PUSTINA

Šestá stopa má název „Amplify“, vše kolem tohoto alba opět komentují Zuzka a Standa.

Než naskočíme na vlnu „Amplify“ a probereme vše podstatné, jež se alba dotýká, rád bych naťukl téma hostování a různých bočních projektů. Vzpomenete, kde všude mimo hlavní kapelu je vás možno slyšet a jak své účinkování v daných tělesech hodnotíte?

Standa: Moje první „nevěra“ DYING PASSION byla někdy v tomto období „Amplify“. S kamarády, s kterými jsme chodili na pivko a organizovali různé neplechy, jsme si řekli, že bychom si mohli zahrát a udělat nějakou sranda kapelu, jen tak na pobavení, nic velkého. Tak jsme si dali jednu zkoušku, tenkrát ve zkušebně PAKIA, kde hrála na kytaru jedna z nejvýraznějších postav tohoto uskupení. Ano, řeč je o KABARETU DR. CALIGARIHO. (úsměv) Za jedinou zkoušku, která stála na improvizaci, jsme vymysleli čtyři songy a byli jsme z toho docela unešení, tak jsme si řekli, proč v tom nepokračovat. Nakonec jsem s KABARETEM nahrál EP „Tetenton“ a „Kaputt“ a dvě alba „Vzkříšení“ a „Hry pro Marii“. Z KABARETU se stávala čím dál žádanější kapela na koncerty, už pro vtipnou vizualizaci a Doktorovy vtípky. Koncertů bylo čím dál víc, pak zkoušky, chystaní nových songů…, ale já měl ještě DYING PASSION a ELBE. Takže když jsem se podíval do kalendáře a neměl jsem jediný volný víkend, tak jsem musel, ač nerad, KABARETY opustit. Kluci jedou dál a mají skvělou náhradu. Jsem jejich fanda a občas, když nemůže skrze své další hudební aktivity klávesák, tak mám s KABARETEM připravené vystoupení pro dvě kytary, takže si čas od času s nimi zablbnu. 
Moje další vedlejší aktivita není zase už taková nevěra. Vzešla tak nějak přirozeně a je v podstatě součástí rodiny DYING PASSION. Původně jsem chtěl ELBE mít jen jako samostatný projekt a natočit pár instrumentálních věcí na téma zaniklých osad v jesenických Sudetech. Myšlenku jsem měl uloženou v sobě, ale ještě nedozrál čas a já mezitím točil s DYING PASSION album „Transient“ a pak „Black Threads“ ve studiu Martina Spacoshe. Jako vždy jsem byl u celého průběhu nahrávání desky a během těch 14 dní došlo i na řeč o mým projektu ELBE. Martinovi byla tahle myšlenka sympatická a mně bylo velkou ctí s ním spojit síly a na tomhle projektu spolupracovat a natočit debutové album „Sudety“. 
Vydavatel (Epidemie Records) nás pak trochu pošťouchl, abychom zorganizovali i nějaké koncerty. A nakonec jsme z projektu udělali regulérní kapelu a v těchto dnech nám vychází u Epidemie Records druhé album „Eschatology“.

Zuzka: V mém případě šlo více méně o přátelskou studiovou spolupráci či výpomoc a ojedinělé koncertní štěky. První hostování ve studiu bylo už při nahrávání první desky, šlo o elektronický projekt Petra Neubauera VR:24. Ve stejný rok jsem se sešla ve studiu Hacienda s klatovskou kapelou PROMISES na desce „Flight To Fall“, která vydávala u stejného vydavatelství Metal Breath. O tři roky později jsem dostala zajímavou nabídku zpívat na projektu Blackoshe CALES. Třetí deska pod názvem „Uncommon Excursion“ se točila v Shaarku a pěkně jsme si zazpívali s Jirkou „Skunym“ Sládkem (SAD HARMONY, SHATOON) a Aleshem „AD“ Dostálem (ROOT,THE SQUIRM). Rozhodně je škoda, že tahle deska tak nějak zapadla a nedostala se do rádií. Odskok do popu se šumperáky O5 & RADEČEK na desce „Na pokraji slávy“ ve slovenském Mercury studiu. Velkou výzvou pro mě bylo nahrávání duetu s Big Bossem „Strange Beauty Of Fright“ na desku ROOT „Daemon Viam Invenient“ v roce 2007. O rok později další temná věc, singl „Beletseri“ kapely Mater Monstifera. V roce 2011 jsem měla možnost spolupracovat na desce „Návaz“ folkmetalové kapely Silent Stream of Godless Elegy ve studiu Rolanda Grapowa, s příjemnou tečkou ve vinném sklípku se všemi účinkujícími a producentem Tomem Kočkem. V roce 2016 mě oslovil Bruno z HYPNOS zpívat na desce „The Whitecrow“ a tak vznikl duet „The Give Of Hope“. A jako poslední, snad mohu prozradit, jsem si zapěla s DeSedem na připravované nové desce DARK GAMBALLE, na kterou už se moc těším. Všechny zážitky si uchovávám a hlavně to beru jakou cennou zkušenost.

Vraťme se zpět k DYING PASSION a tvorbě materiálu pro album. Kolik bylo pro napsaní nových písní potřeba času a jak šla práce od ruky?

Standa: Na desce jsme pracovali v průběhu dvou let. Některé nápady se formovaly i za spolupráce Standy Togela, synovce bubeníka Zdenka „Pipiše“ Směšného. Byl velice talentovaný kytarista a měl i zajímavé nápady, ale skrze práci nás musel opustit, takže se u nás moc neohřál. Pak se u nás ještě mihl kytarista Michal Janků a odehrál i pár koncertů, ale pak dostal nabídku do TITANICU – obojí by nestíhal.
Standa Togel mě seznámil s Dušanem Mikulcem, který rozjížděl nahrávací studio a nabídl nám, že nám nahraje předprodukci k nové desce a nic za to nechce. Byli jsme takový jeho test v novém rozjíždějícím se studiu. Dušan byl i kytarista a hrál v místní kapele DEAD POPE‘S COMPANY, ze které chtěl, jak se zdálo, odejít. Tak jsem ho později oslovil do DYING PASSION a musím říct, že s ním byla skvělá spolupráce. Velký podíl na tvorbě měli tentokrát opět všichni, skládali jsme víceméně na zkušebně a něco vznikalo i při nahrávání u Dušana. Pavel tady hodně zabodoval parádním synťákovým a klávesovým rejstříkem, který vše dokonale vyplňoval. Byli jsme dobře naladění na další posun a vizi nového alba „Amplify“.

Otázka studia je asi úplně zbytečná (Šopa, že?). Sestava, jenž do něho zamířila, zůstala zachována?

Standa: Opět jsme zvolili Šopu, byla to pro nás jistota, ale možná i pohodlnost řešit nějaká jiná nová studia. Ovšem chtěli jsme se vydat zvukově trošku jiným směrem a řešili jsme i nějaké neshody u mixu, ale nakonec jsme došli si myslím k dobrému výsledku.
Sestava se změnila na postu kytaristy. Martina Zemánka, jehož odchod mě trápí dodnes, protože to byl nejen výborný kytarista, ale i společník a kamarád, nahradil již zmiňovaný Dušan „Miky“ Mikulec. 
A po dlouhé době odchází i basák Standa Pavlík. Se Standou jsme měli takové, řekněme střídavé kolize, které jsem tak nějak respektoval, protože jsem nechtěl, aby skončil. Byl výborný basák a hlavně jsem si na něj za ta léta zvyknul a měl jsem ho rád. Ale jednoho dne to přesáhlo jakousi hranici, což jsme kolektivně uznali, že to takhle nemůže pokračovat. Shodou okolností byl u téhle situace i basák Filip Chudý, kterého jsem znal především z kapely MEMORIA, ale dříve hrál i v SSOGE, či DISSOLVING OF PRODIGY. A když mi pak Filip volal, jak to dopadlo, dostal od nás lano a šel hrát k nám basu. Takže to proběhlo docela rychle a my jsme mohli jít natáčet do studia desku.
Na natáčení jsme přizvali opět několik hostů. Úžasné smyčce nahrál Miroslav Kolacia, kterého můžete znát z MUSICA FOLKLORICA, pak nás opět ve studiu navštívil Jožka Kozumplik se svou tesknou trumpetou. 
A v Šumperku u Dušana jsme ještě nahrávali i nějaké zpěvy. Korny z MADGOD si zagrowlil v závěru úvodního tracku. A do bonusového songu „Čí to husičky“ zazpívala tenkrát naše 7letá dcera Eliška.

Zuzka: Točilo se před Vánocemi léta páně 2011 a na konci ledna 2012 byl hotov finální mix. Jak se sám Staňa zmiňuje na svých stránkách, šlo o nejobsáhlejší projekt roku 2011/2012.

Myslím, že čas na detailnější průzkum nadešel…

„Path To The Land Of Visions“:
Standa: Ponurý a až filmový začátek se promění do epického putování progresivního rocku. Tenhle song se dobře poslouchá, ale hůř hraje. Jsou tam dost rytmické „vymrdávky“. Ale celkově si myslím, že se to hodně povedlo a jako startovní píseň posluchače přivede do nálady „Amplify“. Na song jsem o pár let později vytvořil i lyric video a bylo to pár měsíců před Covidem. Ve videu jsou záběry, jak kdybych měl tušení, co přijde, měl jsem z toho pak zvláštní pocit.
Zuzka: Zajímavostí je, že zde jsme v začátku nechali původní vokál z demonahrávky, protože se mi poté ve studiu nepodařilo překonat původní feeling. Někdy je to tak, že se to musí povést na první dobrou. Textově se na albu opět podílel v největší míře kamarád Petr Babišta alias Edmund Broyd: „Prý chuti máš mé nejtajnější sny zřít. Nevím, zda schopen jsem je vyjeviti. Sama má mysl ve střípcích je zachytí, nelze viděti je celé, neb ostré jsou, jak břit. Cesta do říše vidin těch dost je dlouhá. Duši své připni křídla netopýra, nech obepnout se strachem, jenž duši svírá,přitom nebuď prázdná – musí hnát Tě touha.“

„Thousand Eyes“:
Standa: Na druhé místo alba jsme zařadili song, který má oproti úvodnímu písničkovější charakter a za mě si dovolím říct hodně silný refrén. Moc rád jsem ho hrál i živě a máme na něj i video se záběry z Masters Of Rock.
Zuzka: „Zavírám oči před světem, žehrajíc na jeho drogu, když všem jeho obětem dělám tečku v epilogu. Zavírám před světem oči, té slabosti se neštítím, neb i z pocitu, že se točí, je mi občas na blití.“ Text myslím velmi aktuální…

„My Best Friend“:
Zuzka: Písnička má zvláštní atmosféru, povedly se zajímavé harmonie ve vokálech. Škoda, na živo moc nefungoval. Text je velmi povedený, opět z pera kamaráda Edmunda Broyda alias Pera Babišty: „Přítelem nejlepším sobě sám. Jsem si vším a nereptám, když podkopnu nohy sobě si. Mám k tomu vlohy, k obsesi. Nejlepším přítelem sám sobě já sám jsem v dobru i zlobě…“
Standa: Myslím, že velice povedený song, zajímavá rytmika, kytary, samply a celková atmosféra. Udělali jsme na song i video se záběry z brněnské Melodky.

„Back Of Beyond“:
Standa: Krásná balada podpořená uhrančivými smyčci. K songu mě inspiroval bestseller spisovatele a horolezce Jona Krakauera Into The Wild. Knížku později zfilmoval Sean Penn a o soundtrack se postaral Eddie Vedder. Ale náš „Back Of Beyond“ by se tam taky hodil, že jo? (úsměv) S textem mi pomáhala Katka Pastorková.

„See The Bottom?“:
Standa:  Potemnělý začátek, asi malinko vlivy PORCUPINE TREE, a pompézní refrén, který vyústí do art-rockových krajin, pak dokonce až bluesové sólo na kytaru.
Zuzka: Text napsal Standa s Katkou Pastorkovou, která nám pomáhá s angličtinou. Inspirací byly smutné příběhy blízkých kamarádů a jejich boj s démonem alkoholem: „Vše, čím jsi obdařen, se rozpouští v kocovinách… Když už se vše zdá ztraceno, přijdeš úplně v pohodě. Všechno je v klidu… nebo marné. Nikdo neví, jak ti bude dál…“

„Illusion“:
Standa: Stone-rockové riffy a až taková arabská kytarová a zpěvová melodie ve sloce. Refrén je dost nasraný a natlačený do hutných riffů.
Zuzka: „Nejsem zloděj duší, nejsem vrahem těl, neb brát mi nepřísluší, bych i chtěl. Jsem šotkem touhy, zrcadlem přání. Přeludem pouhým, tím znenadání…“

„Electra“:
Zuzka: Hudba je z pera Pavla Vantucha, který na desce mistrně poskládal všemožné elektronické zvuky a klávesové party. Zde jsem se snažila dostat tam lehce šansonový výraz: „S ledovým klidem hrajeme lidem divadlo vesele. Láska tíží za okny s mříží, křičí z postele. Dáme sbohem v slohu strohém sobě si a dny letí bez objetí – tiché procesí…“
Standa: Parádní song. Zuzka mi tady občas evokuje Davida Bowieho, nejvíc asi z desky „Blackstar“, která teda vyšla až o čtyři roky později. (úsměv)

„A Strange Something“:
Zuzka: Hudební nápad je opět od Pavla V., hlavním motivem je melancholické piano a krásný smutný text: „Jsem podivné cosi, šmouha z davu, co na krku nosí oslí hlavu. Jsem podivné cosi bez vlastních přání. Oč tedy prosit, jsa bez vyznání? Jsem podivné cosi a umírám potají. To prázdno mě kosí a druzí se neptají. Jsem podivné cosi bez ducha, bez tváře. Čím se nehonosím, nik mi neodpáře.“
Standa: Na song jsme natočili i oficiální videoklip v režii Dušana Krejdla, ale největší zásluhy má kytarista Dušan „Miky“ Mikulec, který v podstatě vše zorganizoval a postaral se i o střih a postprodukci.
Zuzka: Natáčení byl v podstatě celodenní intensivní maratón a já pak strávila 14 dní v posteli s angínou a čtyřicítkami horečkami.

„Two Of Us Alone“:
Standa: Instrumentální začátek s balalajkami a trumpetou, až jde cítit zmrzlé šustící listí bříz. Tady mě evidentně zasáhl post-rockový vliv. 
Náhle se vynoří až doomový, crunchový riff, který postupně nabaluje další a další harmonie. Zuzka tu má hodně zadumaný výraz, až jsem si vzpomněl na něčí poznámku, že je „matka doom metalu“. (úsměv)
Do toho grandiózně pějí trumpety, a máte pocit, že je to poslední smuteční pochod za vše dobré a zůstává jen zmar a prázdno.

„Či to husičky“:
Standa: Když si doma asi 6letá dcerka Eliška zpívala tuhle písničku, kterou se naučila v šumperském dětském sboru MOTÝLI, hrál jsem jí do toho kytaru. Ovšem úplně v jiné harmonii, než je původně a posadil to spíš do mollových akordů. 
Napadlo mě to nahrát celé v našem podání. Eliška to nazpívala už na předprodukci u Dušana ve studiu. Máme to jako pěknou vzpomínku a dělá nám to při poslechu vždycky radost a asi i rozněžní, když si člověk uvědomí, jak ten čas letí. Nedávno to byla holčička a dnes už je skoro dospělá. Jelikož je písnička poněkud odlišná, zařadili jsme ji na desku jako bonus.
Zuzka: A na netu je to dle statistik nejvíce hraná věc od nás. 

Zastavme se u obalu alba. Kdo je jeho tvůrce a proč tentokrát tak stroze?

Standa: Obalu se opět ujal Petr „Phob“ Štefek, s kterým nás váže dlouholetá spolupráce, vlastně doteď. Myslím, že má dobrý cit pro vyjádření hudby obrazem a pocitům k tomu vázané. Ovšem tentokrát vydavatelství na nás nemělo takový rozpočet a už jsme se nevešli do digipacku s bookletem, kde jsme chtěli mít texty. A tak jsme na texty odkazovali na naše webové stránky. Ale i tak asi obal zabral, protože je deska vyprodaná a lze ji zakoupit už pouze digitálně. 

Zuzka: Za mě je titulní obal moderní, jednoduchý a v jednoduchosti je krása.

Na následné turné jste se vypravili s kapelou FORGOTTEN SILENCE. Jaké se ti na společnou šňůru vybaví vzpomínky, máte v oblibě jejich tvorbu?

Standa: No jéje, tvorbu FORGOTTNŮ mám rád už od jejich začátků. Jeli jsme téměř celá kapela na jejich první koncert, tuším duben 1999, do Brna. V té době jsme si vyměnili i pár dopisů, které vždy obsahovaly i tunu UG letáků z celého světa.
Už přesně nevím, jak a koho napadlo turné zorganizovat, ale myslím si, že to byl impuls od Martina Čecha (Epidemie Records). Ono se to i nabízelo, obě kapely vydávaly nová alba, my „Amplify“ a FS „La Grande Bouffe“. A protože jsme předpokládali, že koncerty budou hodně nahlas, tak jsme turné nazvali spojením našich desek „La Grande Amplify“. (úsměv) Turné startovalo s vydáním alb a mělo celkem sedm klubových zastávek. Probíhalo až na pár kiksů hladce. Neuvědomili jsme si totiž, že na některé termíny koncertů bude probíhat MS světa v hokeji a v některých městech se v tom docela promítla návštěvnost. Taky si pamatuji, že jsem v té době měl hodně oteklé zápěstí a nemohl jsem nosit nic těžkého, takže jsem si od kolegů vyslechl nemístné vtípky. Myslel jsem, že to mám jen naražené, ale časem se ukázalo, že jsem to měl nalomené, a nakonec jsem musel podstoupit i operaci. Ale to nás neodradilo si turné užít a do vystoupení jsme dali maximum. FORGOTTNI byli výteční společníci. Na poslední zastávce u nás v Šumperku u nás přespávali a já někdy nad ránem zaslechl Medvěda, že objevil u nás kopec s nadmořskou výškou 666 m a že to tam musí navštívit, tak šel. Měl z toho celodenní výlet, protože jsme se s Krustym loučili až někdy odpoledne a Medvěda stále nebylo. (úsměv)

Ve své bohaté historii jste měli příležitost sdílet pódium s nejednou hvězdou nejen metalových výšin, kdo na vás nejvíc zapůsobil? Byl i někdo, kdo vás svým chováním zklamal a otrávil?

Standa: Na mě zapůsobili všichni. (úsměv) Opravdu, tahle setkání mě moc baví. Sleduji jejich práci před koncertem, zvukovky, přípravy atd. A je pak i docela příjemné s hudebníky, které obdivuješ, sdílet jedno pódium, ale i zákulisí. Samozřejmě, že jsme se potkali se spoustou muzikantů na festivalech, ale tam je to trochu jiný, než když jim děláš support na jejich turné. Mám třeba moc rád kapelu OPETH a s Mikaelem jsem se potkal na Brutal Assaultu v baru pro kapely a ťukli jsme si pivkem, Mikael prohodil pár vtípků a byl mi ještě víc sympatický než na pódiu. 
To samé můžu říct o Anneke (ex-THE GATHERING), zářila z ní strašně pozitivní aura, nebo nevím jak to říct, ale člověk vedle ní roztaje. (úsměv)
Rádi vzpomínáme i na čtyřkoncert s německými DIE HAPPY, kde zpívá Marta Jandová. Byli všichni moc milí a nehráli si na žádný hvězdy. V Praze se přišel podívat na koncert i tatínek zpěvačky Petr Janda. Čekal jsem, že bude spíš odměřený, ale opak byl pravdou. Po koncertě jsme v backstage asi hodinu klábosili a Petr nám vyprávěl skvělé zážitky z OLYMPICU, o jejich začátcích a hodně jsme se zasmáli.
Hodně velká zkušenost byla, když jsme hráli support americké kapele EVANESCENCE. Tady se nedalo nic vytknout, vše bylo naprosto dokonale zorganizováno. Měli jsme agenty, kteří se o nás starali, vše nám vysvětli a řídili. Komunikovali vysílačkami a pak, když jsme vyšli na pódium, tak jsem měl pocit, že jsem rockstáár. (úsměv) Po koncertě jsme ještě v backstage prohodili pár vět se zpěvačkou Amy, která byla moc milá a nám bylo moc líto, že nejedeme to turné s nimi celé.
A švédští EUROPE, s kterými jsme odehráli dva koncerty, byli taky moc fajn. Pamatuji si, jak na základce někdy v letech 86-87 holky ze třídy strašně milovaly Joe Tempesta a já teď s ním sdílím pódium a zdravím se s ním v backstage. Uff, to by mě nikdy nenapadlo.
Takže vlastně z těch slavnějších muzikantů mě vyloženě nikdo neutkvěl v paměti, který by mě vyloženě zklamal nebo otrávil. 

Je dobře, že pokud jste mezi hudebníky, jež s DYING PASSION sdíleli pódium, našli své oblíbence, nepřicházíte o iluze a s klidem v duši míříme k další kapitole…

RECENZE

Amplify

  • Nahráno ve studiu Šopa (prosinec 2011 až leden 2012)

Sestava:

  • Stanislav Jelínek – guitar
  • Zuzana Jelínková – vocal
  • Dušan Mikulec – guitar
  • Filip Chudý – bass
  • Pavel Vantuch – keyboard, programming
  • Jan Kylar – drums 

Bandcamp
Facebook
http://www.dyingpassion.com/

Kapitola první: „Secretly“
Kapitola druhá: „Voyage“
Kapitola třetí: „Sweet Disillusions“
Kapitola čtvrtá: „Relief“
Kapitola pátá: „Absorb“
Kapitola šestá: „Amplify“
Kapitola sedmá: „Transient“
Kapitola osmá: „Black Threads“
Kapitola devátá: prémiová 


 


Zveřejněno: 25. 11. 2020
Přečteno:
467 x
Autor: Horaguru | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář