Pro Prahu představoval 21. únor (téměř) blackmetalový svátek a rozhodně povedený. Akce, na níž se potkalo rovnou pět kapel, představovala perfektní výběr velikánů a jistých jmen z ciziny, ale i našich končin. Zrovna na české duo jsem se nejvíce těšil a bral to jako sázku na jistotu. Začátek akce byl odpoledne někdy ve tři čtvrtě na pět, za což jsem byl jako dojíždějící rád, přestože nakonec po koncertu následovala nečekaná návštěva pražských přátel (tímto moc zdravím Nika a Doxu) a zpět na nehostinný sever Krušných hor jsem se dohrabal ospalý o poznání později.
O koncert, který se odehrával v Křižíkových pavilónech v budově B, byl velký zájem a ještě půl hodiny před koncertem byla před budovou hodně solidní fronta. Rozumně však rozdělena do několika pruhů, aby to šlo rychleji. Celkem se do sálu mělo vejít dost přes patnáct stovek lidí (snad až sedmáct).
Jako první zahráli Plzeňáci MALLEPHYR, kteří, přestože nosí nálepku relativního undergroundu, si stále budují větší jméno svým profesionálním a jistým výstupem. Ke svojí performanci dostali nejméně času, něco okolo půl hodiny, která posluchačům nabídla precizní zvládnutí nástrojů a nekompromisní black/death v jejich stoickém pojetím bez zbytečných opiček a umělé teatrálnosti. Vzhledem k času zahráli jen čtyři skladby. První tři rychlého rázu. Závěr však atakovali kluci kompozicí dlouhou přes třináct minut a i když pro někoho to byl špatný a nudný krok, já takové eposy oceňuji. Užívám si přístup, kdy se nejedná jen o permanentní lavinu sypaček, ale naopak kontrastní provedení mnohých pasáží střídající uvolnění a tenzi. Zde zněly určité party a byla cítit vzdálená inspirace třeba PIMNK FLOYD, kdy si Opat užíval svá sóla. Za mne palec nahoru.
Jen pár minut pauzy po první kapele a už nastupoval můj očekávaný vrchol večera v podobě českých INFERNO, kteří dostali o poznání více prostoru než předešlá kapela. Ačkoliv se nezapře jistá dávka divadelní strojenosti díky kostýmům, které jednotlivé členy odlidšťují díky závojům a zakrytým tvářím, tento prvek nechávají na absolutnímu minimu. Co hraje prim, je atmosféra a intenzita po hudební stránce, kterou projekt Adramelecha s jeho „novější“ sestavou buduje poslední tři desky a které kapelu vystřelily mezi absolutní světový vrchol blackmetalového žánru, kde dominuje atmosféra a kde se mísí psychedelie s hororem. Rozhodně nešlo o zklamání, naopak. Někdo vnímal jako minus, že vokál hlavního protagonisty byl snad zastřenější než kdy dříve a linul se pod úrovní ostatních nástrojů, mezi které se i sám hlasový projev počítá. Pro některé jedince, kteří přijeli na reprezentanta nekonečné jízdy sypců v podobě později hrajících MARDUK, bylo INFERNO možná zklamáním, které uspává. Každému co pro něj dobré jest… Já se nemůžu dočkat nové desky, u které je materiál hotov a čeká se spíše na administrativní a distribuční záležitosti. Negativum, které s hudbou nebo její prezentací nemá nic společného, byla zakrytá videoprojekce, protože byly v jejím výhledu bicí headlinera…
Po perfektní plouživé jízdě nastoupili smrtiči IMMOLATION. Death metal si doma neposlechnu (až na výjimky jednou za uherák), ale naživo mne obvykle potěší a nezklame. A tohle se rozhodně dalo říci i o vystoupení IMMOLATION. Aby ne, když kapela hraje přes třicet let. Velkou pozornost budila preciznost a rychlé trhané pohyby Roberta, u kterého je kytara snad součást jeho končetin. Dominujícím faktorem byl samozřejmě nekompromisní vokálový hluboký diktát Rosse Dolana společně s jeho basou, na kterou hrál s jeho typickou lehkostí a živostí. U mne nejvíce fungovaly skladby, kde se objevovalo střední nebo pomalé tempo, u kterých je může člověk dobře vnímat a zároveň je jimi drcen, jako kdyby přes něj přejížděl parní válec. Jako například druhá polovina skladby "Adversary" z nové desky, která má vyjít za měsíc a něco málo. Bohužel z nového alba zazněla jen tato kompozice. Došlo však na několik skladeb z předchozího alba a pár z ještě starších. Za negativum považuji maličké technické potíže.
U IMMOLATION moc lidé nerelaxovali a rozhodně to nezměnila ani předposlední kapela, na kterou přijelo nejvíce fandů Řeč je o pancéřové divizi MARDUK ze Švédska. Stejnojmenná skladba samozřejmě zazněla. Pokud se někdo těšil na (nej)novější tvorbu, musel být zklamán, protože nezaznělo téměř nic. Zato žně měli ti, kteří milují jejich první řadové desky, z kterých se hrála drtivá většina. No, bylo to rychlé, hodně rychlé a vlastně neustále rychlé. Tak, že mne taková monotónnost už unavovala po pár minutách a byl jsem zklamaný, že se neobjevilo něco pomalejšího z "World Funeral" – z toho zazněla pouze "Cloven Hoof"… Takže to bylo jedno. Chvílemi jsem také měl pocit, že Arioch některé momenty nestíhal hlasově. Každopádně, kdo chtěl rychlé MARDUK, na kterých vyrůstal, takové dostal a odcházel spokojený.
Ono vlastně dost lidí opustilo sál právě po MARDUK a na MAYHEM se již tlačilo méně přihlížejících. A zde jsem zaznamenal u sebe opačný konflikt na začátku jejich show. První skladby byly pomalejšího rázu, ale hlavně byla to nuda. Důraz byl kladen na teatrálnost Attily, na které kapela staví show a který strhával pozornost. Setlist byl enormní, blízko k dvaceti skladbám. (?) Byl to průřez mnohých, cca. osmi fošen. Čekal bych více skladeb z jejich nového a aktuálního alba. Zklamáním bylo, že z kultovního "De Mysteriis dom Sathanas" zazněla sice "Freezing Moon" (pomalá kompozice, která ale nenudí), ale už můj oblíbený evergreen, stejného názvu jako album, nikoliv. Samozřejmě, pro mnohé je kultem celá deska. Ti tak byli s celkem čtyřmi skladbami, které z něho byly k vidění, jistě spokojeni.
Hlasitost koncertu nebyla přehulená a i přes pár minoritních potíží se zvukem (u MALLEPYHER na začátku, u IMMOLATION během setu) si posluchač nemohl na nic moc stěžovat. Co se týče organizace kapel, vybavení, prý to bylo o něco horší… Ale k tomu návštěvník ani nečuchne a nakonec vše dopadlo dobře až na ty výpadky ve zvuku. Pochválit musím světlo, které bylo celkem fajn, až do koncertu MAYHEM, kde toho moc vidět nešlo... Prostor vyhovoval a lidé si nestáli na hlavách, nicméně dostat se během koncertu na druhou stranu sálu chvíli trvalo. Malinké překvapení byl i neoznačený vstup pro fotografy, který byl netradičně úplně na boku sálu. Co teda štvalo fest, byly fronty na pití. To byla tragédie i přes několik stánků. Na takový počet lidí by to chtělo počet alespoň zdvojnásobit. Raději jsem tak trpěl žízní do konce akce. Kdo chtěl podpořit kapely a odnést si merch, byl spokojený a všeho bylo poměrně dost. Ceny některých „artefaktů“ sice u healinerů už vzbuzovaly lehké zvýšení obočí a člověk tak měl pocit, že není na black metalu, ale koncertu Madonny… Asi dnešní standard a člověk s tím nic nenadělá. No, stejně jsem raději utratil nějaké drobné za našince. Jsem rád, že jsem akci mohl navštívit, i když pro někoho může být pět kapel na stání už příliš.
