Nejbližší koncerty
  • 25. 06. 2024Black metalová mašina HULDER z USA vyráží na své "VERSES ...
  • 27. 06. 2024CELESTE (FR) + SLAŤ
  • 29. 06. 2024ANTITREND OPEN AIR FESTIVAL 2024: STILLBIRTH (DE) FLESH...
  • 29. 06. 2024ATOMSKI RAT - banda ze Srbska hoblující už 15 let netradi...
  • 03. 07. 2024Busking Párty 2024 #2 Druhá Busking párty bude převážn...
  • 06. 07. 2024Hard Skin (uk)
  • 06. 07. 2024ROCK CAFÉ SOUTHOCK & FAJTFEST PROUDLY PRESENTS: SWORN EN...
  • 10. 07. 2024Jihoafrická grindcore smečka GROINCHURN se po letech vrac...
ETEF 2024 (19.-20. 7. 2024)

8.-12. 8. 2023, Jaroměř – Vojenská pevnost Josefov

V pátek byl plán naprosto jasný. Stihnout ihned první kapelu, kterou byli chalani zpoza kopcov CATASTROFY. Psát o jejich energickém vystoupení a mnoha tanečních kreací je jako nosit dříví do lesa. Nicméně aspoň zmíním, že kapela hraje thrash s lehkou příměsí punku a nic jí není svaté. Je až s podivem, jak si dokážou sami ze sebe i z veškerého hudebního dění kolem sebe dělat nekonečnou prdel, kterou přenáší na pódium a následně i mezi fanoušky. Nebylo tedy nic překvapivého na tom, že se ihned po nutném intru roztočil circle pit, ve kterém se dokonce nacházel jeden cyklista na kole. Ostatní přihlížející, kteří se po předešlém dnu necítili na ranní běhání, aspoň řvali texty ze všech sil. Protože písně CATASTROFY pro Čechy i Slováky za dobu své existence úplně zlidověly. A ti, kteří se náhodou nechytali ani na „Ančine cecky“, zjistili, že i vaření malinového džemu může být opravdu temné. Za mě perfektní ranní rozcvička. (Luma)

Jak člověk stárne, prochází mu ušima spousta muziky a roste počet navštívených akcí, začne si namlouvat, že už všechno viděl a máloco ho překvapí. No pletu se, samozřejmě. Kreativita lidské mysli nezná mezí, jak jsem se přesvědčil páteční dopoledne na vystoupení veselých thrashových zbojníků ze Slovenska – CATASTROFY. Rozjezd circle pitu na bicyklu jsem viděl opravdu prvně, ale abych se rozjíveného Ramba (fakt nekecám, samý sval a šlacha) zastal, produkce bratrů z východu k podobným rozpustilostem přímo vybízela. Některé skladby bavily víc („Jebem vaše idoly“, „Pod pieskovým kopcom“), některé méně („Ančine cecky“, „Krik a beznaděj“), nicméně i díky bezprostřednímu Borisovi jsme se skvěle bavili a set utekl jak voda. (Horaguru)

Jak jsem již zmínil ve středečním reportu, tak plán na dnešní den byl přijít do areálu pevnosti již s první začínající kapelou. Ale po včerejším výživném dnu a únavě vzaly plány za své a první kapelou nebyly slovenští CATASTROFY, ale belgická smečka COFFIN FEEDER, která nekompromisně zasekla do každého tvrdé deathcorové drápy. A pokud se tak nestalo, tak se již těžko dalo utéct z groove mlýnice pod pódiem. Byla to povedená různorodá směska, která čerpala ze studnice extrémního metalu napříč styly. (4horsemen)

„Účastníky zájezdu“ THE CALLOUS DAOBOYS jsem nechápal, protože jednotlivci ze sedmičlenného uskupení si odskočili rovnou z pláže nebo akorát vstali z gauče od televize. Časem se s tím i smířím a snažím se v hlavě srovnat tóny mathcorové kytarové disharmonie s nesourodými zvuky houslí, které doplňovaly neskutečné sekačky (jak to tam mohlo pasovat?) nebo vyplňovaly melodické pasáže, přičemž vokalista v těchto momentech samozřejmě používal civilní polohu hlasu místo řevu a growlu. Jen jsem si na konci nebyl jistý, jestli to bylo tak dobré, nebo nesmyslné. (4horsemen)

S DEMONICAL jsem doposud neměl tu čest (alespoň si nevybavuju) a po doznění posledních tónů musím přiznat, že to byla chyba a moje velká škoda. Šlapavé kousky, sypačky, punkem nakoplé upalováky, vše servírováno s přehledem, umocněné prvotřídním řevem frontmana. Po celou dobu mne pronásledoval pocit dobře známého, ale teprve zdravice pro L. G. Petrova do pekelnýho báru v podobě coveru ENTOMBED zasadila vše do správných souvislostí. Skvělá lekce staré školy švédského death metalu. (Horaguru)

DEMONICAL nemám naposlouchané, ale to vůbec nevadilo, protože v jejich melodické hudbě, byť temnějšího ražení, nebylo nemožné se nezorientovat. Rázný styl švédského death metalu mně kápl do noty a liboval jsem si převážně ve výrazném, chrastivém zvuku basy. Nahuštěný zvuk mně více seděl v melodiích středního tempa, ale ty rychlejší měly slušné výjezdy kytarových sól (anebo i naopak) a vůbec i samotná melodická linka byla čitelná a šlo vnímat (rozdělit), při pěkném ozvučení, všechny nástroje zvlášť. Prostě DEMONICAL příjemně nakopli do dalšího programu. (4horsemen)

Dalšími, kdo se při vypalovaní a ničení rádi baví, jsou bezesporu mosh divočáci INSANITY ALERT. Zpěvák Heavy Kevy svou kadencí chvílemi připomínal kulomet, hecoval, pobíhal, na tabulích v jeho rukou se měnily nápisy, jejichž úlohou bylo bavit, informovat nebo pomoci zpěvu chtivých přítomných. Potěšily skladby „Pact With Satan“, „Confessions Of A Crabman“ (klepýtka byla), „Glorious Thrash“ a především „All Mosh/No Brain“. (Horaguru)

Deathmetalové melodie v podání DEMONICAL přišly vhod, tak proč ne seoddat těm příbuzným z ranku doommetalového. Cíl byl jasný, ze scény Marshall se přesunout do části pevnosti k Obscure pódiu. Zanedlouho svůj set otevřela dámská dánská čtveřice KONVENT. Táhlé melodie, po třídenních různých corových nářezech, přišly velmi vhod. Rozvážné melodie nebyly úplně pomalé, ale trochu si podávaly ruku s kvapnějším tempem. Díky pořádnému hrdelnímu growlu, který nad tím vším rezonoval, měla hudba silnou hrubozrnnou krustu. Prostě dámy za to pořádně uměly vzít. (4horsemen)

Půl druhá odpoledne pro mě byla hodina, kdy jsem se musel opět těžce rozhodovat, na kterou stranu mám zamířit. Na Sea Shepherd rozjížděli svou show ARCHSPIRE, které poslední dobou sjíždím docela často a jak je znám, tak to muselo být opravdu zabijácké. Nicméně mé kroky i přesto vedly na Obscure. Protože právě tam začínal set Švédů SACRAMENTUM. Když se tato kapela objevila jako jedna z prvních na soupisce letošního Brutalu, tak jsem věděl, že tohle musím vidět. Na přelomu tisíciletí jsem je poslouchal opravdu hodně. Někdy kolem roku 2001 se po nich slehla zem, a proto mě zajímalo, jak si kapela poradí s živým vystoupením po tolika letech. SACRAMENTUM zatím nevydali nic aktuálního, proto je v pozadí zdobilo plátno s motivem nejstaršího alba „Far Away From The Sun“. Když muzikanti vlítli na pódium, tak nešlo přehlédnout, že se sestava trochu proměnila. Dokonce si myslím, že baskytaristka a bubeník by mohli být potomci zbylých dvou muzikantů. Ale i přes tyto změny se hrálo stejně jako tenkrát. Zvuk nikterak nevybočoval ze zajetých standardů devadesátých let a ani hudba nebyla hozena do modernějšího hávu. Pro mě příjemný zážitek, ve který jsem už roky ani nedoufal. Ale chápu, že nezasvěceným mohla hudba SACRAMENTUM připadat nezajímavá a archaická. A to i přes gestikulaci zpěváka politého krví. (Luma)

