Ahoj Luky! Ještě jednou díky, že se můžeme trochu prohrabat v historii a přiblížit (nejen) mladším čtenářům, jak to chodilo v pravěkých dobách tuzemské deathmetalové scény. Jak se vlastně přihodilo, že se místní brutální rodinka rozrostla o další smečku?
Každopádně bych nejprve chtěl pozdravit Tebe a Tvé čtenáře a moc poděkovat za možnost odpovědět na pár otázek, které se týkají podstatné části mého života – muziky.
Jak to tehdy začalo? Bavíme se o době léta páně 1987 až 1989 (čili mezi mým 15 až 17 rokem života), kdy ve mně uzrávala myšlenka muziku nejen pasivně poslouchat, ale aktivně vytvářet. V Klimkovicích, což je malé město u Ostravy, jsem měl babičku a dědu, ke kterým jsem jezdil na víkendy a prázdniny. Bylo zajímavé, že velké procento kluků z Klimkovic byli metloši a rockeři, jednu dobu tam fungovalo 5–6 metalových kapel na tehdejších cca 3600 obyvatel! No a jednoho dne jsme s jedním z těch kámošů, Vláďou Rybkou, který byl ještě o dva roky mladší než já, navštívili koncert kapely T‘ORR. Plní zážitků jsme pak pár dní „fantazírovali“ a plánovali a shodli jsme se, že zkrátka budeme mít kapelu a budeme hrát. Já jsem byl naprostý začátečník a samouk, Vláďa (bicí) hudební průpravu měl. S ještě jedním kamarádem, který nám poskytl svůj pokoj jako zkušebnu, jsme 3. 6. 1989 měli první zkoušku a potřebovali jsme název. Vymyslel jsem, že se budeme jmenovat KRONOS, bůh času. Můj tehdejší „aparát“ – lampový kotoučový magnetofon propojený s gramofonem, to byla panečku paráda, kam se hrabaly Marshally či Mesa Boogie. (úsměv) Kytara Jolana Iris – legenda. Ale nebudu unavovat detaily. Postupně se přidali další muzikanti, basák Tomáš Blaho, kytarista Marek Schneider a vokalista Vladis Třískala – a čím více jsme zvládali své nástroje, tím více jsme přitvrzovali. Přes thrash až po death metal…
Kdo přišel s názvem NEMESIS? Když se dnes podíváš na Metal Archives, zjistíš, že jste jedni z asi padesáti dalších smeček stejného jména. (úsměv)
Poté, co jsme začali jako KRONOS a chvíli fungovali coby AGRESSOR (těch různých -orů bylo však strašně moc), jsem se rozhodl, že naposledy změníme název. Zalovil jsem opět v mytologii. Miloval jsem knihu Staré řecké báje a pověsti a tam byla velmi sympatická bohyně pomsty a spravedlivé odplaty, co každému naložila za jeho zlé skutky, co se do něj vešlo. A tak se zrodil definitivní název kapely. NEMESIS.
Ano, dnes je NEMESISŮ plno, ale nezapomeň, že v roce 1989 nebyl internet, byl tady jiný stát – Československo – a informaci o tom, že na Západě v té době byla nějaká formace NEMESIS, která se pak přejmenovala na CANDLEMASS, jsem opravdu neměl kde získat. Byla tzv. Železná opona a nešlo si ověřit, jestli třeba ve Venezuele je skupina takového názvu… (smích) Nicméně, jak se teď tak na Tebou zmíněný server Metal Archives namátkou dívám, tak drtivá většina těch NEMESISŮ vznikla dlouho po nás…
Další otázku už směřuju k demáčům samotným. Vzpomeneš na tehdejší podobu tvůrčího procesu?
Ano, to se nezapomíná. (smích) Tehdy jsme byli energií nabití, po hraní hladoví puberťáci, pokoutními cestami se na nás valily desítky „západních“ nahrávek a my jsme se chtěli vyrovnat všemu, co jsme slyšeli. (úsměv) Tak jsme makali jak barevní, bylo 4–5 zkoušek týdně. Většinu riffů jsem skládal doma a pak jsme je s Markem Schneiderem na zkušebně doplňovali o jeho nápady a spontánní okamžité společné nápady, bubeník Vláďa do toho geniálně zakomponoval rytmiku a basák Tomík okamžitě basovou linku. Skladby jsme dělali jako orchestrálky, o zpěvu jsme vůbec neuvažovali (!). Když jsme byli spokojeni s finální verzí, zavolali jsme zpěvákovi Vladisovi, který na zkoušky příliš nechodil (v té době jsme na zkušebně neměli ani vlastní zpěvový aparát), ať se za námi zastaví, že je další kus hotov. Vladis přišel se svým přenosným kazetovým magnetofonem (kazeťákem), nahrál si tu novinku, poslechl si další rozpracované věci, poklábosili jsme a... odešel. Za pár dní mi nebo Márovi zavolal, že novou skladbu můžeme naživo hrát, že má otextováno a nafrázováno. A tak jsme teprve na následujícím koncertě poprvé uslyšeli, kde, jak a co „zpívá“, což nás zpočátku z našich rytmických i melodických vyhrávek tak vykolejovalo, že jsme byli nuceni zavést patřičné protiopatření: při zvukovkách jsme zvukařům vždy a opakovaně zdůrazňovali, že v pódiových odposleších nechceme slyšet vokál (!). Texty kapela tehdy vůbec neznala a ani neřešila; tvořila muziku. Vladis však občas, hlavně při zdlouhavém společném cestování na koncerty v krátkém „brífingu" blahosklonně nastínil, o co v té které skladbě jde, což jsme stejně většinou nadšeně „neudrželi“. (smích)
Jo, a nápady, které jsme složili doma, jsme si museli zapamatovat, nebylo je jak zaznamenat. Na zkušebně už se „rozdělané“ skladby daly nahrát přes mikrofon na magnetofonovou kazetu. Byla sranda, že se muselo najít místo, kam kazeťák postavit tak, aby byly slyšet všechny nástroje. Se změnou zkušebny vypuklo hledáni takového středobodu nanovo. (úsměv)
Jsem pravda pamětníkem, ale kapelním děním zcela nezasaženým, přibliž mi prosím, jak v pravěku bez dnešních možností došlo k záznamu materiálu…
To byla krása! Všechno byl analog. První demo „Find The Truth“ jsme nahrávali v čerstvě vzniklém ostravském studiu Barbarella. Nahrával se každý nástroj zvlášť a bez „clocku“ (metronomu). V té době jsem měl Jolanu Diamant, parádně vytuněnou. Na obě kytary jsme použili efekt Boss DS-1, přímo do linky. Basa i zpěv taky do linky. Bicí se nahrávaly jako první a byly snímány osmi mikrofony. Osmi proto, že záznamové zařízení byl osmistopý nahrávací profi studiový magnetofon Fostex. Po nahrání se bicí musely smíchat, aby se uvolnily stopy pro ostatní nástroje, zpěvy, sóla a efekty, což zabralo spoustu času. Prachy jsme měli jen na dvě frekvence, proto jsou na prvním demu pouze 4 skladby. Pamatuji si, že mě to studio vyšlo na čtyři měsíční výplaty (úsměv), byl jsem v té době jediný pracující z kapely.
Druhé demo, „In God We Trust“, tam to už bylo trošku jiné. Nahrávali jsme ho ve studiu Československého rozhlasu v Ostravě, mimochodem hned po nahrávací frekvenci Karla Gotta (smích), a věřím, že jako vůbec první kapela takového ražení. (Umíš si představit, jak na nás personál studia reagoval?) Měli jsme k dispozici jen jednu osmihodinovou frekvenci na nahrávání a mix. Proto jen 3 skladby. Vybavení tam bylo na tu dobu špičkové, šestnáctistopý nahrávací profi magnetofon (značku už jsem zapomněl), obrovský mixák, profi monitory, profi mikrofony, technik, asistent a střihačka. Nahrávali jsme na půjčenou kytaru Kramer s tremolem, efekt Boss DS-1 a hlavu Marshall s Marshall bednou. Bicí se opět musely smíchat, Vláďa měl tehdy dvoukopákovou sadu s 3 bongy, 5 přechody, 2 kotly, 5 činely, 2 čínami, nějaký ten kravský zvonec, prostě zabral hodně stop. Kytary, basa i zpěv se točily na dva mikrofony, hlavní a prostorový… Mix trval skoro stejně dlouho jako nahrávání, i efekty byly samozřejmě analogové. Pasáže se nedaly „klonovat“ jako dnes, pitvat po taktech či notách, co jsi neodehrál, to nebylo zaznamenáno. Mělo to něco do sebe… V roce 2006 jsem nahrával coby člen HYPERBOREAN DESIRE v polském studiu No Fear Records promo i debut této kapely, a to byla „procházka růžovým sadem“, PC je obrovské zjednodušení a ulehčení práce. Kdysi byly nahrávky skoro live záznamy.
Na jaké nástroje jste tenkrát běžně hrávali?
Hned po vzniku – na co se dalo. Bubeník Vláďa měl bicí Amati, které si postupně doplňoval a ne vždy se povedlo, aby nový kus hardware byl ze stejné řady, ale hrálo to, protože byl a je skvělý bubeník. Já jsem měl nejprve Jolanu Iris, pak se mi povedlo si opatřit Jolanu Diamant, navíc vytuněnou jedním z krátkodobých spoluhráčů, který byl kytarový technik – dodnes lituji, že jsem ji prodal. Neměla tremolo (proto jsem ji opustil), ale hrála parádně, a hlavně se na ni hrálo skvostně! Pořídil jsem si pak na zakázku vyrobenou kytaru (ale pro někoho jiného), která sice nebyla nic moc, ale měla kopii tremola Floyd Rose. Basák Tomík měl baskytaru Jolana D-bass, druhý kytarista Marek Jolanu Jantarku, ale s tremolem, ani nevím, kde k němu přišla. (úsměv)
O úplných začátcích jsem se zmínil v odpovědi na Tvou první otázku, ale později, to už jsme koncertovali, jsem měl na zakázku vyrobené kombo (mělo přezdívku Kotě), které mělo 2 x 80 W, ta jedna osmdesátka byla s overdrivem, ta druhá čistý zvuk, bylo to malé, „relativně“ lehké (co neváží – nehraje). Marek měl nějakého Marshalla (kopii) a basák Tomík – to už si nepamatuji, nějaké kombíčko, snad Regent…
Na koncerty jsme zhusta cestovali vlakem, tudíž já jsem si kytaru a své Kotě většinou vozil, ale zbytek kapely pouze nástroje a hrálo se na to, co se na místě koncertu nacházelo, pořadatel zajistil nebo půjčily kapely, co hrály s námi...
Když v čase popolezeme trošku dopředu, dostaneme se k debutu „Temptation“, na kterém jsi už však nehrál. Bylo důvodem prudké otočení kormidlem směrem k výrazným melodiím?
Dle mého subjektivního názoru: z nějakého důvodu kytarista Marek Schneider s bubeníkem Vláďou chtěli mít ze super fungující, populární a hojně koncertující death metalové kapely groove bigbítový band, s čímž jsem jako zakladatel, autor a kapelník bytostně nesouhlasil a bojoval proti tomu. Tak se mě zbavili, Marek Schneider se stal novým kapelníkem, místo mě vzali Martina „Dalmatina“ Dufku a začali skládat nové věci, ty mé staré z repertoáru odstranili a i když původně byly pro „Temptation“ nahrány ještě i dva mé songy, vyřadili je z tracklistu.
Debut „Temptation“, jak jsem se později dozvěděl, byl pouhý „přechod“ mezi starou a novou vizí, dále to mělo pokračovat ještě více hardrockovým či bigbítovým směrem… Nepochopitelné. Naštěstí se pak neshodli a vše skončilo.
Po comebacku (2003–2016) jsme měli v playlistu dvě skladby z „Temptation“ – „Equilibirum“ a „The River“, jednak proto, že jediné ještě trošku naznačovaly starou tvorbu a také proto, že část fanoušků toto album znala.
Dodnes mě mrzí, že se po comebacku nepovedlo natočit novou desku a po NEMESIS tak zbude zrovna „Temptation“.
Vídáš se dnes ještě s původními členy?
Po znovuvydání dem jsem v kontaktu (po dlouhých letech, s některými po dekádách) s Vladisem Třískalou, bubeníkem Vláďou Rybkou i basákem Tomíkem Blaho. Marek Schneider je mimo, někde v USA a nemyslím si, že bych se s ním (a on se mnou) chtěl někdy setkat…
Jinak plánujeme, že se, až bude tepleji, někde na terásce sejdeme a uděláme si vzpomínkový večer.
Vybavíš si nějaký speciální koncertní zážitek?
Jasně, a určitě budou každého zajímat zejména ty, které bolely, jak se hezky říká „cizí neštěstí potěší“. (smích)
Hráli jsme v jednom kulturáku, světla tam byly takové všelijaké, ovládal je nějaký klučina na pultíku s klasickými interiérovými vypínači. No a moc nestíhal, takže mnohdy svítilo světlo jediné, jindy ani to. Měl jsem sólo a povyšel jsem si pár kroků na dosti vysokém pódiu kupředu. Přesně o jeden krok dále, než byl okraj pódia… Spadl jsem na lidi (naštěstí kdysi byly všechny koncerty natřískané) a ti mě bez váhání „vyhoupli“ zpátky na scénu. (smích) Pár šrámů to stálo, ale zážitek to byl zajímavý…
Jindy na pódium vylezl a chtěl s námi zapařit nějaký fanoušek, chytl mě kolem ramen a po pár vteřinách (než zasáhla ochranka) se nám spolu zapletly zpocené vlasy a nešlo to pár dlouhých okamžiků rozmotat...
V nové éře, někdy v roce 2005–2006 jsme hráli v Polsku v nějakém klubu, kde pro změnu nebylo pódium raději vůbec, muzikanti byli s posluchači takříkajíc ksicht to ksicht, oddělovala je jen čára na podlaze. No a v jedné důrazné rytmické pasáži jsme se s jedním z diváků z přední řady srazili hlavama. Tma, koncert jsem sice dohrál (prý bez chyby, ale nepamatuji si nic), ale druhý den mi v ostravské nemocnici zjistili malou krevní sraženinu a poúrazovou epilepsii, která hodně dlouho ustupovala (polská hlava byla holt tvrdší).
Ale v začátcích byly i humorné zážitky, popletené začátky skladeb, kdy každý z nás začal hrát úplně jiný song (buď se pomíchaly playlisty z různých akcí, nebo se prostě nějaký song přehlédl); v ostravském Rock Hillu honil kluk z ochranky po pódiu fanouška, který si chtěl skočit, a když ho dohnal, letěli dolů po hubě oba a málem i ze zpěvákem Vladisem; jindy na mě po dohrání posledního tónu setu vybafla krásná holka nahoře bez, abych se jí fixem podepsal (křestní na pravou a příjmení na levou); jak jsme jednou „zapomněli“ bubeníka Vláďu v Praze, jindy jsme pro změnu zapomněli mne a basáka Tomíka na nějakém opuštěném nádraží (omylem jsme vystoupili a zbytek kapely pokračoval dále), byly toho tuny, nemít problémy s pamětí, napíšu knihu… (smích)
Jak jsi na tom s muzicírováním v současnosti ty osobně? Lze brát znovu vydání demáčů jako předzvěst něčeho většího, chystá se comeback?
Jeden comeback už máme za sebou (2003–2016).
Po tom znovuvydání (za které patří obrovské díky Levimu z Dead Maggoty Productions) mi Vladis Třískala volal, klábosili jsme snad hodinu a on je prostě akční. Hned měl plán, že dáme do kupy pokud možno co nejvíce původní sestavu, obě dema + bonusy nacvičíme a v červnu bude koncert. Ta myšlenka se mi líbila, skoro 14 dní jsem si to nechával projít hlavou, kalkuloval všechna pro a proti, ale nakonec jsem to zamítl.
Bylo by to časově velmi náročné a neskutečně pracné, i když by nám poskytli Vladisovy PRIMARY RESISTANCE zkušebnu a aparáty. Já osobně jsem od roku 2016 nehrál. Aparát jsem prodal, moje koncertní kytara se utopila předloni při povodních. A ty skladby v původní podobě naposledy zazněly naživo v roce 1992, i když po comebacku jsme některé hráli, ovšem v zjednodušených a upravených verzích.
Metalu jsem se rozhodl přispívat jinak. Pomáhám Laďovi Kohoutkovi z mohelnických APOSTASY v jeho skvělém projektu pribehheavymetalu.cz, píšu profily kapel, profily alb, dělám překlady a korekce textů apod. Tamtéž je možno nalézt i kompletní a podrobný profil NEMESIS, který doplní věci, které se tady z nedostatku prostoru nedaly odvyprávět celé či se vůbec nevešly.
V čí myslivně se vlastně nápad na oprášení demonahrávek zrodil?
Celá ta myšlenka se zrodila v hlavě výše zmíněného Leviho z Dead Maggoty Productions, kterému patří nehynoucí díky. Jednoho loňského březnového dne mi jako blesk z čistého nebe zavolal, slovo dalo slovo a výsledek je parádní. Krásná satisfakce po všech těch letech a těší mě, že lidé na nás nezapomněli, dostávám stále více pozitivních reakcí na toto vydání, limitky byly pryč snad během hodiny, standardní CD se také pěkně prodávají a před pár dny mi Levi poslal i výlisek speciálky pro Japonsko, kde se naše CD začalo také prodávat, co více si přát?
Otázku poslední pravidelně směřuju na plány kapel v nejbližší budoucnosti, tebe se zeptám trochu jinak, mají NEMESIS budoucnost, nebo to vydáním „Find The Truth“ & „In God We Trust“ definitivně končí?
Určitě bych si přál na závěr říci něco jiného a rozhovor ukončit ve veselejším duchu, ale pokud se nedočká reedice ještě nějaký náš materiál, tak si myslím, že vydáním obou dem a bonusů to definitivně končí. Byla to krásná doba, ale jak se říká, v nejlepším přestat a než se na scéně plácat v našem věku „skoro odznova“ při dalším comebacku, je lepší uvolnit místo mladé generaci talentovaných muzikantů a nezabírat jim místo. Své jsme vykonali, jak nejlépe jsme dovedli a okolnosti dovolily, pomohli jsme položit základy žánru, teď je řada na dalších, nemám pravdu? (úsměv)
Fotky:
fotka 01 - Nemesis 1991 - Promo foto: nahoře zleva: Marek Schneider (kytara - Jolana Jantar), Tomáš Blaho (baskytara - Jolana D-bass), Vláďa Rybka (bicí), dole Vladis Třískala (zpěv) a Luky Lednický (kytara - na zakázku, bez jména)
fotka 02 - kytary 1991 (jediná fotka, kde je vidět má Jolana Diamant (jsem vlevo v černém, a Markova Jolana Jantar - vpravo...) Jinak koncert - Hrochův Týnec, zleva: Luky Lednický, Vladis Třískala, Tomáš Blaho a Marek Schneider… Vláďa Rybka (bicí) není vidět :-)
fotka 03 - sestava 1991 - stojící zleva: bezejmenný svatý, Luky Lednický (kytara), Vladis Třískala (zpěv), dole zleva: Vláďa Rybka (bicí), Marek Schneider (kytara) a Tomáš Blaho (baskytara)
fotka 04 - moje maličkost na AFOD (Apocalyptic Form of Death) festivalu 2006
fotka 05 - já a doprovodné vokály 2006
fotka 06 - Nemesis Promo foto 2006 - zleva: Luky lednický (kytara), Vláďa Rybka (bicí), Radalf (zpěv), Radim ´Brzochod´ Vaňko (basa) a Martin ´Dalmatin´ Dufka (kytara)
fotka 07 - Chopper Show 2006 - tam jsme hráli s finskými WALTARI - zleva: Martin ´Dalmatin´ Dufka, radalf, Radim ´Brzochod´ Vaňko a má maličkost
fotka 08 - promo foto 2009 - po řadě: Luky Lednický (kytara), Radim ´brzchod´ Vaňko (basa), Aleš ´Konys´ Koňarský (zpěv), Aleš Fojtík (bicí) a Martin ´Dalmatin´ Dufka(kytara)
fotka 09 - japonská verze vydání „Find The Truth“ & „In God We Trust“
