Bez jakéhokoliv většího plánování jsme v areálu josefovské pevnosti byli vždy po dvanácté hodině a středeční program jsme díky pozdějšímu času první kapely stihli skoro od začátku. V ostatní dny se začínalo již v deset třicet, takže příchod vyšel ve dvou případech na konec setu třetí kapely. V jednom případě (pátek) byl plán jít již na první, ale nakonec i tak nebylo kam spěchat. (4horsemen)
První regulérní festivalový den otevřel vydatný déšť, takže po příjezdu volíme s kamarádem variantu přečkání nečasu v jednom (provizorním) občerstvovacím zařízení, kterých v Josefově bylo nespočet. Nakonec vše dobře vychází a my jsme na druhou kapelu DEVOID OF THOUGHT před pódiem hlavní scény. Na začátku setu se spíš rozhlížíme po nejbližším okolí, nicméně parta z Belgie sázela těžké riffy staroškolského výrazu, ale díky modernějšímu ksichtu vyznění kytar se hudba trochu motala v metalcorových vodách. Avšak těžké záhrobní tóny a murmur vokalisty držely smrticí směr. Myslím, že i v tom nečase a blátíčku začal fest dobře. (4horsemen)
A samozřejmě dobře i pokračoval. S ostře řezajícím thrashem nastoupili ANGELUS APATRIDA. Nemám toho od nich moc naposloucháno, ale poslední eponymní album se mi líbí a právě z něho jsem zaregistroval minimálně tři skladby. Dravé a povedené vystoupení mělo solidní kotel a dobrou podporu fans, osobně bych si klidně nechal líbit delší set. (4horsemen)
FIT FOR AN AUTOPSY, sázející tvrdé deathcorové tóny s metalovými riffy, nás drželi v pozornosti přibližně do půle setu. Nakonec jsme se rozhodli prozkoumat areál, ani ne z důvodu, že hudba by nás odradila nebo byla špatná, ale čekali nás ještě jiné kapely. Výběr byl povětšinou těžký a prostě se nedalo jinak než něco vynechat nebo zkrátit. (4horsemen)
Na warm-up party pro mne nebylo nic a kocour doma jistě uvítal společnost o den delší. Brutal Assault tak pro mne začal středou, tedy prvním oficiálním dnem. Rozhodně to nebyl můj favorit, ale určitě jsem se těšil a užil si CHURCH OF MISERY Tatsu Mikamiho s jejich sabbathovským riffováním a basou u kotníku. Nezklamali mne rozhodně TRIBULATION s jejich temnějším pojetím rocku plném energie. Do třetice zmíním HEILUNG, na které se těšila většina a kteří v noci předvedli show/rituál plné kvalitní choreografie, nad kterou se tajil dech. Co se organizace týče, štvaly mne fronty na nabíjení kreditu u náramku a zjištění, že tam není Master 18° nebo jsem ho nikde nenašel... (Pavel)
Vracíme se v době první písně BE´LAKOR a už když jsem se blížil na vyhlídnuté místo, jsem pokyvoval hlavou. Hudba se nesla v houpavém a zároveň atmosférickém duchu, ale i v rychlém tempu a tak nějak mi připadalo, že se BE´LAKOR melodiemi odlišovali od ostatních deathmetalových kapel podobného ražení. Nakonec i vokál s hrubozrnným výrazem byl zpěvnější a spíše takový poetický. Velmi mě australští melodici překvapili, protože zas tak jejich tvorbu nesleduji. (4horsemen)
Do areálu jsme se dostali právě v době, kdy se na pódiu chytali australští BE´LAKOR. Hudbu, kterou hrají, sice neznám nikterak dopodrobna, ale už jsem pár alb slyšel a musím uznat, že mi jejich melodický death metal občas připadá, hlavně ve změnách tempa, tak trochu křečovitý. I proto mě zajímalo, jak si s tímto handicapem chlapi poradí. Je fakt, že zvuk už od začátku nebyl nic moc a i co se skladeb týče, tak výběr taky nebyl zrovna nejšťastnější. Nicméně své věrné fanoušky kapela asi potěšila. Nás ostatní spíše pouze udržela před pódiem z důvodů jednoho z prvních vystoupení festivalu. (Luma)
Ve středu jsme naplánovali přesun do areálu až v odpoledních hodinách, protože dopoledne, jak konstatoval děda Komárek, chcalo a chcalo. Když přestalo a vykouklo slunce, využili jsme služeb místních drožkářů a kolem 16. hodiny dorazili do pevnosti. S rezervou na jedno před koncerty CROWBAR, resp. IMMOLATION. Tyhle dvě pro řadu lidí stejně atraktivní kapely se překrývaly, já začal vzadu na Obscure stage na CROWBAR a rozhodně jsem nelitoval. Parta kolem sympaťáka šediváka K. M. Windsteina drhla svůj tradičně pojatý sludge metal, zatěžkané riffy působily hypnoticky a většina fanoušků se kolébala do rytmu, samozřejmě v oněch monotónních pasážích. Pánové ale dokázali i zrychlit a díky těmto odbočkám vyznělo vystoupení relativně pestře. IMMOLATION jsem taky kus stihl, kapela drtila death metal nejvyšší kvality a měla podobně vřelé ohlasy jako krajané na menším pódiu. (Johan)
Ani nevím, pokolikáté jsem vlastně letos na Brutal Assault vyrazil. Nějaké pauzičky jsem skrz roky měl, občas jsem byl třeba na dva dny a podobně, těžko počítat. Letos jsem to měl opět s milou příležitostí si na festivalu i zahrát, tentokrát s CULT OF FIRE. Sestava se ale jevila velmi zajímavě, tudíž jsme vyrazili do josefovského dějiště už ve středu. Po rychlém vyřízení všech akreditačních náležitostí jsme se přezuli do vyšších bot a vydali jsme se vstříc bahenní lázni, kterou v areálu nadělalo počasí z dnů předcházejících festivalu. Nicméně na samotnou produkci se vyčasilo velmi příjemně, déšť východ Čech opustil a tak areál pomalu vysychal. Oproti předcházejícím zkušenostem mi přišel víc naplněný z hlediska různých stánků, naopak některých pouťových atrakcí ubylo. Místa na sezení kromě tradičních velkoplošných stanů nabízely i seskládané palety, takže člověk občas mohl dát odpočinout těžce oděným nohám. Výběr pokrmů byl opět rozmanitý, pivo zejména radegast a plzeň za podle mě v současné době na festival přijatelné ceny (60 korun za desítku, o pětku víc za plzničku), ti, kdo měli chuť na něco netradičnějšího, si také přišli na své. Lidí bylo od středy randál, už jsem si na takové monster akce trochu odvykl, takže jsem chvíli bojoval se svojí introvertní povahou, na druhou stranu u většiny pódií (o tom níže) se člověk dostal do solidních míst i při příchodu na poslední chvíli. (Opat)
Jako první jsem si v pevnosti dal americké velikány IMMOLATION, které si poslechnu rád pokaždé, jsou sázkou na jistotu. Newyorští borci hráli zejména z poslední vydařené řadovky "Acts of God", skladby z ní vyplnily zhruba polovinu setlistu, jinak zazněly například "Swarm of Terror", "Providence", "Under the Supreme" nebo "Despondent Souls". Zvukově byla čtveřice ošetřena výborně, Rossův vokál opět zabíjel, bohužel se IMMOLATION ale nevyhnuly technické problémy, a tak hned dvakrát museli přerušit show z důvodu výpadku proudu. Ani krátké pauzy ale nebránily deathmetalovému běsnění, i po 35 letech jsou v úžasné formě, takže začátek festu pro mě velice slušný. (Opat)
Na rozdíl od BE´LAKOR, na které jsem šel pouze ze zvědavosti, zda mě dokážou na živo předat něco více než pouze to, co prezentují jejich nahrávky, jsem od IMMOLATION věděl co čekat. Už od prvních tónů bylo jasné, že tady bude vše v naprostém pořádku. Ta tam je doba, kdy kapely velikosti IMMOLATION hrály na Brutalu pouze ve večerních hodinách a lukrativních časech. Nicméně ani odpolední čas a světlo všude kolem nemohly zastavit tento hudební buldozer. Zvuk byl naprosto skvělý a kapela drtila své skladby s razancí tunového bucharu. Muzikanti nikoho nešetřili a odměnou jim za to byl pěkně vroucí kotel před pódiem. Je asi bez debaty, že IMMOLATION už mají své nejslavnější období za sebou a jejich fanouškovská základna se nikterak razantním způsobem nebude navyšovat. Ale stále si drží laťku nesmírně vysoko a právem jim patří nejen můj obdiv. (Luma)
