Johan:
Zdá se, že varovné zprávy fungují. Pořadatelé píseckých koncertů a festivalů před akcí vyhlásili, že:
„Tohle bude na dlouhou dobu pravděpodobně poslední koncert Thrash Nightmare Promotion mimo naše dva festivaly. Bohužel, ačkoliv nás tyto malé koncerty hodně baví, nebaví nás na nich neustále prodělávat. Kapely mají své standardy, které naprosto chápeme a chceme jim dopřát alespoň nezbytné minimum. Jenže těch standardních 30-40 lidí ani to minimum logicky nedokáže pokrýt. Děkujeme všem, kteří pravidelně tyto malé akce podporujete a dlouhodobě zmírňujete finanční ztráty. DÍKY! Neříkám, že nepodlehneme nějaké z nabídek, však to znáte. Ale v tuto chvíli nemáme žádné plány. Pojďme si tedy za 3 týdny užít dvě perfektní brazilský kapely, který zahrají potřetí v Písku, ale po dlouhých 9 letech! My se fakt těšíme!“
Uvedený apel zmobilizoval i ty, kteří v poslední době pauzírovali, takže se nakonec v malém sále sešlo 87 fanoušků primárně špinavých forem starodávného metalu.
Krátce po 19. hodině to odpálili MOROUS, kteří už to drhnou cca rok, během kterého jsem je viděl třikrát ve třech. Leč sestava se rozrostla o Rámuse (BOHEMYST), takže čtvrté setkání bylo jiné. Rámus se chopil baskytary (podobně jako v MASTER´S HAMMER) a ještě více zahustil sound deathmetalové party, která to mydlí v staroškolském duchu a moc se s tím nepáře. Tentokrát jsem nebyl úplně nadšený ze zvuku, který byl lehce zahuhlaný, ale dojem to až tak nekazilo, „MOROUSOVÉ“ to prostě valili a valili, o vokály se dělili oba kytaristé, přičemž oba ta chrlili zhluboka a já vzpomínal na jejich začátky a Žroutův, jak říkal Korek, hysterák. Škoda, pestřejší hlasy by se mi líbily víc. Co se mi ale líbilo hodně, byla Alešova masáž bicích, tento večer neměl drobný bijec konkurence. Závěrečný cover DEATH nemohl chybět a po třiceti minutách bylo po prvním masakru.
Ten druhý obstarali Brazilci WHIPSTRIKER, kteří do Písku přijeli potřetí. Byl jsem na nich v letech 2014 a 2016 v Píčku; sakra, ono je to přes deset let, co jsem tyhle divoké týpky viděl poprvé… Ale že by za ty roky nějak výrazně změnili svou produkci, to si nemyslím. Zase to byl mix všech možných metalových subžánrů v duchu osmdesátých let, zase se míchal heavy, thrash, black metal s rock´n´rollem a punkem, prostě zábavná a plnokrevná jízda. Mně právě WHIPSTRIKER sedli nejlépe, líbila se mi právě ta pestrost a pak zvuk, který měli ze všech tří part nejlepší, pěkně čitelné všechny nástroje.
Druzí Brazilci APOKALYPTIC RAIDS (rovněž potřetí na místě činu) mi tak zajímaví nepřišli. Muzika byla o poznání jednodušší, „dřevnatější“ a hlavně zvukově zmršená. Nevím, jestli to tak tři draci chtěli, ale mě se to netrefovalo do uší. Proč? Protože baskytara. Ta totiž úplně přebíjela kytaru, která byla slyšet jen s jistou dávkou fantazie. Druhou potíží byly bicí – ne že by nebyly slyšet, ale ta jejich monotónnost. To byla tupost, nikoliv kreativita. Když jsem tyhle neduhy hodil na váhu, nemohlo je převážit to ostatní, což byl snad ještě starší metal než v případě jejich krajanů, navíc zúžený na dejme tomu tribute HELLHAMMER. Ne, že by to bylo úplně marné, cca dvacet minut jsem si poslechl s chutí, ale poté už se mi to začalo slévat a přišlo mi, že se kapela opakuje.
Kdybych měl sestavit pořadí, tak WHIPSTRIKER, MOROUS a APOKALYPTIC RAIDS. V čele žebříčku by měl být i Tom Weyška, který celý večer neúnavně kapely podporoval v první brázdě a navíc hecoval ostatní přítomné, aby se k němu přidali. Největší kolotoč roztočil při WHIPSTRIKER, kdy jeho kouzlu (úsměv) podlehl i zpívající basák, který skončil v kotlíku pod pódiem s těmi nejakčnějšími podporovateli.
Hrubé tóny dozněly těsně před dvaadvacátou hodinou, takže v tomto směru ideál, když se šlo druhý den do práce. A doufejme, že pořadatelský kolektiv po zimní přestávce a oddychu zase na jaře chytne slinu a nějaký ten exotický metal do Písku znovu pozve. Když tentokrát přišlo tolik lidí…
Jindra:
MOROUS pomalu ale jistě zařazuji do množiny kapel jako LAHAR, KAOSQUAD nebo BOHEMYST v tom smyslu, že díky jejich perimetru vystupování je mám možnost vidět řekněme 2–3x za rok. Tím pádem mohou vyvstat otázky typu „co napsat nového o „MOROUSOVI“? To, že ikonický pedál HM-2 Heavy Metal má stále své pevné místo v pedalboardové sestavě, není žádná novinka. Tedy na vzývání oldschool death metalu severské provenience se pranic nemění. Novinkou možná pro někoho bude doplnění sestavy o basové frekvence. Na postu baskytaristy se objevil Rámus (BOHEMYST, ex-MASTER'S HAMMER ad.). Spolu s bubeníkem Alešem tak vytvořili mazáckou rytmickou složku, ze které může kapela pouze profitovat. Sporadická kytarová sóla získávají v podání MOROUS na jistotě stejně jako střídačka vokálů mezi kytaristy Žroutem a Mírou. V písecké Podčáře se teď už kvartet vskutku vyšvihl a nalil do posluchačů songy převážně ze zářijového eponymního debutu.
Zbylé dvě třetiny hracího času byly v režii brazilských kapel na evropském tour WHIPSTRIKER a APOKALYPTIC RAIDS. Obě z Rio de Janeira, do Písku zavítaly znovu po devíti letech. WHIPSTRIKER během cca 40 minut vystavěli archeologickou strukturou thrashe, speedu a punk/rock´n´rollu. Zpěvák a baskytarista pan Whipstriker vyzařoval kultem osobnosti, kterým na brazilské undergroundové scéně je. Tím nemyslím aroganci, nadřazenost nebo manýry mistra světa ve všem. Srandičky, grimasy, „přísná“ gesta, stékající pot, ale hlavně přesvědčivý zpěv. Baskytara na jeho krku byla čitelná až při větším odstupu od pódia, ale fyzikální zákony metal obecně popírat nehodlá. Z každého tónu byla cítit sebejistota a divokost, o kterou se WHIPSTRIKER dělili s publikem v čele s hlavním choreografem Tomem Weyškou, který svou tělesnou konstitucí budí respekt a zároveň úctu k jeho oddanosti žánru. Myslím, že s tou jeho fyzickou konstitucí to bývalo horší (úsměv)... WHIPSTRIKER se podařilo čapnout primitivní zvuk a vytvořit vintage variaci s temně kovovým odleskem. To samé se dalo očekávat od následujících APOKALYPTIC RAIDS.
Jelikož APOKALYPTIC RAIDS mají společného bubeníka s WHIPSTRIKER, zůstává backline včetně bicích na svém místě. Nemusíte kapelu vidět, abyste věděli, odkud vane jejich dominantní inspirace. V úctě k VENOM či HELLHAMMER spustili metalovou sambu na vlně nostalgie. Sloka-refrén-přechod, nic příliš složitého, v dobrém smyslu slova ještě primitivnější než jejich kolegové. Některé repetitivní kytarové části, kde Necromaniac a spol. mísili několik oblastí extrémního metalu, se stávaly po delším poslechu poněkud monotónní a mohly vyvolat zívání. Úplný závěr setu protlacháme s kamarády v prostoru, kde už si nemusíme prskat do ucha a tvářit se, že to je naprosto jasný. Oba brazilské spolky jsou jedny z mnoha kapel z Jižní Ameriky, které se nesnaží o nic převratného, ale díky své vášni a posedlosti metalem znějí věrohodně a bez přehnaného sentimentu.
Na závěr bych chtěl oslovit moulu, který si natáčel gig s různými rádoby selfie záběry na telefon (nevím, k čemu je to dobrý, když toho jsou plný jůtuby a fejsbůky). Fakt je to neurvalý a když k tomu ještě zapneš přídavnou ledku, která ti gravíruje díru do rohovky, pasuješ se do role největšího slámonožce večera.
Fotky: Jindra
