V šesté kapitole se zaměříme na album „Simple“. Zatím jste mi na otázky ohledně směřování a vytyčených cílů, v samém zárodku komponování, odpovídali „vyvrbilo, žádný kalkul, přirozený vývoj…“. Jenže to vám teď chlapci prostě neuvěřím. Hned s prvními poslechy jsem nabyl dojmu, že mustr, jenž jste nastavili s „Triotus, Tricephalus And Tribadism“, zdá se vyčerpán a je třeba hledat trochu jiné cesty. Nebo se znova pletu?
Pickard: K odpovědi si dovolím jako berličku použít starý vtip (dopředu se omlouvám lidem s vadou řeči). (úsměv)
Dva koktaví kováři se živí výrobou lopat. Jeden pracuje s výhní, druhý na kovadlině. Jednou to tomu prvnímu nedá:
„Pppprosím tě, proč popopořád děláme lololopaty?“
A druhý:
„Já se nenenemůžu zazazastavit. Vždydydycky dododotototoho bubuším, až je z tototoho lololopata.“
„Tatatak zzzzkusme něněněco jijiného, třeba momomotyku! Já tititiřeknu až tototo bude dododost.“
Roztopí výheň, nažhaví plát železa, a druhý ho začne opracovávat.
Po chvíli:
„Dodododo..dddd…dodo..ddd… nnnno nic, pěkná lololopata.“
…
Kapišto?
Vlasa: Co k tomu říct. Každá deska je pro nás naším otiskem v dané době. Nikdy jsme nekalkulovali a jen se snažili složit dobrou písničku. Stejně by nám zase vyšla lopata. (smích)
Doctor: Co si tak vybavuju, tak jediné zadání s ručením omezeným, které jsme si před tvorbou materiálu dali (a možná, že jsem si ho dal jen já sám sobě a klukům jsem to zapomněl říct (úsměv)), bylo, že skladby by mohly mít jednodušší strukturu s cílením na pro nás pohodovější pódiovou prezentaci. Vše ostatní už probíhalo tak jako obvykle: procházel jsem archív nápadů, zkoušel, zda mě dokážou chytit tak jako při jejich vzniku, snažil jsem se je vybrousit do maximální dokonalosti, abych se následně nemusel stydět je klukům na zkušebně představit. Čili v souhrnu opravdu nic, co by se vymykalo našim zajetým zvyklostem. (úsměv)
Canni: Nevěř. Ale u nás to funguje stejně jako jinde. Zkrátka vždycky se snažíš dělat to, co děláš, jak nejlíp umíš, a neopakovat stejné chyby. Opravdu věřím tomu, že se u nás při tvorbě nikdy nejednalo o kalkul, nebo něco podobného. Pořád se díváme dopředu. Otázkou je, jak moc to pokaždé sklouzne do našeho „standardu“. Možná jenom odstup cca jedenácti let mezi „TTT“ a „Simple“ ti může navodit dojem vyčerpaného mustru. Žádný takový mustr ale nikdy neexistoval.
Pokud jste minulým kapitolám věnovali pozornost, máte stejně jako já v odpovědi na název studia jasno. SDOS jsou prostě v určitých záležitostech konzervativci. Jak dlouhou dobu jste ke stvoření „Simple“ potřebovali?
Vlasa: Jestli se nepletu, tak já, bez mála čtyřicet let. (smích)
Doctor: Obvykle začínáme skládat nové skladby vlastně hned po opuštění nahrávacího studia. Jedna kapitola uzavřena, hurá na další! Postprodukční práce na „Hájku“ skončily v srpnu 2013 a „Simple“ jsme začali nahrávat v březnu 2016. Čili na přípravu desky jsme potřebovali cca. 2,5 roku, což pro nás býval vždy takový standard.
„Simple“ – krok za krokem:
„Self – Aware And Stubborn“:
Pickard: Skladba se svým vlastním intrem, to nemá každý. A ta reggae pasáž, to bylo peklo.
Vlasa: Když píšu tyto řádky, tak si ty desky pouštím. Drrr byl vždy ujetý na množství textu. Jako by se nemohl vykecat (zpěv a pod ním šepot (úsměv)). Jinak mě baví aranže. (úsměv)
Doctor: Původně se jednalo vlastně o dvě samostatné skladby, avšak když skladby jedna za druhou začaly nabírat finálních tvarů, přišlo mi, že to poloakustické intro by mohlo hezky uvést následnou šlapavou část. Za extrémně povedený dodnes považuji předrefrén skladby s hezkým akordovým postupem a šlapavým groovem.
„Eager“:
Pickard: Krásný klenutý refrén.
Doctor: Oproti demosnímku jsme zpěv v refrénu nafrázovali trošku jinak, není tak přesně „na dobu“, ale je drobet zatěžkaný a ono to udělalo právě ten efekt klenutí. (úsměv)
„Fury“:
Pickard: S kloboukem smekám před Doktorem, jak se popral s vokální linkou, která mu opravdu pod kůži dlouho nešla. Na druhou stranu mě občas budí za sna jeho původni Ziltoidní „EverYoNE?!“, kterého se dlouho nechtěl vzdát…
Vlasa: Toto mě hodně baví. To je přesně to, co mám rád. (úsměv)
Doctor: Skladba, ke které jsem měl pouze základní riffy a popravdě moc nevěděl, jak s ní hnout dál. Tož se toho chopil Pickardiňo a celé to organicky spojil do funkčního celku ozdobeného refrénem, který se mu zdál.
„Compassion“:
Pickard: V mých očích formálně nejčistší skladba DEGREES, přestože asi hodně atypická. Riffy nesou jasný Vlasserův trademark a Doktorův modulovaný šepot je pro jednou opravdu opodstatněný (sorry, Bro). I emotivně je to jinde než obvyklá paleta, ze které vybíráme. Prostě, opravdu pěkná písnička.
Vlasa: Kdysi mi moje drahá polovice ve srandě řekla, že máme písničku pro Michala, Hanu a Janu a že kdy složím něco i pro ni… (úsměv) Tento song mě napadl v noci ve spánku. Od prvopočátku jsem to měl postavené jako videoklip a strašně mě dodnes mrzí, že nedošlo na realizaci. Děj se odehrával v jednom pokoji, kde spolu žijí dvě bytosti, jí, spí, mluví, hádají se, mají se rádi. A možná zemřou. Celé to mělo být v duchu jakoby TOOLOVSKÝCH klipů. Ponurá ošuntělá místnost. Loutky jako z Fimfárum. Tedy pro mě absolutně nový postup skládání a asi i neopakovatelný. Jedna z mých TOP3 skladeb, co jsem kdy stvořil. (úsměv)
Doctor: Vlasův (a Pickardův) majtrštyk, hodně se mi líbí kytarová práce a kytarové aranže celkově. Já mám celkově slabost pro akordové rozklady. A tady je mi jich dopřáno měrou vrchovatou. Tu nepravidelnou pasáž s proměnlivým metrem uprostřed má zase na svědomí Canni. Vlasa tam původně chtěl takový silně psychedelický riff, který jsme mu však rozmluvili, protože působil v té jinak velmi klidné a uvolněné skladbě až moc obhrouble. Canniho varianta tam vnáší jen takovou podprahovou nervozitu, která sedí víc.
„Tragedian“:
Pickard: Bulldozerový slokový riff. A jedna z nejlepších Doktorových vokálních linek. A ještě outro. Tři v jednom.
Vlasa: Zase aranže. V tomto je Drr. machr. (úsměv)
Doctor: Záměr byl takový, aby 5/4 metrum sloky i akordový postup vycházely z intra alba („Self - aware …“) a ono to tam skutečně je. Původně brnkaný poloakustický motiv tentokráte zahraný power - kórdama. Možná si pozorný posluchač všiml. (úsměv)
„Regret“:
Vlasa: Drr. Vymysli si tam nějaké sóĺíčko a vyhrávky… Je to tam. (smích)
Doctor: Pro mě asi nejlepší skladba na albu, refrén vyšel ještě líp, než jsem ze zkušebnových nahrávek čekal a výsledný dojem jen dozdobil Vlasa kytarovou prací v poslední části skladby.
Canni: Kráva.
„Resigned“:
Vlasa: Zařazeno na playlist. Baví mě hrozně ten úvodní riff. (úsměv)
Doctor: Část před druhým refrénem zněla původně úplně jinak. Poté, co mi to kluci omlátili o hlavu, že to zní jak Přátelé zeleného údolí, jsem část zcela přepracoval… a dobře že tak. Pro mě dodnes nejlepší, krásně vyexponovaná část skladby.
„Identity Crisis“:
Pickard: Počet přechodů v této skladbě se rovná počtu přechodů na všech předchozích deskách. Na této desce pak zastupuje kategorii „Ta skladba s vtipem“.
Doctor: Slokový kytarový riff jsem sušil v archívu možná patnáct let, než na něj došlo. V podstatě si prostě musel počkat, než pro něj „dorostl“ riff refrénový. (smích)
„Escapist“:
Pickard: Textově taková surovější a depresivnější verze „Dnes“, jenom bez kravílu. … btw sbíral jsem inspiraci na stejných místech, protože prý Maťo Ďurinda nějakou dobu sloužil v Uherském Hradišti a onen hit se zrodil právě jako vzpomínka na noční tahy.
„Pathetic“:
Doctor: Dobrá šleha na závěr desky. A podobně jako u „Identity Crisis“ má úvodně-refrénový riff za sebou několik mnoho let kryostáze v šuplíku. (smích) Ona ta zkouška časem má taky něco do sebe. (úsměv)
Canni: Teď mě tak napadá, že možná i kvůli těm archivním riffům mě celá deska pocitově hází do našeho demo období. Podle mě je dost smutná, ale hravá. „Simple“ mám moc rád.
Minule jsem zmiňoval, že jste se v disciplíně videoklipů, drželi docela při zdi, tentokrát hned klipy dva…
Vlasa: … Mohly být tři. (úsměv)
Doctor: Tak počkat! A který je jako ten druhý? (úsměv)
Asi by se slušelo, abych tento v podstatě zbytečný dotaz vymazal, ale nabízím tím krásnou ukázku toho, že když je pisálek líný a své přesvědčení si neověří – blbcem 100x jinak. (úsměv)
Canni: Nebyl bych na sebe tak přísný a nepovažoval se za lenocha. Nedovedeš si představit, kolikrát jsem se ztratil uprostřed (své) věty. Tvoje lehké zaváhání je úplná prkotina. Ale nedá mi nezkusit to nenápadně lehce rozmáznout, aby zrovna tato otázka úplně nezapadla. (úsměv)
Rok 2016 byl pro vás speciálním i z dalšího důvodu, krásných dvacet let na scéně. Proběhla řádná oslava? Řešili jste nějakým vlastním pohledem zpět těch uplynulých dvacet let? Patříte k lidem, jež rádi vzpomínají na staré časy, současnost je prudí a z budoucnosti mají strach, nebo máte pocit, že vše dopadlo, jak mělo a dny příští vyhlížíte s nadějí?
Vlasa: Oslava byla. A byla super. Nebýls??? Jediné, co chybělo, byl skákací hrad pro ratolesti našich kamarádů a fanoušků, kteří to s námi, v rámci Plečky (festivalu který jsme pořádali a kvůli této příležitosti reinkarnovali), oslavili. Přece jen většina chodila každoročně a z těch cca 250 lidí, co došlo, mi příjde, že jsem znal snad každého z předešlých ročníků.
Doctor: Oslava byla, byla krásná a kupodivu nás tentokrát nevyšplouchlo ani počasí! Někdo by si totiž mohl vzpomenout na jeden z prvních koncertů SDOS (možná vůbec první) na tomtéž místě tehdy v roce 97, kdy se během našeho setu, vlastně v průběhu třetí skladby, strhla neskutečná bouře, která následně pak poslala pod vodu Uherské Hradiště, Olomouc a spoustu přilehlých vesnic. Tentokrát se sice nic podobně spektakulárního nekonalo (naštěstí), o to příjemnější však celá seance byla.
Avšak zpátky zpátky! Naše jubilejní vystoupení bylo složeno ze dvou částí. V té první jsme zahráli spolu s bývalými členy Magdou, Mirou, Františkem a Matesem a přehráli takový jakoby best of z jejich éry. Následně nastala „výměna mečů“ a obecenstvo dostalo zase to nejlepší z těch našich současných časů. Myslím, že si na své mohl přijít každý.
Celé si to tak nějak dobře sedlo, celé se to povedlo, bude to krásné vzpomínání.
Pickard: Já jsem měl možnost zažít takovou tu surreálnou situaci, kdy jsou borci na podiu, ale já ne, ale přitom se hraje, a já si to můžu užít z pohledu diváka – tím samozřejmě myslím tu část s původními členy. Bylo to zajímavé, a jestli se nám daří vytvářet podobnou atmosféru, i když sedím za bubnem já, myslím, že můžu být neskromně spokojený.
Canni: Doctore, pravda, první ročník Ludkovické plečky v ´97 byl i náš první koncert.
Jinak jsem opravdu rád zavzpomínal. Byla paráda si zase po letech zahrát s Matesem, Fandou, Mirou a Magdou. Užil jsem si to.
Naprosto parádní obálka s motivem lidského srdečního orgánu. Jaké poselství máme ve spojitosti s názvem „Simple“ nalézt?
Doctor: Nápad na titulku pochází z Pickardovy headky a o finální grafickou realizaci se postaral kamarád Igor Botko. Poselství je prosté (= simple): i tohle album je pro nás naprosto srdeční záležitostí, nechali jsme na něm kus našich životů a každý z nás také kus svého srdce. Jaký jiný orgán by sis tam tedy představoval? (smích)
Pickard: Původně jsem zvažoval žaludek, ale ten prostě není graficky tak zajímavý.
Vrhněme se na koncertní pódia. Jaká místa vám v souvislosti s novou fošnou vyvrhne paměť jako ta nejzářivější?
Canni: Už tady padlo, že se poslední roky nehrneme za kvantitou, takže odpověď bude jednoduchá a nebude se ti líbit. (smích) Každý koncert si prostě užívám, některý i více, ale sám opravdu nedokážu vypíchnout jedno dvě místa.
Vlasa: Když jsme začínali, hrávalo se po hospodách na aparáty pochybné úrovně a stejně nás to bavilo. Máme za sebou jak velké (prestižní) akce, tak ty malé. Kolikrát se jelo do úplné tramtárie odehrát koncert pro hrstku lidí, v ne úplně ideálních podmínkách, ale i ten může být boží. Je dobré se sem tam ohlédnout a uvědomit si, v jakých podmínkách jsme začínali. Spousta problémů a pošramoceného ega se pak vyřeší samo. (úsměv) To jsi asi nechtěl jako odpověď, ale v podstatě neumím vypíchnout jen něco. A kluci odpovídají v podstatě i za mě. Taky ty fakt špatné věci člověk rád zapomene. (úsměv)
Doctor: Ukázali jsme se na Czech Death festu, ETEFu, odjeli miniturné spolu s TORTHARRY a INNERSPHERE, se zastávkami v Náchodě, Praze, Plzni, Budějicích, Luhačovicích, Žilině a dostali jsme možnost se ukázat opět i na Brutal Assaultu, což je vždy extrémně vítaná příležitost pro prezentaci kapely a nového materiálu. Je to svátek sám o sobě.
Když se zaměříme na playlisty k jednotlivým koncertům, prozraďte mi, jak probíhá jejich sestavení? Mění se během turné, nebo uvidím totožný program v Praze i Brně?
Pickard: Jáj. Většinou po ukončení nahrávání pod pohrůžkou blížícího se koncertu se započne vágní debata na toto téma (kterou ze starých věcí vyhodíme, kterou z nových věcí zařadíme, jestli to vlastně vůbec zahrajeme a tak), kterou pak zkonkretizuje Canni v zapsaném návrhu. S trochou štěstí to aspoň jednou otestujeme během zkouchky, jestli to udýcháme (hlavně já), a tím pak vznikne protoblejlist, který se upravuje podle přiřazeného hracího času pro danou příležitost. Musím přiznat, že toto leží hlavně na bedrech Canniho, kterému jsem za to nesmírně vděčný…
Canni: Tak je. Těsně po nahrávání využiju neostražitosti kolegů a zeptám se, které skladby jsou pro každého hratelné a které určitě ne. Díky tomu se po posledních třech deskách skoro nestalo, že by některá skladba vypadla už v prvním kole. Pak následuje velejemné síto s otázkou na kapelního hejkala, které skladby jsou uzpívatelné, kdy ze stejných důvodů, jako v prvním kole, vypadne většina skladeb. (smích) Pak už to probíhá, jak popisuje Pickard. Každý set má pevné body a ostatní skladby přidáváme/ubíráme podle hracího času na každé akci, takže se může stát, že v Praze i Brně budou sety stejné. A nebo taky ne. (úsměv) Nicméně v rámci šňůrek, které občas podnikáme, je jednodušší mít set stejný. Líp se to pamatuje. (úsměv)
Doctor: Musím chtě nechtě potvrdit, že velká část skladeb vypadla z kandidátky na koncertní zařazení právě na můj popud. Nebylo prostě v mých silách to všechno nějak uspokojivě interpretovat, uzpívat. Extrém byly desky „Chain“ a „Of Us“, respektive některé jinak povedené fláky na nich (třeba již dříve zmíněný „Ikaros“, „Felicitas“ a další). S každou další deskou jsme pak víc a víc přemýšleli i nad tím, aby bylo možno dát skladbám současně zajímavou studiovou i reprezentativní koncertní podobu. Začali jsme hledat balanc. Nicméně i teď mi to občas trošku „ujede“. (úsměv)
Zůstaňme s poslední otázkou u živých vystoupení, existuje ve vašich myslích představa, jak by měl ideální koncert SDOS vypadat? Nevím jak dnes, ale tuším, že to METALLICA jednu dobu sázela tři hodiny; líbila by se i vám tahle luxusní porce času?
Pickard: To podle mě není otázka, co by se nám líbilo, ale spíš jak dlouho by to někoho bavilo poslouchat. METALLICA možná sázela tři hodiny, ale za tu dobu taky i vyplela a zalila, a určitě tím činí spoustu lidí velice spokojených, protože má dostatečný katalog skladeb, které naživo fungují, armádu oddaných fanoušků, kterým by i osm hodin bylo málo, a hlavně skutečnou choreografii vystoupení, která podle mě není narychlo vycucaná z prstu, a stará se o to, aby se vjemy návštěvníka koncertu sytily postupně tak, aby tomu pokud možno nepadal řetěz a ti lidi tam ve velké většině opravdu ty tři hodiny vydrželi. Stejně mám podezření, že polovina publika začátek koncertu prozevluje, protože čeká, až ke konci zahrají „Nic jiných hmot“ a „Vstup písečníka“.
Nebo se na to můžeš podívat takto: rozumný začínající spisovatel si nejdřív brousí styl na povídkách a novelách, aby věděl, že udrží opratě, než se pokusí o román. To samé platí pro filmaře, reklama, spot, klip, možná díl seriálu, než zkusí celovečerní film. A někdy možná i zjistí, že pro jeho styl vyprávění, nebo věci, které chce sdělit, je možná lepší použít méně obsáhlý nebo kratší formát (za předpokladu, že vůbec má co nabídnout).
METALLICA si bez debaty může dovolit svou koncertní Vojnu a Mír. Myslím ale, že my bychom se v tomto srovnání měli držet rozsahu Tracyho Tygra, a kdo ví, jestli i ten dokážeme rozumně vyplnit.
Canni: Neblázni. Za tři hodiny se možná dostaneš z Prahy do Brna, ale koncert SDOS? To by určitě nikdo nechtěl. (úsměv)
Doctor: Hodina čistého hracího času je víc než dost. Při té intenzitě, jakou se to tam sází, se i tak jedná i o čistě sportovní výkon a nezapomeň, že do toho musíš ještě naroubovat aspoň nějaký umělecký dojem. Když bychom v mládí nevysedávali po putykách a dělali sem tam nějaký ten sport, třeba by pro nás byly reálné i delší časové horizonty. (smích) Ne však takhle. (smích)
Současně vidím, jakou obrovskou výhodu mají Vlasa s Cannim díky tomu, že poměrně intenzivně brázdí koncertní pódia s HYPNOS. Jejich vyhranost je prostě na zcela jiné úrovni.
Vlasa: Na nějaká divadýlka s maskama a kravinkama já moc nejsem. Když vidím jakoukoliv kapelu, tak jim to musím především věřit. A né, že se schovávají za něco, jako by se styděli za to, co dělají. Podle mě přirozenost dělá tu nejlepší šou, jakou si může metalová kapela přát. A ještě je strašně důležité, aby to mělo šmrnc, kule atd. (úsměv) Musí to prostě odsýpat a zapadat do sebe… Co Ti k tomu mám povídat. (smích)
Simple
- Nahráno ve studiu Šopa (březen-duben 2016)
Sestava:
- Doctor – bass, vocals
- Vlasa – guitar, vocals
- Canni – guitar
- Pickard – drums
Facebook
https://sixdegrees.cz/
Kapitola první: „Moon 2002: Nocturnal Breed“
Kapitola druhá: „Triotus, Tricephalus And Tribadism“
Kapitola třetí: „Chain-Driven Sunset“
Kapitola čtvrtá: „Of Us & Ubl“
Kapitola pátá: „The Hike And Other Laments“
Kapitola šestá: „Simple“
Kapitola sedmá: „Old Dogs“
