Do pevnosti jsme vyráželi už krátce po dvanácté hodině, neb byli na 12.20 ohlášeni španělští ptáčkové CRISIX a jsem přesvědčený, že všichni zúčastnění potvrdí, že pro nastartování unaveného organismu nešlo volit lépe. S poslední řadovkou „Full HD“ si prozatím ještě vykáme, proto potěšily především hitovky dříve narozené a mnohými poslechy prověřené, jako namátkou „G.M.M. (The Great Metal Motherfucker)“, „Leech Breeder“ nebo z debutu „Ultra Thrash“. Nejde jen o hektolitry energie stříkající z každé skladby, jde především o formu, s jakou to do vás sází. Neustálé hemžení, pobíhání, paření, grimasy, a to vše s hubami od ucha k uchu (dvě minuty sledování kytaristy Alberta Requeny zvednou náladu na týden dopředu), k tomu nádavkem muzicírování v oku tornáda (circle pitu) druhého sekerníka Marca Busquého a jako třešnička na dortíku prohození nástrojů a úloh v závěrečné meddley, poskládané z pecek kapel METALLICA, PANTERA, ANTHRAX. Obzvlášť „Antisocial“ byl luxus. Tušil jsem dobré vystoupení, ale tohle překonalo očekávání o rovných sto procent. (Horaguru)
Do areálu jsme dorazili právě včas, protože se zrovna chystali španělští thrasheři CRISIX. Stačilo jen skočit pro pivko a mohlo se jít na věc. Tak trochu jsem tušil, že půjde o divokou show, ale že bude až tak divoká, tak to nemohl tušit nikdo z přítomných. Zpěvák Julián Baz vlítnul na pódium s razancí uragánu a začalo „tóčo“. Zprvu se zdálo, že nasazení muzikantů je mnohokrát větší než hudební sdělení. To způsoboval ne zrovna kvalitní zvuk, což byla celkem škoda, protože pro ty méně znalé by to byl dokonalý šok. Nicméně postupem času si všechno náramně sedlo a koncert probíhal přesně dle mého gusta. Poslední skladbu si kytarista Marc dokonce střihnul uprostřed kotle a evidentně si to skvěle užil. Že šlo o opravdu povedený set, bylo více než jasné, protože během vystoupení CRISIX se dav před pódiem zvětšil snad pětkrát. Což v té době odpovídalo tomu, že tam byl snad každý, kdo byl v tu chvíli v areálu. (Luma)
Dnešní den se vyčasilo, ale bláto ještě zůstalo, ale jak poznamenal Johan v Brutální Abecedě, o vše se dobře postarali pořadatelé. A náš tým, čítající dvě metalové hlavy, je opět po dvanácté hodině, tak jako včera, před hlavními pódii Marshal a Sea Shepherd připraven na první kapelu. Tou byla, jako včera, thrashová smečka ze Španělska, jen s tím rozdílem, že CRISIX jsou z Katalánska a kolegové ANGELUS APATRIDA, aby se to nepletlo, z Kastilie. A tak jak na slavnější kolegy, tak i na mladší thrashery bylo již pěkně rušno. Jen jsem měl dojem, že se moshovalo o mnoho více než včera. Zahuštěná hudba byla skočnější, ale i zároveň rychlá a více sváděla k větší pařbě. Závěrem setu mě potěšil medley skladeb „Hit the Lights“ / „Walk“ / „Antisocial“. Pohodový rozjezd na brutální čtvrtek. (4horsemen)
Po brutálním nasazení CRISIX jsem byl zvědav, jak bude vypadat vystoupení následujících EVILDEAD. Jde o stejný hudební rank, ale jejich kořeny sahají někam do doby, kdy členové CRISIX přišli teprve na svět nebo ještě nebyli ani v plánu. A musím uznat, že se pánové s touto úlohou nenechali vyvést z míry. Už od prvního hrábnutí do strun šlo slyšet, že tady je vše přesně tam, kde má být. Křišťálový, ale zato řezavý zvuk kytar a nakopávající bicí. Prostě lahoda pro ucho. Zpěvák štěkal své texty s razancí buldoka, který se mezi skladbami proměnil na přítulného oříška, který nás politoval, že stojíme na stále více pražícím slunci. I přesto, že hudbu EVILDEAD znám jen povrchově, tedy až na pár skladeb, tak jsem bez jakékoli známky nudy vydržel až do konce. Tohle byl opravdu příjemně strávený čas. (Luma)
Na kapelu EVILDEAD, opět z thrashmetalového ranku, jsem byl zvědavý – a nebylo co vytknout. Oproti předchozí partě nebyli Američané až tak rozjuchaní, byla z nich znát zkušenost starších mistrů, a pod pódiem se řádilo o sto šest. Thrash v jejich podání měl pevnější kramfleky a byly znát odskoky ke starému dobrému hardcore, za což mohl vokalista Phil Flores se svým štěkavým hlasem, který mi štymoval o mnoho víc. (4horsemen)
