V tříletých odstupech vychází Dělníci kovu, knihy věnované osobnostem tuzemské okrajové hudební scény. Po Necrocockovi a Vlakinovi přichází Maty, frontman GUTALAXU i dalších kapel, jejichž věhlas není světový jako u GUTALAXU, ale spíše lokální (KŘEMEŽSKÝ VÝBĚR, COLD COWSHED, MACHETA, NATURAL BORN FUCKERS (z uvedených je Maty asi stále členem nepříliš aktivních NBF), pořadatel koncertů a produkční hudebního klubu.
Podobně jako kniha o Vlakinovi s Vlakinem je dělník Maty představený, respektive se představuje v otázkách a odpovědích. Václav se ptá, Maty reaguje. Vyzkoušený a funkční model, který se v podobných publikacích hojně objevuje a vzniká snáze než druhá možná varianta, souvislý chronologický text prokládaný citacemi ústřední postavy nebo těch, kteří s ní spolupracují či komunikují. Ale ani druhá varianta není nutně zárukou kvalitního čtení – zato první varianta je zárukou spádu a tazatel má navíc možnost reagovat na předchozí odpovědi.
Kniha je rozdělena do čtyř kapitol, které následují po Prologu. V něm autor vzpomíná na první setkání s Matym a růst jeho kapely nebo nechává Čurbyho polemizovat, co že je to ten goregrind a jak se v průběhu let měnil. Nechybí ani přiblížení toho, jak rozhovor probíhal a taky od kdy do kdy – v letech 2023 až 2025.
A to je trochu problém. Ne obsahový a časosběrný, ale chybí to největší – úspěchy GUTALAXU právě v roce 2025, kdy se kapela zprofesionalizovala. Přijde mi škoda, že chybí ty největší festivaly, na kterých se kluci z malého jihočeského města objevili v roli kapely psané na plakátech velkými písmeny – rozhovor v kapitole Maty z GUTALAXU končí na začátku roku 2024… Když od tohoto „problému“ odhlédnu, tak je všechno v naprostém pořádku a rozhovor je to šťavnatý. Maty se projevuje jako dobrý vypravěč, tak akorát vtipný, celkem otevřený a pokorný. Jako člen v současnosti bez debat největší tuzemské kapely vzešlé z undergroundu a hrající extrémní hudbu by mohl mít nos nahoru, ale to ani náhodou, ostatně kdo Matyho zná osobně, potvrdí, že to je strašně fajn kluk se stále dobrou náladou. Z rozhovoru o kapele si myslím každý čtenář odnese to, co většina kapel, které se dostaly nahoru, opakuje – vše je hlavně o práci a odříkání, o neustálém koncertování, komunikaci s fanoušky a v dnešní době i o síle sociálních sítí, na kterých je třeba být vidět. Nechybí ani různé historky z cest, z koncertů, přiblížení tvorby muziky, jejího nahrávání nebo vzniku obalů na alba. Následuje krátká fotogalerie a …
… druhá kapitola Maty pořadatel. Z té sálá nadšenectví, které se propisovalo do prvních krůčků na poli organizování koncertů a festivalů, které přerostlo v práci na pozici producenta / dramaturga klubu Fabrika v Českých Budějovicích, práci pro Czech Death fest (kde se stará o zahraniční kapely) nebo Dead Coffee Party (booking skupin z ciziny). Opět je to zajímavé čtení, hlavně to o provozu zmíněného klubu a domlouvání kapel, od pořadatelského dění se ale sem odskakuje i ke GUTALAXU, když se to nabízí.
Dalších pár fotek a kapitola třetí – Maty sběratel. Pokud si někdo myslí, že jde o sbírání hudebních nosičů, tak se plete. Že je Maty filmový fanoušek, se asi ví, v nějakém rozhovoru jsem to taky četl, i to, že má sbírku VHS kazet, ale že je to taková posedlost… (úsměv) Ale tato pasáž knihy není jen o hromadění véháesek a způsobech jejich pořizování, ale i lásce k filmům, oblíbených hercích či návštěvách kin.
Maty je taky rodič a jeho rodinný život je obsahem čtvrté kapitoly, nejkratší, ale milé, včetně fotek taťky s dcerou. Je to dobré zpestření knížky a rozšíření obzorů o tom „bláznovi v brýlích a bílém overalu pomatlaném hnědou barvou, který chrochtá a kvičí do mikrofonu“.
Kapitola číslo pět je sbírkou názorů muzikantů z jiných kapel na GUTALAX a Matyho. Je to skoro jako přes kopírák, všichni přejí kapele dosažené úspěchy, všichni mají Matyho rádi, někteří oceňují jeho pořadatelské schopnosti a část z nich nemusí muziku, kterou GUTALAX tvoří. Což je téma, které se objevovalo už v předchozích kapitolách, že technicky zdatní muzikanti nechápou oblibu umca umca grindu…
Mozaiku doplňuje diskografie kapel, ve kterých Maty působil a působí a Epilog, ve kterém Maty přiznává, že mu přijde trochu líto, že v knize chybí poslední velké koncerty, tak je zmiňuje v hodně zhuštěném textu – vážně škoda, že zážitky z Austrálie, Jiřní Ameriky a velkých festivalů nedostaly prostor v hlavní části knihy. Na jazyku z toho zůstává pachuť… Trochu zamrzí i malé nedotahy typu, že se objeví prakticky stejná odpověď, jaká už zazněla, to by redakční práce měla porovnat, stejně jako občasný pravopisný nedoraz – hned v první otázce chybí písmeno, sem tam zazlobí nějaká čárka nebo chybka. Grafika je přehledná, fotek (barevných) tak akorát, obálka stylová (GUTALAX je aktuálně společností Toi Toi sponzorován), včetně signifikantního záchodového prkénka. (úsměv)
Vše podstatné bylo řečené, takže na závěr už jen krátké konstatování, že se paperback dá přečíst za půlku odpoledne, rozhovor parádně odsýpá stylem servis-return, Maty má vždy pohotovou odpověď a působí dojmem velkého sympaťáka. Mě to celé bavilo, ale kdyby se vše dotáhlo, mohlo to být ještě lepší…
- 128 stran
