsme „Diary“ nějakou dobu používali jako otvírák, což je taková nevděčná úloha, protože já si otvíráky po nějaké době vždycky zošklivím.
Doctor: Jdu humnem, přehrávám si v hlavě sloku a přemýšlím, jaký refrén by byl u téhle skladby fajn. Přišel jsem k poslední trnce… a refrén byl na světě. (úsměv) Ještě u valné části skladeb na téhle desce vznikaly texty tak, že já jsem se o něco pokusil, po pár strofách jsem se seknul a neuměl s tím pohnout dál, načež přišel s pomocnou rukou Pickardino, ladně text dokončil a ještě jej vyšperkoval nějakou tou hezkou pointou. Což je případ i téhle skladby. Je vlastně velká škoda, že textová část skladeb bývá velmi často opomíjena.
Vlasa: Nějakou dobu na playlistu. Na Metalmanii 2006 dokonce vznikl klípek. (úsměv) Mám pocit, že se na „Chainu“ podařilo do jisté míry „vyšperkovat“ písničkovost. Dost dlouho byly songy z desky na playlistu a taky se mi díky té písničkovosti dost vrací na paměť. 

„Ikaros“:
Pickard: Mám hrozně rád ten úvodně závěrečný motiv. Pocitově pomalý, valivý, ale zároveň atmosférický. Zastřešený Doktorovým krákorem, který si o takové expresivitě v dobách „Triota“ mohl jenom nechat zdát. Mockrát jsme to naživo nehráli a určitě jsme pro to měli dobré důvody, ale už si je nepamatuju.
Doctor: Síla téhle skladby se naplno projevila až/už na zkušebně. Prvotní nápad mi přišel fajn, ale že se za ním bude skrývat takováhle zvuková stěna, jsem netušil. S některými skladbami se na zkušebně morduješ, zkoušíš to či ono, ale stejně ten výsledek není tak dobrý, jak jsi ho chtěl mít, v hlavě ti to znělo přece úplně jinak, mnohem lépe. „Ikaros“ byl přesným opakem. Nějak v kostce se vysvětlilo, co kdo má hrát, Pickard to odklepal a megaválec byl na světě ajncvaj. 
Canni: Pravda, „Ikaros“ vznikl dost netradičně rychle. A taky si moc dobře pamatuji ty dobré důvody, proč vypadl ze setlistu. Ale o tom až v 33. kapitole. (úsměv)
Vlasa: Dodnes mě baví to napětí ve sloce. Myslím, že jsme to i nějakou dobu hrávali živě.

„For Our Scorched Muse“:
Pickard: Určitě jeden z vrcholů desky. Symfonie rozervanosti. Unylý začátek střídá drtivá sloka, pak vypjatý refrén, a trocha psycho reggae… Normální den v životě SDOS. A ten vokál... Jestli si Doktor někdy postavil pomník, tak je to možná tady.  
Doctor: Dodnes si živě pamatuju, jak jsme aranžovali takovou tu jakoby reggae pasáž po refrénu, ještě v bývalé zkušebně, ve sklepě likusáku pod obecním úřadem. Tři naprosto odlišné melodické linky, které tvoří zajímavý volně plynoucí celek v opakování prvním, zatímco v opakování druhém se přitlačí na pilu, a pak ještě víc, a celé to vytvoří konec skladby jako víno. Btw. s tím nápadem na vyšpičkování konce skladby přišli Pickard s Cannim.
Canni: K „Chainu“ jsem si, dost netradičně, „hledal” cestu celkem dlouho. O to víc mám tuto desku rád. Myslím, že se nám podařil dát dohromady solidní materiál. Trochu mě mrzí některé detaily, které jsme mohli víc dotáhnout (co si budeme… takové se najdou vždycky). Neplatí to ale v případě této skladby. Jedna z mých nejoblíbenějších na desce.

„Freezing Misery“:
Pickard: Asi nejoblíbenější věc na desce, formálně jaksi „nejčistší“. Ano, možná je sloka až trochu moc melancholická, ale následné zahuštění a vyhrocení s hravou kytarovou vyhrávkou mě nesebekriticky baví. 
Doctor: Já v té době dost řešil a zaobíral se různými harmonickými postupy a tahle skladba je toho hezkým příkladem. Refrén hraný ve dvou tóninách, ale zpěvová linka pouze v tónině jedné. Sloková vokální melodie de facto pokaždé stejná, leč měnící se hudební doprovod. 
Canni: S odstupem času se moc dobře poslouchá. Ale trápil jsem se s ní a pořád tam to trápení slyším.

„Tekno-prophet“:
Pickard: Prostě riffařina. S rovnou basou, haha. Dodnes hrajeme naživo, takže na tom asi něco bude.
Doctor: Parádní věc z Vlasovy-Pickardovy dílny, přímočará šleha s mírným zvolněním uprostřed, ale to jen proto, aby zase nabrala sílu na závěrečný kvapík. A překvapivě nekončíme refrénem.
Vlasa: U většiny věcí, které jsem kdy složil, si pamatuju, co mě k tomu vedlo. Tady si ale nepamatuju nic. Asi jsem jen chtěl udělat nějakou vypalovačku. Dodnes koncertní song a dodnes mě ji baví hrát. (úsměv)

„The Tiger“:
Pickard: PzKpfw VI! S líbivým pseudoswingovým dovětkem.
Doctor: Od Pickarda jsem měl půjčenou megapyramidu komiksů a při pročítání jednoho dílu Hellboye jsem narazil na citace z téhle básně od Williama Blakea. Tou dobou jsem měl rovněž rozpracovanou hudební složku téhle skladby a nějak se tyhle dvě skutečnosti potkaly.

„Neolazarus“:
Pickard: Vlasserova chvíle zazářit. A podle mě zdařilá.
Doctor: Mimochodem část basové linky v téhle skladbě nahrál Canni, ty sekance. Já se nebyl schopný je naučit, respektive jsem je v té chvíli prostě neuměl, a tak mě Canni v chvíli nejtěžší zastoupil. (úsměv) Sílu téhle skladby jsem docenil až po letech.  Já byl z kraje dost rozčarovaný hlavně z faktu, že jsem ji nebyl vokálně schopný dát to, co potřebuje (jak mi to alespoň tehdy připadalo). Svůj pohled na věc jsem ale přehodnotil až pak kdysi, když mi kamarád Karel řekl, že je to podle něj nejlepší skladba na desce. Což mě tedy dost překvapilo, nicméně opakovanými poslechy jsem byl nucen přiznat, že Karel moc nekecal, a že něco na té skladbě opravdu je.
Canni: Drr, fakt jsem tady basoval? Vůbec si to nepamatuju. (úsměv)
Doctor: Však uvidíš, máme fotodokumentaci. (úsměv)
Vlasa: Aha. Takže ani tady nepamatuju… (úsměv)

„God Strikes Twice“:
Pickard: Je možné postavit funkční skladbu z rytmicky patvarových riffů s podivným tónovým postupem? Ano, ale musíte být Doktor. Ale moc se mi líbí ta kontrastní pasáž před závěrečným refrénem, jenom bych si přál mít tenkrát trochu větší paletu hráčských možností a umět to vygradovat víc. To je ale častá věc, když se člověk ohlíží... Jó, kdybych tenkrát tamto a ono, tak bych… 
Doctor: Oproti demosnímku se ve finální verzi hodně zapracovalo na refrénu, což skladbě ohromně prospělo. Dodnes mi tahle skladba dělá radost, bezpražcová basa v kontrapunktu s kytarami, v akustické pasáži zdobí a vyvrcholení skladby je grandiózní. A tomu krásnému vygradování pomohla právě zejména šikovná aranže bicích, ať si Pickard říká, co chce. Palec hore. Tečka.
Canni: Tady je slyšet krásný příklad toho, že se Drr při skládání nebojí (myslím to fakt v dobrém). A to je moc dobře. Ze začátku jsem tomu moc nevěřil, ale nakonec jsem spokojený jak skladba dopadla a že ji máme.

