ASMODEUS – PŘÍJEZD KRÁLE PO 25 LETECH, NYNÍ I JAKO ČERNÁ NEBO ORANŽOVÁ GRAMODESKA

Rok 2013, páté album, první u MetalGate, opět slovy čtyř matadorů Doctora, Canniho, Vlasy a Pickarda plus manažera Kurtyho.

Albem „The Hike And Other Laments“ otevíráme kapitolu pátou. Ve spoustě věcí jste konzervativci, takže… znamenal přestup pod MetalGate velkou změnu?

Canni: Když teď „Hájka“ (jak desce u nás doma říkáme – úsměv) po létech poslouchám, řekl bych, že jsme byli dost namotivovaní (dnes musím uznat, že je to na poslech docela těžký materiál). Prošli jsme krizí a nebylo nám vůbec jedno, jak deska dopadne. Něco jiného to ale bylo v mém případě. Myslím, že já jsem byl až přemotivovaný. (úsměv) Chtěl jsem, aby kapela jenom tak neskončila. Takže když jsme se zase začali scházet, byl jsem moc rád, že Kurty přišel se zprávou o probíhajících námluvách s MetalGate. A my se mohli soustředit fakt jenom na to, abychom se sešli a hráli. Takže změna to určitě byla. A jak se ukázalo později, byla to změna k lepšímu. Ono je sice pěkné mít absolutní kontrolu nad vydáváním, ale když to dělá někdo, kdo v tom umí chodit, nabídne parádní podmínky a dokonce přistoupí například na nestandardní postup výroby obalu, to je opravdu jinde.

Doctor: Přestup k MetalGate znamenal hlavně velkou pomoc. Po třech deskách u Vojty (Élysion Music) jsme nejdříve naznali, že si věci kolem vydání dokážeme pořešit vlastně i sami, že k tomu nikoho dalšího nepotřebujeme, a tak se stalo, že deska „Of Us” i následné Live DVD / mini CD vyšlo pod naší vlastní hlavičkou Triotus Production (to zřejmě v předchozích kolech rozhovoru nezaznělo). Je to příběh s poučením na závěr. To poučení zní, že ano, samozřejmě, že jsme to všechno zvládli bez pomoci jakéhokoliv vydavatelství, každý to zvládne, ale přes všechnu tu agendu kolem se nám už nedostávalo času na to nejdůležitější: na muziku samotnou. Když pak s další připravovanou deskou Kurty zaznamenal zájem ze strany Ondry a Míly, tak nebylo co řešit. Byli jsme moc rádi, že nám zase někdo helfne a my se budeme moci zase soustředit na to hlavní.

Když jsem minule mluvil o „Of Us“ jako o albu nabitém hitovkami, tak musím přiznat, že aktuálně probírané album mi do uší lezlo o něco pomaleji. Je třeba více poslechů, ale jak to sedne… Tuším, že na otázku zda se slyšitelná progrese udála cíleně, nebo se to tak nějak samovolně vyvrbilo, uslyším čtyřikrát odpověď: vyvrbilo! 
Takže jinak, slyšíte na albech SDOS vlivy umělců, které jste v daný moment sami poslouchali, nebo se vám daří od zásahu zvenčí úplně oprostit?

Pickard: Vyvrbilo. A lehce odpálkuju i tu druhou část otázky, obávám se, že na tom mém bum-čvách není, a ani nemůže být, patrno, jestli zrovna poslouchám Wilsona, „KRIMSNY“ nebo TATA BOJS.

Canni: Vyvrbilo. Mám pocit, že už to tady (a určitě ne jenom tady) zaznělo. Nemám tedy moc zkušeností, jak to platí jinde, ale v muzice tě ovlivní kdeco, včetně toho, co právě posloucháš. Zkrátka můžeš se oprošťovat jak chceš, vnější vlivy tě vždycky dohoní. Toto prostě platí, i když si nepamatuju, co jsem tehdy poslouchal a nedokážu to, stejně jako Pickard, z nahrávky rozkódovat. (úsměv)

Vlasa: Nevim. Mám pocit, že za ty roky už máme každý daný rukopis a bylo by těžké a možná i hloupé se od něj nějak výrazně vzdalovat. Týká se to samozřejmě i toho, jak přetavíš nějaké vnější vlivy do aktuálního hudebního snažení. Znáš to pořekadlo o psovi… (úsměv)

Doctor: Vyvrbilo. Čím více stárnu, tím více dokážu ocenit skladby, které nejsou tzv. „na první poslech“. Skladby, do kterých člověk musí investovat nějaký čas, než je objeví a dekóduje, ale které mu pak o to déle vydrží, než se oposlouchají a ztratí tak své kouzlo. Tenhle můj posluchačský vývoj se asi chtě nechtě projevil i na námi připravovaném materiálu. Myslím, že obdobným procesem vnímání hudby prošli i ostatní kluci z kapely, avšak s výjimkou Pickarda, který to tak měl odjakživa. (úsměv) Co se týká vlivů a ovlivnění, tak ten největší vliv na mě měli a mají právě kluci z kapely. A Květák.
Říkejme tomu prostě vývoj, ať už přirozený nebo podmíněný, teď jde už jen o to se v tom moc nezamotat a skladbám jistý punc poslouchatelnosti přece jen zachovat. (úsměv)

Jak míním v úvodu, osvědčená místa a zajeté postupy měníte neradi, proto se neptám ani na tvůrčí proces, ani na studio. Nebo se pletu a jedno či druhé provázela nějaká zajímavá událost?

Pickard: Tak nevím, jestli zajímavá… Nějak záhadně jsem si do studia přibalil chřestítko mého syna, který v té době začal objevoval krásy jemné motoriky, když zrovna nežužlal čumák plyšového králíka, a protože na desce v zásadě nebyly žádné speciální efekty, tak se to operativně použilo na začátek „Thin Patience”. I když nakonec progresivní intro dostal i „Hájek II”.

Canni: Vidíš, zrovna tehdy k malé změně došlo. (úsměv) Pravda, studio a většinu takových těch „praktických“ věcí jsme nezměnili. Po vydání „Ublu” a odjetí několika koncertů jsme nastoupili, už zmíněnou, pauzu, o které jsme v tu dobu netušili, jak dlouhá bude a zda vůbec skončí. Na začátku konce této pauzy bylo skvělé vidět, že nám hraní opravdu chybí. Bylo nutné přistoupit ke kompromisům, které se týkaly hlavně času nás všech. A podařilo se. Kvůli tomuto jsme přestali jezdit s předprodukcí do Šopy a dodnes k tomuto účelu plně využíváme naše malé, střediskové, zkušebnové studio.
Jo, a ve čtvrtek nešla elektrika. V Šopě jsme zůstali s Doktorem sami a Drr měl zpívat. Staňa tehdy ještě neměl tak dobré nápady jako dnes (kecám, měl vždycky nejlepší nápady, jenom dnes jsou ještě lepší – úsměv). Trvalo mu asi dvě vteřiny, než pro nás sehnal kola a jelo se. Nedá se na to zapomenout, co Doktore? (úsměv)

Doctor: Ježíš, málem jsem zapomněl! Hošivole, ten výlet na kolech byl strašný!!! Cestou tam co sice ještě bylo hihihi hahaha, ale cesta domů, to bylo peklo. Vyfluslý z fyzického výkonu a po zapojení svalů, které jsem už ani nevěděl, že mám, po nekonečné rovině, protivětru vstříc, to bylo něco strašného. V porovnání s tímhle byly všechny další spontánní nápady z nahrávacích sešns naprosto božské.

Vlasa: Ne že bychom se úplně bránili novotám. Jen si asi dáváme pozor na to, co má smysl a co by bylo mimo mísu. Taky platí, že co funguje dobře, to je radno moc neměnit.

Pojďme si „The Hike And Other Laments“ důkladně rozebrat…

„Calm Between The Storms“:
Doctor: V době, kdy jsme měli připraveny první 4 skladby pro tuhle desku, jsme se vypravili opět do Šopy s tím, že i tentokrát zkusíme nahrát demosnímek, ale trošku jinak. Záměr byl nahrát živě a dohromady najednou všechny nástroje krom zpěvu, ten se pak dohrával separátně. To jen pro zajímavost. Pravdou je, že oproti demosnímku v téhle skladbě nezůstal kámen na kameni, zpěvová linka ve sloce i v refrénu je naprosto jiná. Chudák Pickardiňo musel psát nový text…
Canni: Teda, já bych přísahal, že jsme tehdy s předprodukcí v Šopě už nebyli. (úsměv) Ale určitě tam bylo dobře. (úsměv)
Doctor: Pokud si to pamatuju dobře, tak to live demo se nahrávalo před tou naší pauzou, někdy na konci roku 2011. Pak jsme se skoro rok neviděli. Ostré nahrávání desky pak probíhalo v červnu 2016.

„Doom Live“:
Doctor: Myslím, že pro nás se jedná o dost netradiční skladbu. Svým vyzněním a vůbec i strukturou. Za osobní malé vítězství považuju ten fakt, že se mi Canniho povedlo přesvědčit, aby tu slokovou brnkačku vůbec hrál a nahrál. (úsměv)
Canni: Vlastně musím uznat, že to se mnou není vůbec jednoduché. (úsměv)
Doctor: Buď v klidu. Každý přece máme nějakou tu svoji „špecialitku“. (smích)

„The Hike“:
Doctor: Sloka téhle skladby je psaná v 7/4 a 3/4 taktu a hodně dlouhou dobu jsem si lámal hlavu se zpěvovou linkou. Pracovní demosnímek jsem poslouchal cestou do a z práce a dumal, co s tím. Gordický uzel byl rozpleten, až když jsem v rádiu náhodou zaslechl „Midlife Crisis“ od FNM. Pokusil jsem se to tam nasázet à la Mick Patton, a to, že to ve finále zní stejně úplně jinak, na věci nic nemění. (úsměv)

„Involved“:
Vlasa: Jeden z mých zářezů na této desce. Nutno vzpomenotut velké přispění Pickárda na konečném doaranžování. Taková riffařina. (úsměv) Dlouho jsem to neslyšel. Baví mě konec. (úsměv)
Doctor: Supr Vlasova pecka, skvělá riffařina. Vlastně ji doopravdy doceňuju až teď po letech. Moc se mi líbí i zpěvové linky z pera páně Pickarda a kytarová práce a proměny v refrénu.

„The Hike II“:
Vlasa: Parádní Drův song. Nabídl jsem tenkrát riff, se kterým jsem si nevěděl rady, Radkovi. A refrén v „Hike ll” byl na světě. Dobrá práce. Jinak by skončil v zapomnění v šuplíku. (úsměv)
Doctor: Podle mě jeden z TOP3 refrénů, co se nám kdy povedl. Do aranžování skladby se hodně zapojili i Pickard a Canni, to jak vyznívá ta středová část, je z velké části jejich zásluha. Skladbu ohromně nakopl vícehlas v refrénu a nádherné Vlasovo kytarové sólo na konci. 

„The Grief“:
Pickard: Smutná antibalada, silný refrén. Sice je pravda, že se většinou na pomalé věci moc netváříme, ale on to Dr umí tak nějak, že to podle mého názoru nepůsobí ani klišovitě, vypočítaně, nebo neupřímně... Asi i proto „Laments“. 
Doctor: Podle mě jeden z TOP3 refrénů, co se nám kdy povedl. Hmmm, počkat, možná spíš TOP5, nebo TOP10. No prostě super „hook“ dle mého skromného názoru. (úsměv)

„Dark Side Of Conscience“:
Vlasa: Druhý zářez na desce. Strašně mě to bavilo hrát. Měl jsem to při live tak, že tady se to vždy lámalo a dostával jsem se do pohody. Nevím, mám rád ty thrashovější věci. Taková nakopávačka. A profíci jako bonus... (úsměv)
Doctor: Dodnes občas hrajeme na koncertech. Hodně energická věc, asi jsme pili v té době hodně kofeinu.

„For Jana“:
Doctor: Věc, která na zkušebně zněla jako nějaká nová GOJIRA a ze studia z toho vylezl zase ten starý dobrý „DYGRÝS“. (úsměv) Na téhle skladbě mám nejradši tu porefrénovou vypjatou část. Upřímně jsem si na ni ve studiu moc nevěřil, nezdálo se mi, že bych ji mohl nějak akceptovatelně zazpívat. A je fakt, že to ze začátku ani moc nešlo. Z čirého zoufalství jsem Staňu požádal, jestli bych mohl zkusit nahrávat s mikrovonem v ruce („tak jako James Hetfield přece!“, úsměv) a hle – ono to zafungovalo. Od té doby jsem už zpěvy pro každou následnou desku nahrával stejným stylem.

„Thin Patience“:
Pickard: Taková skočná, hašteřivá. Moc se mi líbí to lehce zbluesované sólíčko.
Vlasa: JJ, moc se s tím nesr... Ideální otvírák. (úsměv)
Doctor: Buď agresivní!!! Jak Vlasa naznačil, dodnes hráváme naživo a dodnes mě občas překvapí, že ji Pickard odklepává čertvíproč „na pět“. (úsměv)

„Watchdogs“:
Pickard: Podle mě velice dobře vystavěná věc. Hlavně gradující grande finale.
Doctor: Prazvláštní věc dávající si na čas, prochází svým vlastním vývojem, okořeněná hezkým Pickardovým textem.

S obalem opět žádný problém, působí pravda trochu úsporně, ve finále ale oku lahodí. Kdo je autorem?

Kurty: Smontoval jsem to já. Měl jsem obrovskou chuť zkusit se vymanit ze všech těch metalových černot, zel, ohňů a depresí. Naštěstí kluci nejsou nijak ortodoxní, takže jsem s návrhem vyrobit něco jako knihu uspěl relativně rychle.  Dokonce se tomu podřídil i název alba, aby to znělo jako povídková knížka. S tou 3D ražbou loga jsem si sice užil své (nebo spíš lidi ve výrobě), ale dodnes na to „malé bílé nic“ koukám moc rád. Po vydání na mě sice byl lehce „namosúrený“ Bruno, protože už v hlavě nosil ideu svého bílého alba („The Whitecrow“), ale bylo to vše v žertu a na přátelské úrovni.

Nerad bych se mýlil, a pokud se tak neděje, po stránce vizuální prezentace, jste byli tentokrát poněkud skromní. Není jedno lyric video málo? Zrovna „The Hike” neskrývá hitové ambice a s trochou propagace... kdo ví? Nebo vás natáčení „Ubl” v tomto směru přesytilo?
 
Pickard: Možná tam trocha té audiovizuální deziluze byla. Na jedné straně zkušenost z „Light H M“, ukazující jak se to má dělat, že to musí dělat někdo, kdo tomu opravdu rozumí, má nápad, technické zázemí atd. Na stejné straně je vlastně i „Ubl“, který vznikl za obrovského nasazení Kurtyho, který tomu obětoval rok života, ne-li víc. Na druhé straně pak je otázka, jestli to stálo za to. Stálo? Já nevím. Doktor už nikdy nebude zavánět jinak, než po motorovém oleji, a Kurtymu ten rok života nikdo nevrátí, a co z toho? Hromada zážitků, určitě, a zkušenosti. Zkušenosti nabádající, abychom se opravdu rozmysleli, jestli je tohle věc, do které budeme investovat čas, peníze a energii, jestli víme jak na to, a jestli na to máme zázemí. Neber mě špatně, sám se rád na povedené videjo podívám, ale tohle je disciplína sama pro sebe, která je mimo naše možnosti. Určitě bych nebyl proti, kdyby nějaký klip vznikl, i nápady by byly, ale rozhodně ne za každou cenu, jenom prostě aby něco viselo na jůtúb. Jestli se naše opět cesty setkají s někým, kdo filmovou řečí mluví a kdo by chtěl vtisknout nějaké pesničce obrazový rozměr, určitě bychom se nebránili. 

Doctor: Pickard to vyjádřil velice přesně. Asi nás úplně nepřesvědčil zpětný efekt našich předchozích pokusů s pohyblivými obrázky, všechna ta vynaložená energie a finanční prostředky, o jejichž smysluplnosti se můžeme bavit donekonečna. Taky nesmíš zapomenout, že „Hájek” byl pro nás něco jako takový restart, restart za nových podmínek. Doby, kdy se kapele podřizovalo všechno, už byly pryč, a to platilo i pro naše soukromé peněženky, z nichž se všechny tahle taškařice platily. Po dlouhých letech (patnácti? dvaceti?) jsem poznal, co je volný víkend, oprášil jsem sedlo na bicyklu, po dvou dekádách zase stoupnul na lyže, prostě poznal, že existuje svět i mimo zkušebnu a hudební kluby. (úsměv) Vůbec si nestěžuji, prostě jen konstatuji fakt, že život má mnoho barev a bylo by hloupé se jim vyhýbat.
Zároveň však není až zas tak úplná pravda, že by žádný klip k desce nevzniknul. Pokud jsi na něj opravdu doposud nenarazil, doporučuji na jůtůb zadat „Thin Patience”, nenechat se zmást, či odradit náhledem se dvěma černobýlími týpky povědomých obličejů a celé si to vychutnat. U finále se chechtám dodnes. (úsměv)

Jak se zadařilo po koncertní stránce, víkendy byly plné?

Doctor: OK, donutil jsi mě se mrknout do zápisků. (úsměv) Opět předesílám, že kapela v téhle chvíli už fungovala na malinko jiné bázi, do koncertů jsme se už nehnali hlava nehlava, nebylo potřeba hrát všude a za každou cenu. Spolu s ADOR DORATH a POSTCARDS jsme odehráli moc hezké miniturné, po čase se ukázali zase na Masters of Rock, Gothoomu a Brutal Assaultu, odehráli pár dalších štací, tu i onde a pomalu už nazrával čas se opět vypravit do studia, protože nové skladby přibývaly. 

Není žádným tajemstvím, že legendární HYPNOS, krom Vlasy, který se v jejich řadách už nějaký ten pátek pohyboval, otevřeli svou náruč i druhému sekerníkovi Cannimu. Nastal ve spojitosti s touto bokovkou nějaký problém, nebo se podařilo najít kompromisní cestu a domluvit jistá pravidla? Lze i Doctora nebo Pickarda zaslechnout nanahrávkách cizích těles?

Pickard: Kompromis, podle mě, vůbec nebylo potřeba hledat. Hlavně díky Cannimu vzniklo něco jako dlouhodobé plánování, takže k žádnému konfliktu termínů nedochází, a nemám pocit, že by DEGREES byli kvůli tomu nějak ochuzení, spíš naopak: Canni i Vlas nabírají zkušenosti, které pak můžou uplatnit i v DEGREES, a v HYPNOS se vyzuří víc, než by asi kdy v DEGREES mohli, a já jsem měl možnost aspoň trochu poznat Bruna a Pegase. 
Jinak jsem nesmírně hrdý na nahrávku, kterou jsme kdysi spáchali s ILIUM.

Doctor: Já to mám tak, že neumím být ve víc kapelách. Nedokázal bych jim dát tolik, abych neměl pocit, že něco někde šidím. Nějaké nabídky a pokusy sice byly, ale vždy jsem si včas uvědomil výše uvedené a s díky vycouval. (úsměv) Pro mě jsou a budou vždy asi jen SDOS.
Co se týká HYPNOS, tak Vlasa kývnul Brunovi v době, kdy vůbec nebylo jasné, zda někdy nějaké SDOS ještě bude. Naprosto pochopitelné rozhodnutí. Vlasa má z nás všech patrně největší „muss“ na živé hraní (či na hraní obecně), je mi jasné, že mu to strašně chybělo, a když přišla nabídka z Podolí, asi nebylo moc co řešit. (úsměv) A že si posléze do tandemu přibrali i Canniho, bylo naprosto logické... a navíc i rozumné. Canni je nejen výborný kytarista a skvělý muzikant s přesným uchem, ale současně neznám zodpovědnějšího člověka ve vztahu k hudbě, než je právě on. Na zkoušky z nás všech většinou chodí nejpřipravenější, má rád dochvilnost a věci podle plánu. Radost spolupracovat! A radost spolupracovat s oběma borcema, což musí jistojistě kvitovat i Bruno. 

Canni: Ze začátku jsem jenom zaskakoval za Igora, ale i tak pro mě byla nabídka od HYPNOS výzva, kterou jsem s chutí přijal. Bavilo mě to od chvíle, kdy jsem se začal učit set. Měl jsem v ten moment možnost nahlédnout pod pokličku, jak to dělá někdo jiný a to se hodně cení. (úsměv) Jinak, jak zmínili Pick a Drr, veškeré aktivity lze jednoduše plánovat a ke kolizím dochází minimálně, třeba jednou za dva roky (tady platí, kdo dřív přijde, ten hraje). Navíc bych si před lety ani nepomyslel, že v HYPNOS je tak dobrá parta a že budu mít o dva přátele víc.

Facebook
https://sixdegrees.cz/

Kapitola první: „Moon 2002: Nocturnal Breed“
Kapitola druhá: „Triotus, Tricephalus And Tribadism“
Kapitola třetí: „Chain-Driven Sunset“
Kapitola čtvrtá: „Of Us & Ubl“


Zveřejněno: 10. 10. 2021
Přečteno:
251 x
Autor: Horaguru | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář