Přicházíme s kapitolou druhou, jejímž hlavním tématem je album „Voyage“, které vyšlo dva roky po debutu. Jak se vám podařilo vše stíhat, debut, koncertování, tvorba nového materiálu?
Standa: To šlo tak nějak samo. Tenkrát jsme byli v podstatě všichni ze Šumperka a z blízkého okolí, takže nebyl problém se scházet dvakrát v týdnu a o víkendu koncertovat. Bylo to hodně intenzivní a když to srovnám s dneškem, tak jsme byli jako kapela spolu skoro furt, když ne na zkušebně, tak v dodávce, ve vlaku, na koncertech, festivalech a restauracích. Tenkrát jsme skládali většinou společně na zkušebně. Neměli jsme možnost audio záznamů. Takže jsme si museli vše pamatovat, něco ale Zuzka psala i do not, šlo většinou o melodie na flétnu a zpěv. Dneska si nápady nahrávám do počítače, tenkrát jsem nosil vše v hlavě. (úsměv)
Sestava, jenž nahrála „Secretly“, zůstala zachována i pro album následující?
Standa: Na „Voyage“ se nám sestava trochu pozměnila. Pavla Bira vystřídal na postu baskytary Standa Pavlík. Pavel už neměl tolik času na kapelu a my chtěli někoho, kdo se tomu bude věnovat intenzivněji. Standa tenkrát chodil s flétnistkou Verčou, takže s námi jezdil i na koncerty a scházel se u pivka. Tak jsem mu tam oznámil, ať se naučí hrát na basu. Bral jsem to tak trochu s humorem, ale Standa neváhal a za tři měsíce už s námi vystupoval živě a časem se z něj stal výborný basák.
Houslista Karel s námi už nevystupoval, měl spoustu svých dalších hudebních aktivit, ovšem do studia s námi ještě zavítal. Nahrával nám ve studiu klavír, housle a violoncello. Jinak sestava zůstala stejná.
Studiem, kde písně získávaly svou konečnou podobu, se stala proslulá Hacienda. Jak na nahrávání vzpomínáte a jak se vám pracovalo s Dodo Doležalem?
Standa: Do studia jsme jeli už na předprodukci někdy asi měsíc před samotným nahráváním. Dodo nás tak chtěl tímto asi nějak poznat, jakým směrem nahrávku směřovat atd. Něco nám poradil, jak to udělat jinak, že by bylo lepší se podladit atd. V podstatě taková producentská porada.
Pak Dodo odjel na nějaký čas do Ameriky a vrátil se až na mix. Ve studiu s námi nahrával především sympatický Franta Musel, s kterým to šlo jak po másle. Dodo občas došel dohlídnout, ale víceméně to byla Frantova práce. O mastering se pak postaral Dodo.
V Haciendě se nám nahrávalo dobře. Studio mělo a asi i stále má fajn zázemí, kuchyňku, kulečník, šipky. Ono když tam jsi dva týdny, tak se to hodí, nemůžeš večer chodit jen do hospody.
Ale byla to i dřina, protože se nahrávalo na analogový pás a musím říct, že to není taková pohoda, jak když nahráváš na digitál. Především u bicích, kdy se nedalo stříhat. Zároveň to pro nás byla veliká zkušenost.
Zuzka: Výborná zkušenost s prací v profesionálním studiu. Škoda jen, že jsme byli vzhledem k barvitému materiálu a obsazení limitování počtem stop. Spolupracovalo se nám velmi dobře. Rozhodně je druhé album více živější, aranžérsky vyspělejší a zvukově o třídu lepší než debut. Nahrávat jsme jeli v únoru, pamatuji si, že v televizi zrovna probíhala zimní olympiáda v Salt Lake City a rodák ze Šumperka Valenta trojitým saltem s pěti vruty vyhrál zlato.
Než přejdeme k samotnému obsahu alba, dovolím si malý úkrok stranou. DYING PASSION patří ke kapelám, jenž jsou snadno rozpoznatelní mezi tisíci dalších, ať už atmosférou skladeb, nebo Zuzčiným zpěvem. Jak velký vliv na to vše má podle vás místo, kde žijete?