„Abscission“:
Pickard: Další melancholická tryzna až srdíčko krvácí, že jo. Ale aspoň má Vlasser možnost ukázat, že někde hluboko pod tím chlupatým obalem se skrývá duše romantika. To prostě před kytarou neschováš. A já mu závidím to chlupato.
Doctor: K nahrávání demoverze téhle skladby jsem si do studia dovezl čerstvě pořízenou hybridní basu, na niž je každá basová struna zdvojená ještě další strunou kytarovou. Hezký zvláštní zvuk má ten nástroj. Tak jsme si i libovali s Kostrounem, s nímž jsem ten den ve studiu pracoval, jak hezky to zní a jak hezky to v té skladbě vynikne. Nadšení nám vydrželo ale jen do návratu Standy Valáška, který při poslechu náběrů zpozorněl, zvážněl a pak jen suše Kostrouna zpražil: „Vlasťo, příště budeme nahrávat BASU, jasné!?“. Nevím, co si jako myslel, že jsme asi nahrávali. (úsměv) A mimochodem, všimněte si souhry bicích a basy v refrénu skladby.

„Lucius“:
Pickard: Kdybych měl vybrat skladbu, která nejlíp shrnuje obsah a vyznění fošny, asi bych vybral „Lucia“. Není to nejlepší skladba na desce, ale zprostředkuje asi nejúplnější ochutnávku všech ingrediencí použitých při tvorbě „Chainu“, a poznávacích znamení SDOS všeobecně. Vlasserovo epické sólo jako bonus.
Doctor: V rámci našeho společného dvojkoncertu s ROTTING CHRIST a GALADRIEL se Sakis v rámci pokoncertních potlachů vyjádřil v tom smyslu, že by někdy rád zkusil smíchat nějakou naši skladbu. Tož jako proč ne, že.  Slovo dalo slovo a Standa Valášek naposílal do Řecka náběry právě téhle skladby, aby se s tím Sakis zkusil popasovat. Jaké bylo naše překvapení, když po nějaké době přišla skladba smíchaná, my si ji natěšeně pustil… jenže. Jenže to celé znělo tak nějak divně, bylo to jakési podivně rychlejší a hlavně můj už tak dost vysoký hlas tam byl ještě vyšší. (úsměv) Sakra co se stalo? No stalo se to, že při přepisu dat mezi nahrávacími programy (Standa i Sakis používají každý jiný) došlo k deformaci nahraných linek a celé se to prostě zrychlilo. (úsměv) Občas si říkám, že by bylo fajn vidět Sakisův obličej, když to míchal. (úsměv) Musel koukat jak z jara. (úsměv)

„Chain-driven Sunset“:
Pickard: Strukturou asi nejavantgardnější skladba na desce, vnímám to spíš jako vyprávění příběhu, ne jako písničku složenou k poslechu nebo ejchuchú. A hrozně tady cítím neschopnost vymáčknout z mého partu víc, a potřebovalo by to, ale co naděláš. 
Doctor: Moje původní představa o téhle skladbě vypadalo asi nějak takto: bicí povalí dvojkopáky hned od začátku, to je jasné, basa bude repetitivně furt dokola valit takový jakože hypnotický groove a do toho se postupně přidají kytary. A že to ve finále zní úplně jinak? Tomu se říká kolektivní práce a to je na tom všem, jedna z krásných věcí. Nikdy nevíš, kam se to ubere.
Canni: Kolikrát si říkám, jaké by to bylo vidět nám v té době do hlav. (úsměv) Možná opravdu trochu avantgarda, ale moc baví i po letech.

„Occam’s Razor“:
Pickard: Nejoblíbenější skladba z desky. Chvilkama mi to opravdu připomíná hudbu. Jsem moc rád, že jsme ji po hodně dlouhé době oprášili a zařadili na setlist.  
Doctor: Má něco do sebe tahle skladba. A opět i po textové stránce. Myslím, že se v ní Pickardovi podařilo přidat k obecně známým otazníkům i pár dalších. Za povedenou považuju i celou závěrečnou část po posledním refrénu. Stále se mi vybavují Standovy obavy, zdali tak rozdílné melodické linky půjdou nějak uspokojivě „umíchat“. A šlo to. A hezky (úsměv).  
Canni: Další z těch oblíbenějších. Jsem moc rád, že jsem zabojoval a prosadil ji do  aktuálního setlistu. „Occama“ jsme už v setu měli, ale velice rychle se tehdy poroučel. Potřeboval totiž uzrát. (úsměv)

Nerad bych vám umazal ústa od medu, ale už je to nějaký čas, co vás mám zařazené jako kapelu, co neumí nahrát špatné album. K čemu už neumím být tak nekritický, jsou některé obaly vašich nahrávek. Ruku na srdce, fakt se vám vizuální stránka „Chain-Driven Sunset“ líbí?

Pickard: Ano, moc. Mně ta fotka k té desce prostě sedí. Neumím vysvětlit proč. Nemyslím si, že grafika desky musí za každou cenu otrocky kopírovat téma obsahu (na druhou stranu když je o co se opřít a podaří se to sladit, je to paráda), obzvlášť když sám obsah není taky úplně jednoznačný, dnes už asi ani nám. (úsměv)

Doctor: Jo, líbí. Byla by to bývala byla krásná grafická práce, leč na výsledku se neblaze podepsala špatná kvalita tisku, některé bloky textu jsou bohužel nečitelné, fotky rozplizlé, to mě dost zamrzelo už ve chvíli, kdy jsme zkompletovaná CD obdrželi z vydavatelství. Mrzelo to o to víc, že na samotné přípravě jsme si dali hodně záležet. Fotky nám pořídil profík z Akademie múzických umění, celkový layout dával dohromady na jeho doporučení zase jiný šikovný člověk, renomovaný grafik. A pak se to podělá takhle při tisku. Avšak není všem dnům konec! Jelikož se vydaný náklad blíží ke stavu „VYPRODÁNO“, začínáme uvažovat o přípravě reedice a věř mi, že tentokrát neponecháme nic náhodě a výsledek si bezezbytku pohlídáme. S lepším tiskem bude dojem mnohem mnohem lepší, uvidíš. (úsměv)

Jak se dařilo na prknech znamenajících svět? Vydolujete z pamětí koncert, nebo koncerty, jež stojí za zmínění?

Doctor: Si piš a vem si velký papír, bude toho víc. (úsměv) Za zmínku určitě stojí společné hraní s MOONSPELL a ADOR DORATH ve Zlíně. Mně se tím splnil jeden velký sen, protože zrovna MOONSPELL jsem v té době poslouchal opravdu hodně, a když jsem na Fernanda vybalil svoji diskografii, aby mi to všechno podepsal, tak trošku koukal. (úsměv) Toho roku jsme obdrželi pozvání i na festival Basinfire Fest, který vstoupil do historie tím, že jsem tam zapomněl svůj mikrofon. Což mi moji kamarádi spoluhráči nezapomenou připomenout kdykoliv, když přijde řeč na Basinfirefest. (úsměv)
Dodnes pro mě asi největší koncertní zážitek spojený s naší hudbou, se váže na festival Masters Of Rock v roce 2007, kdy se nám poštěstilo tuto akci otevírat. „Otevírat“ nějakou hudební akci povětšinou nebývá žádné velké terno: hraješ brzy a diváci nikde. Ne tak u Masters. Vezmeme-li v potaz, že ač fest samotný začíná ve čtvrtek (nebo alespoň tehdy tomu tak bylo), tak spousta, velká spousta lidí se na místo určení sjíždí už někdy od úterka a je tedy řádně natěšeno na zahájení. Mix této natěšenosti, hojné účasti pod pódiem a naší tehdejší pódiové formy měl za následek bouřlivou reakci z řad diváků, pro nás nezapomenutelný zážitek, husí kůži po celém těle a je fakt, že jsme z tohoto jednoho jediného vystoupení těžili ještě mnoho dalších let poté. Oslovili jsme velkou spoustu lidí, získali mnoho nových fanoušků, kteří pak velmi často nezapomněli zmínit, že právě ve Vizovicích nás viděli poprvé.  Perličkou, která se už nikdy neopakovala, bylo taky to, že jsme na místě prodali veškerý náš merch. Trika, cédéčka, prostě všechno, co jsme měli s sebou. (úsměv) Do paměti se mi vryla i slova ředitele festivalu, když jsme slézali z pódia. „Překvapilo mě, jak moc jste dobří“, řekl. Nevím, co jako čekal. (úsměv)
Splněním snu byla i naše účast na zlínské Metalmanii roku 2008, kde jsme si mohli zahrát na stejném pódiu spolu s MEGADETH a s ohledem na mraky skvělých ohlasů a publikovaných recenzí jsme v tomtéž roce obdrželi opakované pozvání na pódium v areálu likérky Jelínek ve Vizovicích. (úsměv)
Ale aby to nevypadalo tak, že vše bylo vždy super a růžové. Zažili jsme akce, kde se nám úplně nedařilo a v extrému i akce, kde se pokazilo vše, co mohlo. A právě na jedné takové vypečené akci získala svůj název úvodní skladba z nadcházející desky. Ta skladba se jmenuje „F-2370“ a jméno pochází (bys neuhodl!) z výrobního štítku jedné Toi Toi budky na akci přítomné. Posralo se, co mohlo. (úsměv)
Byla by asi taky škoda nezmínit, že s deskou „Chain – Driven Sunset jsme získali třetí místo v anketě Anděl (vyhrála INSANIA s deskou „Rock´n´Freud“), předávání cen jsme si užili na Kavčích horách v pořadu u Pavla Anděla.

Pickard: Asi ten Basinfirefest. Kvůli tomu mikrofonu.

Vlasa: Určitě už zmíněná Metalmania 2008 ve Zlíně. Kde mimo jiné vystoupili MEGADETH a NEVERMORE. Ti tenkrát jeli tour k desce „This Godless Endeavor“, na které hrál Steve Smith. Podepsal mi kytaru. (úsměv) A ano nesmím zapomenout na Mikrofon Fest ve Spáleném Poříčí. (úsměv)

Canni: Mikrofon (úsměv).

Když se na chvíli zastavíme a koukneme na velká metalová jména, se kterými jste měli možnost sdílet jeviště, napadá mne otázka, zda se najde příležitost pozdravit se a prohodit pár slov, např. s Mustainem nebo dvojicí Dane/Loomis? Jaké máte s těmito „hvězdami“ zkušenosti?

Pickard: Čéče, já na to moc… stydlivej. Věřím, že i kdybych někdy na nějakého svého idola narazil, tak bych nejspíš zamrzl a nebo ze sebe udělal ještě většího lálu. Já je asi radši budu obdivovat na dálku.

Doctor: Popravdě těch příležitostí úplně zas tolik nebylo, maximálně tak na nějakou tu vyškemranou společnou fotku, prohození pár zdvořilostních frází, nic víc. Na Warrela jsem narazil u stolů s cateringem, ale byl v nějakém těžce introvertním módu (víc než já) a úplně na pokec to nebylo. Mnohem komunikativnější byl Bobby Blitz, zpěvák OVERKILL, ale ty jsem nikdy úplně moc nežral, takže tohle setkání jsem zas až tak neprožíval. Ale byl hodně v poho, to se musí nechat. Stejně tak pohodově působil i Fernando z MOONSPELL a se Sakisem z ROTTING jsme byli v mailovém kontaktu poměrně dlouho. Zvláštní je, že po mailu byl mnohem komunikativnější než při setkání tváří v tvář. (úsměv)  Pokusil jsem se kdysi i o vtip na účet tenisek zpěváka z RAGE, když jsem ho potkal (ty tenisky měly fakt hóoooodně dlouhé jazyky. (úsměv) Ten vtip však zůstal nepochopen. (úsměv) Asi úplně nejvíc jsem pokecal s Rocky Georgem, kytaristou ze SUICIDAL TENDENCIES, který se na METALLICE v 93’ ocitl zničehonic v kotli hned vedle mě. (úsměv)

Vlasa: Většinou jsou úplně v pohodě. Kolem MEGADETH byla nepropustná ochranka, takže nemělo smysl se o cokoliv pokoušet. NEVERMORE byli v backstage úplně pohodoví lidi. (úsměv) Ale tak to bývá většinou všude. Ti staří pardálové si na nic nehrajou. Viz třeba DiGeorgio ve Zlíně po koncertě TESTAMENT (že jo Radku (úsměv)). Nebo třeba SACRED REICH na Brutalu. Prostě fajn lidi. (úsměv)

Doctor: Jo. DiGeorgio i Chuck Billy jakože hóóódně na pohodu. (úsměv) Kdo měl to štěstí a navštívil legendární (a z nepochopitelných důvodů zřejmě i hodně dobře utajený) zlínský koncert TESTAMENT pro nějakých 100 lidí plus minus, mohl zažít na vlastní kůži.

Canni: Takhle. Na takové to obyčejné prohazování moc nejsem (až se potkáme, můžeš to se mnou zkusit. (úsměv) Rozhodně ale platí, že ti, co by mohli mít nějaké „hvězdné“ manýry, je většinou nemají. Když zůstanu u zmíněných Metalmanií ve Zlíně, napadá mě jenom známý fakt, že Mustaine má hodně přísný management a na Novestě tehdy bylo hodně omezení. Jedno z nejdůležitějších bylo „nepotkat Mustaina“. A do koho myslíš, že jsem málem vrazil při cestě z WC? Tak vyděšený pohled jsem snad ještě neviděl (i když se mu dost blížil pohled šéfa Metalmanie, který doprovázel mistra na místní hokej, úsměv). Jo, a přece jenom jsem tehdy něco prohodil. Na Metalmanii o dva roky dřív. Zase WC. A vedle stojící Udo na mě mrkne a řekne „HEY“. Tak jsem mu (bez mrknutí oka) řekl taky „HEY“. (úsměv)

Protože patřím mezi velké fanoušky, čertužel už neexistujících, NEVERMORE, nedá mi to, abych nevyzvěděl váš názor na tuto smečku…

Vlasa: Jakožto šesti až sedmistrunného pokustóna mě samozřejmě hodně ovlivnili. Byla doba, kdy jsem je poslouchal skoro pořád. Vždy perfektně odvedená práce. Dane geniální pěvec a kdo ví, jak by zněl Chuckův CONTROL DENIED, kdyby ho nazpíval on, jak bylo původně plánováno. 
Loomis/Smith na „This Godless…“, to je veliká paráda dodnes. A vidět to na živo z bezprostřední blízkosti na Metalmanii, bylo ještě lepší.
Pak samozřejmě přišla doba, kdy byl Loomis pořád a všude. Všude Schecter kytary (ty mě moc neba (úsměv)). Tak jsem se toho docela přejedl a přiznám se, že jsem NEVERMORE dlouho neslyšel. Škoda dobré kapely…

Doctor: Prvně jsem na ně narazil při sledování pořadu Headbanger’s Ball s modrovlasou Vanessou Warwick, když tehdy uváděla speciál z Dynama Open Air, snad někdy v roce 96‘. Na první dojem na mě působili současně zajímavým i odpudivým dojmem (obojí kvůli zpěvu (úsměv)). Následně mi na dlouhá léta zmizeli z hledáčku, a pak vydali desku „This Godless Endeavor“, která mi totálně uhranula a poměrně dlouho jsem ji sjížděl. Dodnes se k jejich tvorbě rád vracím a mám rád i Daneovy sólovky.

Canni: Tak velký fanoušek jako ty asi nejsem a ani jsem se nesvezl na tehdejší vlně, když byli i u nás v kapele in. Ale jejich desky mám rád a rád se k nim vracím. Fakt škoda dobré kapely.

Se závěrem kapitoly, by mne zajímalo, jestli si ještě dovedete koncert oblíbené kapely užít jako fanoušci, nebo je tam jistá profesionální deformace? Sledujete pak vystoupení celku, nebo si chtě nechtě všímáte hlavně pozice, na které se sami pohybujete?

Pickard: Jáj, počertu zapeklitá otázka… Je pár kapel, které jsem si zamiloval na deskách, a pak jsem je měl možnost vidět naživo, prostě jim to nehrálo, a tak nějak to vyvanulo. Obávám se, že to by mohla být ta určitá amatérská deformace, protože věřím, že mě dokáží otrávit nebo minimálně znejistět věci, které nepostižený posluchač nevnímá, a pak už si to prostě neužiju, neumím to vytěsnit. A k druhé části otázky, to je těžké... Asi záleží na tom, jak se cítím, co čekám a na co jsem připravený. Když jsem viděl MESHUGGAH, tak ze mě byl sloupec pohupujícího se rosolu, a Haakeho jsem vnímal „jenom“ jako součást fungujícího celku. To samé třeba TOOL. Nebo DEATH. Nebo KING CRIMSON, ať už měli v sestavě jednoho, nebo tři bubeníky. Ale když jsem byl na poprvé na PORCUPINE TREE, tak jsem byl úplně hypnotizovaný panem Harrisonem, přestože i ostatní v kapele byli polobozi…

Vlasa: Je to jak píše Pickard. Jsou kapely, které jsem měl rád na desce a pak si to posrali live – FEAR FACTORY, PARADISE LOST. Pak jsou ty, od kterých jsem třeba ani nečekal, že mě to uzemní – a ejhle, stalo se – OBITUARY, DECAPITATED atd. A pak jsou ty, od kterých čekám laťku hodně vysoko a oni ji pak ještě přeskočí, PANTERA, TOOL, PORCUPINE TREE, a mnoho jiných.
Samozřejmě jistá deformace zaměřená na kytaru a vytavený lampáč tu je, ale asi mě nejvíc baví, když to šlape jako celek. Mám rád opravdovost a pokud možno bez samplů a kokotinek kolem, bez cirkusu. Pak to dýchá životem. Myslím, že tak má vypadat ten pravý rock and roll. (úsměv)

Canni: Už to není o nějakém křepčení (naštěstí je pořád dost fanoušků, kteří to mají jinak než já), ale oblíbené kapely si naživo, i když po svém, moc užívám. Hlavně když je tam cítit taková ta obyčejná radost z hraní, nadhled. To je ti pak super mrazení, až chlupy po celém těle vstávají.

Doctor: Stoprocentně tam nějaká ta profesionální deformace bude, tomu se ubránit asi ani nemůžeš. Nicméně (!) muzika, a ta živá o to víc, má i další kouzelnou moc, totiž že dokáže pohltit. A když už tě nějaký ten koncert pohltí, tak si to užiješ na plné pecky, ať jsi sám muzikant nebo ne.

Chain-driven Sunset

  • Nahráno ve studiu Šopa (2007)

Sestava:

  • Doctor – vocals, bassguitar
  • Canni – guitar
  • Wlassoid – guitar, vocals
  • Pickard – drums

Facebook
https://sixdegrees.cz/

Kapitola první: „Moon 2002: Nocturnal Breed“
Kapitola druhá: „Triotus, Tricephalus And Tribadism“
Kapitola třetí: „Chain-Driven Sunset“
Kapitola čtvrtá: „Of Us & Ubl“


 


Zveřejněno: 22. 08. 2021
Přečteno:
582 x
Autor: Horaguru | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář