Decade 2: 2016–2026
Druhou desetiletku odstartovala neřadová nahrávka „Luna nad Iglau“, na které se pravda ještě lehce podílel Xpíl, ale šlo o speciální projekt, k mikrofonu byl angažován Petr Štěpán, který nazpíval většinu písniček, starších to kousků BRATRSTVA LUNY, zatímco Matěj pouze jeden cover a s Petrem jeden duet. Když si na spolupráci s Petrem vzpomeneš, myslím na tuhle první větší, co se ti vybaví jako zásadní?
Že Petrovi Štěpánovi ten projekt vrátil sílu do žil, chuť do kumštu, on se zvedl a byl schopný na konci prázdnin (2018) XIII. STOLETÍ vrátit na pódia! To je klíčová emoce z tohoto projektu, který legendární redaktor Sparku Blackmoon znalý dění za oponou nazval ve společném rozhovoru terapeutickým albem. Nápad k realizaci se zrodil bezprostředně, když byl Petr po rozvodu a psychicky hodně dole. Seděli jsme v jihlavské pizzerii, ještě navíc byl Biafra po operaci, bez příjmů, bez zkušebny, a tudíž i bez kapely. Nacházel se opravdu ve velké životní krizi. Svěřil se mi s tím, že jestli něco nezačne tvořit, že to s ním bude hodně špatný… A vtom mě napadlo udělat to společné album. Petr má naši tvorbu docela rád, líbí se mu mé texty (pečetí tohoto tvrzení je naše textařská spolupráce na skladbě XIII. STOLETÍ „Zahrada světel“), znal naše studio, Kobzdeye… takže jeho zvednutí rukavice bylo okamžité. Moc jsme si ten proces vzniku alba užili. Film Světec z pekla reflektuje i tuto životní epizodu s dalšími souvislostmi. Pro Petra bylo důležité, aby celé BRATRSTVO včetně Matěje souhlasilo s tím, že toto velké hostování provedeme. Pro všechny to byla obrovská čest s Petrem Štěpánem v takové obrovské míře spolupracovat. Velký respekt ke vzniku alba projevil i šéf domácích Warner Music Vladimír Končandrle, který nakonec měl zájem na nahrávce participovat, což se dotáhlo. Spolu s Petrem Korálem pak i album pokřtili na Magické noci trubadúrů 2019.
Následně došlo k mediálně celkem propíranému rozchodu s Matějem, kterému se nedařilo naladit na tvorbu, která pak byla zaznamenána na „Clamare“. Byla to nejtěžší chvíle v existenci BRATRSTVA LUNY?
Přesně tahle verze příběhu se narvala do fanoušků, jak předjímáš v otázce. Nebudu tu znovu vysvětlovat všechny souvislosti, probrali jsme je v rozhovoru, který si může ten, kdo chce tento moment pochopit více do hloubky, připomenout. Matěj chtěl být na scéně sám za sebe, je to velmi sebevědomý a ambiciózní člověk a ty řeči okolo, to byla v zásadní míře hra na emoce a marketing – budování si svého publika k žánrově spřízněnému projektu. V každém případě si vážím toho, co pro BRATRSTVO LUNY vykonal, byl součástí projektu úctyhodných 15 let, nahrál s námi na scéně velmi uznávaná alba a odzpíval nezapomenutelné koncerty. A měl i momenty, kdy nám podstatně uměl fouknout do plachet. Že nám jich pak i pár rozerval, to se dá s odstupem času odpustit. Mám na něj uchovanou i celou řadu opravdu hezkých vzpomínek. Jak jsem zmínil i v první části rozhovoru, v této době byla LUNA na hraně propasti, takže ano, jedna z nejtěžších chvil v dějinách BL, pro mě osobně určitě.
Podle řady posluchačů došlo změnou u mikrofonu i ke změně v hudební rovině, už to nebyl takový ten tajuplný epický skoro gotický rock, ale rock obyčejnější, možná dospělejší, vymizelo z něj takové to mystično, ubylo přírodních a romantických prvků. Máš pocit, že jste se vědomě vydali jinam, s tím, že v předchozí etapě jste využili určité výrazové prostředky, nebo je ten vývoj přirozený, kontinuální?