Páteční report bude z mé strany stručný, neboť jsme se ráno a následně od podvečerních hodin věnovali přípravě na koncert. Pořádně jsem viděl pouze dvě kapely, z nichž první – brazilská deathmetalová mašina KRISIUN – předvedla v parném odpoledni velmi solidní výkon. Sypačka jak prase, nekompromisní práce tří bratrů, kteří se vytasili v podstatě průřezem své diskografie. Po chvíli může začít jejich show být trochu monotónní, ale těch zhruba 40 minut okořeněných coverem "Ace of Spades" od MOTÖRHEAD bylo akorát. Solidní náklep. (Opat)

KRISIUN nás čekali na hlavní scéně. Brazilci měli pěkný nástup, ale nějaký povznášející požitek z techničtějšího pojetí death metalu se u mě nedostavil a tak můj vjem z hudby zůstal pouze v takové sledovací rovině, co zajímavého předvedou. A tak ve stejném duchu prolítly ušima starší náklepy „Apocalyptic Victory“ nebo „Combustion Inferno“ shodně s novinkovou skladbou „Necronomical“ z poslední řadovky „Mortem Solis“. Byl to poctivě odehraný koncert, ale tlak, co šel z pódia, nebyl až tak silný, jak jsem čekal. KRISIUN mívají na svých deskách sem tam nějaký cover, tak závěrem potěšila klasika „Ace of Spades“. (4horsemen)

KRISIUN zrají jako víno. Dokonce bych řekl, že začínají být podstatně zajímavější než jejich rodáci ze SEPULTURY. Přišel jsem na to jednoduchou cestou. Na KRISIUN jsem se šel původně jen chvilku mrknout a vydržel jsem celý set až do konce. Té dávky energie a zabijáckého zvuku jsem se nemohl po celou dobu plně nabažit. Když po čtyřiceti minutách skončili, tak mi to bylo i trochu líto, protože nějakých dvacet minut bych klidně ještě zvládnul. (Luma)

S KNOCKED LOOSE jsem to měl naopak, začátek se mi zdál takový vlažný, ale s postupným sledováním hopsajícího okolí jsem se přistihl, že mě ty metalcorové řežby baví. Počáteční nevýraznost byla pryč a s menší ohleduplnosti chodíc kolem zvukařských boud, kde byl stín (již výrazněji pálilo slunce), jsem se zájmem pokukoval a až nakonec jsem se ocitl blíž pódia přikyvující hlavou do řezajícího rytmu. (4horsemen)

Tradice se mají zachovávat, takže opět nabíráme směr areál až kolem 16. hodiny. Já primárně na SATURNUS, kteří vystoupili na Obscure stage za plného slunce, což není pro doom metal ideální prostředí. Ale sympatickým borcům to nebralo elán a odvedli skvělou práci, stejně tak zvukař. Jak jsme se shodli s Corbowem, on se ten doom asi lépe zvučí, tóny jsou čisté, hudba přehledná, ale i tak pochvala, všechno bylo krásně slyšet včetně ideálně hlasitého kopáku a kláves. Na ty hrál pravda chlápek sem tam poněkud jednodušeji, ale ona hudba SATURNUS složitostmi neoplývá. Ale je pěkně poskládaná, po oddychových pomalých a vylidněných partech vždycky přijde ostrý nástup a zdrsnění, zpěv je taky kvalitní a jako kvalitní označuju celý set, který jsem dal… celý. A po posledním songu „Christ Godbye“ jsem se přidal ke skandovanému potlesku, kterým byl početný ansámbl ze Švédska spravedlivě odměněn. (úsměv)

Hodně jsem se těšil na egyptology NILE, které jsem měl to štěstí vidět dva měsíce zpět v Bogotě a tam šlo o asi nejlepší gig, který jsem od čtveřice zažil. Nespoutaná divokost v publiku a naprostá radost i preciznost na stagi, skvělý setlist, zvuk, tehdy to fakt byla naprostá paráda. Tentokrát na Brutalu zůstal seznam skladeb sice téměř nezměněn, zvukově už to ale Američanům tolik nepřálo, zejména v první polovině setu. Navíc v odpudivém vedru si člověk show tolik neužije jako v klubu. Nicméně skladby jako "Kafir!", "Lashed to the Slave Stick", "Sarcophagus" ukončená závěrečnou pasáží z "4th Arra of Dagon" nebo "Black Seeds of Vengeance" mají sílu i v ne úplně dokonalých podmínkách. Zažil jsem už i lepší koncerty NILE, ale stále vysoký nadstandard a neskutečném umu všech zúčastněných není potřeba vést debaty. (Opat)

Dávní egyptští bohové se dočkali svého vzkříšení a skrze nástroje Karla Sanderse a spol. zaútočili a opanovali naše duše. Originální, brutální, technicky dokonalí, co víc dodávat. Fakt už nevím, pokolikáté se účastním tohoto svojského obřadu, ale znovu se cítím povznesený, leč nechápající. V hlavě pořád rezonují výkřiky „Black Seeds Of Vengeance“, „Kafir!“, nebo z poslední řadovky „Long Shadows Of Dread“ a mysl se je snaží rozebrat, prozkoumat a prostudované seskládat do původní formy. Je to běh na dlouhou trať, když uši slyší, ale intelekt lapá po dechu. Jedinou kaňku shledávám ve slabším zvuku, obzvlášť plytký sound bicích zamrzel, vezmeme-li v potaz, kdo za nimi sedí. (Horaguru)

Na egyptology NILE jsem se těšil, a tak jsem si je nemohl nechat ujít – a udělal jsem dobře. Chorobný growl porážel všechny živé a měnil je na prach. Mohutná deathmetalová rotyka „Kafir!“ musela jistojistě přesvědčit, že jeden bůh určitě neexistuje. A tady určitě nebyla potřeba, protože všichni se oddávali obřadům u „Vile Nilotic Rites“ a rychlý prstoklad předváděl Karl Sanders v „In the Name of Amun“. Každou sekundou nekompromisně exceloval přesný bubeník George Kollias a samozřejmě mu patřily závěrečné sypačky „Long Shadows of Dread“ a „Black Seeds of Vengeance“. Brutální nářezy nebyly ledajaké řezničiny, ale poctivě zvládnutelná technická hra, jak je zvykem i na studiových nahrávkách. A celý set samozřejmě dokreslovaly blízkovýchodní egyptské hudební motivy. (4horsemen)

Vrcholem dnešního dne pro mě byli NILE. Tuto kapelu poslouchám snad od jejich prvního alba. Párkrát jsem je i viděl naživo a proto vím, že jejich hudbu může úplně pohřbít zvuk. Jak už se to jednou na Brutalu stalo. Protentokrát to ale vyšlo a NILE nás provedli po březích stejnojmenné řeky, vymetli s námi katakomby a nakonec nás mumifikovali v některé z pyramid. Karl Sanders má chraplák, který by mu mohl závidět kdejaký hudební kanál. Prostě dno dle všeho může být ještě níž, než si člověk myslí. Do toho řezavé sóla kytar, tak jak to u NILE známe a všechna tato brutalita byla korunována kulometnou palbou bicích. Dodneška nechápu, jak někdo může být takový rapl a tohle všechno složit a nakonec nahrát. Za mě byli NILE tou nejlepší kapelou tohoto dne a jednou ze tří nejlepších tohoto ročníku. (Luma)

Další programovou kolizi – CRO-MAGS vs. BORKNAGAR – jsem vyřešil přeběhem zezadu dopředu. Napřed CRO-MAGS, sázka na jistotu a kvalitu, po AGNOSTIC FRONT další legenda NYHC a další super show. Hudebně paráda, většinou pěkně svižně, samozřejmě bylo třeba se taky „zhoupnout“, ale to k tomu patří, opět zvuk za jedna, jediné, co mi přišlo trochu rušivé, byly dlouhé promluvy frontmana mezi songy. Chápu, že HC je angažovaný žánr a že muzikantům o něco jde, ale když je těch keců moc, tak jich je moc… Tak jsem přeběhl a u BORKNAGAR jsem měl podobné pocity jako den předem u ENSLAVED. Podobně laděná muzika a podobné pocity, nějak jsem se do mixu prog, viking a black metalu nedostával. (Johan)

Na BORKNAGAR se objevujeme v druhé půli setu. Hudba disponovala melodickou linkou občas nesoucí spíše blackovější výraz a v jednom případě nastavila i progresivnější rockovou tvář, ale i v tomto případě byla hudba oděná do temnějšího šatu. (4horsemen)

Black medley: Plány byly jasné. Začít brzy a vidět KONVENT. Žel, zůstalo jen u plánů a v areálu jsem jako první viděl BORKNAGAR, kteří mi udělali o něco větší radost než podobní ENSLAVED. Dost jsem se těšil na WIEGEDOOD, ale nějak to nemělo ten správný drive u mne. Naopak DODSRIT příjemně potěšili. Středa byla vůbec ve znamení black metalu. Na nejmenší stagi předvedli energický koncert bez zbytečných póz LAMP OF MURMUUR, což byla jedna z kapel, kvůli kterým jsem přijel. Jejich poslední fošna, zdařilý „At The Heart of Winter“ worship „Saturnian Bloodstorm“, vzbudila řádný rozruch a celkem právem. Chvíli jsem musel zůstat a užít si našince CULT OF FIRE, kteří si dávají záležet nejen na hudbě, ale také atmosféře a kulisách (tímto zdravím Opata :)). Kontroverzní situace obklopila GORGOROTH, ke vlastně nebyl ani jediný původní člen… Konec dne uzavírali ještě MISÞYRMING. (Pavel)

Ze země, kde je lední hokej sportem číslo jedna a která dala světu hudební génie RUSH (nemusím psát, že je to Kanada, že ne?), se přiřítili smrtonoši KATAKLYSM. Jistě sami vlastníte zásuvku se jmény kapel, po kterých doma sáhnete jen opravdu výjimečně, ale koncertně vás dokážou zaujmout. Plně rozumím fandům, pro co všechno mají tuto smečku v oblibě, nemohu si však pomoci, přijde mi, že jdou až příliš na ruku věcem, co spolehlivě fungují. Co ale kapele upřít nelze, je hitový (v rámci žánru) potenciál téměř všech odehraných skladeb, elektrizující atmosféru, výborného frontmana a zvuk, který byl naprosto luxusní a sound takových NILE překonal o třídu. (Horaguru)

KATAKLYSM, to je takový můj oříšek jako včerejší IN FLAMES, takže to s nimi mám obdobně. Poslouchám spíš, když o ně zavadím, takže něco znám, něco neznám, někdy se mi líbí, někdy ne, ale i tak jsem byl na ně zvědavý. Koncert byl rychlý, melodický, nabušený pěknými skladbami, měl švih a byl energicky živelný. Od úvodní až k poslední skladbě měl hřmotnou sílu. Zpěvák Maurizio Iacono v polovině setu představil i nový počin „Goliath“, který byl pěkně kousavý a který v ten den vyšel. Na mé straně byla spokojenost a nová deska možná přibude k jedinému počinu „In the Arms of Devastation“, který mám doma. (4horsemen)

Taktika dát si celý set a dlabat na to, co hraje jinde, se jevila jako správná, po celých SATURNUS jsem dal celé WEIGEDOOD. Nenápadně vypadající trio rozehrálo blackmetalovou performanci disponující uhrančivými pasážemi, které vtáhly do hry a celých 40 minut dokázaly držet mou pozornost. Trochu bych polemizoval s označením melodic black metal – pod tímto termínem si představuju chytlavější a klávesami vyšperkovanou muziku, toho byli Belgičané daleko, ale i bez umělých zvuků dokázali složit působivou muziku a excelentně ji odehrát. (Johan)

Kapely s nálepkou avantgardní metal jsem se trochu bál. A taky to divné bylo. Ale tvrdé kytarové výjezdy ZEAL & ARDOR s občasnými (spíše většími) úlety kamsi do neznáma k divokým ambientním prvkům a různým zvukům anebo naopak k odlehčeným rockovým partům nebyly špatné. Byl to  docela zajímavý slepenec i po vokální stránce, kde se objevily snad všechny hlasové polohy. (4horsemen)

SKINLESS byla jízda jako prase od začátku až do konce. Na muzikantech jde vidět, že jsou za ty roky už nad věcí a snad jediný důvod, proč stále tu mrtvou káru táhnou dál, je čistě jen zábava a radost z hraní. Ve všech skladbách, které ten večer SKINLESS zahráli, byla cítit pohoda a nadšení. To bylo tak nakažlivé, že se tím spousta fanoušků nechala strhnout a vytvořili opravdový vroucí kotel pod pódiem. Zpěvák působil stejně jako celá kapela pohodově a tak je to správné, tak to má být. Opět koncert, na který se vyplatilo jít. (Luma)

Koho naopak i doma protáčím často a rád, jsou jedni z pionýrů smrtícího kovu – OBITUARY. Původně to měla být super rozehřívačka před osobními favority festivalu OVERKILL, leč osud promíchal karty a prosadil floridské bardy do pozice number one. A ať do mne hrom bací, jestli jsem během jejich setu jedinkrát zalitoval absence thrashové legendy. Zvuk pravda nebyl v úvodních válech stoprocentní, jakmile si však všechno sedlo, plně jsem se smrťákovi odevzdal a nechal se vláčet a smýkat v divokém tranzu (myšleno obrazně, samozřejmě (úsměv)). Chlapci si dobře uvědomují, že se jim poslední fošna „Dying Of Everything“ opravdu vydařila a k mé velké radosti z ní zazněly minimálně čtyři kousky – „Barelly Alive“, „The Wrong Time“ (ta si myslím zůstane v playlistu hódně dlouho), „War“ a „Weaponize The Hate“. Přihoďme klasiky „I’m In Pain“, nebo „Slowly We Rot“ a ukažte mi na nějakého nespokojence. Nevěřím! (Horaguru)

Začátek dalšího koncertu, na který jsem se těšil, obstarala instrumentální chrastivá nadupaná skladba „Redneck Stomp“, která všechny rozpumpovala a připravila na další vypalovačku „Sentence Day“ z desky „Obituary“, která navázala plynule ve stejném módu na úvodní hrané intro. Ale v plynulém módu se většinou nenavazovalo. Skoro za každou skladbou se mi zdála neobvykle dlouhá proluka, která narušovala ten správný požitek z hudby. Pořád mi připadalo, že John Tardy něco řešil, možná si teprve v hlavě utvářel playlist… I přesto mi něco říkalo, že to je dobrý koncert, protože vždy, když se ozval bouřlivý rachot další skladby a Tardyho chrapot, tak jsem byl vždy spokojen, jakoby se nic nestalo. Koncert byl poskládán z průřezu tvorby, ale nešlo si nepovšimnout, že se pánové spíše věnovai poslední, za mě výborné, desce „Dying of Everything“. Opět za mě dobrá práce. „Slowly We Rot“ a já asi taky, protože v úvodu kritizují a pak obrátím. (4horsemen)

OBITUARY jsou povinnost. Zatímco v roce 2014 hráli odpoledne, v roce 2016 i letos dostali nejlepší hrací čas. Právem. Tahle mašina si pořád drží skvělou formu, John řve jako zamlada, jeho brácha to jako zamlada mydlí taky, kapela šlape, jen mi trochu překážely poměrně dlouhé přestávky mezi skladbami, během kterých vládlo zvláštní ticho. Dal jsem „větší půlku“ setu (tímto obratem zdravím kamaráda Davida) a rozhodl se doplnit kamarády na NORDJEVEL. Ale vzal jsem to zkratkou přes Octagon, kde to zrovna mydlili LAMP OF MURMUUR; našlapáno, na pódiu zakuklenci a překvapivě zajímavá potemnělá blackovina. Takže jsem dal přednost americké partě před severskou, na níž jsem vyrazil, až když kapucíni dohráli. Stihl jsem asi tři songy NORDJEVEL a ze zadních řad mi jejich vystoupení přišlo v pohodě, kluci ale potom dost nadávali na zvuk, který prý byl vepředu úplně v pr… (Johan)

Do Octagonu jsem přišel o patnáct minut dříve jen proto, abych se vešel na americký projekt LAMP OF MURMUUR. Oznámení tohoto jména na soupisce festivalu mě celkem zaujalo a po poslechu pár ukázek bylo jasné, že je musím vidět a hlavně slyšet i na živo. Ze začátku se muzikanti potýkali s technickými problémy, neb nebyla slyšet druhá kytara. Ale po deseti minutách, což odpovídalo konci první skladby, si kytarista vyměnil nástroj a jelo se zostra a zpříma rovnou do pekla. Hudba LAMP OF MURMUR se příjemně poslouchala, protože byla stejně jako z nahrávek dostatečně rychlá, zároveň malinko melodická a přitom i zajímavě jedovatá. Líbil se mi celkový zvuk a vystupování, které bylo bez jakékoli komunikace s posluchači. Tohle dokonale dotvářelo chladnou a nedosažitelnou atmosféru celého ansáblu. (Luma)

Vzhledem k přípravám jsem nemohl v klidu zhlédnout sypačku NORDJEVEL, která po odchodu Destructhora dorazila jen s jedním kytaristou, a to bývalým bubeníkem MARDUK Larsem Broddessonem. Z toho, co jsem viděl, mohu říci, že to bylo Dominatorem nasypané jako kráva, nicméně druhá kytara přeci jenom chyběla. Ale víc hodnotit nemohu, cloumala mnou nervozita před prvním vystoupením s obměněnou pódiovkou i několika novými skladbami, takže jsem se příliš nesoustředil. Nemám ve zvyku nějak hodnotit vlastní vystoupení, na tomto místě bych chtěl na závěr tedy jen poděkovat za ohromnou podporu, které se nám od vás dostalo, byl to neskutečný zážitek! Palec nahoru, jak jen to jde! (Opat)

Kdo chtěl trsat u drsných samplů, byl nadšený z PERTURBATOR. Muzika s takovou energií, že nezáleží, jestli holdujete elektronické hudbě, nebo jste pouhý „metalák“. Tady to fakt pumpovalo. Stejně jako minule, když to tu roztočil. (Pavel)

Třetí full set – CULT OF FIRE. Před festem mi přišlo, že je škoda, že kapela bude hrát vzadu na Obscure stage, ale nakonec to asi byla dobrá volba, prostor pod pódiem byl zaplněný přesně tak, že se nechalo dýchat, ale zároveň mělo vystoupení skoro klubový rozměr. CULŤÁCI samozřejmě vyzdobili pódium spoustou propriet, ale ty se v celé své kráse objevily, až když byla roztažená opona. Na pódiu nechyběly ani tradiční kobří kóje, v nichž seděli oba kytaristé, ani oltář, nad kterým stál zpěvák, za ním na vyvýšeném praktikáblu bubeník, všichni v maskách. Během celého koncertu nepadlo mezi songy ani slovo, kvartet sázel jen a jen na hudbu, která zněla naprosto úchvatně. Skvělý zvuk, skvělé výkony bubeníka i kytaristů, svým způsobem obřad. Zazněly převážně rychlé songy, dramaturgicky na sebe plynule navazující, vše mělo řád a styl, jediné, co mi občas úplně nesedělo, byl vokál – nikoliv, že by byl špatný, naopak místy bylo i rozumět textům, ale zvuk zpěvu byl občas lehce chrastivý, což bylo nejspíš tím, že mikrofon má Vojta schovaný někde pod kostýmem. Celkově ale super koncert, CULT OF FIRE jsou v současnosti největší českou kapelou. (Johan)

Na Obscure scéně, hodinu před půlnoci, svůj chrám otevřeli CULT OF FIRE, česko-slovenská parta, která vystupuje více v zahraničí než doma. Nenapadá mě slov, jak toto vystoupení popsat. Bouřlivá mystikou opředená hudba s dalekosahajícím atmosférickým nádechem a nádherně buddhisticky připravenou scénou. To se nedá popsat. Jediná rada je vyslechnout si album, a pokud zaujme, tak zajít na koncert. Ale mám tušení, že v mnohých případech to zde bylo i naopak. Jít na koncert a ještě dlouho potom vstřebávat zážitek z něho. Bylo to originální a jedinečné vystoupení a po přehodnocení celého dne nejlepší vystoupení. Dál trochu upozaděny stojí koncerty OBITUARY a KATAKLYSM. (4horsemen)

Pro mne byl vrchol dne a festivalu BELL WITCH a byla to TA kapela, pro kterou jsem si přijel. Nebylo třeba ani hrát více skladeb… Nová „Clandestine Gate“ naprosto stačila, kvalitou i délkou. Jemné pasáže, které nás donutily ani nedýchat, intenzivní údery do bicích, kde kvantita nehrála žádnou roli a tempo, jako by se čas zastavil… Důkaz, že méně je více a dva hudebníci bohatě stačí pro ultimátní zážitek… (Pavel)

BELL WITCH, nebo GORGOROTH? Pro mě snadné rozhodování, GORGOROTH už jsem viděl, BELL WITCH ne, takže vzhůru dolů na Obscure, kde se podobně postižených jedinců srotilo celkem dost. Na pódiu se přesně na čas zjevilo duo muzikantů, jeden se sedmistrunnou baskytarou, druhý za bicími, a spustilo sludge funeral doomovou tryznu. Těžké tóny, repetitivní bicí, tlak a zmar. Do toho civilní basákův zpěv a drsný bubeníkův, i když se slovy pánové celkem šetřili, takže hlavně ta muzika. Půlhodina byla tak akorát, abych si to užil a šel o dům dál, na ty GORGOROTH. Ti zněli naprosto skvěle i s jednou kytarou (bez Infernuse, který byl hospitalizován po napadení fanouškem na festivalu Beyond the Gates), Hoest pobíhal po pódiu s výrazem šílence a ještě stihl předpisově krákorat. Zvuk za jedna, muzika za jedna, přesně takhle by měl vypadat blackmetalový koncert. (Johan)

Reporty:
Brutální abeceda
Warm-up
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota


Zveřejněno: 18. 08. 2023
Přečteno:
1409 x
Autor: Redakce | Další články autora ...

Fotogalerie


Komentáře

Zatím je tu mrtvo. Určitě nejsi bez názoru, tak buď první a přidej svůj komentář