DROM a ELBE. Zvláštní spojení? Možná na papíře. Pro mě osobně naprosto v pořádku. V realitě večer, který dával smysl od první do poslední minuty. Obě kapely mám dlouhodobě v hledáčku, sleduju jejich cestu a mám rád lidi, kteří za nimi stojí. Takže nebylo moc co řešit.
Hrálo se v Kaštanu, tady jsem nikdy nebyl. O důvod víc, proč si sbalit kabát a vyrazit, člověk by neměl ustrnout jen v pár provařených adresách. A hned po příchodu bylo jasno, že prostor je pro takový typ večera jak dělaný. Zpočátku to vypadalo trochu žalostně, pět minut před oficiálním startem měly kapely nad publikem přesilovku. Jenže jakmile ELBE hrábli do strun, situace se obrátila. Lidi se najednou začali trousit a během pár minut byl klub solidně zaplněný.
Večer se nesl v duchu podzimní nálady, ale neplést si to se smuteční tryznou nebo nějakým unaveným melancholickým umíráním. Hudba obou kapel má sice blíž k tísnivějším pocitům než k hopsavým riffům, jenže intenzity mají na rozdávání. Energie, tah na bránu, emoce… to všechno tu bylo, jen zabalené v pomalejším tempu, a takhle to mám na podzim rád.
ELBE mě dostali od první vteřiny zvukem. Dokonalý, čistý, přesto hutný sound, který se v Kaštanu rozlil tak přirozeně, až jsem se chvíli rozhlížel, jestli náhodou nestojím v nějakém studiu a ne v klubu. Klobouk dolů kapele i mistru zvukaři, takhle precizní zvuk jsem dlouho nezažil. Materiál z nové desky jsem slyšel poprvé, takže se ve mně mísilo několik rovin. Radost z pasáží, které si o pozornost řekly samy a zároveň fakt, že některé motivy budu muset při domácím poslechu nechat uzrát. ELBE totiž nehrají na okamžitý efekt, ale spíš člověku dávají vodítka a zbytek si musí doplnit sám. Každopádně poslouchat tuhle hudbu v takhle luxusním zvuku byla radost sama o sobě. A když k tomu přidám instrumentální jistotu a vokály, které nejsou jen tak další vrstvou, byl tu set, ve kterém byl každý tón promyšlený. Kapela složená ze samých ostřílených muzikantů to prostě umí prodat bez tlačení na pilu. Set se nesl z větší části na vlně aktuální desky, cca dvě třetiny času. Zbytek tvořily čtyři starší skladby. Nejvíc mě dostaly „Jizvy“, které živě krásně vyrostly, a hlavně závěrečná „The After“. Tu mám z tvorby ELBE nejradši a ani tentokrát mě nenechala na pochybách, že jde o jeden z vrcholů jejich tvorby.
DROM to chtěli víc nahlas, a taky to tak měli. Zvuková i emocionální intenzita vystřelila hned zkraje na maximum. Žádné oťukávání. Od prvních ran do bicích jelo všechno naplno a lidi to okamžitě smetlo. Hrály se hlavně věci z rok staré desky „Pustina“, která mi v době vydání nějak nelezla do uší. Dneska nechápu proč, asi krátkodobé pomatení mysli. Živě fungují skladby z téhle desky ještě líp než na nahrávce. Mají tah, mají tlak, a hlavně makají jako čert. DROM jsou pro mě mistři v budování struktur, které nikam nespěchají, ale mají jasný směr. Každý song má svůj vlastní vývoj od pomalých nájezdů až po moment, kdy to rozříznou tak, že si člověk řekne, tohle je ta pravá odměna. Jejich pojetí dejme tomu post-metalu s hardcore duchem fungovalo perfektně. Syrovost, tíha, emocionální vokály… všechno v balíku, který je upřímný a bez okras. DROM jsem viděl už několikrát, vím, že kluci nikdy nehrajou na půl plynu, ale tentokrát? Tentokrát mi přišli snad nejlepší, co jsem je kdy viděl. Soustředění, energičtí a v neposlední řadě lidští… Takhle se hraje, když víš, proč na tom pódiu stojíš a miluješ to.
