Mé sobotní kroky vedly patnáct minut po dvanácté na Angličany ITHACA. Tuto skupinu jsem měl v povědomí pouze z několika málo poslechů. V podstatě ani nejsem cílová skupina, pro kterou je tato hudba tvořena. Nicméně doma mi hudba ITHACY připadala celkem zajímavá, a proto jsem to šel prověřit přímo před pódium. Po prvních tónech mi však bylo jasné, že tady jsem naprosto špatně. Zpěvačka zprvu zpívala dost falešně. Jak čistým vokálem, tak řevem. Tohle mě ale neodradí. Vždy zpěvákům dávám aspoň tři skladby, protože mi je jasné, že přijít na velké pódium a vystřihnout vše ihned čistě dokáže pouze hrstka vyvolených. A má teorie se u třetí skladby opět potvrdila. Zpěv byl od té doby celkem v klidu, ale mému uchu to celé nějak neladilo. Na obranu kapely musím napsat, že skladby hrála s přehledem a dole ji podporovalo celkem dost posluchačů. (Luma)
Poslední brutální den bylo od rána docela horko, v odpoledních hodinách již pořádné vedro. Do Josefova přijíždíme v době, kdy měl být na pódiu kytarista Rohan Stevenson s instrumentálním projektem I BUILT THE SKY, ale protože jsme od rána ještě nejedli, tak si dáváme oběd, abychom nemuseli koukat na cenovou divočinu uvnitř pevnosti (to nás stejně neminulo). Do areálu přicházíme ke konci produkce britských metalcorových ITHACA, jejichž vokalistka v řízných posledních skladbách stihla vystřídat jak tvrdý štěkavě corový hlas, mluvené slovo i zpěvný vokál. (4horsemen)
Rockovou vzpruhou po tvrděmetalovém maratonu předchozích dní byli australští CALIGULA'S HORSE. Klidnější vody střídaly ty v ostřejším rázu a nabroušenou rytmiku doplňoval atmosférický podkres kytary, která dokázala kouzlit nádherné melodie. V klidnějších polohách se střídmým civilním hlasem si do toho všeho burácela zajímavá linka basy. Burácivý byl i závěr vystoupení, kdy poslední dvě, tři písně dostaly metalový ksicht. Pravděpodobně si budu muset kapelu v budoucnu vyhlídnout. (4horsemen)
GATECREEPER byl úplný opak předchozí kapely. Byl to temný staroškolský, ale řádně zahuštěný death metal, v kterém se prozíravě objevovaly velmi zajímavé kytarové melodie. Do masivního zvuku smrticího komba patří hrdelní řev, ale tentokrát to vokalista občas tahal až někde s paty. (4horsemen)
Jestli jsem šel na ITHACU ze zvědavosti, tak na GATECREEPER jsem dorazil s naprostým přesvědčením o kvalitě letitých songů. Pár kamarádů se mi smálo, že jdu na archaickou záležitost, ale když jsem je dotáhnul před pódium, tak pouze zůstali spokojeně stát a poslouchat. GATECREEPER si drhli skladby staroškolským stylem death metalu a všichni přítomní jim zobali z ruky. Borci vypadali, že jsou naprosto nad věcí a naládovali do nás skladby jako „Sweltering Madness“ „Starved“ nebo „Flamethrower“. (Luma)
Protože už je velké horko, ustupujeme od hlavní scény na otevřeném prostranství pryč. Nejprve volíme variantu úkrytu v kobce před menším pódiem Octagon, ale po chvíli se rozhodujeme přece jen pobýt venku, přičemž se pohodlně usadíme na paletové lavici na Zelené louce a to tak, abychom pěkně viděli na Obscure pódium. A o pitný režim bylo postaráno taky, neboť jeden stánek jsme měli pár kroků před sebou a druhý za námi asi ve stejné vzdálenosti. A takto jsme vydrželi až do večerních hodin, kdy jsme se vrátili na NAPALM DEATH. (4horsemen)
Vlastně ihned nás upoutaly klidné rockové melodie francouzských HYPNO5E, přičemž na hladině klidného moře se těmto naladotvůrcům pěkně vyjímala jejich mateřština. Stihli jsme pouze konec produkce, takže nemůžu soudit více, ale to, co jsem slyšel, bylo fajn. (4horsemen)
Po poslední skladbě GATECREEPER jsem se plynule přesunul k vedlejšímu Sea Shepherd, na kterém už byli nachystaní finští melodici OMNIUM GATHERUM. Poslední přínos do jejich diskografie nesoucí název „Origin“ mému uchu docela lahodí a musím říct, že jsem udělal dobře, že jsem na tuto kapelu zůstal. Po předešlých dnech plných death a black metalu mi melodie v podání OMNIUM GATHERUM udělaly opravdu dobře. Navíc skvěle zvoleným otvírákem v podobě skladby „Paragon“ si mě ihned naklonili na svoji stranu. Muzikantům to i po těch letech opravdu hraje a i přesto, že stojím na nohou v podstatě nepřetržitě už čtvrtý den, jsem vydržel na celý set. Krásná práce pánů ze země tisíců jezer. (Luma)
HYPNOS měl být původně na Octagonu, ale pořadatelé jej přesunuli za odpadnuvší MANTAR na Obscure, což mi přišlo vhod. Naposled jsem je viděl rok zpět ve Volyni, ale tentokrát jsem nebyl u pódia, a to snad poprvé, a v klidu si divokou jízdu kapely vychutnával opodál. Koncert byl velmi povedený, taky nic jiného jsem nečekal. Opět platilo otřepané „ti snad ani nemůžou zklamat“. Již zajetá výborná skladba „The Whitecrow“ se objevila ze začátku setu a v průběhu mezi ostatními songy mocně zapůsobil novinkový „Deathbirth“, který jsem slyšel vůbec poprvé. Závěr koncertu již klasicky obstaral jeden z prvních a zároveň úspěšných songů kapely „In Blood We Trust“. HYPNOS nezklamal. (4horsemen)
Připadalo mi, že vedlejší scéna mě bavila díky rozličným skokům do odlišných žánrů více. Opět se éterem nesly volnější melodie, tak akorát k odpolední siestě. Pohodové rockové instrumentální těleso z britských ostrovů MAYBESHEWILL naservírovalo melancholické až přemýšlivé melodie, které přinutily oči vždy otevřít, když se přehnala kytarová smršť. Většinou se však koncert nesl v klidnějších potemnělých vodách, za které by se nemusely stydět ani úspěšné doommetalové kapely. Závěr obstaral epický song se zajímavým post-apokalyptickým vzezřením. Velmi příjemná emotivní hudba a povedené koncertní vystoupení. Pro mě to byl jeden z vrcholu dne. A opět se budu muset po hudbě poohlídnout. (4horsemen)
Brutal pro mě byl letos skvělý v tom, že v dopoledním programu jsem neměl nějaké favority, proto jsem mohl alespoň pár hodin navíc vždy odpočinout a neploužit se následně na noční kapely jako smrtka. I v sobotu jsem do areálu dorazil po čtvrté odpolední, abych stihl britské řezníky ANAAL NATHRAKH. Nová tvorba dvojice V.I.T.R.I.O.L./Irrumator jde mimo mě, ale staré fláky miluju. Mick Kenney alias Irrumator nedorazil, Davea Hunta za mikrofonem doprovázeli čtyři live-členové a odehráli to rozhodně se ctí. V.I.T.R.I.O.L. to odzpíval, jak mohl, sice to chvílemi vázlo jak v řevu, tak v čistých vokálech, ale jako celek to znělo dobře. Nutno říct, že i naživo byl nesmírně patrný rozdíl mezi novými a starými skladbami. Jakmile se borci vytasili s "Between the Shit and Piss We Are Born", "In the Constellation of the Black Widow" nebo "Submission is for the Weak", šlo o úplně jinou palbu, než v případě novějších věcí. Skladbu "Forward!" z předposlední desky si s kapelou zazpíval i jeden z fanoušků, který se dostal na pódium. Jako celek velmi dobré, energické vystoupení, Hunt je sympaťák a navíc se tento den na stagi neobjevil naposled. (Opat)
Když jsem doma už po několikáté sjížděl album „Endarkenment“, tak jsem tak nějak tušil, že to na živo asi nebude úplně taková jízda. Domněnka je sice dobrá věc, ale co nevím jistě, tomu nevěřím. Proto jsem vyrazil omrknout vystoupení ANAAL NATHRAKH. Žel satan domněnka se stala skutečností a celý set těchto borců se nesl v duchu špatného zvuku a celkové nudy. Mnohdy jsem ani nepoznal, kterou skladbu právě hrají. Pro mě zklamání, se kterým jsem tak nějak počítal. (Luma)
16. hodina se zatím osvědčila, takže jsme zase do uvedeného času nabírali síly, cpali se pizzou a popíjeli pivko na intru. pak taxi a hurá do víru posledního dne. Cestou na základnu jsme míjeli kotel na INFECTED RAIN, jejichž produkce jde úplně mimo mě, cílil jsem na SUICIDAL ANGELS, zatímco kluci na ANAAL NATHRAKH. Trochu jsem koketoval s myšlenkou, že si zahraju na přeběhlíka, ale nakonec jsem zůstal věrný SUICIDAL ANGELS, kteří drtili klasický thrash, jehož letos na Brutalu v lepších hracích časech až tolik nebylo. Řekové chvílemi připomínali např. KREATOR, vařili z klasických žánrových ingrediencí, ale vystoupení mělo spád a bavilo. Podobně prý bavili ANAAL NATHRAKH – když Corbow popisoval, co se na jejich koncertu dělo, mrzelo mě, že jsem tam nebyl. (Johan)
Další náloží přispěli SUICIDAL ANGELS. Řekové energický set otevřeli nadupaným nášlehem „Endless War“ z pár let staré, zatím poslední desky „Years of Aggression“. Hudba měla švih, bylo znát, že to nesekali páté přes deváté a ve skladbách se objevovaly i rozvážné části jako u „Bloody Ground“. Hudba však stála na pořádných thrashových kytarových riffech, které byly postaveny na husté basové lince, která někdy povylezla ven. Celý set, až na pár skladeb, byl předváděčkou zmiňovaného alba. Dobrý koncert zakončili agresivní bombou „Capital of War“. (4horsemen)
Progresivnější vody válcovaly nabušené ostré metalové kapely. Tentokrát se přece jen do čistoty rockového světa dostala tvrdost, ale ne kdovíjaká. Udělat jednoduchou a rychlou skladbu dovede kdejaká kapela, ale našťouchat do krásných melodických a jemných tónů jakousi roztěkanost a špinavost a to tak, aby skladba nevybočila ze svých libozvučných linek, je kumšt. A tyto emoce předváděli další naladotvůrci THE OCEAN. Rockové melodie, ať už v pomalém nebo rychlém tempu, doprovázela jakási sludge nadřazenost, Po vokální stránce to bylo obdobné. Volnější, poetický zpěv přeskakoval do nervy drásajícího řevu, načež se to náhle vše obrátilo do naléhavého emocionálního vokálu. Opět jedna z kapel, která překvapila. (4horsemen)
Pauza na občerstvení a jde se na věc. Pro mnohé jedna z nejočekávanějších kapel letošního Brutalu, u které nikdy není jisté, jestli nakonec dorazí. Dorazili a byla to až nečekaná paráda. Řeč je samozřejmě o death metalových satanáších DEICIDE, kteří přivezli speciální set k 31 let staré klasice "Legion". Tu přehráli celou a navázali dalšími skladbami zejména z devadesátek, mimo ně se v šestnáctizářezovém setlistu objevily jen "Scars of the Crucifix" a "Homage for Satan". Glen Benton byl zlej, jak zákon káže, mezi skladbama neřekl téměř nic, což by mělo být pro metalové koncerty pravidlem. Kytarista Kevin Quirion držel po celý set stejný nekompromisní výraz, jeho kolega Taylor Nordberg vypadal zle zejména při backing vokálech, za bicími to tam sypal s absolutním přehledem Steve Asheim, jediný, kdo s Bentonem vydržel po celé ty roky. Zvuk byl naprosto, ale naprosto precizní, kapitolou samou pro sebe je pak Bentonův vokál, který zejména v hloubkách má enormní sílu. Čekal jsem hodně, ale tohle to ještě překonalo, rozhodně jeden z nejnamrdanějších koncertů Brutalu. Famózní záležitost! (Opat)
O DEICIDE kolují vtipy, že sice kapela existuje, ale nikdo ji neviděl, protože pokaždé, když tu měli hrát, něco se nepovedlo. Kapela si zahrála na hlavním pódiu a představila nám kvalitní death metal. No a hlavně jsme je naživo konečně viděli… (Pavel)
Ha, DEICIDE. Asi nejčastěji skloňované jméno z celého programu, pomalu se uzavíraly sázky, jestli Benton a spol. konečně na čtvrtý pokus dorazí. Dorazil. A DEICIDE odehráli výborný set, Glen byl ve výborné vokální formě a rychle střídal polohy včetně rozjíveného řevu, i zvuk se dařil, ale do konce jsem se zúčastnit nemohl, protože volali CRIPPLED BLACK PHOENIX, kteří byli v programu uváděni jako darkrocková kapela. To mi stačilo k tomu, abych, aniž bych dosud slyšel jediný tón jejich tvorby, opustil neznabohy z Floridy a vydal se za tušenými melodiemi. Prvním překvapením bylo osazenstvo pódia – osm lidí: kytara, kytara, kytara, baskytara, klávesy, klávesy/saxofon, bicí, zpěv(ačka) + zpívali i další členové orchestru. Ten produkoval směs metalu, rocku a gotiky, jako kdyby se potkali PARADISE LOST, ANATHEMA a SISTERS OF MERCY. Chvílemi se hrálo celkem ostře, chvílemi naopak jemně, nechyběly chytlavé melodie, tu měla hlavní slovo nepříliš výrazná zpěvačka, tu zpěvák, často zpívali oba… Trochu zbytečné mi přišly krátké vstupy saxofonu (a když píšu krátké, myslím opravdu krátké), které nic neřešily, jinak mě set celekm bavil stejně jako muzikanty, kteří nešetřili úsměvy a hraní na Brutalu si hodně užívali. (Johan)
Zklamáním festivalu je u mne CRIPPLED BLACK PHOENIX, kde to naživo znělo mým uším všelijak a prostě jim asi více sluší nahrávat desky… (Pavel)
Jestli byla některá kapela, na kterou jsem se opravdu těšil a kterou jsem do publikace na soupisce festivalu neznal, tak to byli CRIPPLED BLACK PHOENIX. Fúze jejich hudby je doslova podmanivá, místy až magická. Žel tuto náladu se z nahrávky nepodařilo přenést na pódium. Výkon muzikantů nebyl vyloženě slabý, ale to, co jsem od tohoto uskupení očekával, se nesplnilo. Nedá se nic dělat. Třeba někdy příště bude naše setkání podstatně jiskřivější. (Luma)
Těleso, které nikoho neposlouchá, dělá si pouze svoje, nikoho nenásleduje a do své tvrdé krusty nechává prostupovat zvláštnosti, inovace (nebo jak chcete) a vlastně jakoby se nic neděje, jsou a byli NAPALM DEATH. A takové to přesně bylo. Deathmetalový nášup, tvrdě punková rozjařenost, grindcorová rotyka. Volnost, řev, odvázanost, mluvené halekačky, zběsilost. Sypající bicí, crustově chrastivá basa, rychle řezající a zároveň rozvážná kytara. Prostě to byly „Throes of Joy in the Jaws of Defeatism“ a někdo by klidně mohl říct „Amoral“, a že „Your Suffer“ (tato série pobavila, úsměv), jinak to bylo „Siege of Power“ s pořádným mosh pitem před pódiem. V rychlém setu se objevily i dva covery jeden od BAD BRAINS a „Nazi Punks Fuck Off“ od DEAD KENNEDYS. (4horsemen)
Je to k nevíře, ale BENEDICTION jsem viděl poprvé. Vždy se mi nějakým způsobem vyhýbali. I přesto, že tuto kapelu poslouchám už moře let. Tentokrát jsem si ale dal záležet, abych se dostal někam pod pódium. A tam si plně vychutnal jejich klasické death metalové štychy šité samotným démonem. Muzikanti byli v dobrém rozpoložení a hrnuli do nás jak nové, tak i staří skladby s nasazením tunového bucharu. Dave Ingram byl samý vtípek a úsměv a zbytek borců na tom nebyl jinak. To všechno se promítlo do hlediště a my dole jsme jim to opláceli stále se točícím „circle pitem“. Tady vše proběhlo v naprostém pořádku. (Luma)
V death metalové jízdě jsem pokračoval s britskými legendami BENEDICTION na zadní Obscure stage. Start jejich show se zpozdil kvůli technickým problémům, které naprosto očividně Petera Rewinskiho značně otrávily, když se ale konečně mohla pětice vytasit se svým staroškolským death metalem, bylo všechno v naprostém pořádku. Opět, jako už asi posté, musím chválit naprosto zabijácký sound, ale i precizní práci všech zainteresovaných. Staronový vokalista Dave Ingram měl i přes skluz chuť nám toho hodně říci, což Rewinskimu moc nechutnalo a mezi skladbami se spíše skrýval v ústraní s rukama v bok, ale jinak to tam BENEDICTION sypali jak prase. Polovinu setu opanovala poslední deska "Scriptures", dostalo se ale i na klasiky "Nightfear", "Unfound Mortality" nebo "Vision in the Shroud". Vrcholem setu pak byla hostovačka ex-zpěváka BENEDICTION Davea Hunta, který společně s Ingramem dal "Subconscious Terror". Jestli u ANAAL NATHRAKH měl Hunt nějaké limity, tak growl mu očividně jde stále kurevsky. Perfektní show. (Opat)
TRIVIUM, opět jedna z kapel, která u mě patří do obdobné řady jako IN FLAMES nebo KATAKLYSM. Prostě je nevyhledávám a jen vyčkávám, jestli o ně zavadím a pak jen sleduji, co z nich vyleze. Vystoupení této kapely příjemně překvapilo a bavilo mě kombinaci zajímavých riffů. V hudbě se kloubila metalcorová dravost s melodicky heavymetalovými a hutnými tóny. Bylo to kytarově technické a zároveň akční vystoupení, přičemž pod reflektory za muzikanty vynikala pěkně stylizovaná scéna. Takže za mě to byl pohodový a dobrý koncert. (4horsemen)
Angličanů CHURCH OF THE COSMIC SKULL bylo jen o jednoho méně než členů CRIPPLED BLACK PHOENIX, ale měli k dispozici nejmenší pódium v Octagonu, na které se tak tak vešli. V bílém oděná parta dvou žen a pěti mužů produkovala muziku, která se na Brutalu moc často nevidí – něco jako hipísáckej bigbít, někde se uvádí něco ve smyslu „když ABBA potká BLACK SABBATH“. Asi se dá říci, že cosi z písničkovosti Švédů a ponurosti Angličanů v muzice těchhle Angličanek a Angličanů bylo, ale ono toho tam bylo mnohem víc, od psychedelického rocku přes art a cosi duchovního po blast beaty. Dvě zpěvačky doplňoval rovněž zpívající kytarista, se zpěvem ale pomáhali i všichni ostatní, snad s výjimkou bubeníka, který prý s kapelou hrál poprvé. Největším šoumenem byl bezesporu klávesák, který každou chvíli vstával od nástroje a pařil nebo hecoval fanoušky, kteří nádvoří pěkně zaplnili a koncert tak nějak protančili, někteří i prozpívali. Spousta melodií mi přišla povědomá, takže ani nevím, jestli nešlo o cover verze nějakých hitů, ale v tu chvíli mně to bylo celkem fuk a koncert jsem si užil víc než kdejaké smrtonoše nebo černozvěsty. Jsem holt komerční sráč. (úsměv) (Johan)
HYPOCRISY jedou turné již od vydání alba „Worship“ a tak nějak hráli v obdobném módu stejné skladby, jaké jsem slyšel loni na podzim v MeetFactory v Praze. Jen byl koncert o něco kratší a písně, které byly tenkrát v úvodu setu, se nyní objevily na konci vystoupení. Vyjma kultovní a mnou (všemi?) oblíbeném pěknou melodii opředeném válu o události zvané „Roswell 47“. Koncert začal mystickým intrem uvozujícím skladbu nikterak bouřlivou, ale o to víc mocnou „Fractured Millennium“. Prolítly všem známé věci jako „Impotent God“, „Chemical Whore“, „Fire in the Sky“ a třeba „War-Path“. Brutální nářez velmi hravě předčil set v Praze, ke kterému jsem měl tenkrát menší výtky. Vše bylo ostré jako břitva, hlas Petera Tägtgrena musel každého porazit. Můžu říct, že to byl vynikající koncert, pořádná rána do ksichtu. (4horsemen)
Možná i kvůli zatraceně dobré show BENEDICTION na mě působili následující Švédové HYPOCRISY trochu vyčichle. A i když hráli průřez diskografií a nezaměřili se naštěstí na poslední počin "Worship", tak mě to prostě nějak nebralo. Velmi pěkně udělaná scéna, často zamlžená k nepoznání, zvuk se po úvodní slabotě zlepšoval, ale celkově mě to vůbec nevtáhlo. A to mám HYPOCRISY, zejména tedy dřívější desky, hodně rád. Přišlo mi to monotónní, trochu bez síly, tak trochu sázka na jistotu. Ale asi to prostě bylo jen předchozími nasypanými death metaly. (Opat)
Při atmosférickém intru a s první monstrózně sludge kolosálním „Cold Burn“ jsem si říkal, že to bude pastva pro oči a hlavně uši. Ale počáteční technické a zvukové nešvary mě dost zklamaly. Delší proluka mezi první a i za druhou skladbou doopravdy nepřispěla k pěknému vjemu, a mám za to, že i kolísal zvuk, což v masivní hradbě post-avantgardních tónů švédských CULT OF LUNA nedělalo dobrotu. Postupem času a nakonec s vyrovnanou zvukovou hladinou (vysokou) moje nervozita z produkce opadla a nechal jsem se oddávat tajuplnému infernu. Vystoupení bylo dobré, ale doteď si nejsem jistý, zda bych to měl považovat za vrchol večera (noci). Čekal jsem od toho více, dostal jsem méně. (4horsemen)
Na co jsem chtěl přijet, to jsem již viděl předchozí den, tak byla neděle jen takový dojezd, že někam zajdu. Kapely, o které jsem měl větší zájem, nakonec hrály až v noci. Na Obscure stage nás rozbila thrash-blacková AURA NOIR z Norska. Thrash metal si doma skoro nepustím, ale naživo to jede prakticky vždy! Frontman Apollyon byl správně arogantní a od rány, jeho projev a vokál zvedal úroveň vystoupení o pár hvězd výše. Někoho mohly štvát stereotypní „punkové“ bicí, ale co čekat, je to thrash! Tímto zdravím Romana. (Pavel)
O půl dvanácté to na Obscure stage rozjeli norští black/thrashoví divočáci AURA NOIR a panečku, když srovnám energii jejich a HYPOCRISY, tak to je naprosto jiná píseň. V roce 2020 si dali pauzu, dlouho jim ale nevydržela, loni se vrátili a to v extrémní formě! Ikonické trio Apollyon, Aggressor, Blasphemer doplněné bicmanem, podle metal-archives Kristianem Valbem, ale kdo ví, odstartovalo rychtou "Upon the Dark Throne" a už bylo jasné, že půjde o jeden z vrcholů sobotního programu i festivalu. Průvodní beat této skladby je naprosto zničující! Okořeněný precizním zvukem se solidně vytaženými kopáky, které ale rozhodně nebyly na škodu a daly show ještě větší drive. "Condor", "Abbadon", "Conqueror", "Hell's Fire", "The Stalker", "Unleash the Demon" nebo "Destructor", kde Apollyon na chvíli předal vokální žezlo Aggressorovi, co víc byste chtěli? Tohle vystoupení mělo takovou šťávu, že jsem si nechal ujít i úplný start MARDUK. Apollyon byl ve velmi dobré náladě, momenty typu "next one is from Merciless album... oh no, it's not" jen dodaly show spontánnosti. Skvělé, zničující! A následná fotografie s Blasphemerem moje nadšení ze setu AURA NOIR ještě povýšila. (Opat)
I když nejsem bůh ví jakým fanouškem AURA NOIR, tak musím uznat, že to chlapům na letošním Brutalu šlapalo opravdu dokonale. Nevím, čím to mohlo být, možná výběrem skladeb, nebo si jen všechno dokonale sedlo. Každopádně svou show roztočili, jako by to mělo být naposledy, co hrají naživo. Zprvu se dav fanoušků zdál celkem řídký, ale s postupujícím časem jich stále přibývalo a vypadali, že dostávají přesně to, kvůli čemu přišli. Což byl pořádný výplach, po kterém už nic nebude tak jako dřív. Nevím jak jiné, ale mě AURA NOIR přesvědčili, že v nich hudební oheň ani po třiceti letech na scéně ještě nevyhasnul. (Luma)
Skoro kolize AURA NOIR / MARDUK byla nepříjemná, protože řada fanoušků by si ráda dala celé sety obou kapel z dobrých míst. Já vsadil na norské hvězdné komando s tím, že kdyby mě náhodu nevtáhlo do hry, přešel bych na to švédské, abych ulovil dobrý post. Ale od začátku setu bylo jasné, že pancéřová divize nejspíš zahájí svou vyhlazovací bitvu beze mě. AURA NOIR bylo skvělí, hrálo jim to náramně a odehráli jeden z nejlepších setů celého Brutalu, navíc na Obscure stage opět s podařeným zvukem. A v mých uších přehráli i ten MARDUK, který samozřejmě taky odehrál skvělý set, jemuž těžko něco vyčítat, možná zvuk mohl být ostřejší, ale možná už jsem byl unavený – tak jsem se po půlce odebral na kus žvance a vrátil se na poněkud rozpačité finále. (Johan)
Rychlý přeběh z AURA NOIR na MARDUK, u nichž jsme přicházeli v průběhu úvodní "On Darkened Wings". Švédové jsou jednou z mála mnou viděných kapel na letošním Brutalu, kteří trochu doplatili na zvuk. Bicí a Mortuusův vokál měly jasnou převahu nad Morganovou kytarou, ve které se v našlapaných pasážích nedalo příliš orientovat. Jenže klasiky od této válečné mašiny mají všichni v palici, takže si prostě nějaké ty riffy člověk domyslí a stejně to čtveřice opětovně zabila. Kromě Mortuuse, který byl v naprosto famózní formě, vyčníval Simon "Bloodhammer" Schilling za bicími – to, co předvedl, už mělo máloco společného s humanitou, to už ani není možné, že něco takového dokáže člověk. Nelidské sypačky nás provázely ikonickými skladbami jako "Beyond the Grace of God", "Of Hell's Fire", "Baptism by Fire", "With Satan and Victourious Weapons" nebo "Throne of Rats". Trochu prostor odpočinout dostal Simon s hitovkou "The Blond Beast" nebo s "Wartheland", obě ze skvělé fošny "Frontschwein". MARDUK se také vytasili se singlem z chystaného alba "Memento Mori", nadupanou "Blood of the Funeral". Začátek i konec setu orámovaly skladby z "Those of the Unlight", takže závěr představovala obvyklá "Wolves". Odchod ze stage byl ale takový roztodivný, davy se sice začaly rozprchávat, ale ve vzduchu byl cítit nějaký ten přídavek. A taky že jo, a co by měli MARDUK udělat jiného, než už umlácenému obecenstvu do hlavy vstřelit pancéřovou divizi. Jo, sice zvuk nebyl ideál, ale rubačka to byla jako blázen a pro nás skvělé zakončení festivalu. (Opat)
Kdo by nešel na MARDUK? Na někoho hráli příliš dlouho, ale zase setlist obsahoval skladby z mnohých alb. Za mne rozhodně OK. Vokál Mortuuse, aka Ariocha z projektu FUNERAL MIST, který mám osobně raději, nikdy nezklame. Morgan si kytaru jako vždy užíval. MARDUK zahráli i přídavek, i když si myslím, že by ho zahráli tak jako tak. (Pavel)
Na koho byli Švédi moc, ale trochu černoty si užít přeci jen chtěl, se mohl mrknout na CARACH ANGREN. Lehoučká hororová stylizace, pózy, malinko divadla a choreografie s velkou dávkou kláves, tak by se dalo vystoupení charakterizovat. Rozhodně se jednalo o zábavu, byť ne jakkoliv brutální. (Pavel)
Za řádné kadence a hudební masáže ďábelských rouhačů MARDUK s třetí skladbou opouštíme areál pevnosti. Dnešní den mně nejvíc sedli HYPOCRISY, THE OCEAN a MAYBESHEWILL. A kdybych měl zhodnotit celý festival, tak můžu říct, že zde nebyla žádná kapela, která mě zklamala. A pro mě nejlepší vystoupení odehráli CULT OF FIRE (netradiční a originální podívaná včetně stránky hudební) a SEPULTURA (akční, kultovní a pěkný set). (4horsemen)
Stručně závěrem – letošní Brutal byl z hlediska dramaturgie velmi zdařilým, rozmanitým, nejvíc ale musím vychválit zvuk, který v naprosté většině případů byl skvělý. Nějaké ty výhrady k Octagonu už jsem zmínil dříve, některé kapely už prostě omezené prostory této stage překonaly a hodily by se spíše na zadní Obscure. Nabídka piva v pohodě, nabídka jídla rozmanitá, ač některé položky byly dražší, dalo se najíst i za celkem rozumné ceny. A mimochodem, naprosto super stánek s obrovskými krajíci chleba s různými pomazánkami či třeba sádlem a škvarkami, za pěkných 80 korun se člověk zaplácl dosyta. Příjemná atmosféra, prostě za mě vše v cajku, festival obřích rozměrů šlape jako hodinky. Pokud bych měl zmínit kapelní topy, tak bez pořadí: I AM MORBID, MESHUGGAH, ENSLAVED, DEICIDE, BENEDICTION, AURA NOIR. (Opat)
Reporty:
Brutální abeceda
Warm-up
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
