TELEPATIE III - nové číslo hudebního magazínu z podsvětí

Na otázky týkající se nejen nového alba odpovídali Canni, Doctor a Pickard, 3/4 kapely.

Zdravím „starý psy“. Zdá se to být neuvěřitelné, ale letos uplyne 25 let od okamžiku, kdy se skupina ABYSS přejmenovala na SIX DEGREES OF SEPARATION. Co se ti vybaví jako první, když se řekne rok 1996? A dokázal sis představit, že za pětadvacet let budeš hulákat do mikrofonu, brnkat na baskytaru/kytaru, vydávat alba a obrážet různé štace s partou podobně postižených? (úsměv) 

Canni: Čau Johane. Tehdy vlastně nešlo o pouhé přejmenování. ABYSS zanikli v létě 1996 po tom, co nám byla vykradena zkušebna. Z konce toho roku si pamatuju akorát to, že jsme se s Matesem sešli u piva (a vůbec se nejednalo o nepravidelné setkání, úsměv) a já měl připravenou novinku, že jsem si konečně pořídil nový zesilovač. Mates nepřekvapil a hodil do placu svoji novinku o nákupu bubnů. Tehdy na to padlo spoření, které nám rodičové skládali podstatnou část našich životů. Začali jsme tedy vysílat kouřové signály (mobily a internet přišly o něco později) ostatním přátelům ve zbrani, takže začátkem prosince 1996 mohla proběhnout první zkouška. Ne vždy to zaznělo nahlas, ale všichni jsme  tehdy chtěli víc než jen obrážet lokální štace s převzatým materiálem. Zkrátka, měli jsme konečně nástroje, obrovskou chuť pro naši společnou věc něco udělat a vůbec žádné zkušenosti, které by nás mohly brzdit. Šli jsme do toho.

Dr: Těžko říct, Johane, až tak dlouho dopředu jsem tehdy nepřemýšlel, plánovalo se maximálně od desky k desce. A pokud si dobře vzpomínám, tak v mých tehdejších očích byli všichni po třicítce stejně už dávno za zenitem a ti po čtyřicítce v podstatě mrtví. (smích) Náš dnešní věk nám byl tehdy natolik vzdálen a čtyřicátníci nám připadali natolik divní a nechápající naše hudební vize, že jsme se jim raději vyhýbali. (smích) Byly s nimi jenom problémy! Jednou z mála výjimek, kterou jsme z téhle věkové kategorie brali, byl kamarád Dola, týpek o mnoho starší než my, který nás pravidelně chodil podporovat na koncerty, pokud to jeho zdravotní stav dovolil. (Respekt a zdravíme tam nahoru!) Ambice a touha něčeho dosáhnout, to v nás bylo od prvopočátku, dávali jsme do toho všechno. 
A Canni má pravdu, že i ono jím zmíněné vykradení zkušebny nás paradoxně hodně nakoplo a posunulo vpřed. Pořídilo se lepší vybavení, které už mnohem víc začalo připomínat opravdovou aparaturu a ne jen nějaké prapodivné skladiště ve frcu. (úsměv)

Dá se říci, že jste tehdejší plány splnili, překonali, nebo hlodá v hlavě červíček, že jste toho mohli stihnout/dosáhnout více? Mně přijde, že jste všechny tehdejší reálné plány splnili a překonali, o těch z říše snů samozřejmě můžeme polemizovat… Nebo ne?

Dr: Sny jsou sny a u mnohých je jen dobře, že těmi sny jen zůstaly. Nicméně nepochybuj, že naše tehdejší představy a plány byly velkolepé. (úsměv) A bylo by divné, kdyby ne. Brázdit svět či minimálně Evropu na turné po boku našich idolů, hrát tak často jak jen to půjde, ze studia na turné a z turné zpět do studia. Je ale velký rozdíl, jak věci vnímáš perspektivou dvacetiletého, nebo když se přeci jen dožiješ těch čtyřiceti. Za sebe říkám, že jsem dnes rád, že některé sny zůstaly jen sny, že můžu dál dělat muziku jen a pouze jako hobby bez nějakých existenčních tlaků, jestli uživím svoji rodinu, či zda budu mít na složenky. Máme svoji tvůrčí svobodu, desky můžeme vydávat, kdy se nám zachce, na koncerty můžeme vyrazit tehdy, kdy se uráčíme. (úsměv) Za mě velká spokojenost za vše co máme a čeho jsme dosáhli! 

Canni: Určitě by mě tehdy ani ve snu nenapadlo, jak daleko se dostaneme. Jasně, chtěli jsme moc hrát, mít CD. Z dnešního pohledu nevnímám jako největší úspěch tu hromadu odehraných koncertů, mnohdy na opravdu prestižních akcích, jako spíš to, že se můžeme jako kapela dodnes pořád scházet, tvořit a občas snad i udělat radost hrstce fanoušků, kteří nás neskutečně podporují. Nemůžu za nikoho mluvit, já jsem za tento stav opravdu rád. Jasně, s dnešními zkušenostmi bych možná dělal něco jinak (třeba bych míň podporoval nejrůznější pivovary a palírny). Ale kdo ví, třeba by to vypadalo úplně stejně. (úsměv)

Máte venku sedmé řadové album. Když už jste jej pojmenovali „Old Dogs“, tak se nabízí otázka, jestli na novinku pasují nějaká známá „psí“ úsloví? Starýho psa novým kouskům nenaučíš; pes, který štěká, nekouše; každý pes jiná ves; jde ti to jak psovi pastva; to by ani pes nežral; ani pes po tom neštěkne; tady chcípl pes; psí kusy. (úsměv)

Canni: Od momentu, kdy s (tehdy ještě pracovním) názvem desky přišel Pickard, jsem věděl, že udělám maximum, aby desce už zůstal. Prostě láska. Z tebou zmiňovaných úsloví se desky vlastně netýká žádné, ale od každého kousek určitě jo.

Dr: Mně se hodně líbí úsloví „sere pes“.

Teď vážněji. Lišil se nějak proces přípravy nového alba od minulosti? Nebo už máte všechny postupy tak vyladěné, že není důvod cokoliv měnit? 

Canni: Tentokrát to bylo trochu jinak. Hlavně v tom, že jsme se rozhodli nahrávání rozdělit na dvě nahrávací seance. Hlavní důvod byl hlad po nahrávání, kdy už během roku 2018 jsme věděli, že nestihneme připravit celou desku, abychom ji mohli nahrát na jeden zátah. A nahrávání nám už opravdu chybělo. Od toho momentu jsme už všechno podřídili tomu, že půlku nahrajeme v 2019 a druhou ve 2020.

Dr: Přesně jak píše Canni. Všechna předchozí alba se nahrávala systémem „naučit se veškerý materiál, pak hurá na dva týdny do studia a tam to všechno hezky nahrát“. Tentokrát jsme to pojali trošku jinak a desku jsme nahrávali nadvakrát. Tenhle postup se nám, aspoň myslím, hodně zalíbil a osvědčil. Jiný a lepší je v tom, že v té dané etapě se můžeš soustředit a připravovat na menší porci muziky Nelze tedy vyloučit, že podobně „na etapy“ budeme připravovat i desku příští.

Jak jste se podělili o skladatelské otěže? Nabízí se, že by těch autorů mohlo být víc, protože kromě klasických „SDOStracků“ jsou na albu k nalezení i nějaké experimenty. Mám na mysli hlavně „Blind Date with the Past“, kde jste zařadili lehce avantgardní postupy. 

Dr: Vlasa přispěl peckou „Standing on Shoulders of“ a intermezzem „In between“, hlavní kostry ostatních skladeb jsou z mé dílničky a o texty se jako tradičně postaral Pickardino. Co se hudby samotné ale týká, tak ať je autorem hlavních motivů kdokoliv, celková kostra skladby a aranže vznikají na zkušebně společným úsilím, jamováním, broušením a cizelováním. Finální skladba je vždy výsledkem nějakého všeobecného konsensu tak, aby si za výsledkem mohl každý z nás stoprocentně stát. Skladba „Blind Date with Past“ vznikla vlastně jako poslední z aktuální sbírky, postupně narostla a nabobtnala okolo toho úvodního basového motivu. Pocit avantgardnosti může vycházet snad jen ze středové části, kde se mění časová signatura a skladba se z 4/4 taktu mění na 6/4, celé se to tam trošku šoupe časem tam a zpět.  

Pickard: Nene, skládání pořád zůstává hlavně na Doktorovi, s tím, že Vlas se snaží držet se svého předsevzetí, že na každou fošnu přispěje aspoň jedním flákem. To, že často věci na deskách působí jako každý pes jiná ves je jenom důkazem Doktorovy tvůrčí variability, aspoň co se záměru týče. A jestli to někdy opravdu zní, jako když pejsek s kočičkou vařili dort, tak to je spíš naše neschopnost ten záměr podat.

To, že pořadí skladeb připomíná parabolu, byl od počátku záměr? Několik svižných kousků, pak tři pomalé, pak zase návrat k agresivní muzice. Přemýšlíte nad dramaturgií hodně, stává se, že se i pohádáte o to, jak by měly jít písničky za sebou?

Pickard: Určitě se o tomhle nehádáme. Každý se pokusí navrhnout sekvenci, ve které mu to dává smysl, a pak se to seřadí, jak chtěl Doktor. Ale to ničemu nevadí, páč on má na tyhle věci stejně asi nejlepší čich.

Dr: Jasně, že pořadí skladeb na desce řešíme. A hodně. Třeba já mám většinou nějakou představu už od úplného začátku, nicméně se může stát (a často se tomu tak i stalo), že skladba ve finále nevyzní tak, jak jsem si představoval a skládačka se mi kvůli tomu rozpadne. Lepší je počkat, až od Standy dostaneme první nástřely finálních skladeb, pak si je zkouším skládat za sebe v zamýšleném pořadí a laboruju, jak nejlíp budou na desce fungovat. Pořadí skladeb na desce tedy nevzniká na principu náhodných výbuchů. Dost intenzivně to řeším. No a pak do toho přijde Pickardino a přinese svůj vlastní návrh, který je mnohem lepší. (smích) 

Co ona skoro doomová trojka? Jakoby jste se vrátili do dávné minulosti a zavzpomínali snad až na časy demáčů. Je v tom i kousek nostalgie, nebo spíš snaha o pestrost?

Dr: Ono když to vezmeš kolem a kolem, tak téměř na každé naší desce je minimálně jedna věc, která je důmem alespoň trošku načichlá. Já jsem tímhle žánrem dost postižený, je to milostný vztah zřejmě už na doživotí a asi bych se těch vlivů ani nedokázal při naší tvorbě oprostit. A taky proč, že. (úsměv) Mám rád energické věci, ale stejně tak miluju, že se do hudby vplíží i pořádné chmury a trocha toho smrdutého bahna.

A co rachot „For the little Girl“? Kde se ve vás vzala taková řežba a příklon k black metalu? A proč na konci ta blbinka? Máte rádi filmy, ze kterých ona profláklá melodie pochází?

Dr.: Popravdě řečeno příklon k black metalu měl být na téhle desce mnohem markantnější. (úsměv) Alespoň podle prapůvodních plánů. Už po nahrávání desky „Simple“ od kluků zazněl nápad, že by nemuselo být špatné, když by příští deska byla trošku větší mazec, a pokud by to třeba směřovalo k blacku, tak tím lépe. Budiž. Pokusit se můžeme, proč ne. Leč jak známo, žádný plán nepřežije první střet s nepřítelem, a tím jsem byl v tomto případě asi já, protože z té původně zamýšlené černoty tam nezůstalo než jen pár fragmentů. Holt asi neumím psát úplně na objednávku. Třeba příště. (úsměv)
No a ta blbinka na konci – ta skladba si o to prostě řekla sama. Rytmická sekvence na konci nás navedla k zakomponování téhle hříčky. Už na albu „The Hike…“ jsme vsunuli do jedné ze skladeb motiv z Bodieho & Doyla, a byl by hřích sem toho Růžového pantera nedat, když se tam tak príma hodí. Navíc Pickard to vyšperkoval i po textové stránce a odkaz na ten film do něj ukryl taky. (úsměv) Bijáky rádi samozřejmě máme, i v obecné rovině, a právě Profesionálové se mi vybavují už z dob, kdy jsem ještě coby malý kiďák usínal a z obýváku se ozývala úvodní znělka: ta data! A Panter s Peterem Sellersem je samozřejmě kult. 