Areál pravděpodobně ještě nebyl vrchovatě zaplněn, ale smrtící záhrobní kombo si určitě nechal ujít málokdo. IMMOLATION svůj set začali úvodní skladbou z posledního počinu „Act of Gods“ a měl jsem tušení, že z tohoto alba se věnovali minimálně do půli svého setu. A byl jsem tomu rád, protože vystoupení mě bavilo, protože je fajn, když se kapely nevyhýbají novinkovým věcem. Samozřejmě byly i letité songy jako „Despondent Souls“. Ke konci setu byl menší problém s proudem, který však nezkazil dojem z perfektní produkce. (4horsemen)
Na letošní Brutálek jsem vyrážel v o dost veselejším rozpoložení, neb tentokrát nedošlo k podcenění situace, dovolená byla zavčasu nahlášena a odpadlo tak pendlování mezi prací a josefovskou pevností. K menšímu zdržení pravda i tak došlo, nicméně největší tahák středečního dne, tuzemské božstvo FORGOTTEN SILENCE, stihnuto bylo a to je hlavní. Čtveřici (ne, nemýlím se v počtech, klávesák Marty nebyl přítomen) byla přidělena scéna na Octagonu a třebaže se jedná o prostory skromnější, pro potřeby FS se vyjevily jako skvěle padnoucí. Pranic nevadilo pražící slunko, muzikanti v čele s pařmenkou Andreou znovu předvedli parádní výkon a myslím, že jsem nebyl jediný, komu ani za mák nevadilo kompletní přehrání novinkového „Vemork Konstrukt“ na úkor pecek staršího data. Těžko jsem si mohl představit lepší vstup do festivalu, pecka! (Horaguru)
Na nejmenším pódiu se po 17. hodině srovnali neúplní FORGOTTEN SILENCE, kteří dorazili bez klávesáka, jehož party jely ze záznamu. FORGOTTNI stihli přehrát celé nové album „Vemork Konstrukt“, na další song žel nezbýval čas, ale i těch cca 40 minut bylo vrchovatě naplněno originální muzikou. Dobře naladěná Andrea házela úsměvy, ale když bylo třeba, zpřísnila výraz i hlas. Sem tam zapojil hlasivky i Krusty, ale zpěv je hlavně doménou dámy, pánové se musí soustředit na nástroje, kterým nedávají vydechnout. Kvalitní koncert, ale absence klávesáka trochu škodila, přece jen když se tolik zvuků line z playbacku, je to na pohled trochu zvláštní. (Johan)
Když se ozvala melodie od Ennia Morriconeho z filmu „The Good, The Bad And The Ugly“, tak jsem byl jak ve snu. Mně to stačilo. (úsměv) AGNOSTIC FRONT rozjeli show ve velkém stylu a to hned instrumentální rašplí „AF Stomp“ z posledního alba „Get Loud!“, za níž následovala hoblovačka „The Eliminator“ ze začínajících osmdesátých let. Řvoun Roger Miret a kytarista Vinnie Stigma (a spol.) okamžitě nakopli a rozpumpovali veškeré fans. A v tom nabroušeně newyorském stylu se jelo dál. Pánové sázeli jeden hit za druhým. Hopsavý „Dead to Me“ střídal novější rychlou a pěkně punkovou skladbu „Only in America“ anebo rachotivě zpěvný „Old New York“. Pro velkou hardcorovou rodinu zazněl „For My Family“ i letitý provokativní „Police State“. Hopsavě a zábavně to rychle uteklo jako samotný „Blitzkrieg Bop“ od RAMONES. (4horsemen)
Nemůžu napsat, že jsem, kdo ví jakým fanouškem NYHC scény, nebo třeba kapel, které hrají tento hudební styl. Doma si je pustím jen minimálně, ale když některá z těchto legend hraje na živo, jdu omrknout a dokonce i tuším, jak to asi bude vypadat. Nejinak tomu bylo i tentokrát při vystoupení AGNOSTIC FRONT. Protože nejsem vyloženě cílová skupina posluchačů, tak jsem zůstal kousek vzadu, odkud jsem měl dobrý přehled o tom, co se děje na pódiu. AGNOSTICI byli jako vždy dostatečně hopsaví a plni pozitivní energie, tak, jak už jsme u jejich vystoupení zvyklí. Někdy mi sice připadalo, že nemají úplný tah na bránu, ale pokaždé z toho dokázali celkem hezky vybruslit v podobě „změny“ tempa, nebo příjemnějším hrábnutím do strun. Většina lidí, kteří na kapelu přišli, odcházela naprosto spokojena. Aby taky ne, když dostali všechno to, co New York hardcore definuje. (Luma)
Bury nás svým nedávným reportem naladil na HC legendy AGNOSTIC FRONT, proto následoval rychlý přesun k hlavním pódiím a zachycení alespoň závěrečných pár kousků. A docela se zadařilo, bylo zachyceno nejen Stigmovo cestování davem, ale i rozlučkový cover RAMONES „Blitzkrieg Bop“, jehož na znalosti angličtiny nenáročný refrén jsem si zaječel rád a s chutí taky. (Horaguru)
Letecký přesun na AGNOSTIC FRONT a kontrola, zda to chlapům stále tak valí – valí. Lidi křepčili a muzikanti si to taky hezky užívali. Ale nelze stíhat vše, ani delší úsek TRIBULATION, kteří mi do uší nelezli a do očí taky ne. Gothic metal, kterému chybí aura a kvalitní zpěvák, takový jsem měl z chvilky u Obscure stage pocit. (Johan)
Stoprocentně pozitivní dojmy nezanechali ani HEAVING EARTH. Byl jsem zvědavý, jak zní kapela na živo, protože z poslední desky mě úplně lapit nedokázala, resp. dokázal jsem ocenit skvělé muzikantské výkony, ale chyběly mi nějaké záchytné body. Koncert se ale zpočátku těžce nepovedl zvukaři, a ač si mohli pánové zlámat prsty, nebylo slyšet, co hrají, kytary byly utopené pod vrstvou bicích a vokálem. Sepp samozřejmě odvedl skvělý výkon, bubeník Giulio Galati dorazivší z Itálie rovněž, postupně se zvuk trochu vylepšil, ale k parádě měl daleko. Překvapením bylo angažování Otuse, který se staral o ruchové mezihry mezi skladbami, dobrý nápad, jak vyplnit prázdná místa. (Johan)
Krátké občerstvení bylo po cestě nutné, následovala první návštěva Octagon stage a tuzemského zástupce HEAVING EARTH. Pražané loni vydali nadupaný počin "Darkness of God", hrálo se tedy převážně z něj. Nad ekvilibristikou všech zúčastněných muzikantů zůstává rozum stát, kromě vydatného preludování si ale HEAVING EARTH hrají i s atmosférou, k čemuž pomáhala i samply obstarávající zahalená postava. Pokud jsem dobře zahlédl, šlo o Otuse (ex-MINORITY SOUND). Zpočátku byl zvuk poměrně bez šťávy, kytary neprolézaly dobře ven, postupem času se situace zlepšila a i když k ideálu měl sound na Octagonu daleko, šlo o velmi vydařené vystoupení. Za bicími s HEAVING EARTH opět seděl Ital Giulio Galati (HIDEOUS DIVINITY ad.), aneb, jak jej vokalista Sepp uvedl, batterista del Inferno. Nasypal to tam vskutku precizně, stejně jako celá kapela. (Opat)
Chtělo to trochu změnu a tak se jdeme podívat na Octagon scénu na HEAVING EARTH. Narváno k prasknutí a tak ustupujeme zpět a zůstáváme na „Zelené louce“ na chvíli odpočinku s tím, že pak koukneme vedle na Obscure, kde zvučili LIONHEART, kolegové AF, ale tentokrát ze západního pobřeží, z Kalifornie. Takže změna se nekonala a jelo se opět řízné hardcore a tak nějak jsem si říkal, že mě to baví o trochu více, možná i kvůli metalovějšímu zvuku. V půli setu otáčíme a míříme opět na hlavní scénu. (4horsemen)
Po hardcoreových legendách AGNOSTIC FRONT se v plánovacím kalendáři přihlásily tentokráte legendy thrashové, kterými nebyl nikdo jiný než západní sousedé SODOM – a znovu se potvrdilo, že věk je jenom číslo. Tomovi Angelripperovi to v krku pořád drhne jako za mlada a jeho navrátivší se souputník Frank Blackfire řádil jak černá ruka a vystoupení si užíval asi nejvíc z kapely. Co mně kazilo zážitek z koncertu, byl nevýrazný a docela tichý zvuk. Je pravda, že jsme stáli lehce bokem, ale to při později zhlédnutých setech též a vše probíhalo k naprosté spokojenosti. Další malou kaňkou vidím zařazení písně „Caligula“, kde si myslím, že by kapela ve své kartotéce našla desítky kvalitnějších kousků, ale to už spíš brouzdáme v mělčinách hudebního vkusu toho kterého jedince. Jinak velká radost. (Horaguru)
SODOM svůj set rozjeli rázně a svižně, jinak bych to ani nečekal, ale jejich vystoupení mi u počátečních písní připadalo nějaké mdlé. Možná to bylo tišším zvukem, který míň vynikl, ale spíš bych se přiklonil k variantě, že prolítla novější tvorba a poslední dobou jsem německé thrashery moc nevyhledával, i když chytlavý popěvek „Sodom & Gomorrah“ není možné si nezapamatovat. Nicméně jsem se chytl někde v polovině u prověřených skladeb „Better Off Dead“, „Sodomy and Lust“, trochu mladší s řádnou kadencí „M-16“ a samozřejmě kultovních „Agent Orange“ a „Bombenhagel“, která vše završila. Vystoupení dobré, ale měl jsem tam svoje ale. (4horsemen)
Na SODOM si zajdu vždycky rád. Parta kolem Toma Angelrippera je dle mého stvořena k tomu, aby válcovala světová pódia do konce světa. Navíc nevím proč, ale tihle cápci mi jsou fakt sympatičtí. A nejinak tomu bylo i tentokrát. Borci do nás svou hudbu hrnuli horem dolem, rozdávali úsměvy a já jim to všechno věřil. Navíc jsem nebyl dle ohlasů všude kolem sám. I přesto, že do provozní teploty se muzikanti museli nejprve dostat. Ale to byla jen otázka prvních dvou skladeb. Pak už vše šlapalo jako dobře namazaný stroj. Nevím, co bych k vystoupení SODOM ještě dodal. Prostě profesionální přístup a radost z hudby i přesto, že už to trvá přes čtyřicet let. (Luma)
Kdysi jsme na thrashmetalovou legendu SODOM čekali asi do tří do rána, což už bych neopakoval, ale když dostali Tom a spol. hrací čas od 19.40, volba byla jasná. Šel jsem je spíš na chvíli okouknout, ale nakonec jsem vydržel až do konce. Radost, s kterou pánové přehrávali své fláky, byla nakažlivá, dobře se bavili nejen muzikanti (jeden z kytaristů v triku MASTER´S HAMMER), ale hlavně fanoušci, kteří rozjeli i nějaká kolečka a hlavně na hity „Sodomy and Lust“ nebo „Agent Orange“ hulákali s kapelou i texty. Úplný konec patřil melodii z německé hymny, se kterou se pánové s úsměvy odporoučeli. (Johan)
Po HEAVING EARTH jsem ještě chvíli v Octagonu zůstal, neboť to tam po domácí družině rozbalili Němci/Španělé SIJJIN s jejich nadupaným thrash/deathem. Loni v pražském Underdogs' to nasypali slušně a i na Brutalu se jim zadařilo, trojice to tam jebala hlava nehlava, i zvukově dopadli o něco lépe než předchozí banda. Naživo mi vždy přijdou o něco thrashovější než z desky, která za mě zní trochu víc do deathu, ale sype to výborně. Samozřejmě se hrálo ze zatím jediné desky "Sumerian Promises" a taková skladba "Those Who Wait to Enter" jako by byla předzvěstí následující show na Obscure stage, neboť je hodně MORBIDANGELOVSKY laděná. (Opat)
I AM MORBID, to jsou samozřejmě David Vincent s Petem Sandovalem hrající ty největší skvosty z diskografie MORBID ANGEL. Tentokrát kytaristu Billa Hudsona namísto Kellyho McLauchlina doplnil Richie Brown (MINDSCAR) a show měla být zaměřena zejména na album "Covenant", které letos slaví tři dekády existence. Bylo tedy trochu překvapením, když I AM MORBID rozjeli set s "Immortal Rites" z debutu "Altars of Madness" a následovaly "Fall from Grace" a "Blessed are the Sick". Nicméně bylo to úplně jedno, protože od začátku morbidní andělíček naprosto devastoval. Nutno říct, že už pražský koncert ve Futuru byl fantastický, ale tohle zabíjelo ještě víc. Sandoval mi přišel ve výtečné formě, Vincentův vokál jakbysmet, celé to šlapalo jak hodinky a takovýhle sound prostě ve Futuru neuděláte. Po třech zmíněných peckách už nastal čas pro "Covenant" - "Rapture", "Pain Divine", "Vengeance is Mine", "Lions Den", palba za palbou a ačkoli Vincenta podezírám, že si občas na pódiu přidal basu, zvuk byl prostě famózní. Ještě víc ale drtil po kytarovém sólíčku, kdy se I AM MORBID vytasili s "Dominate" a "Where the Slime Live". Neměl jsem slov, jenom jsem hrozil a užíval si každý tón a slovo, nebylo o čem... jsou to vítězové! Následně se vrátili k narozeninovému dítku s rychtou "Blood on my Hands", hymnickou "God of Emptiness" (ty Vincentovy čisté vokály, to je vždy naprostý vrchol, nezaměnitelný hlas) a závěrečnou "World of Shit (The Promised Land)", kterou lídr také okořenil nějakými těmi čistými zpěvy. Dámy a pánové, pro mě šlo o vrchol středečního večera, a to měli I AM MORBID velkou konkurenci v MESHUGGAH. Tohle ale bylo naprosto precizní. (Opat)
Kolem HEAVEN SHALL BURN jsme v podstatě jen zpomalili při procházení, a i když jsem tvorbou Němců nezasažen, vizuál v podobě přidaných světel a plamenů, nebo silný a přitom čistý zvuk, jsem ocenit musel. (Horaguru)
Zkusil jsem se dostat do Octagonu na norské blackmetalisty MORK, ale získat místo s dobrým výhledem a zvukem bylo bez šance, takže rovnou přechod na hlavní scénu a švédské matematiky MESHUGGAH. Na ty jsem měl jen slova chvály už před lety na stejném místě a tentokrát to snad bylo ještě lepší. Sedmdesát minut naprosté hudební preciznosti, fantastického zvuku, ale hlavně – opět ta světelná show, ta mě u Švédů vždycky dostane. Každý úder je nějakým způsobem ozvláštněn, synchronizace nesmírná, tohle je prostě stoprocentní záležitost. Oproti předchozí show na Brutalu (2019) mají MESHUGGAH na kontě stále ještě čerstvou "Immutable", zazněly tedy samozřejmě nějaké věci z ní, ale dostalo se i na "Pravus", "Rational Gaze", "Demiurge" nebo dvojblok "In Death - is Life" & "- is Death". A přeci jenom už to taky nejsou mladíci, šedovousy po pódiu jen plály, a přesto to tam sypou o tolik líp než všechny ty možné djentové hvězdičky. Tohle je základ, naprostá paráda! (Opat)
MESHUGGAH moc nevyhledávám, avšak jejich koncert mě chytl od prvních disonantních tónů a riffů. Byla to hudební masa a kulometná palba zároveň. Složité rytmy s ještě složitějším kytarovým prstokladem doplňovala hrubá basová rašple. Osobně se v jejich technické až djentové hudbě těžko orientuji, ale vím, že úvod obstaral song „Broken Cog“ z posledního alba „Immutable“ anebo v půli se objevilo intro „Mind's Mirrors“ s dvojicí starších songů „In Death - Is Life“ a „In Death - Is Death“. Koncert jak po hudební stránce, tak po stránce různých světelných efektů byl velice dobrý, ale tak nějak zůstanu na svém písečku a do žádných větších akcí se nebudu pouštět. Ale pokud někde na tyto šílence natrefím na festivalu, tak bych i zašel. (4horsemen)