Standa: Asi na každého, kdo něco tvoří, musí mít vliv jeho okolí a vnímaní prostoru, krajiny, místa, kde žije a kde se pohybuje, ale asi to poznáš až s nějakým časovým odstupem. U DYING PASSION to nebylo asi nikdy záměrem, ale pokud to tam někdo cítí, vzešlo to tak nějak samo. Martina Čecha, našeho vydavatele, vlastně napadla myšlenka vydat náš debut při putování v Jeseníkách. Je dost možný, že tam nějaký vliv z „No Time“ byl, těžko říct. Při vydání „Secretly“ nás měl label označený jako „melancholický doom metal z jesenických hor“.
Ale zhudebnit místa, kde žiju a která navštěvuju, mě napadlo až později, kdy jsem založil s Martinem Spacoshem projekt ELBE a vydali jsme album „Sudety“. Více méně instrumentální album, krajina, kterou malujeme hudbou.
Zuzka: Za mě velký. V naší muzice se zrcadlí všemožné vlivy, prostředí a kořeny nevyjímaje. Jak se zmínil Standa, uvědomovat si to můžeš až zpětně s určitým časovým odstupem. Podstatou naší umělecké tvorby bylo troufám si říct najít vlastní ksicht a neustálý proces hledání a posunování se dál. Na této desce jsme to ztvárnili se vším všudy hudebně, ale i textově.
Po malé odbočce zpět k hlavnímu tématu a pohledu na jednotlivé dílky, jež ho tvoří.
„On TheRoad“:
Standa: Takový epicky start, kdy to všichni spustíme do plných. Zuzka je tu hodně rázná a Standa sekunduje growlingem. Song se vyvíjí až do temné ambientní pasáže, která prolne další song. Myslím, že tu jsou hodně silné momenty, které mě baví do dnes. Navíc se mi tu podařil takový až výpravný text o cestování životy napříč časem.
Zuzka: Nečekaný energický start desky v rozverné náladě s přehršlí nápadů a dynamických změn. Výpravná věc se zvláštní atmosférou. Názvem korespondující s Kerouakovým bestsellerem, textem korespondující s mottem alba o pouti, převážně duchovní.
„Microcosmos“:
Standa: Oddechovka, ale myslím, že ne emočně. Tady se už pozná, že jsme se naučili lépe aranžovat. Melodicky si myslím vydařený song. Text od Tomáše Braxy o mikrokosmu, nejen v našem těle, ale i kosmu jehož jsme součástí, a představě o nekonečnu, kterou nám vlastně mikrokosmos přibližuje vnímat.
Zuzka: Myslím, že tahle skladba se fakt povedla. Klasická rocková věc, proto jsme ji taky hrozně dlouho zařazovali do setlistu, později jsme ji hráli i v akustické verzi.
„I Have No Doubt“:
Zuzka: Tempově i náladou plynule navazuje na předchozí skladbu. Pěkně vystavěná písnička. Začíná nenápadně, postupně dynamicky graduje až nakonec vrcholí v naléhavosti a duetu flétny a houslí, které celé album pestře vyplňují. „Nemám pochyb“ je vlastně o vnitřních rozporech, zklamání a vlastním prozření.
„Autumn Poet“:
Standa: Tady ten nápad na kytaru jsem vymyslel už snad někdy na základce. Dodnes vlastně nevím, co to je za akord, ale ten hmat mně zněl dobře. Je to takový až jazzový a Zuzka, když si do toho začne pískat, tak to má takovou uvolněnou náladu, je v tom jakási pozitivní melancholie. Je to postavený na celém songu s výjimkou gradujícího závěru. Tady jsme použili v závěru sborové zpěvy, posbírali jsme všechny lidi, kteří se zrovna nacházeli ve studiu. Včetně Vojty Kroupy, šumperského písničkáře, který do studia přivezl Káju. Dodnes na to Vojta vzpomíná jak zpíval „ Aj Vojtu“, ale v tom „ I want to..“ se to ztratilo.
Zuzka: V úvodu skvělá podzimní melancholie, uvolněná skladba, která se změní k hypnotickému závěru. Téma putování a hledání svého já: „Chci vědět, z které části světa jsem, kde jsem žil, co jsem viděl. Podívej se mi do očí, najdeš odpověď. Černá je bílá, bělejší je šeď.“
„Pilgrimage“:
Zuzka: Naprostá pecka, tentokrát z pera Karla Cvrka. Velmi energická, progresivní a originální. Ráda jsem ji zpívala na koncertech. Znovu tematická – poutnické propojení s titulem. Pojednává o protikladech, jin a jang, navzájem opačné a doplňující se síle, které se nacházejí v každé živé i neživé části vesmíru.
Standa: Trochu jsme to Karlovi přitvrdili a přisadili growling. Složené to bylo celé na piano. Kája nám ale vše pro každý nástroj rozepsal, co kdo bude hrát. No hold profík. Tenhle song jsme hráli dlouho živě, byla to taková jazzmetalová palba, hodně střídání flétny a kytary v jakémsi kakofonním dialogu.
„Hot Breath Of Night“:
Zuzka: „Horký dech noci“ je úderná vypalovačka, kterou jsme si jako nejpřímější a kratší věc vybrali k natočení videoklipu. Oslovili jsme opět kamaráda Martina Šinkovského, který točil předchozí remix a ujal se jak scénáře, tak režie a střihu. Natáčeli jsme v Šumperku. Hlavní roli toxikomana zmítaného démony si zahrál Standa, ve vedlejších rolích jsme se pak objevili všichni členové. Je to docela vtipné video, hodně jsme se u natáčení nasmáli. Nelehký výkon pro Standu, který musel projít pozpátku po Hlavní třídě plné lidí.
Standa. Taky jsem se učil zavazovat tkaničky pozpátku. A hlavně venku mrzlo a já měl jen obyčejný tenisky. Nejlepší byla scéna, jak jsem vykrádal mototechnu, tam jsem se na chvíli zahřál.
„Reed“:
Standa: Druhý Kájův song. Snad se nebude nikdo zlobit, když prozradím, kdo recituje první půlku songu. Původně jsme chtěli chlapský sytý hlas á la Leonard Cohen, ale nikdo ho v kapele neměl ani náznakem. Nakonec přišel s nápadem, tuším že to byl Franta Musel, který nás natáčel, ať to namluví Zuzka a že na to hodí octaver. A takhle jsme se ke Cohenovi mohli přiblížit asi nejvíc. (úsměv) V závěru si Kája prosadil hromadné bubnování na džembe a song tak přešel až do jakési extatické polohy. Později si Kája založil bubínkářský kroužek, kde má spoustu nadšených žáků. Občas je potkám někde v parku, jak bubnují, a stává se, že se k nim i přidám. A teď si vlastně ještě vzpomínám, že jsme s Kájou udělali speciální vystoupení naších songů v akustické podobě se spoustou bubínků, džembe, didgeridoo a jiných nástrojů. Na pódiu nás bylo asi deset a hráli jsme i songy od DEAD CAN DANCE.
„Severance“:
Zuzka: „Vše, co jsem zanechal, trápení, všechny mé bolesti, zdají se býti mnohem jednodušší než má osamělost… není útěchy.“ Skličující poselství v pochmurné atmosféře doom metalu. Celá skladba je položená na harmonii a proměnlivých melodických postupech, velmi emotivní věc.
Standa: Když jsme vloni zařadili „Severance“ po dlouhé době do playlistu na výroční koncert ke dvaceti letům kapely, začal nás strašně bavit, takže jsme ho pak hráli i na dalších koncertech. Nakonec jsme ho i nahráli ve studiu, upravili jsme tempo a celkově jsme tomu dali trochu jiný kabát. Song jsme vydali v digitální formě pod názvem „Severance MMXX“. Natočili jsme k němu i videoklip.
„Last Moment“:
Zuzka: Možná trochu opomenutá píseň, ale když jsem si ji po hrozně dlouhé době pustila, moc se mi líbí melodie kytar ve sloce, i motiv flétnových partů. Celkově celý obsah desky byl hodně o využití krásného zvuku příčné flétny. V tvrdé muzice to byla celkem neokoukaná záležitost. A tím i celá deska zůstává stále velmi nápaditá a originální, i po tolika letech.
„Inner Self“:
Standa: Intermezzo s jakýmsi škaredým zvukem z mého tehdejšího multiefektu značky bZoom. Jarda to vytunil pěknou „gilmourovskou“ vyhrávkou.
„A White Dream“:
Standa: Na závěr svěží jízda do pekel. Jak název asi napovídá, text není o těšení se na Vánoce. Ale o něčem, co tě dokáže vytáhnout z koloběhu a žít s pocitem svobody. Být v duchovní rovnováze a nelpět na materiálních hodnotách. Dívat se na svět s pocitem, ne že něco musím, ale že něco chci. Ale pokud osobnost není dostatečně duchovně silná, dosahuje těchto stavů právě jen když „sněží“.
Pokud se nemýlím, album „Voyage“ mělo hned dva vydavatele. Domácí Metal Breath Production a Blackwind Records ze Země vycházejícího slunce, tedy z Japonska. Jak se přihodí, že vám desku opět vydává firma z takto vzdálené země?
Standa: Ano, bylo to tak, nemýlíš se. U japonského labelu to vyšlo o necelý rok později, tedy v roce 2003. Japonské vydání je malinko jiné, má stříbrné logo a celkově je obal malinko jiný. A protože jsou Japonci ulítlí na bonusy, tak v obalu je přiložená nálepka a ještě je na CD Bonus track „Nightfall“, zremixovaná verze od VR24.
K vydáni došlo takovým způsobem, že japonský vydavatel přijel k nám na návštěvu. Původně jsme se měli sejít na festivalu Come and Die, ten byl ale zrušen. Takže bylo náhradní setkání v Bludově na nádraží, kde jsme hráli. Bludov je taková malá vesnička za Šumperkem, tehdy tam pořádala nádražní restaurace venkovní koncerty. Domlouvali jsme se po telefonu, myslím, že tam padla vtipná otázka „jak se poznáme“. Poznali, Hiro měl dlouhé černé vlasy a vypadal opravdu japonsky. (úsměv) Tenkrát si tam nahrál celý náš koncert na kameru, mám to ještě na VHS někde. Byl nadšený a nakonec u nás v Šumperku strávil celý týden. Seznamovali jsme ho s místní kulturou a moc se mu u nás líbilo. O vydání desky „Voyage“ u jeho labelu nebyla vůbec řeč, vlastně jsem ani nevěděli, že má vydavatelství, brali jsme ho jako exotického fandu naší hudby. Ozval se nám až o pár týdnů později, že by chtěl „Voyage“ vydat pro asijský a americký trh. Tenkrát nás zavalil neskutečným množstvím rozhovorů pro různé magazíny, ziny atd. Musíme se přiznat, že jsme ne všechno stíhali. To bychom si museli vzít pár týdnů dovolené.
Anděl a barva ohně zářící z obalu. Kdo ho vytvořil?
Standa: Celý obal pro Metal Breath udělal Tomáš Prek z Redblack společně se Zuzkou. Logo vymyslel Petr Phob Štefek, který pro nás později dělal i další obaly. Anděl, který prochází zlatou věčností, byl tak trochu inspirovaný spisovateli jako byl Richard Bach, Jack London a Jack Kerouac a dotýká se celého konceptu alba.
Jak pilní jste byli tentokrát po stránce koncertní, vybavíte si z té doby vystoupení, jež se vám nesmazatelně uložilo do pamětí svou výjimečností?
Standa: Na tohle období nemáme nikde žádný archív koncertů, takže si úplně moc nepamatuji, kde všude jsme hráli. Ale nejde zapomenout na koncert v Lucerna Music Baru, ten si pamatuji díky moc povedeným fotkám od kamaráda Jardy Vosátky. Pak jsme určitě jeli opět Metal Breath Tour, vybavuji si koncert v Plzni Pod Lampou, tam se mně vždycky líbilo. Parádní zvuk a světla a ubytování nad klubem. To moc klubů u nás tenkrát nemělo. A určitě byly i nějaké festivaly, s těch větších Brutal Assault, tenkrát ve Hvozdu.
Kapela stále ještě hledala ideální směr, ale popošla zase o krůček dál a bylo čím dál patrnější, že stopa jež tu zanechá, nebude smazána…
„Voyage“
- Nahráno ve studiu Hacienda (duben 2002)
Sestava:
- Standa Jelínek – guitar, screaming
- Zuzana Lípová – vocals
- Jaroslav Řoutil – guitar
- Stanislav „Vjacki“ Pavlík – bass, growling
- Veronika Skrottová – flute
- Zdeněk „Pipiš“ Směšný – drums
Bandcamp
Facebook
http://www.dyingpassion.com/
Kapitola první: „Secretly“
Kapitola druhá: „Voyage“
Kapitola třetí: „Sweet Disillusions“
Kapitola čtvrtá: „Relief“
Kapitola pátá: „Absorb“
Kapitola šestá: „Amplify“
Kapitola sedmá: „Transient“
Kapitola osmá: „Black Threads“
Kapitola devátá: prémiová