V recenzi jsem vynechal texty, protože angličtina a lenost. Takže by mě zajímalo, o čem nová deska je. Má nějaký jednotící prvek, téma, které se jí prolíná, nebo jde o různé střípky, každý odjinud? Stojí nějaký text za extra zmínku, že bych si ho tedy nakonec i přeložil? (úsměv)

Pickard: Víš, to je zvláštně formulovaná otázka. To je, jako by ses ptal, jestli některá skladba z té desky stojí za zmínku. Netvrdím, že na těch textech ta deska stojí a padá, ale na druhou stranu se snažím, aby tam nebyl ani jeden, po kterém by ani pes neštěkl. A věř mi, že někdy z toho dostávám psotník, když nemůžu najít ta správná a vhodně frázovatelná slova. Ale budiž, jedna výjimka by tady byla, právě ve „For the little Girl“ jsem vysloveně hledal způsob jak onen všeobecně známý motiv zohlednit i slovně, což bylo asi poprvé, jinak si texty žijí vlastní život, a kolikrát zdánlivě ani nereflektují pocit nebo dojem z instrumentální části. Jak to tak po sobě čtu, tak to působí divně, ale je to tak.

Nedá se nic dělat, jdeme na tenký led. Zvuk. V první skladbě mně činely tak neskutečně vadí, že jsem to do recenze napsat musel. Ale říkám si, jestli nejsem v menšině, nebo dokonce jediný, kdo remcá. Nevím, jestli to na horším aparátu zní lépe, ale předpokládám, že ne. Vám se to jako líbí? 

Dr: Hele, u mě dobrý. (úsměv) Činely, či snad nějaký problém s nimi, jsem vůbec nezaregistroval, a pokud vím, tak nikdo z nás. A to jsme těch odlaďovacích poslechů s následnými korekcemi až ku všeobecnému konsensu absolvovali snad miliardu. (úsměv) Nicméně znáš to, všem se nikdy nezavděčíš, někteří posluchači jsou náročnější, někteří méně a někteří jsou vyložení šťouralové. (smích) Někteří (jeden nejmenovaný) nám dokonce zkritizovali jeden z předešlých coverů, že prej tam máme kakajícího černouška. K tomu můžu říct jen jedno, žádnej kakající černoušek tam není! Nicméně od dob té kritiky už ho tam vidím taky. Pokaždé, když mi ta deska přijde do ruky. (smích) Tak teď jen doufám, že mě něco podobného nepostihne i s těma činelama, Johane. (smích) Ale musím teda přiznat, že moje přítelkyně nějakou výtku vůči činelům taky měla, zdálo se jí, že je jich tam moc. Tu výtku jsem přešel s tím, že tomu nerozumí. (smích)
A kdo ví, třeba se jednou o téhle desce říkat „to je ta s těma činelama“. (úsměv)
A doporučuju Ti si koupit lepší sluchátka, Johane. (smích)

