Ačkoliv řadím LIFE OF AGONY mezi své srdcovky a jejich první tři desky patří k tomu, co mám v hudbě nejraději, pravděpodobně bych tenhle koncert za normálních okolností vynechal. Po jejich comebacku jsem je viděl dvakrát a měl jsem pocit, že už jsem si svoje prožil, že víc z nich asi nedostanu a raději si ponechám hezké vzpomínky na show ve Futuru a na menší scéně Brutalu.
Zlom přišel až ve chvíli, kdy se oznámilo, že plzeňské vystoupení bude věnované třicetiletému výročí „Ugly“, desky, kterou osobně považuju za jejich vrchol a jednu z nejsilnějších nahrávek devadesátek vůbec. V tu chvíli bylo rozhodnuto. Plzeň volala.
Ale popořádku. Když jsem se dozvěděl, že se koncert odehraje v Plzni – Šeříkovce, trochu jsem se zalekl. Tenhle klub mám sice rád, ale přišlo mi, že je na tuhle událost až moc velký. Upřímně jsem čekal průšvih – málo lidí, mdlou atmosféru… Naštěstí jsem se zase jednou sekl. A pořádně.
Už při nástupu XSKULL8, kteří večer otevřeli, bylo v sále překvapivě dost lidí. Dorazili jsme sice až na poslední tři věci, ale i ten krátký úsek stačil k celkem jasnému obrazu. Kapela působila jako moderně pojatý metal s výrazným nu-metalovým nádechem, krátký cover PAPA ROACH tomu nasadil korunu. Zvuk byl důstojný, energie nechyběla, a i když to není úplně můj šálek, musím uznat, že v rámci supportu odvedli poctivou práci, která mi nejvíce připomínala DISTURBED.
UGLY KID JOE pro mě nikdy nebyli kapelou z první ligy zájmu. Jasně, registroval jsem je, a když mi bylo dvanáct, „Cats in the Cradle“ se mi líbila stejně jako všem ostatním. Ale v pomyslném souboji tehdejších hrdinů devadesátek působili spíš jako chudší příbuzní – taková sympatická parta, co přišla pozdě na večírek. Jejich lehce omšelý hard rock vedle NIRVANY, FAITH NO MORE, RAGE AGAINST THE MACHINE a desítek dalších zněl zkrátka málo sexy. Popravdě jsem se jejich setu trochu obával. V téměř šedesáti letech hrát na pódiu podobně rozjuchanou muziku může snadno sklouznout k trapnosti. Jenže, světe, div se, nestalo se. UGLY KID JOE působili mile, civilně, s nadhledem a energií, která byla nakažlivá. Skladby zněly překvapivě svěže, rozhodně ne tak naivně, jak by člověk mohl čekat. A co víc, dokázaly mi vykouzlit úsměv na tváři. Publikum reagovalo podobně. Většina lidí se usmívala, tleskala, pobrukovala si refrény a u těch největších hitovek už se s kapelou zpívalo naplno. Nebyl to velkolepý koncert, ale byla to upřímná zábava bez přetvářky a možná právě proto to tak zafungovalo.
Po tom, co předvedli UGLY KID JOE, to LIFE OF AGONY rozhodně neměli jednoduché. Přijít po rozjuchané hardrockové party s deskou „Ugly“, která má sice své výrazné momenty, ale rozhodně není žádná hopsavá legranda, to chce kus odvahy. Tahle nahrávka je všechno jen ne veselá. Její DNA tvoří melancholie, zádumčivost a hlavně střední tempa, ve kterých se člověk může ztratit. Moshovaček je tu minimum, místo výbuchů agrese nastupuje spíš tísnivá nálada.
A přesto to fungovalo. Kapela si publikum dokázala omotat kolem prstu už během prvních pár minut a vtáhnout ho do spirály svého těžko zařaditelného stylu. Cítit je z něj stále hardcoreový základ debutu, ale zároveň i nádech alternativního metalu, rocku a trochu i té temnější grungeové vlny, která v polovině devadesátek prostupovala kde čím.
Koncertní set se držel tracklistu desky „Ugly“ a pokud mě paměť nešálí, skladby šly za sebou přesně tak, jak jsou na albu. S každým dalším songem se ve mně víc a víc prohluboval pocit, že jsem udělal dobře, když jsem dorazil. Tohle bylo přesně ono, návrat k desce, u které si člověk formoval hudební vkus. Každá skladba měla svůj silný moment, a i když to nebyl žádný taneční mejdan, atmosféra v sále byla intenzivní. Finále přišlo podle očekávání s coverem „Don’t You (Forget About Me)“ od SIMPLE MINDS. Stejně emotivní jako na desce. A věc, kterou jsem nikdy nedoufal, že v podání LIFE OF AGONY uslyším živě.
Jako přídavek přišla klasická povinnost v podobě několika věcí z debutu „River Runs Red“. Kromě titulní skladby zazněla i největší hymna „Through and Through“, kterou doplnily „This Time“ a „Underground“. Publikum bylo v tu chvíli úplně jejich – zvednuté ruce, křik refrénů, ta správná katarze, jakou si člověk od konce koncertu své oblíbené kapely přeje.
Celkově se večer vydařil. Pomohlo publikum, které dávalo své sympatie jasně najevo, i fakt, že kapela byla ve výborné formě. LIFE OF AGONY dnes tvoří v podstatě původní jádro z devadesátek – kytara, basa, a samozřejmě návrat „velkého malého“ Keitha, který už nějaký ten pátek zase vystupuje jako Keith Caputo. Jestli to byla v minulých letech Mina, nebo teď Keith, nehraje naživo roli, charisma zůstalo a hlas plný smutku a emocí taky. Pochvalu zaslouží i bubenice Veronica Bellino (není žádné ořezávátko, mrkněte na její kariéru), která za bicími působí dojmem, že by mohla klidně utlouct půlku scény, a celé to držela pohromadě s precizností i citem.
Byl to večer, který měl všechno – emoce, nostalgii i současnou sílu. A i když by se dalo říct, že šlo „jen“ o běžný klubový koncert, tenhle návrat do devadesátkového melancholického vesmíru měl kouzlo, které v paměti zůstane.