DEATH BEFORE DISHONOR tím pádem přirozeně navázali na partu předchozí, protože rozjeli čistokrevný hardcore. Hudba měla slušný punkový odpich, občas povylezl ven špinavě drnčivý zvuk basy anebo hustotu zničehonic prořízla kvílivá kytara. A měl jsem dojem, že u relativně neznámých kapel mně ten tvrdý hopsací a klasický HC styl baví více než u otců zakladatelů. Nemám je naposlouchané a okoukané. (úsměv) (4horsemen)
Měl jsem v plánu podívat se na EXTINCTION A.D., ale zůstali jsme na stejném místě. Někdy něco padlo v neprospěch jiné kapely, jindy se nám nechtělo jít přes celý areál (i když to zase žádný čas nezabralo) a někdy to tak prostě vyplynulo, že jsme přešli na jiné místo a tam jsme vyčkali kapely na programu. A k tomu posloužila pěkná aplikace s programem a různými informacemi. Každopádně plus minus jsme dodrželi to, co jsme si naplánovali. A vůbec nás nenapadlo si postesknout, že jsme něco zameškali (no, jedno jméno padlo, ale nevadilo to). Změna žánru přišla s více brutálními INGESTED, kteří mířili hodně do deathcorových bouřlivých vod a znatelných kytarových breakdownů. Bicí měly plechový zvuk a na můj vkus byly výraznější, než bych chtěl slyšet. Hudba měla pořádný tlak, ale i přes solidní circle pity, které probíhaly po celou dobu vystoupení těchto maniaků, jsem koncert nepovažoval za něco extraordinárního. (4horsemen)
Po INGESTED ustupujeme z pevnosti ven a volíme levnější variantu stravování v městečku Josefov. Přicházíme na druhou půli setu anglických MALEVOLENCE a napadá mě, že těch corových nakládaček se nemůžeme nějak zbavit. Ale v hutné řežbě se objevovaly volnější potažmo rockovější pasáže, které střídaly i melodické linky s civilním zpěvným vokálem, takže kombinace to byla přijatelná. (4horsemen)
Do areálu jsem se vyhrabal někdy okolo pozdního odpoledne. První úkol byl jasný a daný. Musel jsem vidět feťácký blues v podobě EYEHATEGOD. Charisma frontmana Mika je nepopíratelné. Vysmrknout se na východní způsob při zacpané jedné dírce a vyhodit sopl, dost daleko, aby si ho zarámoval někdo z publika v první řadě, byl obdivuhodný výkon. Motání se okolo stojanu s mikrofonem naznačovalo slušnou dávku povzbuzení, ale kdo ví. Koncert byl syrovost sama a pokud měl někdo chuť na něco hnusného, ale ne extrémně brutálního, tohle byla dobrá volba. (Pavel)
Ve čtvrtek se počasí umoudřilo, od rána svítilo slunce, leč program byl dlouhý a my cílili i na WATAIN, kteří měli hrací čas od půl dvanácté (v noci), takže jsme napřed sbírali síly na pokoji a do pevnosti vyrazili opět kolem 16. hodiny. Cílem některých byl MOONSPELL, já se šel napřed podívat na EYEHATEGOD na zadní pódium. Legendě sludge & doomu to na menší stage sedlo, zvuk byl optimální a zatěžkané riffy ukolébávaly přihlížející. Frontman Mike Williams je pořád ve formě a nevypadá na pětapadesát, vlasy rozcuchané, energie na rozdávání. Nicméně po třech kusech se dostavily dva pocity: první – už to začíná znít tak nějak podobně, i když pánové zrovna trochu zrychlili; druhý – že bych chtěl vidět i MOONSPELL, kapelu, kterou jsem v období kolem „Wolfheart“ a „Irreligious“ uctíval. Takže rychlý přesun k Sea Shepherd a spadla mi okamžitě čelist. MOONSPEL měli v první řadě parádní čitelný zvuk, bicí zněly pěkně dunivě, kytary řezavě a klávesy byly taky dobře patrné. Trefil jsem zrovna pasáž ostřejších songů, takže v pravý čas na pravém místě. Vrchol setu přišel v podobě hitovek „Ataegina“ a „Alma Mater“; ač v zadních řadách, kolem mě se vesele pařilo, většinou pravda dámy, na „Alma Mater“ pak většina řvala s dobře naloženým Fernandem známý refrén. Za mě MOONSPELL perfekt. (Johan)
Prvním čtvrtečním zářezem pro mě byli portugalští gotici MOONSPELL, které nijak zvlášť nesleduji a naposled jsem desku slyšel tak před deseti lety, ale alespoň na část živého vystoupení jsem byl zvědav. Fernando už časem přišel o kštici a nabral nějaká ta kila navíc, pořád mu to ale zpívá, ač někdy to v čistých pasážích ujíždělo. Celkově jsem se několik desítek minut solidně bavil, ke konci už té sladkosti na mě bylo moc, ale taková "Finisterra" fungovala slušně. Na to, že Portugalci dorazili do areálu kvůli zpožděnému letu zhruba 40 minut před samotnou show, to odehráli hodně s přehledem. (Opat)
Po prohlídce hradeb a nezbytném navazování kontaktů přišel čas na legendární MOONSPELL. Tuhle kapelu jsem viděl už několikrát a snad nikdy se nestalo, že by šlo o vyloženě slabé vystoupení. Pravda, za ty roky už vědí, co na lidi dole funguje a my dole zase víme, jaké skladby nesmí chybět. A ani tentokrát tomu nebylo jinak. Charizmatický hlas Fernanda Riberia se krásně nesl celým areálem a MOONSPELL provětrali snad každou ze svých desek. Bylo moc pěkné zavzpomínat na roky dávno minulé a tím i oslavit třicet let na scéně. Když jsem se později bavil s některými fanoušky o tom, který koncert se jim na letošním Brutalu nejvíce líbil, tak vystoupení MOONSPELL měli na svém seznamu opravdu vysoko. (Luma)
Další, koho jsem se rozhodl tento ročník za žádnou cenu nevynechat, dorazil z Portugalska a jedná se tentokráte o pojem gothicmetalový – MOONSPELL. Nejspíš se mi ztratili z očí na delší dobu, než jsem ochotný si připustit, protože pro mne překvapivý Fernandův letní sestřih zas až tak žhavá novinka není. Nu což, důležitější je, že mu to ani trochu neubralo na charismatu. Pokud měli borci v plánu neponechat nic náhodě a získat si fandy okamžitě na svou stranu, potom se jim to s úvodní „Opium“ podařilo náramně. Přijde mi, že set byl vůbec skvěle poskládaný a co do tvrdosti přizpůsobený místu konání. Fakt si nevybavím skladbu, kde bych se nudil a těšil se, co přijde poté. Posuďte sami dle namátkového výběru – „Extinct“, „Soulsick“, agresivní šleha „Finisterra“, skočná „Ataegina“ nebo závěrečná a pro vystoupení MOONSPELL zcela zásadní „Alma Mater“ nemohly zůstat bez odezvy a po neskutečně rychle uběhnuvším přiděleném čase zářili spokojeností tváře na i pod pódiem. (Horaguru)
Na MOONSPELL vyšla odpolední sedmnáctá hodina, což vyloženě nevadí, ale více bych si jejich temnou hudbou užil ve večerním čase… Koncert obsahoval skladby z různých etap existence těchto metalových gotiků. Vynechali jen dva roky staré album „Hermitage“, které mně moc nesedělo, a určitě nebylo nic z dobré nahrávky „Alpha Noir“, což je škoda. Hudba jako celá jejich tvorba byla variabilní, takže nebylo divu, že set otevřeli melodickým a zároveň úspěšným dávnověkým opusem „Opium“, za kterým následoval o dvacet let mladší bouřlivější „Extinct“. Hudba byla vždy podbarvena klávesami, někdy více, někdy méně, a to platilo i o bicích, kde třeba v zádumčivé a zároveň divoké „Night Eternal“ jednu chvíli pelášily, ale taky šlapaly ve volnějším tempu. A tak nějak se to pěkně dohromady kloubilo s ostrou a řezající kytarou. Mohutný hlas Fernanda Ribeira nešlo až tak obdivovat, protože se zdál upozaděn. A to byl nejpodstatnější svízel pěkného koncertu. Jo, na MOONSPELL vyšla hodina denní… nicméně se nejde každému zavděčit. (4horsemen)
A stejně tak, jako důchodce v Kauflandu, tak ani já včil nemám čas a rychle spěchám do Octagonu, abych stihl aspoň část vystoupení CONCRETE WINDS. Jejich fúze black a death metalu mi je hodně blízká a mohl bych napsat, že i magická. Žel satan. Ale jejich hudba, než aby prošla skrz mé uši, vstřebala se a uložila někde v těle, tam, kde z ní budu moci čerpat energii v době, až ji budu potřebovat, mě spíše jen obtékala a já se nemohl naladit na její vibrace. Přitom muzikanti dělali všechno tak, jak mají. Dokonce i zvuk byl celkem v pohodě. Snad to bylo tímto místem, ze kterého není úniku, nebo jen doznívajícími tóny MOONSPELL. Kdo ví. Snad naše příští setkání s „klucíma“ z CONCRETE WINDS bude více zajímavé. Dnes se to prostě nepovedlo. (Luma)
Zaplněnost prostoru před Marshall stage dala jasně najevo, že i v šest vpodvečer může na Brutalu hrát kapela světového významu a srdcovka mnoha příchozích fanatiků. Na pódiu dostal prostor chrastivý death metal made in Sweden v podobě legendárních DISMEMBER. Pětice v čele s dobře naladěným hubeňourem Mattim Kärkim, který se v průběhu setu jal vybídnout publikum k volejbalu vhozením velkého nafukovacího míče, vsadila takřka výhradně na devadesátkové klasiky. Téměř polovinu setu tvořily fláky z debutu "Like an Everflowing Stream", namátkou "Skin Her Alive", "Dismembered" nebo "And so is Life". Výrazný prostor dostala také "Massive Killing Capacity" z roku 1995. DISMEMBER se jevili být ve formě, chrastilo to tak, jak si smrt žádá, i poměrně vpředu byl sound hodně obstojný, vzadu ještě o něco lepší. Hodně zdařilé vystoupení v drtivém vedru. (Opat)
DISMEMBER sázeli na jistotu a set se točil kolem prověřených nahrávek z let devadesátých, přičemž ani ty novější nejsou špatné Ale tak nějak chápu, co je žádáno, zvláště ve festivalovém playlistu. Smrtící kombo s nepřetržitým bubenickým náklepem a perfektními přechody pálilo legendární kusy pěkně z ostra. V těsném závěsu prolítly skladby „Pieces“, „On Fire“ nebo „Casket Garden“ a třeba „Dreaming in Red“. Snad polovina byla z debutu „Like an Everflowing Stream“ z roku 1991. Hnusný a chrastivý zvuk s mrazivou kytarou se táhl ze skladeb „Sickening Art“, „Dismembered“ a „And so is Life“. Hnilobný vokál Matti Kärkiho byl ještě hnilobnější než na samotných deskách. Ani závěrečný „In Death's Sleep“ nenechal nikoho usnout. DISMEMBER nemohli zklamat a taky nezklamali. (4horsemen)
V Octagonu ten den dostal prostor (původně sólo) projekt, o kterém jsem slyšet poprvé až nyní i přes jeho několikaletou existenci – PENSÉES NOCTURNES. Tahací harmonika, trumpeta, manšestráky a umaštěná trika od kdovíčeho a výborná vožralecká slátanina kombinující mnoho žánrů... Vše pojato parádním vidláckým způsobem. Kapelu bych představil asi jako korektnější verzi PESTE NOIRE, aby ne, oba projekty jsou z Francie. (Pavel)
Nefalšovaný Brooklyn hardcore dorazil do Josefova v podobě BIOHAZARD a za pozornost jistě stojí zmínit, že se tak dělo v kultovní sestavě Seinfeld, Hambel, Graziadei, Schuler. Zaslouží se poznamenat, že na zlaté tabuli skalních (vlastně i na bronzové těch řadových) byste mé jméno hledali těžko, avšak pamatuju doby vydání legendárního alba „Urban Discipline“ (1992), všudypřítomný hit „Punishment“ a všeliká videa z živých vystoupení, kdy jste tu energii vnímali i skrze televizní obrazovky. Střih, klapka a skok o nějakých třicet let kupředu na josefovskou půdu. Člověku se vůbec nechce věřit, že uplynulo tolik času, protože vidíte téměř totožné obrázky jako tehdy. Shuler tluče do škopků se stejnou zběsilostí, Graziadei je pořád stejná blonďatá bestie, neuvěřitelný Bobby Hambel stále rozjíždí své tanečky a točí se jak čamrda a tak jedinným, kdo se vymyká je Evan Seinfeld, který je na tom fyzicky o poznání lépe než tenkrát a zavalitost vystřídala svalová hmota. I přes neznalost jsem si jejich set užil a „Punishment“ poctivě protančil. (Horaguru)
Že nám v začátku dne byly předurčeny corové skákačky, jsem již zmínil, ale na jednu partu jsem se těšil, na BIOHAZARD. Se svým nečistým hardcorem mě zaujali v době vydání alb „Urban Discipline“ a „State of the World Address“, přičemž to druhé (řadově třetí) jsem si nesmírně oblíbil. A právě jejich silně dravý koncert těmito alby začal, a tak, jak jsem zmínil u předešlé kapely, i zůstal. Výborný „Urban Discipline“ a za ním „Shades of Grey“ a z mého nejvíc oblíbeného alba energickým songem „Down for Life“ a rozváženějším „Tales From the Hard Side“ koncert pokračoval, co k tomu dodat… Prostě opět prověřené fláky, na kterých to vše stálo, lépe řečeno skákalo a opět kroužilo dokola. Párkrát prolítla našlápnutá skladba z jiného alba, aby se vše vrátilo do starého řádu s „Hold My Own“. Spokojenost ve všech směrech. (4horsemen)
Slíbil jsem své ženě, zlaté, stříbrné, že se aspoň krapet zmíním o BIOHAZARD. Tato kapela je stejně jako většina hopsajících HC smeček sázkou na jistotu. Aby taky ne, za těch bezmála čtyřicet let na scéně už ví, kterou skladbou udělají opravdovou radost tam kdesi dole v kotli. BIOHAZARD jsem měl možnost vidět asi podruhé a je fakt, že tentokrát to bylo, jestli ne na jedničku, tak na jedničku s hvězdičkou určitě. Později jsem se dozvěděl, že BIOHAZARD byli dokonce lepší než AGNOSTIC FRONT. (Luma)
BIOHAZARD jsem došel na chvilku zkontrolovat, jestli jim to pořád hraje a jestli u toho fanoušci i muzikanti skáčou do rytmu – a vše bylo v pořádku. Nejsem zarytým fanouškem kapely, ale tu chvilku, kterou jsem viděl, působila v dobré formě. (Johan)
Letos jsem, stejně jako v předchozích letech, hodlal objevovat nová jména, logicky v ranku doom, sludge, což jsou žánry, které mi pořád přijdou na objevování nejlepší. Angličané KUROKUMA se jevili být ideálním objektem, hrají krátce, ale reference na ně jdou slušné. Živě to bylo taky slušné, triu se s úspěchem dařilo vymaňovat z žánrových šablon a tradiční postupy nějak ozvláštňovat, třeba rychlejšími nebo ryze basovými party, lidí sice nebylo moc, ale zase to mělo takový komornější ráz. Žádný převratný koncert, ale mě v tu chvíli pánové bavili. (Johan)
Něco pojíst, popít, pokecat s dalšími přáteli a jde se na další death metal, tentokrát brutálnější, techničtější, nekompromisnější. Trio DYING FETUS z Marylandu už brázdí pódia také více než tři desítky let a jeví se ve stále větší formě. Jak borce moc nesleduju, tak mě zprvu zarazilo, že už s nima nehraje ten plešoun na kytaru, nicméně John Gallagher se prostě jenom rozhodl si nechat narůst kštici. Říkal jsem si, že si z DYING FETUS dám jen část setu, protože nejsem až tak obrovským fanouškem, ale nakonec jsem zůstal po celou dobu. Zvuk byl naprosto zabijácký a nasazení trojice jakbysmet. Do velmi početného publika nasázeli průřez diskografií včetně dvou ukázek z chystaného alba "Make them Beg for Death", které vyjde v září. Ani jsem nečekal, že mě DYING FETUS budou bavit po celou hodinu, ale bylo tomu tak. (Opat)
Při masakrózních tónech deathmetalového komba DYING FETUS odcházíme trochu orazit, k závěru setu na čtyři skladby jsme zpět. Tento brutální nářez mě vždycky míjel, snad nikdy jsem celé album neslyšel, ale každopádně to, co jsem viděl, byl dobrý koncert. Ve třech pánové ze sebe vydali vše možné, co jde napříč extrémním metalem posbírat a samozřejmě zaujala technická kytarová hra. (4horsemen)
DYING FETUS se částečně kryli s black/deathery BELPHEGOR, z nichž jsem stihl polovinu setu, konkrétně od palby "Lucifer Incestus". Z mnohých reportů z minulosti asi vyčtete, že sice často disponují výborným zvukem, ale že by mě třeba hodinu bavila jejich hudba a takový ten "satanismus pro plyšáky", to zase ne. Takhle pár skladeb ale v pohodě, znělo to fakt dobře, zvuk na zadní Obscure stage opět precizní a hlavně - bubeník se naprosto zbláznil a vysypal to nehorázně. Upřímně nevím, o koho šlo, neboť Krzysztof Klingbein zastávku na Brutalu na svých sociálních sítích neavizoval a James Stewart asi tou dobou byl někde s DECAPITATED, takže jestli mají BELPHEGOR v záloze ještě někoho třetího a je to takovýhle blázen, tak jen dobře. Těch zhruba 20 minut mě Rakušan s Čechem a kdo ví kým bavili. (Opat)
Celé úterý začalo být pro mne velmi zajímavé. Na zadní stage zahráli později BELPHEGOR. Pro někoho jen show, pro mnohé kult. Výborná stylizace a profesionální hudební výkony a odhodlání jsou charakteristiky Helmutha a jeho přisluhovače na basu – Serpenta. Atmosféra se tu dala krájet.(Pavel)
Vrcholem programu pro mě měla být SEPULTURA, těšil jsem se na známé songy. Na staré. Ale protože znám i ty „nové“ s Derrickem za mikrofonem, tak s úvodními tóny poznávám titulku „Isolation“ z posledního alba „Quadra“. V průběhu setu se z této desky ještě objevilo pár nášupů, skoro polovina alba. Nicméně zbytek koncertu vesměs obstaraly songy letité, profláklé a nejvíc úspěšné. A přibližně na stejno, ať už se jednalo o album „Arise“, „Chaos A.D.“ nebo „Roots“. Kapela měla energie na rozdávání a bylo vidět, že všichni si koncert užívali měrou vrchovatou – a nejen oni. A tak, jak byla zaplněna plocha, a to podotýkám i před pódiem, kde nebyla produkce (až ke zvukaři, kde jsme stáli my), už nebyla narvaná do konce festivalu. Velmi masivní zvuk, k mému překvapení, byl úplně čitelný a přehledný. Šlo rozumět každému slovu, každé basové kudrlince, jakémukoliv výjezdu kytar či sólu a údery bicích nebyly zbytečně moc ohulené anebo plechové… prostě ideál. Samozřejmě se i u zvukařů objevil otrava, že by to měli stáhnout. A když se zjevil na potřetí, tak moje rada zněla, že by bylo dobré, aby Kisserovi vypnuli kytaru. Mně stačila „Ratamahatta“ a rozplýval jsem se blahem, prostě miluji. Byl to vrchol celého festivalu (a to jsem neměl tušení, že by…). (4horsemen)
Na ročníku označeném číslovkou 23 jsem zaváhal, dorazil až na samotný začátek setu, chvíli to z kilometru pozoroval a posléze smutně odtáhnul dopryč. O čem je řeč? O poslední brutalovské zastávce brazilské SEPULTURY. Nic z toho tentokráte nehrozilo a i když jsem na obětní oltář položil vystoupení DYING FETUS (prý ještě lepší než na loňském Czech Death Festu) a poctivě si se synátorem vystál druhou brázdu, vyplatilo se. Už od úvodní „Isolation“ bylo všechno dobře a jakmile začalo dunění bicích hlásit příchod „Territory“, nebylo o čem. Starší věci („Arise“, „Dead Embryonic Cells“, Refuse/Resist“, „Territory“, „Propaganda“…) střídaly ty mladší („Isolation“, „Kairos“, „Ali“, „Guardians Of Earth“…), moc se nekecalo a vše mělo ukrutný spád. Kisser si střihnul s Greenem v duetu „Ratamahatta“ a než se člověk rozkoukal, už duněla „Roots Bloody Roots“ a bylo vymalováno. Znovu se ozvaly hlasy přátel stojících dál od pódia, že to bylo mdlé a bez šťávy, ale nemohu sloužit. Pod pódiem bylo vše v naprostém pořádku a dostalo se mi skvělého vystoupení fantastické kapely.
Vše ostatní pro dnes škrtám, protože zítra je pátek a dorazí OVERKILL!
S touto myšlenkou jsme opouštěli areál, abychom o několik minut později od kamaráda Oldy dostali přesmutnou zprávu, že OVERKILL marodí a nahradí je S.D.I. (Horaguru)
Vrcholem čtvrtečního programu pro mě byla MESSA. Italská parta měla v Octagonu natřískáno, zřejmě o ní lidé věděli, já samozřejmě nic, kromě toho, že by měla hrát doom metal s nějakými odbočkami k rocku a folku (přičemž ten folk mi působil trochu problém), ale ukázalo se, že jde v první řadě o ten doom, navíc s krásným ženským zpěvem. Sara má v hrdle drahokam, který při koncertu různě obrušovala, kapela i s jednou kytarou dokázala udělat dobrý zvuk a výsledek byl strhující. Hypnotické melodie a čarokrásný zpěv přiváděly fanoušky takřka do transu a po skončení vystoupení se kapela dočkala dlouhotrvajícího potlesku, který ne a ne skončit, až mi přišlo, že muzikanti na takové ovace nejsou zvyklí ani připravení – do publika hleděli s radostí kříženou s dojetím. (Johan)
Líbila se mi jemnější melancholičtější MESSA, která dostala prostor na nejmenší a nejnenáviděnější stage – Octagonu. Pro mne jednoznačně nejlepší stage s nejlepšími koncerty a zážitky i přes ty hrozné tlačenice. :) (Pavel)
Krátce jsme nahlédli na KAL stage na norský drone-ambient SVARTSINN, nemohu ale říct, že by mě za těch nějakou tu chvilku Jan Roger Pettersen s opakující se projekcí nějak uchvátil. To o jeho krajanech ENSLAVED mohu mluvit jen v superlativech. Poslední dobou jsem byl svědkem spíše setů, v nichž přehrávali devadesátková alba, na Brutalu ale vychrlili zejména novější věci a musím říct, že po maličko rozporuplném začátku naprosto precizně. Úvodní "Jettegryta" ještě působila trochu rozháraně, ale pak už to jelo. Hodně mě bavila "Forest Dweller" z poslední desky "Heimdal", velmi pak potěšila dvojice "The Dead Stare" a pohanská "Havenless" z dvacet let starého opusu "Below the Lights". Po titulní věci z čerstvého alba ENSLAVED uzavřeli show stařičkou "Allfǫðr Oðinn", která neskutečně sedla! Zvuk absolutně famózní, světla také povedená, Grutle v pěvecké formě, Ice Dale zase s kytarou předváděl rockstarovou ekvilibristiku. Asi nikdy mě nepřestane mrzet odchod klávesáka Herbranda Larsena, jehož čisté vokály byly perfektní, ale i bez něj to ENSLAVED dávají skvěle a jsou ve formě. Za mě vrchol čtvrtečního programu. (Opat)