Album „Clamare“ je jiné. Obsahová stránka projektu nás přivedla k přímočařejšímu vyjadřovacímu projevu. Přesto na albu byly songy, které tu pupeční šňůru s předchozí tvorbou držely – například „Nuestra Seňora“. My jsme se tenkrát dostali do hodně složité situace, Matěj nás opustil v půlce nahrávání alba, nebylo to jednoduché. Spousta času a práce přišly nazmar. Pak se některé věci, když už jsme měli v kapele Bruzse, úplně nedotáhly – i když jsme všichni pro co nejlepší vyznění alba udělali maximum. Pěkné porovnání nabízí „Clamare“ (2021), „Carpe Luna“ (2025) a „Aquarius“ (2026). Nové album jsme celé tvořili společně, Bruzs D. je dokonce autorsky podepsán pod šesti skladbami, čtyři připravil sám, dvě s Payem. Ten rozdíl v projevu, v atmosféře je velký ve smyslu návratu do poetických, mysteriózních chcete-li romantičtějších poloh. Ale já osobně budu album „Clamare“ bránit, podle mě je to vynikající album. A jsem přesvědčený, že se časem dočká i určitého dalšího docenění. I na fošně „Clamare“ je jasný rukopis a duše BRATRSTVA LUNY. Já ti na tu „řadu posluchačů“ nabídnu jinou „řadu“, o které vím já, a ta oceňuje naši originalitu, určitý novátorský styl a odvahu experimentovat. Osobně nechápu „gotiku“ jako „rabování“ postupů slavných kapel osmdesátých a devadesátých let. V tomhle máme docela kredit, že jsme sví. A je přece normální, že v bohatých diskografiích kapel mají fanoušci svá oblíbená, oblíbenější i zatracovaná alba. (úsměv) Esenci hudebního tělesa, jeho podstatu, DNA – nemůže narušit ani rozviklat kontroverzně přijaté album…
Jsme u „Clamare“ a nového zpěváka. To byl velký zlom. Instrumentální tým zůstal pohromadě, ale ta nejslyšitelnější postava byla najednou jiná. Ono když se v kapele vymění např. basáci, není to tak znát, zpěváka ale vidí každý okamžitě. Přišel Bruzs D., jak se říká, k hotovému, nebo ještě stihl přispět nějakými nápady v hudební rovině?
Bruzs makal na frázování a melodiích, neskutečně. Měl to nesmírně těžké a já si moc vážím toho, že do toho šel takhle naplno, jako srdcař. Jsme citliví lidé, docela na nás doléhala ta rozjitřená atmosféra, která byla živena dalšími a dalšími mediálními výstupy, které nám někdy přímo, jindy nepřímo, docela nakládaly. Asi půl roku jsme se to snažili ignorovat, až pak přišel ten tebou vedený podzimní rozhovor se všemi tehdejšími členy BL pro Fobii, ale to bylo až na podzim 2021. I já už ztrácel sílu a doloval v sobě motivaci a chuť pokračovat. Postupně se to vše nějak přelilo na stranu radosti a euforie z tvorby nové desky. Parta se semkla a všichni jsme se podřídili cíli udělat co nejlepší nahrávku s následným uvedením k fanouškům. Zájem o album byl velký, recenze také nebyly špatné, některé dokonce hovořily o albu jako o našem nejlepším počinu. Louis na Metalopolis uvedl: „,Clamare‘ je moderní, postgotická nahrávka, plná příjemných melodií, nálad i snových ploch a záclon.“ Garmfost (Echoes zine) napsal: „Suma sumárum, jsem z ,Clamare‘ nadšený. K poslechu se opakovaně vracím, užívám si silnou atmosféru, dobré texty a přes menší výhrady i zajímavé zpěvy.“ Blackmoon (Spark) uvedl: „Pro novou cestu se jako nejlepší průvodce jeví právě Bruzs D. Jeho schopnost citově prokreslit, emočně podbarvit a dramaticky vygradovat hudební základ písní je korunována lehkostí a šarmem, s nímž klasičtí mistři florentské školy malovali své obrazy a sochali plastiky.“ Řadu podobných citátů již sem cpát nebudu, ale skončím přípisem Petra Štěpána (XIII. STOLETÍ): „Nové kompozice, gotické linie nesené na hutných kytarách, nový zpěvák, to vše umocněno údernými texty, s verši ostrými jako samurajský meč …“
No vidíš, a já jsem tehdy trochu remcal… (úsměv) Ale pojďme dál. Po „tmavých“ obalech jste najednou vyjeli s bílým, a to nejen v případě „Clamare“, ale i novinky „Aquarius“. Je v to určitá symbolika, že jde o „jinou“ kapelu, nebo je to spíš náhoda? Že jsou oba obaly opět výpravné a na pohled krásné, náhoda určitě není… Jak jste se dostali k malířce Dianě, která je autorkou parádních obrazů? Vznikly všechny malby na album, nebo bylo něco použito z autorčina archivu?
Johane, tohle mě fakt nenapadlo. Ne ne, v mnoha věcech u nás záměr je, ale tohle je suprová konspiračka. (úsměv) „Clamare“ šlo do bílé, protože se krásně hodila k tomu vizuálu, který jsme s grafičkou a výtvarnicí Erikou Mithoferovou připravili. Za všechny ohlasy na koncept alba zmíním spisovatele Václava Cílka, kterého „Clamare“ zaujalo v komplexním náhledu natolik, že ač byl velmi vytížený, souhlasil, že se ujme role kmotra a následně i patrona Magické noci trubadúrů 5. A stejně „Aquarius“… album o vodě, půdě, kamenech, hvězdách a času… ty nádherné obrazy co pro nás Diana namalovala, ty nemůžeš utopit v temnotě. (úsměv) Dianu jsem objevil přes vzájemnou komunikaci ohledně filmu Světec z pekla, jako velkou fanynku XIII. STOLETÍ. Ona propásla sbírku na film a pak se doptávala na možnost dodatečného sehnání filmu. V rámci komunikace jsem se seznámil s jejím výtvarným dílem. Oslovilo mě nejen dílo samotné, ale i její pohled na umění, na scénu, komunikace s ní byla velmi sympatická. Navrhnul jsem jí, zda nechce nezávazně zkusit namalovat možný front cover pro album „Aquarius“. Nabídkou byla potěšena, měla velkou chuť to zkusit. Probrali jsme si zadání, ale velký prostor pro invenci a vlastní kreativitu zůstal na její straně. Po první malbě, což je dnes titulní cover CD, jsme se pustili do konceptu doprovodných obrazů ke každé písni. Diana poslouchala připravené songy a nechala se nést na vlně vlastní inspirace. Asi jen dvě malby se předělávaly, nebo nahrazovaly. Odvedla úžasnou práci. Jak ses ptal, všechny malby vznikly speciálně pro náš cover. Myslím, že celkem 16 obrazů. Úžasná spolupráce. Již obdržené množství nadšených ohlasů na vizuální podobu projektu dalo za pravdu mé odvážné vizi. Dobře víme, jak vypadají naše předchozí počiny a novým albem, k oslavě 20 let na scéně, toužíš přijít s něčím speciálním. Za mě se záměr vydařil na maximum. Dokonce jsem si dovolil zvolit odlišný cover pro CD a LP – které vychází v limitovaném nákladu 100 ks s přidaným bookletem a vinyl bude colorovaný – jak jinak než do barvy vody. Teď je na fanoušcích a publicistech, jak se jim bude vizuál a hudba samotná zamlouvat. My máme hotovo a chystáme se na koncerty.
Na novém albu chybí Šotek a T. L. Kam se poděli? A změnil se i většinový autor muziky, kterým je překvapivě Bruzs D. Z čeho tahle situace vyplynula? Předpokládám, že to, že na albu je více elektronických a samplovaných zvuků, je Bruzsovým dílem… Ne že byste je dříve nepoužívali, ale teď jsou hojnější…
T. L. naplnil svou misi, na které jsme se domluvili. S Honzou, kterého můžete znát z kapel EXISTENCE a MOTHER´S MILK, je náš vztah hodně dobře nastavený, kámošili jsme dlouho před LUNOU, kamarádíme i po ní. S Šotkem je to pro mě těžší, nerozešli jsme se harmonicky. Jestli někdy dokončím knihu o BRATRSTVU, tak tenhle týpek tam bude v mnoha hodně důležitých rolích. Byl nedílnou součástí naší cesty celých 20 let. Asi poslední dva roky jsme si přestávali při skládání rozumět, často se hádali a já už to takto dál nechtěl vést. Měl jsem představu, že Šotek zůstane s námi na blízko, když se potkáme u zajímavého nápadu nebo textu, tak spolu něco složíme. Nechtěli jsme ho do nově zformované koncertní sestavy. Šotek se naštval, že to je de facto vyhazov a snahu o další dovysvětlení situace nebral v potaz. Na novém albu se tak s námi rozloučil prvním albovým singlem, který se dočkal i videoklipu – písní „Vodopády“. Přál bych si, aby ho to nasrání pustilo. Moc si vážím jeho komplexního přínosu do BRATRSTVA LUNY.
O hostech na starších albech už byla trochu řeč, tentokrát jste zapojili dvě zpěvačky, které jsou známé z větších kapel, byť Bára Basiková celkem intenzivě spolupracovala s metalovou kapelou PAČESS. Proč zrovna tyhle dvě dámy, jak se s nimi komunikovalo a spolupracovalo? Jak probíhalo nahrávání zpěvů?
Tohle, to bylo něco tak úžasného, že pořád doufám, že se nám to nezdálo! S Bruzsem jsme pracovali na skladbě „V hlubinách věků“. Klidně zde prozradím velmi silnou osobní emoci, že mi v tomto období zemřel táta. Mnoho z nás už zažilo ztrátu milovaného rodiče, je to obrovská bolest. A tato má emoce za empatického přispění našeho frontmana Bruzse vstoupila do této skladby. Poselstvím písně je, že poutník sestoupí do temných hlubin pro poznání. Vrací se úplný, spojený s ženským principem a akceptovaným, přiznaným stínem a uvědoměním: „Vracím se domů, a to je dar.“ Chtěli jsme s Pepou ženský hlas, který dokáže zazpívat „duši hor“. A to u nás umí jen jedna jediná zpěvačka – BÁRA BASIKOVÁ – pamatujete STROMBOLI? S Bárou jsme se několikrát potkali, dokonce jsem ji napsal osobní dopis. Se Zdeňkem Vlčkem jsme kamarádi a velcí vzájemní fandové svých uměleckých cest. Ale bylo to, jak říká Bára v našem videu, které skladbu uvedlo, „měli jsme štěstí, že se jí skladba líbila, jinak by do toho nešla“. To by ji ani Zdeněk nepřesvědčil. Zpěv Bára nahrála ve studiu u Noida, když točili s PAČESS „Katechi2mus“ letos v lednu. Bára o songu mluvila, že tam cítí duch DEPECHE MODE, Noid zase cítil feeling THE SISTERS OF MERCY, tak si vyberte… (úsměv) Měl jsem zrovna padesáté narozeniny, když mě Pačess zavolal, že mám na e-mailu dárek. (úsměv) Poslal mi nabrané vokály Báry. Asi do tří hodin do rána jsem to poslouchal pořád dokola. Samozřejmě jsem vzbudil autora hudby Bruzse a on někdy po půlnoci vokál nasadil do písně. To bylo něco neskutečného. A pozor, i hostovačka Zdeňka, který do písně nahrál kytary, je famózní. Poslechněte si skladbu na Spotify nebo jinde. (úsměv)
Nádherně se nám to všechno propojilo: Bára s Pačessem nám hostují na novém albu. Pro PAČESS jsem v létě napsal text na faustovské téma na námět Zdeňkovy předlohy – to je nynějším videoklipem Radomíra Jadomka ztvárněná „Magická zvonkohra“ (na YouTube již 33 000 zhlédnutí), která symbolicky startuje éru s novou frontwoman kapely Silvii Chrudinovou. Od 1. 10. jedeme společné tour (předprodej na goout – The Gold & Silver Ritual Tour) a chystáme i jedno společné překvapení. Vracím se k hostování zpěvaček. (úsměv)
No, a není to rarita mít dvě zpěvačky PRECEDENS na jednom albu? Daniela je fantastická, známe se dlouho, viděl jsem i některá její vystoupení v Rock Opeře. Navíc hraje s Kobdzeyem v současné sestavě Martina Němce, tak jak jsme potřebovali vokál do písně „Až jednou ztichnou ohňostroje“, kterou jsme také připravili s Bruzsem, tak ta volba byla jasná. A Daniela to dala fantasticky, milujeme její barvu hlasu, takovou správně rošťácky přidrzlou (a nejen tu barvu, Daniela je úžasná, krásná sympatická žena). Její zpěv se nahrával ve Štětí v Kobdzeyově studiu.
Jak složité je psát po těch letech texty? Máš pořád dost nápadů, ispirací, nebo se taky někdy zasekneš? Vznikají všechny písničky tak, že je napřed hotová muzika a následně slova, nebo se stane, že kolegové zhudebňují napsané verše?
Není to složité, do ničeho se nenutím, ty inspirace, touhy se vyjádřit, stále přicházejí. Myslím, že to byl spisovatel Arnošt Lustig, který někde řekl, že když si v půlce jedné knížky, už musíš mít rozepsanou další. Protože když to neuděláš, dokončíš jedno dílo, a nemáš nic, je to pocit jako když ti zastřelí dítě… je to parafráze, a nevím, jestli si to pamatuji dobře, ale ta myšlenka tam byla. Když jsem psal texty pro „Clamare“, tak jsem tak jako kdyby z ničeho nic napsal skoro celý text skladby „Aquarius“, a už jsem věděl, že to bude titulní skladba dalšího alba. A něco podobného se mi přihodilo i při psaní textů aktuálního alba… Mám i pár textů v zásobě, které čekají na tu správnou chvíli, jako třeba zrála báseň „Nad Mezopotámií“. Nápady jsou, je to dané tím, jaký žiju život a jak rád mám poznání. Asi to mám nějak vestavěné v DNA, že mám to chvění, tu potřebu tvořit. Veršuji od prvního stupně základní školy, pamatuji si dovolené s rodiči, já si svítím v posteli s baterkou a píšu báseň o korábu, který vplouvá do šílené bouře…
Písně vznikají snad všemi možnými způsoby: čistě na text (to byla hlavně první tři alba), na hudbu, nebo v rámci fragmentu textu nebo hudby. Napadá mě uvést, jak vznikly songy na nové album: hudba podle textu („Nad Mezopotámií“, „Aquarius“, „Až jednou ztichnou ohňostroje“, „Hvězdami dej se vést“, „Vodopády“), text na hudbu („Atlantida“, „Tma“, „V hlubinách věků“). Speciální a těžko vysvětlitelnou kategorií je „Kamenný pastýř“. Payo měl hudbu a ozval se mi, ať mu pošlu nějaký text, že pracuje na skladbě, kterou chce věnovat k uctění památky svého táty – i toto je v rámci alba mimořádně silné a specifické. Já se s jeho táťkou kamarádil, hodně jsme spolu mluvili o umění, knihách, obrazech… přesně jsem věděl, že tento text je pro něj. Pak se mi Payo ozval, že mu text do skladby sednul a podržte se, bez jediné úpravy slova. Tomu se nedá snad ani věřit, to bylo poslaný ze shora. Opravdu to tak bylo. Zázrak!
Na „Aquarius“ jste celkem ťali do živého, letošní sucho zarazilo kdekoho, snad jen „hodně mentálně zaseklí“ (slova Michala Musila z Reportéra) si nevšimli, že se klima mění. Jasně, „Aquarius“ není jen o vodě, ale ta albem tak nějak protéká, i když jsou texty různorodé: historie, báje, mytologie, ale i současnost, respektive různé jinotaje, které se dají vyložit jako kritika současného dění. Ale není to napsané na první dobrou. Jaké myšlenky by si posluchači měli z alba odnést – nemyslím to jako nějakou povinnost, ale u čeho by tě potěšilo, že nad tím lidi přemýšleli?
Udělalo by mi radost, kdyby se lidé alespoň trochu zamysleli nad tím, jak žije většinová společnost. Konzum, hédonismus, sobectví, plýtvání, ubývající empatie… a taky ta posedlost vlastním pohodlím. Ty texty nejsou žádné kazatelství, jsou to příběhy, vize, podobenství, metafory… snažím se přes ty příběhy i povzbudit víru ve své schopnosti, jejich probuzení, dát impulsy k hledání vlastních cest za poznáním a duchovními hodnotami. Líbí se mi myšlenka připisovaná starým alchymistům a metafory Svatého grálu či Kamene mudrců: „Buď sám změnou, kterou chceš zažít kolem sebe.“ I proto jsem aktivní i v občanském životě. Neobývám žádné paralelní světy. Jsem tady sám za sebe, komplexní a autentický ve všech životních rolích: táta, manžel, syn, kamarád, obchodník, novinář, básník… fanoušek autorské muziky s duší a hokejového Kladna. (úsměv) A tak dál…
Otázka poslední, dvacátá, když probíráme dvacet let, tak ať je to symbolické. Když vidíš napsáno 20 let BRATRSTVA LUNY, převládá u tebe pocit, že jedna velká etapa končí, nebo že je to naopak dobrý okamžik otevřít další kapitolu? Co čeká BRATRSTVO LUNY po dvacítce? Před lety byla ve hře příprava knihy mapující existenci BRATRSTVA LUNY. Tento projekt usnul, nebo pořád někde v zákoutích mozku a počítače žije?
Jsme na úžasném symbolickém rozhraní. Na stole mně leží po všech stránkách dotažené páté řadové album ozdobené hvězdnými hosty. První ohlasy jsou velmi příznivé. Teď jsem napjatý, kolik fanoušků si najde cestu na naše aktuální The Gold & Silver RitualL Tour 2026 s PAČESS a hosty. Ve čtvrtek 1. 10. 2026 hrajeme v Praze v Modré Vopici, 2. 10. (Plzeň), 3. 10. (Svitavy), 8. 10. (Brno). 9. 10. (Vyškov) a 10.10. končíme v Ostravě. Co se týče otevírání dalších kapitol, tak jak jsem avizoval výše, mám několik rozpracovaných projektů – včetně tebou nastíněné knihy, ano ten projekt trochu dříme (úsměv) – tak postupuji krok za krokem. Ono nejde všechno urvat najednou… vždycky něco musíš upřednostnit: třeba BRATRSTVO trochu trpělo, že zůstalo docela dlouhé období ve stínu Světce (filmového projektu o Petru Štěpánovi, na kterém jsem pracoval sedm let a jeho dvouroční finiš byl až zdrcující). To, že nás podzemní scéna za náš velkoryse pojatý filmový počin o tuzemském apoštolovi punku a gotiky Petru Štěpánovi (s Honzou Hrušovským, střhač a kameraman České televize) letos ocenila cenou Břitva, to nás moc potěšilo a dojalo zároveň. Přece jen v tom dnešním světě, více se šťourá, kritizuje, shazuje, machruje, než chválí oceňuje. (úsměv)
Na koci roku 2025 jsme s Payem, Bruzsem a Kobdzeyem dokončili split album „Carpe Luna / Autumn“ (LP a CD), teď tu máme novou řadovou desku a koncertní tour. Kromě knihy o nás mám rozepsanou knihu o Petru Štěpánovi a s tou bych chtěl přes zimu hodně pohnout. Pak tady jsou plány, někde lehce naznačené nebo ještě tajné. Mě ten tvůrčí život baví, to potkávání se na akcích, festivalech, koncertech, filmech, besedách, divadlech… ať už v pozici fanouška či vystupujícího.
Děkuji ti za prostor a skvěle dotazy. Vážím si toho. A přeji ti, Johane, ať máš vždy múzy na své straně. Protože i to tvé srdce publicisty tvoří zásadním způsobem naši hudební scénu.
1. díl rozhovoru: Decade 1: 2006–2016
RECENZE
„Luna nad Iglau“
„Clamare“
Světec z pekla
„Carpe Luna“
„Aquarius“