MORK jsem žel probendil a prokecal, což mě pak trochu mrzelo, protože kamarádi koncert chválili, na GRAVE MIASMA už jsem vyrazil a opět láteřil nad prací zvukaře. První song – totální zmatek, kytary nikde, zpěv vytažený. Druhý song – vše naopak, kytary nahlas, zpěv zpočátku nikde. Postupně se to srovnalo, ale že by mě GRAVE MIASMA dokázali dostat na svou stranu, to říci nemůžu. Jejich death metal je sice správně prašivý, ale když nepřeje zvukař, je to problém. (Johan)
Do Octagonu jsem se dostal právě v čas na začátek vystoupení GRAVE MIASMA. Nebylo tam ani tak plno jako tomu bylo v jiných případech. Nejspíš za to mohlo vystoupení MESHUGGAH na vedlejším pódiu. Ale i tak byl malý prostor před pódiem celý zaplněn. Od GRAVE MIASMA jsem dostal přesně to, co jsem čekal. Poctivý, zemitý a především ve středních tempech se valící death metal. Bylo dobře, že pořadatelé tuto kapelu umístili na malé pódium, protože mi přišlo, že skupina je zvyklá spíše na ještě menší jeviště někde v klubu. Nicméně i přes trochu kostrbatou komunikaci směrem k posluchačům a tlumený zvuk jsem byl s jejich setem celkem spokojený a vydržel až do konce. (Luma)
Na skok na Obscure stage na americké blázny CONVERGE, kteří měli hodně dobrý zvuk, ale po MESHU mě to prostě nějak nebralo a nikdy jsem nebyl velký fanda. Nicméně hudebně nadupaná věc, hodně impulsivní, ale ten vyřvávaný vokál mě prostě nebere. Po krátké pauze v hodně chladném počasí jsme se tak vydali na legendu POSSESSED, která se zaměřila zejména na osmdesátkové fláky, nepovšimnuto ale nezůstalo i poslední zdařilé album "Revelations of Oblivion". Únava už dělala své, dali jsme něco málo přes půl setu, ale Američanům to sypalo velmi slušně, Jeff byl v dobré náladě. Sice vokálně už to taková paráda není, ale jako celek mě to bavilo. Žánr ovlivňující palby typu "Fallen Angel", "Pentagram", "Tribulation", "Beyond the Gates" nebo "The Exorcist" nechyběly, uctívači téměř čtyři dekády starých skvostů si přišli na své. Zvukově také v pořádku, zatím kromě občasných neduhů v Octagonu v tomto ohledu vynikající práce. Uvidíme, co přinesou dny příští, středeční dojmy jsem si zapsal hned v následujícím dopoledni. (Opat)
Vrcholem středečního programu pro mě byli POSSESSED. Sil sice ubývalo, citelně se ochladilo, ale jejich muzika dokázala fanoušky pěkně rozehřát. Čtyřicet let od založení je Jeff Becerra i přes zdravotní potíže na svém místě, nějaký čas už žel na vozíku, letos navíc s pirátskou páskou přes oko, ale pořád je na něm vidět, jak si koncertování užívá. Kapela kolem něj šlapala jako správně namazaný stroj a valila směsku thrash a death metalu, která ani po těch čtyřiceti letech nepůsobila vyčpělým dojmem. (Johan)
Jeff Becerra je pojem a jako průkopníka death metalu s kapelou POSSESSED by byl hřích vynechat v seznamu dnešních koncertů. A taky to byla neskutečná řežba. Thrashová jízda se smrtelnou palbou obalená do černoty. Byla to brutální koláž dvou legendárních průkopnických alb a samozřejmě se nezapomnělo ani na to poslední „Revelations of Oblivion“, přičemž úvodní skladba tohoto alba „No More Room in Hell“ otevřela tento parádní nářez. Následné letité záhrobní kusy jako „Beyond the Gates“ a třeba „The Exorcist“ hýbaly nejen temnými silami, ale i davem všech posedlých touto hudbou. Závěrem nemohl chybět kultovní a smrtelně chorobný „Death Metal“. Byl to vrchol noci a dnešního dne zároveň. A trochu ve stínu zůstaly koncerty AGNOSTIC FRONT a MESHUGGAH. (4horsemen)
Reporty:
Brutální abeceda
Warm-up
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
