Nepříliš početné řady tuzemských tištěných zinů rozšířil v listopadu 2024 nový titul Útok z jámy. Stojí za ním Mičl, který zhruba před sedmi roky vydal fanzin Destructorrr a zároveň je frontmanem skupiny PRŮMYSLOVÁ SMRT.
Mičlův nový projekt má úctyhodných 270 stran, vyšel jako brožovaná kniha formátu A5 a vyšel se zhruba čtyřletým zpožděním, které autor vysvětluje v poněkud chaotickém úvodníku plném rádoby mouder, nad kterými ale místy zůstává můj rozum stát. Není možné vše komentovat v recenzi, aniž by nenabobtnala do obřích rozměrů, ale zastavím se u teze týkající se aktuálnosti. „Osobně nevěřím v aktuálnost zinů. Ziny nemusejí být aktuální, ostatně kolikrát jste v rukou po stý otočili starý Hluboký orby, starý Trhaviny nebo i první čísla Telepatie? Odpověděli jste si sami? Věřím, že tím jste potvrdili moji teorii...“, píše Mičl. A můj pohled? Zin by měl být aktuální, protože koho baví v roce 2024 číst rozhovor z roku 2020 s kapelou, která mezitím změnila sestavu, rozpadla se, prošla stylovým vývojem? Koho baví číst o „aktuálním“ albu, když po něm kapela vydala další dvě? Mě ne. Ano, občas vytáhnu nějaký starší zin a něco v něm i přečtu, ale v době vydání chci číst současné názory muzikantů, nikoliv ty poplatné roku minus pět. V Útoku z jámy převažují články z let 2019 a 2020…
A neaktuálnost není jedinou slabou stránkou silné brožury. Tou další je pravopis. Ano, jsem tím protivný už i sám sobě, ale prostě nevydržím držet hubu a každého na jeho prohřešky vůči mateřskému jazyku upozorňuju, nebo lépe řešeno hříšníky šikanuju. Chápu všechny důvody, proč k chybám dochází, sám taky chybuju, ale nesmí to přerůst v pravopisnou anarchii – a Útok z jámy je takovým případem. Od začátku se vrší jedna chyba za druhou (vrchol – „oblýbený“) a čtení to hodně ztrpčuje. Naopak sazba je přehledná, vše je černé na bílém, velikost fontů optimální, střídají se dva sloupce s jedním, fotky zarovnané s textem; občas jsou dvě strany jen plné textu, to by bylo dobré nějakým obrázkem „naředit“, občas se nepovedlo zapojit rozum a nadpis k článku je na předchozí straně, přitom stačilo přehodit odpovídající a vyšlo by to, v anketách nejsou fotky respondentů, takže text je mnohdy slitý a dělí jej jen jména účastníků.
Dost lamentací, pojďme k obsahu.
Rozhovory: Je jich hodně, celkem dvacet, z toho pět z českého prostředí a patnáct ze zahraničního. Rozsahem největší je povídání s Ondrou z LYCANTHROPHY, které začíná na straně 20 a končí na straně 49. Vést s Ondrou rozhovor je radost, protože odpovídá obšírně, otevřeně, prostě tak, jak by to mělo vypadat. V jistém směru ale rozhovor drhne a je to tím, že Mičl poslal dotazy směřované na celou kapelu, a když odpověděl pouze Ondra, autora nenapadlo, že by měl otázky přeformulovat. Proč, je to přece punk… Stejně zajímavé jsou reakce Barváka, který příliš rozhovorů asi nedává, zato s BAHRATAL jsem jich četl, respektive i dělal, v nedávné době několik, tady jde o povídání z roku 2020, takže nic nového, spíše naopak, kluci naštěstí odpovídají pěkně, tak se to dá. Stejně tak STOLEN LIVES, kteří působí civilněji, ale sympaticky, škoda, že kapela nějak zmizela z očí a podruhé škoda, že je to zase staré a že novější rozhovory jsem s kapelou dělal rovnou dva. Poslední tuzemský zásek je NARCOSA a varování na začátku rozhovoru je na místě – chce to pevné nervy, já je nemám, takže jsem tu spoušť ani nedočetl.
Zahraniční rozhovory – chce se zvolat hurá. Ale končí to zvoláním ach jo. Jasně, že je super mít v zinu TOXIC HOLOCAUST, SARCÓFAGO nebo DEATHHAMMER, ale za prvé jde o rozhovory přeložené, nikoliv autorské, za druhé je jejich informační hodnota diskutabilní. Právě uvedené tři jsou jedním slovem špatné a nechápu, proč v zinu zabírají místo. Další jsou informačně lepší, ale pořád u nich hapruje neaktuálnost – proč dávat do zinu odpovědi týkající se plánovaného turné v roce 2017, proč plány z roku 2013, proč…??? Navíc kvalita překladů je taky všelijaká, některé připomínají práci překladače a následnou úpravu, ale i tak tam zůstaly věty typu „kapela byla vytvořená“.
Ankety mě v zinech obecně baví číst, jen kdyby zase nebyly tak staré… kamarád tam odpovídá a říká, že mu táhne na čtyřicet, dnes mu je skoro 45. Témata celkem zajímavá – Je internet soumrakem lidstva? A punku? / Alkohol (Co pro tebe znamená alkohol?).
Tour report. PRŮMYSLOVÁ SMRT, čtyři koncerty v roce 2018. (!) Napsáno na první dobrou, následná kontrola žádná. Jinak by tam nezůstalo tolik chyb a taky několikrát použitá netradiční slova; když už se někdo rozhodne vydávat fanzin, mohl by si přečíst aspoň jeden článek na téma „jak napsat článek, aby nepůsobil amatérsky“. Tam by se dozvěděl, že je dobré neopakovat stejné slovo pořád dokola a je vhodné hledat synonyma. Jistě, někdy je to obtížné, často bojuju s tím, jak nahradit slovo „kapela“, ale dá se to nějak zakamuflovat (skupina, parta, band, soubor). Mičl se rozhodl, že bude čtenáře neustále oblažovat slovem „totálka“; kdyby tam bylo jednou, OK, kdyby dvakrát, dá se přimhouřit oko, ale… Navíc je report hlavně o zážitcích ovlivněných alkoholem, o muzice méně.
Střih. Po přečtení rozhovorů a dalších výše zmíněných článků jsem ztratil chuť Útok z jámy dál číst. Ale to, co jsem přečetl, mě dohnalo k sepsání zamyšlení na téma, jak by měl vypadat fanzin v roce 2025, které vyšlo v Telepatii č. 7, včetně reakcí všech v současné době aktivních fanzinářů, kteří vydávají tištěné časopisy. Neshodl jsem se skoro s nikým, takřka všichni tvrdí, že důležité je něco dělat a na tom, co jsem řešil (vzhled, typografie, aktuálnost, autorské vs. převzaté články, atraktivnost článků, stylistika, pravopis), až tak nezáleží.
Střih. Tak jsem dal s půlročním zpožděním zbytek zinu, autorské články většího rozsahu. Určitě je nutné ocenit práci s fakty, shánění informací a souvislostí. Na druhou stranu z nich mám dojem, že v nich je hodně přeháněno a používána jsou velká slova typu „legendární“ či „kultovní“, že se část informací v článcích recykluje, že je v nich leccos zveličováno, ale to je Mičlův způsob psaní – píše rychleji, než myslí, když nemůže najít správné slovo, tak tam nějaké plácne a v rámci korektur už jej do očí nepraští (např. záměna „sporadičtější“ za „prozaičtější“), asi se dá mluvit o grafomanii. Nicméně např. článek o skladbě „War Pigs“ mně připomněl časy dávno minulé, taky jsem si pustil album „Paranoid“, totéž jsem udělal v případě SACRILEGE – a jak už jsem uvedl, sepisování historií kapel, alb, skladeb vždy respektuju a dokážu ocenit, protože vím, co je s tím práce.
Z uvedeného je patrné, že mi první číslo Útoku z jámy příliš radostných čtenářských zážitků nepřineslo a jestli jej v budoucnu ještě otevřu, netuším, maximálně kvůli rozhovorům s Barvákem a Ondrou.
Resumé: převzaté rozhovory – nesmysl; rozhovory z tuzemska – některé fajn, některé překonané; tour report – nezáživný; ankety – průměrné; autorské články – průměrné; pravopis – hanebný; stylistika – svérázná; sazba – přehledná, ale s jistými nedotahy; obsah – chybí, takže orientace v tlustém zinu není snadná.
Původně jsem chtěl nechat recenzi nějakých pět až sedm let odležet, abych ctil pravidla autora zinu, že neaktuálnost není na škodu, ale nakonec jsem vyměkl, protože čert ví, co bude za takovou dlouhou dobu.