Vystoupení ENSLAVED mi přišlo takové zvláštní. Početný soubor toho míchá poměrně dost, black, viking i prog metal, jednotlivé party jsou fajn, ale jako celek se to neposlouchá snadno. Ani střídání vokálů není na poslech snadné, primární ostrý křik je OK, ale čisté zpěvy bubeníka a klávesáka nebyly úplně jisté, navíc byly poměrně potichu. Ale objevovaly se samozřejmě strhující pasáže, hlavně ty rychlé, zajímavě působila i odlehčená skladba, při které hrála jen kytara a kopák a ostatní muzikanti stáli s rozpaženýma rukama. (Johan)
IN FLAMES jsem už viděl, tak můj plán byl jít na ENSLAVED, protože se mi líbí poslední deska „Heimdal“. Ale protože jsem na začátek koncertuIN FLAMES zůstal u hlavního pódia, tak jsem se na Obscure stage rozhodl nejít a setrvat do konce koncertu. S IN FLAMES jsem se seznámil hlavně v období kolem vydání alba „Sounds of a Playground Fading“, ale tak nějak, i když se mi koncert tenkrát líbil, jsem se k nim neprokousal více. A to mi zůstalo dodnes a jejich nahrávky jsem většinou zběžně poslechl a nechal odpočívat. Až letos mě trklo album „Foregone“ a trochu jsem si říkal, že se melodičtí groove metalcoroví deathmetalisti probudili (těžká to škatule). A samozřejmě koncert otevřel song „The Great Deceiver“ z posledního počinu. Více mě bavily skladby, z kterých byla znát melodická deathmetalová lehkost („Only for the Weak“) než metalcorová obtěžkanost. A pak nějak ty, co znám více, jakým byl třeba song „The Mirror's Truth“. Nicméně celkově zvuk byl takový plochý, míň výrazný, takže koncert jsem poctivě odposlouchal, neurazil mě, ale ani nenadchl, a tak nějak vím, že tito melodici zůstanou v mém výběru pořád upozaděni. A abych druhý festivalový den shrnul, tak vrcholem byla SEPULTURA, za ní v těsném závěsu výborné koncerty DISMEMBER a BIOHAZARD. (4horsemen)
Kdo si chtěl odfrknout a namířil si to navečer do „elektronického“ KAL stage, mohl vidět třeba OF THE WAND AND THE MOON, tedy pohodový a melancholický neofolk. (Pavel)
Na SPECTRAL WOUND do Octagonu se nemělo cenu snažit narvat, šlo to maximálně dozadu, kde nestál zvuk za nic. Kapely tohoto typu už prostě přerostly možnosti tohoto prostoru, stejně jako den před tím MORK, a rozhodně by jim to slušelo na Obscure stage. Lidé se tam prostě nemohli narvat a hlavně zhruba od poloviny Octagonu, kde se zdi "lámou", už stojí sound zákonitě za hovno. Kdyby tam hráli například OF THE WAND AND THE MOON, na které se zase nedalo narvat ke KAL stage, byl by to ideál. Pro takové kapely už ale Octagon podle mě není. A když už zmiňuju tuhle scénu, tak tedy čtvrteční zavedení jednosměrného provozu skrz Octagon v exponovaných hodinách se jevilo jako úplná blbost, k nějakému plynulejšímu provozu to podle mě vůbec nepřispělo. (Opat)
EXCITER, nebo WATAIN? To byla otázka, na kterou mi dal odpověď Milan, který se neočekávaně v pravý okamžik zjevil ve stánku s tím, že by chtěl vidět aspoň kousek koncertu kanadské party. Jeho nápad mi přišel vhod, taky jsem chtěl veterány zkontrolovat, tak jsme na Obscure vyrazili a dobře udělali. Opět šlo o radost nadvakrát, muzikanti působili nadšeně a publikum podobně, všude samé úsměvy. Zpívající bubeník Dan Beehler je pořád ve skvělé vokální formě, kapele to hrálo, navíc dokázala hrát tak jako zastara, což může někomu nahánět husí kůži, ale EXCITER to sedlo. Hned na začátek hit „Heavy Metal Manic“ z debutu z roku 1983 (!), takže zároveň oslava 40 let od vydání alba, pak se pokračovalo v obdobném heavy/thrash/speed duchu a byla to radost. Leč Švédové na velkém pódiu taky volali o pozornost, tak jsme s těžkým srdcem sympatické trio opustili a vyrazili do pekel. Ale WATAIN se od dob, kdy hráli na Open Hell Festu ve Volyni, posunuli – je z nich velká kapela, která si může dovolit bohatou pódiovou výzdobu i posun od divokého black metalu k blacku epickému. Mně se vše uvedené nepříčí, vystoupení bylo profi po všech stránkách, alespoň od chvíle, kdy jsme s Milanem doplnili Davida s Immortelem. Ti ale láteřili, že na začátku byl otřesný zvuk – ten se naštěstí v době naší vizity už srovnal a bylo možné si vychutnat všechny klenuté melodie i nářeznické party. Erik s mikrofonem působil docela zvířecky, nejen vokálně, ale i na pohled, během koncertu se měnil v jakéhosi velekněze s pohárem „krve“, kterou následně vychrstl divákům v prvních řadách do ksichtů – no byl jsem rád, že jsem vzadu. WATAIN odehráli působivý koncert plný ohně a síry a nelze jim nic vytýkat. (Johan)
Na Sea Shepherd stage rozpálil sám malý velký Erik ohně a show švédských WATAIN mohla začít. Začátek byl tedy dost rozporuplný, zvuk vůbec neseděl a hlavně teda Pelle Forsberg mohl na svém kytarovém aparátu vyzkoušet i basy... tohle byl teda včelín, panečku. Ale zhruba někdy po třetí "Legions of the Black Light", kterou sice miluju, ale na začátku jsem ji ani nemohl poznat, se sound dost zlepšil, síra začala konečně čpět. WATAIN velice potěšili zařazením "Satan's Hunger", ten beat prostě nejde nemilovat. Hodně se hrálo z poslední desky "The Agony & Ecstasy of Watain", zazněly ale také například palby "Malfeitor" nebo "Total Funeral" či závěrečná "Waters of Ain". Několik let zpět ve Futuru WATAIN podle mě zabíjeli o dost víc, což může být i příklonem k ještě větší melodičnosti na posledním albu, přičemž tentokrát bohužel vynechali první dvě desky. Pořád to ale bylo pořádné zlo, nechybělo specifické ukončení rituálu Erikem, uhasl svíčky, pomodlil se k Satanu a rozebírání tří metráků plechů na pódiu mohlo začít. Asi jsem doufal, že mě WATAIN rozsekají ještě o něco víc, ale stále vysoká kvalita a přímočarost. (Opat)
Vrchol black metalu představovali WATAIN, kteří zahráli v noci na hlavní stage. Kulisy byly dokonalé, oheň na pódiu hořel, hořící pochodeň byla vhozena mezi první řady, aby byla i nějaká ta sranda a pár lidí se ohřálo. Muzika byla samozřejmě intenzivní a prim kromě brutality hrála opět atmosféra. Později jsem chtěl vidět MIDNIGHT, ale jsem vocas a zase jsem je prosral… (Pavel)
Pozdě v noci pak elektronika dostala prostor i na jednom z hlavních velkých pódií - CARPENTER BRUT. Bylo to fajn, ale festival mistra elektroniky teprve uvidí (dle mého)... (Pavel)
Stejně jako před čtyřmi lety, i tentokrát na závěr druhého festivalového dne vystoupil francouzský synthwave CARPENTER BRUT. A jak mě to minule hodně bavilo pro svoji živočišnost, teď už mi to přišlo takové moc profi, spoutané, vůbec ne tak spontánní. Nějakých osm devět skladeb jsme v pozdní hodině dali, ale na celý set nebyla síla a vlastně ani nálada, takže jsme tentokrát vynechali i obligátní cover "Maniac" Američana Michaela Sembella. (Opat)
Jestli jsem se dnes něčeho bál, tak to bylo únavy a toho, že nestihnu poslední kapelu dne ELLENDE. Naštěstí zákeřná a krásná děvčata s plnou náručí panáků letos nebyly a to byl jeden z důvodů, proč šel spánek stranou. Nicméně ELLENDE byli náhradou za zrušené 1914 a za sebe musím napsat, že náhrada to byla opravdu excelentní. Celá show začala přesně na čas, což na Brutalu není problém. A během prvních tónů jsem opět těmto Rakušánkům zcela propadnul. Uhrančivá hudba ELLENDE mi v mysli otevírá skryté místo plné bolesti a naděje. Nejčernější tmu, kterou někde v dáli proniká slaboulinký paprsek světla. Hluková stěna smutných kytar a do toho řev, jako když se sype sklo. Tohle byl ten největší hudební zážitek za posledních několik let. Ještě teď, když si na to vzpomenu, tak mi běhá mráz po zádech. (Luma)
Reporty:
Brutální abeceda
Warm-up
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
