Johan:
Magick Musick fest se po dvou hladových letech vrátil na místo činu a jako vždy nabídl pestrou paletu hudebních žánrů. A hlavní postava akce, Berry, si vzal k srdci naše slova z reportů z předchozích ročníků a za a) nehrálo se uvnitř Boudy, za b) pořadí kapel mělo logiku. (úsměv) K oné logice – v minulosti nám občas sled neseděl, tentokrát jsme neměli výhrady, stejně tak se nám zamlouval plánovaný start i konec akce.
Kvůli pracovním povinnostem jsem nestihl začátek, do Čermné dorazil tak akorát na úvod vystoupení skupiny BRAUNCHOLDA. Její debut „Stínohrad“ jsem v časech vydání samozřejmě zaregistroval, poslechl, pokýval hlavou s tím, že je to neotřele pojaté a dobře udělané, ale k nákupu fyzického nosiče se nerozhoupal. Po zhlédnutí koncertu jsem o tom chvilku uvažoval, ale pak mi došlo, že bych to doma nejspíš neposlouchal, ale na druhou stranu mám jasno v tom, že kdykoliv bude šance vidět kapelu na pódiu, využiju ji. Kvartet bezesporu šikovných pánů odehrál výborný set, v němž vynikaly instrumentální schopnosti všech tří muzikantů i ohebný vokál frontmana. Bylo by snadné upnout zrak na kytaristu, který opravdu čaroval, ale mně se dařilo sledovat všechny tři borce s nástroji a u všech jsem se bavil. Ideálně dlouhý set odsýpal, skladby měly švih, žánrové mantinely ohraničené grindem a alternativou braly za své.
SELFEXILE se naproti tomu drží v mantinelech jasně daných starými BLACK SABBATH; doom, stoner, minimalismus. Kamarád říká, že si kapela v rámci songu vystačí s třemi riffy, ale ono to mnohdy platí i o slovech. Minimalistické texty ale mají charisma, stejně jako repetitivní pasáže v tvorbě sokolovského tria. Opět platí to o fyzickém nosiči, ke štěstí jej nepotřebuji, ale na koncert se vždycky rád vypravím. Kapele to hraje, nevymýšlí pravda nic objevného, ale z minima dokáže vytěžit maximum, skladby ani přes délku dosahující i sedm minut nenudí, což je dané i občasným zrychlením. Mně utkvěl v paměti hlavně vokál, který je přesvědčivý a slova jako „Čaroděj z český kotliny užívá toxický rostliny“ se mi nedaří vyhnat z hlavy.
Největším lákadlem pro mě byli NĀV. „Arcizlo“ považuju za výtečný počin, kapele se podařilo najít prázdnou díru na trhu a zaujmout seversky pojatým black metalem plným zajímavých pasáží, nejen těch řádně svištících. Zatímco u minulých part fyzickým nosičem nedisponuju, u NĀV jsem vinyl sjížděl pravidelně a nad některými momenty stále kroutím nevěřícně hlavou, hlavně tedy nad kadencí slov ve „False Messiah“, což je song, který rozbije všechno a který logicky zazněl i naživo. Jindřichohradečtí přehráli řadu starších skladeb, ale přidali i něco nového – a nová tvorba mi přišla epičtější, tak uvidíme, kam kroky kapely povedou v budoucnu. Doufám, že opět na gramodesku.
DĚTI DEŠTĚ není moje krevní skupina. Zpočátku mi jejich alternativní noise rock nelezl do uší, ale postupem času mě zvláštním oparem zahalená muzika začala bavit. Některé pasáže mají silný hitový potenciál („masakr v Čechách, motorovou pilou“ z „Rurální“ skladby mi ještě teď rezonuje mozkem), k atraktivnosti přispívá i několik vokálních poloh, své si odehrály tři kytary, v sestavě nechybějící klávesy obstarávající industriálně laděné zvuky byly ale zpočátku hůře slyšet. Což byla škoda, ale postupně se zvuk srovnal a dosahoval vysokých kvalit, což platilo obecně na celou akci.
ANTIGEN. Pro mě druhý highlight akce. Punk/HC/crust kapela v čele s charismatickou Steffi sice přijela jen s jednou kytarou (ale podle fotek z poslední doby tak vystupuje cca dva roky), ale i tak to byla parádní jízda na ostří nože. Dáma má v hrdle parádní hlas, kterým dokáže freneticky řvát i civilně zpívat, sem tam jí sekunduje kytarista hlubším zpěvem, ale stejně důležitá jako Steffin hlásek je muzika, která vesměs parádně odsýpá a nutí do tance. Jeden hit za druhým, chytlavé melodie v crustových nátěrech, sem tam punkové zvolnění, takhle pojatý žánr mě vždycky pobaví a s chutí jsem se po návratu z akce (samozřejmě druhý den) vrátil k poslechu vinylu „Dust & Ashes“. V závěru setu pražské kapely s německou basačkou/zpěvačkou sice vypadl proud, ale bylo to v poslední písni v době s předposledního riffu, takže žádný problém, ANTIGEN navíc po nahození světel a šťávy jeden kousek přidali, aby koncert skončil tak, jak má.
SLUT jsou podobný případ jako DĚTI DEŠTĚ, myslím co se týká mé krevní skupiny. Jejich rozjezd v devadesátých letech si nepamatuju, tehdy šli mimo mě, návrat před pár roky mě taky minul, a tak se první setkání s dá se říci legendární kapelou konalo až letos na Šumavě. Šestihlavá saň už neholduje hardcoru jako v dávných časech, ale řekl bych noise rocku, pravda poněkud jiného ražení než DĚTI. Ono noise platilo jak na hudbu, tak na její hlasitost, kapela s sebou asi měla svého zvukaře, který vykouzlil parádní, leč příliš hlasitý sound. To by mi nepřekáželo, kdybych se na level kapely dokázal naladit; oceňuju kvalitní instrumentaci, přesvědčivé podání neklidných písní, ale se mnou to nic nedělalo, možná si svou daň vybírala i únava z náročných dvou týdnů, tak jsem se asi v polovině setu rozhodl pro strategický ústup.
Dvanáctý ročník ryze DIY festivalu se jako vždy povedl na výbornou. Co kapela, to trochu jiný přístup k muzice, co fanoušek, to člověk, který věděl, kam míří a musel pro to něco udělat. Počasí letos přálo až moc, odpolední vedro bylo vražedné, k večeru se příjemně ochladilo a šumavská noc ve stanech, kde řada návštěvníků přespávala, možná byla krušná.
Coornelus:
Festival Magick Musick mám rád. Koná se na pěkném místě, hudebně mi většinou vyhovuje, pokecáme na něm s kámošema a navrch je to pěkné setkání s lidmi, s kterými se třeba vidíte jen jednou za rok, anebo poprvé v životě.
Jelikož jsem se už na jihozápadě motal od pátku, a naštěstí jsem po páteční akci v Klatovech chytil maximálně tak chorobu – pop, byl jsem na začátek setu one man projektu BOLEHLAV na značkách a připraven fandit. Název umělce registruju, ale nikdy jsem ho neviděl živě a vlastně ani neslyšel. Před akcí jsem si pustil klip „Bestie“ a zrovna „Bestie“ se proběhla areálem hned na začátku setu a musím říct, že i díky skvělému zvuku, přísné elektronické rytmice a kytarové riffáži se mi zvuky linoucí se z beden hodně zamlouvaly. Je jasné, že Bolehlavovi denní světlo nepřeje a přichází tak o kouzlo, protože jeden člověk sám na pódiu prostě trochu nuda je a ve tmě by to díky světlům šlo pěkně maskovat. Úplně vidím ty stroboskopy… Nicméně musím říct, že set to byl velmi příjemný, ale co vlastně BOLEHLAV hraje za žánr, nejsem schopný říct. Za mě to byla tvrdá elektronika s kytarou, ale berte to s rezervou. Můj vývoj se v tomto směru zastavil u 90´ desek NINE INCH NAILS a posledních desek VANNESY.
BRAUNCHOLDA je veselá parta na pódiu a, jak se během dne ukázalo, bujará i jako běžní návštěvníci. Instrumentálně je kapela našláplá. Hudebně ujetá. Což ve výsledku tvoří zábavný set. Nejvtipnější moment nastal, když zpěvák během instrumentální věci „Písnička bez zpěvu“ odešel ze stage a začal před ní pařit. Skvělý nápad! Naživo jsem nabyl dojmu, stejně jako Johan, že to kapele zvukově víc sluší live než z desky. Povedené vystoupení.
SELFEXILE loni vyšla vinylová deska, kterou jsem na gramci párkrát doma protočil a zaškatulkoval si kapelu jako takový průměrný stoner doom. Z téhle mojí škatulky nevybočili ani po sobotě, ale musím říct, že mi jejich set přišel jako u předešlé party zábavnější než z desky. Zvukově to bylo parádní. Ono taky… když se kytarista rozehříval tóny BLACK SABBATH a měl triko KYUSS, bylo jasné, že ví, jak se na lopatě sedí. Hudebně mě u SELFEXILE baví hlavně ta repetitivní riffová nálož, kdežto se skočnými prvky, které spíš připomínají tuzemské HC některých partiček z tisíců Lhot, bych šetřil.
Jde do tuhého. Od této doby jsem s napětím očekával každou z kapel. První šli na plac NĀV, jejichž debut „Smrtci“ považuju za velmi dobrou desku, zatímco dvojku „Arcizlo“ vyloženě za arcidílo. V době, kdy mi z black metalu chutnalo už máloco a legendy žánru mi přišly vyčichlé, přišla tahle jihočeská kapela s energií a songy, které mě dokáží odstřelit. Kapela začala sázet hned od začátku ty největší pecky a tak, jak začíná jejich druhá deska, začal i set. „March Towards the Dying Sun“, klipovka „False Messiah“… tohle mělo sílu i při zapadajícím slunci. Hitový black metal okořeňovalo střídání vokálů a celé to jistil spolehlivý drtič za bicími. Za mě skvělé.
DĚTI DEŠTĚ jsou moje krevní skupina a mám je rád léta. Poslední dvě desky jsem před festem několikrát protočil a těšil se. Dosud skvělý zvuk u všech kapel si tady musel trochu sednout. Ale není se čemu divit, tři kytary, basa, bicí, čtyři hlasy a jeden hlukotvořič, to už nějaký ten bordel udělá. I když musím říct, že pochytat zvuky synťáků mi i tak dalo zabrat. To mi ale nebránilo užít si set těchto zvukových násilníků, kteří disponují silným materiálem i hitovkami, jako jsou třeba „Rurální“ nebo „V bytě nad řekou“. Polib hada na prdel, masakr v Čechách, písnička plná hoven… tady bylo všechno. Opět tleskám. Tyhle děti tedy sakra zlobí, ale jsou k sežrání.
ANTIGEN mi šmakuje. Desku „Dust & Ashes“ považuju za velmi zdařilou žánrovou nahrávku naplněnou hitovými vály. Logicky tak podobně působilo i jejich vystoupení. HC/punk/crust v silně návykové kvalitě, kdy tu rychtu oživuje frontwoman Steffi tím, jak mění vokál a staví si svoje vokální linky. Opět skvělý set.
Největší záhada nakonec. Absolutně jsem netušil, co od SLUT čekat. CD „Smell Me“ doma suším od 96. roku a pecky jako „What The Fuck You Want“ nebo „Hey Girl“ mám zažrané hluboko pod kůží. Poslední desku kapela vydala v roce 1999 a tady už se jednalo o jiný sound a jinou strukturu skladeb. Novodobá tvorba se spíš podobá roku 99, s tím, že skladby nemají zhuleneckej opar, ale místo volnomyšlenkářského obláčku jsou kompozice šetrně a precizně vystavěny. Základ byl postaven na pomalejším a středním tempu, na opakujících se pasážích, po kterých nastávaly gradované vrcholy. Po prvním poslechu bylo těžké pochytat veškeré vychytávky, ale musím říct, že SLUT zněli velice zajímavě, a i když jsem si z vystoupení asi nesedl úplně na zadek, je jasné, že jsem zažil velmi zajímavý koncert a lepší tečku na konec festu vymyslet nešlo.
Jak je vidno, festival jsem si vyloženě užil. Těšil jsem se na všechny kapely, protože mě baví nebo zajímají a potom hlavně všech sedm interpretů jsem viděl poprvé v životě, což mi přijde při tom všem, co jsem dosud obrazil, neuvěřitelné. Za mě to byl hudebně jeden z nejsilnějších ročníků, na kterém jsem v Čermné kdy byl.
Fotky: Skalík