Pickard: Mně se to líbí. Víš, já mám pocit, že dostat do zvuku činely je pěkná alchymie. Většinou tak jenom šepotají na horizontu, což občas není to, co chceš… Ono je to dané jak charakterem zvuku činelů, tak těmi činely samotnými, a pak taky kdo na ně hraje. Já teď používám takové drzé číny, a jsem rád, že se ta drzost dostala ven, a navíc to odráží i to humpoláctví mého hraní. Nemyslím si, že to je otázka aparatury, na které to přehráváš, ber to jako záměr. Já jsem to slyšel i na aparátech, o kterých by se asi dalo říct, že jsou high-end, a líbilo se mi to. Ještě bych to řekl tak (ne, že bych chtěl srovnávat, ale jako příklad snad dobrý): když vyšel „Human“ od DEATH, všichni byli na větvi z toho, jak je to zahuhlané a kdesi cosi. A pro mě je původní mix dodnes etalonem toho jak má hrát death metal. Pro mě. Každý to slyší jinak. Určitě jsou lidi, kterým se ta uřvanost činelů na „Dogs“ nelíbí, snad budou i lidé, kterým se líbit bude. A pak bude 80 % lidí s názorem, že sere pes. 

Canni: No jo, zdá se, že jsi opravdu jediný. (úsměv) Činely jsou na nahrávce hodně důležité, přinejmenším doplňují vyšší frekvenční spektrum. O použití konkrétního činelu můžeme debatovat, nebo s ním dokonce nesouhlasit. To je ale tak všechno, co s tím dokážeme udělat. A pokud bys měl pocit, že jsou činely hlasitější, než je obvyklé, asi bych ti dal za pravdu. Jsme si totiž moc dobře vědomí, že stárnutím odchází sluch a začíná to právě vyššími frekvencemi. Nechtěli jsme o ně ochudit ani nás (staré psy). Já si třeba pro poslech „Old Dogs vypínám naslouchátko (smích) a musím říct, že se mi ty činely líbí, dokonce moc.

Co jinak Šopa? Už jste tam nahrávali několikrát, takže můžete srovnávat, jak se mění vybavení, jak přístup zvukového inženýra. Vnímáte nějaké pokroky, nebo vám vyhovuje, že se nic moc nemění a víte, do čeho jdete a co tam dosáhnete?

Pickard: Tohle je těžší otázka, než se na první pohled zdá… Když chodíš do dobré a léty prověřené restaurace, tak si taky nepřeješ radikální změny. Spíš přemýšlím nad tím, co dobrého nebo lepšího můžu do Śopy přinést já, protože, jak konec konců říká Staňa sám, on pro mě udělá všechno, co je v mých silách. Navíc je s ním psina. Ale na poslední fošně jsem jednu změnu zaznamenal – jsou mnohem lépe slyšet činely, hlavně ty číny.

Canni: Jak jde obecně technika dopředu, tak se obměňuje i vybavení Šopy (neplatí tu úplně přímá úměra, úsměv). Tím zásadním, proč se do Šopy vracíme, jsou ale zkušenosti a celkový přístup Stani Valáška. Mně se s ním pracuje naprosto komfortně, a i když občas nenajdeme společnou notu napoprvé, ve výsledku jsem vždy spokojený. Zajímavé je, že k případnému technickému rozšíření studia vždycky dochází až po našem nahrávání. Ale to musí být jenom náhoda. (úsměv)

Dr: Přístup zvukového inženýra je dlouhodobě ustálený. Je to surovec. Surovec s dobrým srdcem. (smích) Vybavení studia se pravděpodobně nějak mění, věci dosluhují, nové přicházejí, ale ve finále nejde vůbec ani tak o to, co všechno ve studiu je, jak drahé mikrofony k dispozici jsou, jak přesně je spočítaná akustika nahrávacích prostor, ale z velké části jde o to, KDO v tom studiu sedí, jak moc se svým vybavením umí (přál bych Ti vidět, v jakých punkových podmínkách se nahrávala naše deska „Triotus, Tricephalus and Tribadism“), jde o to, jak dobré má uši, hudební cítění, zkušenost, smysl pro vyváženost, prostě jaký je profík po stránce studiové práce, ale nejen to…  v neposlední řadě i jakou atmosféru dokáže ve studiu vytvořit, jak umí pracovat s lidma, popíchnout je k lepšímu výkonu, popostrčit je dál, když se na něčem zaseknou, zda umí odlehčit situaci, když jde do tuhého.
Čili takový člověk musí umět nejen skvěle svoje řemeslo, ale musí být svým způsobem i výborný psycholog, někdy i psychoterapeut, někdy i mamka a taťka zároveň. A to všechno nacházíme v horňácké obci Lipov v osobě Standy Valáška. Toho surovca. (smích)

Jestliže jsem nad činely trochu zapráskal bičem, tak přidám i cukr. Obal je velice zajímavě řešený. Během několika dní se mi do rukou dostali hned dva booklety (tím druhým je CD PANYCHIDY), v nichž se objevil transparentní papír připomínající „pauzák“, na který jsem na školách hojně rýsoval. Jak vás tohle využití, navíc barevného papíru, napadlo? Vyskytly se nějaké problémy, když jste booklet koncipovali? A nezapomeňte pochválit autorku grafiky, zaslouží si to.

Pickard: Mám za to, že celý koncept ve finále uvařil Lemur s Doktorem, a podařilo se to lépe než výborně. Ale rád bych vzpomněl i společné fotky, které velmi obětavě nafotil Rob, a které, podle mě, taky vyšly parádně. Jedinou vadou na kráse je, že jsem musel mít kšiltku, páč se mi pleš leskne jak psí kulky a nedá se to fotit.

Dr: Myšlenku použití pauzáku v bookletu jsem nosil v hlavě už dlouho. Když jsme se začali bavit o konceptu grafiky alba, tak mi ten pauzák zase nějak přišel na mysl a první prototypy bookletu vznikaly s  pauzákem v klasickém bílém provedení. Někdy v té době byla moje přítelkyně, která se zabývá vydáváním knih (a je současně i autorkou grafiky nového alba), na jednání v jedné z tiskáren a vyprávěla mi, jak tam v jedné tam prezentované knize viděla zakomponován právě červený pauzák a jak super to vypadalo. To mě samozřejmě hned zaujalo. Slovo dalo slovo, ve spolupráci s MetalGate jsme oslovili tiskárnu, kde se hotoví booklety, a pak už to šlo vlastně ráz na ráz. Jediná řekněme potíž byla se získáním červeného pauzáku, který bylo třeba objednat až někde v Itálii a s tím letošním všeobecným chaosem se to trošku vleklo. Přítelkyně pak byla několikrát v uvedené tiskárně na kontrolní nátisk, nechtěli jsme nic ponechat náhodě a chtěli jsme, aby vše sedlo tak, jak jsme si přáli. Povedlo se. Pochvalu rád předám, díky. (úsměv) Věnovala přípravě opravdu hodně času a úsilí.

Jak jsme si na začátku povídali o čtvrtstoletí na scéně, tak by se (asi) mělo i slavit. Ale v současné době něco plánovat není úplně snadné, nicméně za předpokladu, že léto bude v normálu, dá se očekávat nějaký oslavný koncert, nebo nad tím zatím nedumáte a čekáte, co doba přinese? Každopádně nezdá se vám, že těch pětadvacet let nějak rychle uteklo? 

Dr: Letí to děsně. A čím starší člověk je, na o to větší rychlost to přeřazuje. Upřímně, pokud bys to teď nezmínil, tak bych si asi ani nevzpomněl, že nám nějaké další jubileum hrozí. Zatím to vůbec nepřišlo na pořad nějakého plánování. Tahle Covid pakárna nám momentálně sebrala možnost pokřtít a zpropagovat naši novou desku v rámci nějaké klubové minišňůry, čili jakmile se situace aspoň trošku uvolní, budou naše aktivity směřovány pravděpodobně tímhle směrem.

Canni: Oslavu jako takovou neplánujeme, nicméně ale plánujeme nějaké koncerty, kterých by, pokud situace dovolí, mohlo být víc než loni. Uvidíme. Nezbývá než doufat.

RECENZE

YouTube
Facebook
Bandzone


Zveřejněno: 17. 01. 2021
Přečteno:
355 x
Autor: Johan | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář