TRNY & ŽILETKY "Podměstí"

Čtvrté album plus koncertní DVD plus neřadové EP... a nejen v komentářích členů kapely, ale i producenta DVD.

Hlásí se kapitola číslo čtyři a hlavní roli obsazuje album „Of Us“. Nebude v tom však osamoceno. Kapela, vědoma si svých koncertních kvalit, přihazuje i DVD záznam živého vystoupení + CD s několika novými skladbami a dvěma coververzemi, komplet souhrnně nazvaný „Ubl“.

Protože toho bude k probrání více než jindy, ponořme se rovnou do „Of Us“. Budete se mnou souhlasit, když ho označím za nejpřístupnější, nejmelodičtější a doslova od začátku do konce nabité „hity“? Nebo jde o mé subjektivní vnímání a z vašeho pohledu se nijak zvlášť nevymyká?

Pickard: Upřímně, já si vždycky sotva pamatuju tak tu poslední desku, co jsme udělali, a to ještě kdoví, takže tyhle starší kusy musím vždycky někde složitě hledat, a pak znovu naposlouchat, abych se k tomu mohl vůbec nějak vyjadřovat. Kolikrát si nějaké věci, nebo dokonce celé skladby vůbec nevybavuju (obzvláště ty, které se nikdy nedostaly na playlist). Když to píšu, cítím se být víc posluchačem než tím, kdo se podílel na vzniku, protože tamtoho Pickarda si už taky moc nepamatuju... Každopádně, v zásadě s tebou souhlasím, i když první, co mě napadlo, je, že na rozdíl od předchozích desek je tady slyšet i trocha jakéhosi sebevědomí. A drzosti. A musím přiznat, že jsem se i párkrát přistihl v mírném úžasu, jaká relativně nápaditá slovní pojení mě napadla. Dnes, nevím nevím, asi jsem tehdy mnohem víc četl. Na druhou stranu mám pocit, že pro texty na této desce opravdu není potřeba žádný šifrovací manuál, úroveň tajnosnubnosti je prakticky na nule.

Doctor: Jsme rádi, jestli to takhle vnímáš. Pravdou je, že naším záměrem bylo natočit ještě lepši desku, než byli její předchůdci. Směřovalo k tomu veškeré naše tvůrčí úsilí, a pokud se opravdu zadařilo, je to TO, čeho jsme se snažili dosáhnout. Nápadů jsme tehdy měli plnou skříň, stačilo si jen vybírat.
Souvisí s tím i ambice, které jsme měli směrem ven. V té době jsme udržovali komunikaci s několika relativně velkými hudebními vydavatelstvími a já ve skrytu duše doufal, že právě s touhle fošnou by se nám mohlo zadařit a že by mohla vyjít pod značkou nějakého renomovaného labelu. Ta deska prostě musela být NĚCO! Leč nestalo se, z námluv nakonec nic nebylo a skončilo jen u projeveného zájmu a několika stránek korespondence. Škoda.
Každopádně ať je to jak chce, já jsem v kostech cítil, že máme na to natočit hodně dobrý materiál a pokud máme prorazit, tak kdy jindy než teď.

Vlasa: Asi byla tenkrát fakt veliká forma. Po hodně dlouhé době jsem si teď, když si recenzuju naše vlastní dílka, uvědomil, jak mě tato deska baví, že je hodně živá. (úsměv) Dost jsme přemýšleli nad zvukem. Telecaster do takových těch čistších pasáží jako krátký příklad… Žádný efekt, prostě ta kytara tak hraje a žádná jiná.

Canni: Zjišťuju, že si ze starších desek pamatuju víc detailů než z těch novějších. A „Of Us” beru jako tu novější. (úsměv) Ale líbí se mi tvoje subjektivní vnímání. (úsměv) Řekl bych, že jsme při tvorbě desky nic nepodcenili (o to se ostatně snažíme vždycky) a jsem rád, že to vnímáš tak pozitivně.

Je od prvního poslechu patrné, že jste si dali mimořádně velkou práci s vokály a „Of Us“ je v tomto směru, oproti předchůdcům, mnohem bohatší a rozmanitější. Byl to záměr už v procesu tvorby, nebo se vše tříbilo a nabalovalo až při nahrávání ve studiu? Spotřebovala studiová práce větší porci času, nebo jste se v Šopě zdržovali plus minus stejně jako v minulosti?

Doctor: Z velké části zodpovězeno již v odpovědi na předchozí otázku: chtěli jsme prostě překonat náš předcházející počin, chtěli jsme udělat dojem i směrem ven a velké úsilí jsme věnovali i přípravě a nahrávání vokálů, mnohem víc se pracovalo s jejich vrstvením a vícehlasy. Taky je pravda, že jakmile jsem jednou vyzkoušel pracovat s harmoniemi vokálních linek, tak už nebylo cesty zpět.

Canni: Čas potřebný pro nahrávání desek nám zabírá tak nějak stejně, možná se lehce zkracuje. Podle mě je ale potřeba započítat i přípravu a tady jsme si v rámci předprodukce střihli i promo ke zmiňovaným námluvám. Takže v Šopě jsme se zdržovali poměrně hodně. Rádi. (úsměv)

Zůstanu ještě chvíli u zpěvů. Mnohem větší prostor dostává Vlasův hlas, zajímalo by mne, jestli existuje kapela, či projekt, kde tě lze slyšet v úloze hlavního zpěváka?

Vlasa: Jo existovala. Jmenovala se SOMETHING. A mám i demo, ale nepujčím. Ale je to boží. Je tam hlavně boží zpěvák. (úsměv)

Doctor: Jj, SOMETHING byl hodně povedená záležitost! Mimo Vlasy tam hrál i Pickard a Canni. A basu tam drtil kamarád Ritchie. Každopádně další kapelou, kde Vlasa zpíval, byli i ATOMIC TOM & NUCLEAR JERRY, to by bylo taky třeba zmínit.

Jestli jsem posledně rýpal do obálky alba, tak tentokrát mne to ani nenapadne. Černá s rudou, zamyšlená tmavá postava… prostě krása. Kdo je autorem a má vizuální ztvárnění nějaký hlubší význam?

Doctor: Hodně se nám líbila grafická stránka alb našich kamarádů z DYING PASSION. Jejich grafika byla většinou taková jakože úsporná, ale přitom velmi nápaditá. Ani nedalo moc práce vykoumat, kdo je jejich autorem a dotyčného pána oslovit. Tahle jednání pak dále vedl Pickardiňo.

Pickard: Jáj. Koncept měl asi vyznívat jako jakási antiteze Rodinova Myslitele, kterého vnímám jako oslavu lidského intelektu, a přitom stačí přemístit ruku na čelo, a z vznešeného symbolu je rázem „kakající chlapeček“. Druhá varianta byla umístit mu ruku do klína, no, ještěže na to nedošlo...

Vrhněme se rovnou na detailní průzkum alba. Většina písní je pro někoho, rád bych, když mi v jednotlivých dílcích osvětlíte, čím si daná osoba svou skladbu zasloužila… (obzvlášť na Michala se těším – úsměv).

„F – 2370“:
Pickard: Dobře, já se tedy budu věnovat hlavně textům. Tato skladba získala název podle výrobního nebo inventurního čísla Toi Toiky, ve které jsem se trápil na jednom festivalu, jak už bylo dříve zmíněno. Přesto se vyzněním nezaobírá tím, jak si nechceš sednout, přestože musíš, aby to, co ač nedokonale stráveno, už došlo vyloučení a zapomenutí, spíš by se dalo obrazně říct, že je to o tom, jak si sednout chceš, hrozně se snažíš, a pak není nikdo, kdo by s tebou obdivoval výsledek. Takový ten post-pubertální vztek a pocit nedocenění.
Doctor:    Dost dobrý otevírák alba. Mimochodem se mi líbí i ten nápad s nádechem na začátku a výdechem na konci celé nahrávky. Něco se smyslu, jakože co všechno člověku prolítne hlavou v rámci jednoho nádechu. (úsměv) A když bys někdy koukal na naše live DVD, tak si všimni, že trumpetové intro před zahájením vystoupení je vystavěno na melodické figuře z refrénu právě téhle skladby. Krásná věc. Vymyslel Pickard, zrealizoval a k dokonalosti (zas ty harmonie!!!) přivedl Staňa Valášek s trumpetistou Mirou Kozumplíkem.
Vlasa: Dlouho koncertní tutovka. Dobře se to hrálo na živo. Takový ten song, kde se dobře naladíš na zvládnutí celého koncertu. (úsměv) Prostě to vodsejpá. (úsměv)
Canni: Tento rozhovor je pro mě taková zvláštní příležitost. Normálně se k poslechu našich desek moc nedostanu a teď „Of Us” poslouchám už asi po třistatřicátétřetí. Poslouchám a zapomínám odpovídat. (úsměv) Nojo – nádech, výdech, intro, otvírák… Všechno to tam mám. (úsměv)

„For Hannah“:
Doctor: *Vzpomínka. Jsme na zkušebně, Pickard se zrovna ten víkend nemohl dostavit, nicméně Mates (náš předchozí bubeník) projevil zájem si s námi zahrát a nějak se to tak stalo, že jsme začali projamovávat nové motivy a nápady, z nichž pak právě tahle skladba vznikla. Najednou se otevřely dveře a v nich se objevila nějaká partička mladých lidí, prej jestli si nás můžou chvilku poslechnout. Popravdě řečeno, cizí lidi na zkušebně moc rádi nevidíme. Ten cizí element dost naruší takovou tu naši křehkou chemii, kterou mezi sebou máme a tvůrčí atmosféra jde většinou dost do hajzlu (aspoň takový z toho mívám pocit já). Nicméně tenkrát se to tak nějak hezky potkalo, navíc ta partička nás dost povzbuzovala a chválila (což hezky šimralo naše ega, že), a tak se stalo, že jsme jim tu prapůvodní podobu skladby „For Hannah“ zahráli snad pětkrát po sobě. (úsměv) Pokaždé s ohromným úspěchem (úsměv). 
S ideou děleného zpěvu (já/Vlas) v refrénu přišel při nahrávání Standa Valášek, je to jeho nápad a myslím, že to parádně funguje.
Pickard: Když člověk sleduje film, dokáže většinou vycítit, že se v ději blíží něco nehezkého a má možnost odvrátit zrak. Ve skutečném životě to tak není a člověk se může stát svědkem věcí, které opravdu vidět nechtěl, ale odvidět to prostě nejde. Takové trauma umí změnit celý život a někdy s tím ani nelze velice nic dělat. Člověk se pak bojí mít otevřené oči, aby opět nezahlédl něco zničujícího, a nemůže je mít zavřené, protože mu podvědomí zevnitř na víčka promítá to, co už viděl, v rozlišení úměrném tomu, jako moc si to už nikdy nepřeje. Drobné pokývnutí a poděkování panu Clivu Barkerovi.
Vlasa: Typický Drr.,  „hele něco si tam vymysli“ a pak je tralala vyhrávka pod půlkou skladby. (úsměv)

„Of Unrealistic Ambitions“:
Doctor: *Vzpomínka. Jsme ve Zlíně před halou Novesta, čekáme na naše vystoupení v rámci Metalmanie. Je tam s námi i Standa Valášek, který občas s námi jezdil coby zvukař. Najednou mi dává do uší svá sluchátka a pouští první mix téhle skladby, skoro mi spadla brada, jak dobře to znělo. V nějaké recenzi z té doby, padla zmínka, že tahle skladba je naším prvním velkým hitem. No nevím. Myslím, že do té doby jsme těch velkých hitů napsali aspoň třicet. (úsměv)
Pickard: Ach. Určitě každý máte kolem sebe člověka, který měl pocit, že má na víc, a který se vlastní pílí, nebo tvrdohlavostí dostal do situace nebo na pozici, kde chtěl být, jenom aby zjistil, že je to nad jeho síly, nebo možnosti, ale odmítá si to přiznat, nebo hledá chybu v druhých. Většinou pak následuje krize, která vede k rozpadu, ztrátám, nepřátelství, neštěstí. Znát hranice svých možností, aby jeden nepřecenil své síly, je obrovské umění a tento text je taková úvaha nad tím, že není ostudné se vzdát nedosažitelných ambicí, hlavně kvůli druhým, i když pro daného jedince to může být bolestivé.
Vlasa: Riffově jsme se tady podělili s Radkem. Nosný nápad Drr. Já slokový riff. A víc si nepamatuju.

„Of Common Guilt“:
Pickard: Obyčejná, trochu vzteklá ventilace, znechucení nad morální výší a survivalismem našich mocných, napsaná z pohledu obětních beránků. Jak to tak poslouchám, pořád aktuální. Jenom nevím, jestli proto, že ten text je až tak generický, nebo proto, že morálka lidí u moci se nijak zvlášť nezměnila. Dodatečně se omlouvám hadům.

„For Me“:
Doctor: Tahle skladba podle mě nejvíc doplatila na mé tehdejší zvrácené přesvědčení, že čím víc do toho budu řvát, tím lepší výsledek bude. (úsměv) Dneska bych k tomu materiálu už přistoupil jinak, nicméně je to taková jakási ukázka doby a ukázka našeho a mého hudebního uvažování. Všechno přeřvat!!! (úsměv) Dodnes se mi moc líbí kytarové prolínačky v klidnější části skladby a postupné splynutí dvou různých refrénů do jednoho.
Pickard: Ten moment, kdy zjistíš, že se z tebe stal přesně ten člověk, kterým jsi nikdy nechtěl být, ale nemáš sílu s tím něco udělat. Tohle je takový leitmotiv, který mě pořád pronásleduje, a tak ho najdeš i v dalších textech.

„Idiot (For Mikhail)“:
Pickard: Ha! Z legrace jsem říkával, že jestli se někdo bude ptát o kom to je, tak se v tom poznal. („To tedy nepoznal.“ (úsměv); pozn. aut.) Neměl ses ptát. Jinak je to amalgamát iritace z lidí, kteří nejsou schopní udělat relativně jasné a pravděpodobně přínosné rozhodnutí ve svých soukromých životech a přenášejí jakousi delegovanou zodpovědnost na ostatní, a pocitu zaťatých zubů a smutku z četby stejně pojmenovaného mistrovského díla pana Dostojevského, přestože ty dvě věci spolu obsahově vlastně nesouvisí, ale holt se stalo.
Vlasa: Tuto skladbu jsem si dovolil donést já. Dodnes mě na ní baví každičký brnk a když ji slyším, mám pořád husinu. Myslím, že je to nejlepší věc, co ze mě kdy vypadla a asi to už nepřekonám. Já neumím psát texty, já se vyjadřuju jenom těma písničkama. Pro mě má ale tento song daleko osobnější (vnitřní), význam. Když jsem to skládal, moje pocity byly vnitřní rozervání a hledání sama sebe či světla na konci tunelu. Ve finále zatnutí zubů, přijetí břemena a další cesty… Snad to tam někdo najde taky… Někdy je vnitřní samota, čas a prostor k přemýšlení zvláštním startovačem tvůrčí myšlenky. Nedokážu to popsat, je to příliš osobní záležitost.
Canni: To zpomalení za polovinou je parádní. Jsem přesvědčený, že jsem to tenkrát nedokázal ocenit. (úsměv)

„Guilt Is A Vector Of  Time“:
Vlasa: Drrrův majstrštyk. Parádní motanica. Pořád mě to hrozně baví hrát. (úsměv) Pamatuju si jednu příhodu, když jsme to hráli na akci kamarádů z LIKE FOOL. Přišel Kulas (basák LF) za Kurtym a říkal mu, že by ho hrozně zajímalo, na čem jsme si frčeli, když jsme to skládali, že to musel být exkluzivní matroš. (úsměv)
Pickard: Vždycky jsem měl pocit, že pocity viny nebo lítosti přetrvávají v jiném časovém kontinuu, kde čas plyne pomaleji, takže ty pocity jsou pořád relativně čerstvé, ale zároveň nedotknutelně uložené v neměnném „bylo“. Na druhou stranu mě fascinuje, jak se pravda v minulosti zcela ztratí, nebo se pokřiví. Punchline je pak jasná, a taková budovatelská: nedělej dnes číčoviny, abys zítra nemusel hloubat nad takovýma ptákovinama.     
Doctor: Nápad na tuhle skladbu jsem v hlavě nosil možná několik let, její tvář se postupně měnila. Tandem sloka-refrén změnil svoji tvář z jednoduchých akordových ploch do docela hezkých rozkladů. Přispěl i Vlasa harmonickou kytarou a moc mě baví změna grůvu v první a druhé polovici refrénu. Dodnes tuhle skladbu, čas od času oprašujeme pro náš koncertní setlist.

„For Fridrich“:
Doctor: *Vzpomínka. Staňa Valášek: „Vlaso, jak hraješ to sólo?“ Vlasa: „Tož stejně jak na demáči, proč?“. Staňa: „Zahraj to celé o oktávu níž, bude to znět jak kráááva!“. A zní. (úsměv)
Pickard: Inu, je v tom hlavně Hellboy a Zaklínač, aby se to dalo jednoduše k něčemu vztáhnout, ale prvotní inspirace určitě byla v citátu pana Nietzscheho ohledně propasti, který, takto vytržený z kontextu, mě vždy naplňoval pocitem děsu. Kam se hrabe Lovecraft, o Bittnerovi nemluvě.

„For John“:
Pickard: Já už si normálně fakt nejsem jistý… Možná to tak bylo, ale možná je to už jenom šalba a mam mé inkontinentní paměti. Mám pocit, že Doktor měl nějaké básničkové období a zakopl o Keatse, což vyústilo v nástřel takového rozevlátého básnivého útvaru, který jsem já pak nějak v rámci možností doformátoval do výsledné říkanky, trochu pod vlivem právě dočteného Stress Of Her Regard. Anebo to bylo úplně jinak… Keats ví.
Doctor: Párkrát, když jsem Pickardovi chtěl nastínit svoji představu o rytmu a frázování zpěvové linky, napsal jsem několik řádků slov, která mi prostě jen tak přišla na mysl. Slova bez vlastního smyslu, slova bez ladu a skladu, jen aby dala nějaký uchopitelnější tvar té mé prapůvodní svahilštině. A ejhle, u téhle skladby se nějak stalo, že Pickard ten můj slovní maglajz nejen že použil, ale vystavěl na něm celý text… a krásný!

Felicitas“:
Pickard: Těžkopádná parafráze na téma „Stěstěna je příslušnice nejstaršího povolání“. Někde jsem měl poznamenaný verš, že když ji vzýváš, tak tě kopne, a když ji ignoruješ, tak taky, a z toho to tak nějak vzniklo. 
Doctor: *Vzpomínka. Nahráváme finální část a Staňa říká: „Počkaj! To zní jak Héj háj!!!“ … a tak se stalo, že z téhle skladby vznikl nechtěný derivát v podobě naší variace na lidové folklórní písně. Vtipné je, že Tomáš Šlápota (DARK GAMBALLE) údajně prohlásil (poté, co tuhle naši „lidovku“ slyšel), že pokud by nám měl někdy produkovat desku on, tak by chtěl, aby náš materiál zněl přesně takhle. (úsměv)

„For Jack“:
Pickard: Zkomprimovaná verze knihy Martin Eden od Jacka Londona. Po dočtení jsem dlouho přemýšlel, jestli román opravdu nebyl voláním o pomoc, které si prostě nikdo mezi řádky nevšiml, a tak v zásadě panu Londonovi nezbylo, než aby zavdal trochu romantizujícím spekulacím, jestli jeho smrt byla sebevražda, nebo ne.
Doctor: Z dlouhodobého hlediska jedna z mých nejoblíbenějších skladeb na desce a dost možná i vůbec. Líbí se mi její struktura a střídání nálad. Vlasův hlas by mohl lámat skály a finále skladby vygradované do sóla je taky super.

Jak jsem zmínil v úvodu kapitoly, musíme probádat ještě DVD/CD s názvem „Ubl“. Než se začneme bavit o obsahu nosiče, osvětlete mi prosím význam názvu…

Pickard: 49°13′59″ s. š., 17°54′4″ v. d.

Tak a teď se vrhněme rovnou na záznam koncertu. Nebudu se ptát zdlouhavě na jednotlivosti (kde, kdy, proč právě tam, využitá technika…?), sami mi dejte odpověď, co by mělo být zmíněno, když se fanoušek zeptá na „Ubl“?

Canni: Pamatuju si, jak opatrně za námi přišel Kurty s nápadem na DVD. Mně se do toho teda vůbec nechtělo, ale Kurty byl připravený se o všechno postarat. Přes jeden rok práce strávil na přípravách. Pak postavil tým skvělých, pracovitých a zapálených lidí, kteří mu pomohli s organizací koncertu, aby se následně mohl další rok věnovat stříhání a kompletování DVD. Od té doby si už nemyslím, že udělat DVD je záležitostí dvou tří víkendů. Je za tím tvrdá práce hromady lidí v průběhu více jak dvou let. Neuvěřitelné. Kurty s týmem se o všechno tak skvěle postarali, že na nás v den koncertu zbylo pouze odehrát a ničím to, pokud možno, nepokazit.

Vlasa: Za mě vymýšlení a realizace různých konstrukcí a udělátek, některé používáme dodnes. (úsměv) Něco půjčit šlo něco bohužel ne. 

Pickard: Poučení. Nenos si na podium nápoj v bílém plastovém kelošu, když si někdo předtím dal kotel hodin práce s tím, aby celá scéna byla spíš tlumená a tmavě laděná.  

Doctor: Já si myslím, že nejkompetentněji by se k tomuto vyjádřil asi právě Kurty. Z mého úhlu pohledu (a snad to byla i Kurtyho strategie) jsme my, jako kapela, měli ten večer připravené vše jako na stříbrném podnose, mohli jsme se cítit jako opravdové hvězdy, všechno tam bylo jen pro nás. Mohli (a měli) jsme se soustředit jen na výkon na pódiu, o nic dalšího jsme se nemuseli starat. Geniální tah s jasným záměrem, aby výsledek byl co nejdokonalejší. Klobouček, Kurty. Bylo to krásné a to, jakým způsobem Kurty celý večer zdirigoval, mi přijde ještě i dnes po letech jako naprostý majstrštyk. 
Nejvíc je, když máš prostě všechno vymyšlené a vychytané do nejmenšího detailu, všechno ti krásně ladí, scéna oděná do temných tónů hraje symetricky i barevně, prostor pro chybu maximálně eliminován, tak si tam nakráčet s pitíčkem v bílém plastovém kelímku a postavit ho před bubny.

Kurty: Já jsem to prostě strašně moc CHTĚL udělat! Ale opravdu moc. Úplnou náhodou jsem se cca rok před realizací potkal s lidmi, kteří měli k dispozici nejen patřičnou techniku, ale i spoustu zkušeností, i když ne přímo z natáčení live záznamů hudby. Je třeba si uvědomit, že to bylo před více než dvanácti lety a v té době nebylo možné zas tak jednoduše sehnat techniku jako dnes. No a když jsem si uvědomil, že základ technického zázemí by byl, už mě ta myšlenka nadobro znásilnila. Pochopitelně jsem neměl ani páru, že to bude taková kláda, ale nebylo cesty zpět. Ta parta fanoušků a kamarádů kapely, která přiložila ruku, šroubovák či peněženku k dílu, byla neuvěřitelná! Dodnes na to velmi rád vzpomínám. Třeba na předvečer akce, kdy už bylo vše podstatné připraveno a stres částečně opadl… Pusťte si trailer k DVD a pochopíte.
V den „D“ už do sebe skoro vše zapadlo, jak mělo. Jeden z kameramanů sice poněkud přehnal pitný režim při poznávacích toulkách Luhačovicemi, ale když ho kolegové bezpečně ukotvili ke kameře, svou práci zvládl na jedničku.
Často si také vzpomenu na předpremiérovou projekci. Přesně rok poté na stejném místě a ve stejném čase. Akorát role se poněkud vyměnily. Kamarádi a fanoušci sedí při svíčkách u stolu, kapela v zástěrách je obsluhuje… Nevím, kdo s tím nápadem přišel, ale bylo to opravdu skvělé gesto pro všechny, kdo nám s tím pomohli. 
Ještě jednou se zaslouží poděkovat kapele za to, že neměli tolik sil mě od toho bláznivého nápadu s DVD neustále odrazovat… a postupně tiše rezignovali. (úsměv)

Po slovech o DVD vlastním jich prosím pár věnujte těm cizím. Jaký živák trávil ve vašich přehrávačích nejvíce času? Sledujete s oblibou koncertní záznamy ostatních těles?

Kurty:  Za mě stojí na pomyslném vrcholu Devinův „Retinal Circus“, „Breaking The Fourth Wall“ od DREAM THEATER, „Live At Rockefeller Music Hall“ od LEPROUS a OPETH „In Live Concert At The Royal Albert Hall“. Je toho samozřejmě mnohem víc. Živému hraní se to pochopitelně nevyrovná, ale někdy je třeba i trochy toho komfortu a pohody při sledování. 

Doctor: Záznamy koncertů, nebo živé verze různých skladeb, jsem si oblíbil spíš až s nástupem YouTube, a v poslední době v rámci různých reakčních videí tamtéž. Z dob pradávných, samozřejmě nelze nezmínit „Life After Death“ od IRON MAIDEN, či „Binge And Purge“ od METALLICY. Svého času jsme dost sjížděli i „Pandaemon Aeon“ od CRADLE OF FILTH i „Black Trip“ od SAMAEL. Úžasný je i Gabrielův „Secret World Live“ nebo Watersova „Zeď“. Je toho moc. (úsměv)

Pickard: Já zase až takový fanouš koncertních záznamů nejsem, ale musím přiznat, že dva jsem sjížděl více než méně krát, a to NINE INCH NAILS: „Woodstock 94“, a PORCUPINE TREE: „Anesthetize“. Pěkných pár večerů jsem si užil i u bootlegripu DEATH: „Live in L.A.“ … a jak říká Dr „pak přišel jůtúb i ke mně domů, a najednou bylo všeho moc, až to ani nešlo vstřebat“.

Vlasa: Sem tam si dám nějaké demotivační video. Asi abych se ujistil, jak to těm profikům jde a mě ne. (úsměv) Ze stejného důvodu to ale raději moc nepřeháním. (úsměv)

Nedílnou součástí povedeného videa je bonusové CD obsahující šestici skladeb. Posloucháme přebytky z „Of Us“, nebo jde o zbrusu nové kousky?

Vlasa: Toto CD mám hodně rád. Mám rád ty covery a i ty naše písničky. A „Third Of Life Crisis“ považuju za jeden z nej Doktorových zářezů.  

Pickard: Jáj, tak to pozor. Rozhodně nejde o nějaké vymetání šuplíků, všechny čtyři skladby byly poctivě napsány pro dodatečný disk, protože Doktor měl oprávněnou obavu, že samotný audio-video záznam možná nebude pro potenciálního zájemce mít dostatečnou hodnotu. Co víc, podle mě jde o jedny z nejlepších věcí, co jsme udělali. Takže paradoxně, pro mě, je bonus CD k „Ublu“ jedna z nejlepších desek, co jsme udělali, i když je stopáží kratší (nebo možná proto?!).

Canni: Pokud opravdu nejsem něčeho fanoušek, tak jsou to záznamy koncertů na DVD. Nějak mě to prostě nebaví sledovat. Možná i proto si myslím, že jsem to byl já (teda ne že by na tom vůbec záleželo – úsměv), kdo navrhnul udělat k našemu DVD speciální EP, jako jakousi přidanou hodnotu. Určitě to byl ale Doktor, kdo přišel s tím, že bychom mohli udělat i nějaký cover. A už to jelo. Každopádně všechny skladby vznikly přímo pro „Ubl“.

Doctor: Žádné přebytky! Kdeže! V době realizace Live DVD jsme měli připravené již 4 skladby pro plánovanou další řadovou desku. Jenže se nám zdálo, že vydat jen samotný záznam koncertu by mohl být tak nějak málo (nevím teda už přesně, komu se to zdálo, ale prý mně. (úsměv) A netrvalo ani moc dlouho, než přišel nápad přiřadit k DVD i mini CD, které by obsahovalo i nějaké coververze (s myšlenou na jejichž realizaci jsme si už nějakou dobu pohrávali) a celé by se to pak doplnilo právě těmi novými skladbami z naší provenience. (úsměv)
Co se samotných coversongů týká, tak si vybavuji, že když jsme se bavili o možných kandidátech, tak jedním z výběrových kritérií, na nichž jsme se tehdy shodli, bylo, že nebudeme lovit v metalových vodách. Já přinesl „Thirsty Dog“ od Nicka Cavea, kamarád Black přišel s nápadem udělat „Beds Are Burning“ od MIDNIGHT OIL a pokud se nepletu, tak v plánu bylo i „Torn“ od Natalie Imbruglie (nápadem přispěl Pickardiňo ... je tak?). Na tenhle kus ale nedošlo, protože jak už to bývá, furt bylo dost času, furt bylo dost času a ve finále jsme byli rádi, že jsme stihli aspoň ty dva zmíněné kusance.
K těm bych ještě dodal takovou pikantérii, že vydání cizí skladby je samozřejmě třeba mít řádně ošetřeno z hlediska autorských práv atd. V případě MIDNIGHT OIL se vše řešilo s jejich labelem a kladná odpověď přišla vlastně záhy. Ne tak v případě Nicka Cavea. Tam se to trošku táhlo, jeho nahrávací společnost nám po několika týdnech odpověděla, že Nick Cave si vymínil, že žádosti o covery svých skladeb si bude schvalovat sám, a že odpověď ještě nemají. Fenapes! V tu chvíli jsem začal pociťovat teda trošku ostych, pocity podobné těm kdysi před maturitou, motýle v břiše a stažený šourek. (úsměv) Leč odpověď nakonec přece jen přišla… a kladná! (úsměv) Tož si od té doby někdy trošku neskromně představuju, jak můj oblíbenec Nick poslouchá ten svůj majstrštyk v našem podání, podupává si u toho nohou do rytmu, uznale pokyvuje hlavou a pobrukuje si „Sitting Very Thirsty In The Sorry Dog! Well Done, Lads!“ (úsměv)

Facebook
https://sixdegrees.cz/

Kapitola první: „Moon 2002: Nocturnal Breed“
Kapitola druhá: „Triotus, Tricephalus And Tribadism“
Kapitola třetí: „Chain-Driven Sunset“
Kapitola čtvrtá: „Of Us & Ubl“
 


Zveřejněno: 12. 09. 2021
Přečteno:
390 x
Autor: Horaguru | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář