13. ročník festivalu Metal Madness proběhl potřetí v kempu Otavatour a po tradičně pěkném odpoledni a večeru skončil nešťastně. My jsme z areálku u řeky Otavy odjeli v průběhu setu SUICIDAL ANGELS, takže jsme nebyli svědky záchranné akce, která žel skončila špatně, úmrtím fanouška, který někdy kolem půl jedenácté zkolaboval. Smutné… a logicky došlo k ukončení akce a poslední MORTIFILIA už nevystoupila. (Johan)
Nešťastné události předcházelo devět koncertů, z nichž jsme viděli sedm. Deset kapel se nám zdálo moc, takže jsme se rozhodli dorazit na třetí PSORU, před kterou zahrály dvě kapely, mladíci FAIL TO RECTIFY a zkušení VRAAH; ty druhé jsme viděli loni na festivalu v Buzicích. Dorazili jsme akorát, když VRAAH skončili, a do uší nám zvukaři začali velmi nahlas cpát nějaké zábavové odrhovačky. Nevím, jak je to mohlo napadnout, kamarád prohlásil, jestli to nevypnou, tak jde domů, naštěstí pak zvukařskému osazenstvu, které se negativně podepsalo na většině koncertů, někdo domluvil a další přestávky už byly v klidu. (Johan)
Pokud na Tachovsku zmíníte jména bratrů Martina (kytara) a Pavla (bicí) Rybeckých, starším fanouškům se vybaví COWARD, SPHERES a taky PSORA. Ta pro nás byla votvírákem letošního Metal Madness. Pár jedinců v tričkách (mikinách) s COWARD na zádech dávalo tušit, že úplně prázdno za foto koridorem nebude. Ze sestavy se vytratila diva Kateřina „Kate“ Dobrovolná, která společně s Martinem Zoubkem nahudrovala tři roky staré CD „Triumph of Evil“, na kterém mě, pokud si dobře vzpomínám, vůbec nebavily bicí. Nevím, co se změnilo, ale právě bicí mi v sobotu instrumentálně vyzněly jako nejlepší položka jejich setu. Zmiňované CD jsem v recenzi ocenil šestkou z deseti možných. Tak bych to nechal i po sobotě. (Jindra)
PSORA funguje zhruba pět let, v sestavě jsou samé známé tváře, které prošly spoustou kapel, mimo jiné COWARDEM (bratři Rybečtí, kytara a bicí), FEEBLE MINDED (Honza Zoubek, zpěv) a ANIMAL HATE (Zdeněk Křepel, baskytara). Zkušení muzikanti se v PSOŘE, nějaký čas ještě se zpěvačkou Kate, vrhli na starý dobrý detah metal, nikterak složitý a lehce hozený do grindu, hlavně ve vokálech a částečně v rytmice. Zpočátku mi neseděl zvuk, což se později projevilo ještě více – u PSORY jsem nechápal, proč kapela s jednou kytarou zní tak divně přebasovaně, proč je kytara špatně slyšet… Naštěstí se to postupně trochu zlepšilo a koncert byl vcelku fajn, ze všech pánů na pódiu tryskala radost z hraní, která převýšila vcelku obyčejný hudební materiál. (Johan)
Pestřejší materiál nabídli INNERSPHERE, melodický death/thrash metal. I INNERSPHERE se představili v obměněné sestavě, která tedy už nějaký pátek asi funguje, ale já je viděl poprvé s Mírou pouze s mikrofonem, předtím vždy s kytarou. A myslím, že tahle změna kapele prospěla, Míra se mohl na pódiu i kolem něj volně pohybovat a využíval toho velmi aktivně. Právě na něm bylo nejvíc vidět, jako ho koncert baví, jak si užívá každou chvíli a dává najevo radost z podpory fanoušků, kterých bylo na místě docela dost, leč většina se zdržovala ve stínu nebo pod pergolou. (Johan)
Melodický death metal reprezentovali mj. plzeňští INNERSPHERE. Přiznám se, že vytváření tajemné atmosféry melodickými refrény se sborovým zpěvem a klávesami na pozadí není úplně to, po čem bych prahnul. Na druhou stranu nechyběla zručná kytarová sóla, zdravě dravé riffování a úsilí nepodcenit žádný detail. Je vidět, že INNERSPHERE mají snahu růst a určitě je lze na domácí scéně hodnotit jako melodeathovou špičku. (Jindra)
Úderem 17. hodiny nastal žánrový předěl, kdy jsme se hudebně přesunuli do suterénu s nápisem NAURRAKAR. Mj. jeden z mých třech hlavních důvodů, proč se do Sušice vypravit. V sušickém klubu Tradiční kloub jsem viděl tyto draky naposledy, pochopitelně za úplně jiných ambientních podmínek. NAURRAKAR si ještě „stihli“ vyžrat to největší vedro v relativně závětrné stagi. Parta kolem Ega BMK, produkující čistokrevný black metal nejen z povinnosti, ale i z věrnosti žánru, vystoupila v tradičním outfitu a v plynových maskách upravených na snesitelný režim, tedy bez očnic. Žádné teatrální pózování na odposleších, pouze poctivé řemeslo zhmotněné skladbami „Mota-Natas“, „Mrtvý vítěz“, „Budoucí prázdnota“ z alba „Uranfaust“, „Zhouba starých hodnot“, „Návrat na povrch mrtvého světa“ z alba „Apogeum“. Z posledního EP „Dopisy o zle“ vál „Do nebe ne“ a ještě něco navíc. (Jindra)
Při setu NAURRAKAR láteření na práci zvukařů kulminovalo. Polovina setu se odehrála bez kytary, která nebyla takřka vůbec slyšet. Fakt netuším, co je těžkého na nazvučení tří nástrojů a zpěvu. Škoda, protože NAURRAKAR patří do tuzemské blackové špičky, jejich blackový nátěr má vše potřebné, včetně skvělého extrémního zpěvu. Škoda, že kapela dorazila jen vě čtyřech, možná by to s druhou kytarou bylo lepší (důvod absence druhého kytaristy neznám…). Aspoň, že od poloviny setu se to jakž takž srovnalo a kromě řevu, basy a bicích se dala registrovat i kytara. (Johan)
Pokud jste v areálu potkali týpky s aplikovanými lucifer crazy čočkami na očních bulvách, jednalo se o členy německé kapely HORRIZON, která patřila na sušickém dýchánku do melodeathové party. Po nafocení pozvolna do stínu nořící se scény, kde se toho hudebně ani choreograficky moc nedělo, se odebírám ke břehu vedry zbídačené Otavy a doplňuju kalorie sůšama bez přídavku cukru. Němci se snažili jako jejich předci kdysi u Stalingradu, ale prostě nic nepřeskočilo. Entschuldigen sie bitte… (Jindra)
Melodický death metal přivezla z Německa skupina HORRIZON, k tomu i klávesy v počítači. Zvuk se konečně posunul alespoň na level průměr, produkci kapely bych si dovolil označit stejným slovem. Čistý zpěv mi moc nevoněl, hrubý mi přišel lepší, muzika hezky odsýpala, melodie se prolínaly, mnohdy to bylo sladké až moc, ale výkonu muzikantů se nedalo nic vytknout, pro fanoušky uvedené formy metalu to muselo být příjemné vystoupení. (Johan)
WAYD jsou přesně tím typem kapely, která zajímá hlavně hledače pokladů. Nechci tady nějak machrovat, jací že to jsme s kamarády lumeni, když jako jedni z mála poznáme kvalitu, zatímco další jedinci šli na pivo a párek, protože na ně byla produkce slovenské kapely moc náročná. My jsme se prostě na WAYD moc a moc těšili, protože jejich tvorbu posloucháme (někteří) dlouhé roky, jiní kratší dobu, ale WAYD jsme vesměs živě neviděli. A bylo to jedním slovem skvělé. Technický a experimentální death metal byl experimentální tak akorát, aby koncert a skladby neztrácely spád, technické kytarové finesy bavily a co víc, bavili i skvělý zpěvák s basákem, oba coby hosté, protože zpěvák & basák v jedné osobě dlí v zahraničí. Lepší zpěvák při vší úctě k ostatním na pódiu Meral Madness letos nestál, a co zřejmě mladší ročník než zbytek kapely dokázal odeřvat, nad tím klobouk dolů. A klobouk dolů i před kapelou, která jela do Sušice asi devět hodin. Tomu se říká bláznovství a láska k hudbě. (Johan)
Zřejmě jako jediný z naší 4členné osádky jsem o slovenských death/thrashových experimentátorech WAYD neměl zdání, tudíž ideální prostor vytvořit si čierneho koňa festivalu. Hudební invencí, instrumentální vyzrálostí, smyslem pro hravost a koneckonců i úsměvy od ucha k uchu působili tito východňári jako pedagogové na abiturientském večírku LŠU. Baskytarista hrál trsátkem, prsty i palcem, za což byl odměněn prostorem v celkovém zvuku. I přes žánrově zažité vzorce jste si u žádné skladby nebyli jistí, jak vlastně začne, ani jak skončí, čímž nezavdali jediný důvod odejít. Žádná pasáž z jejich vystoupení nebyla nudná natož potom zbytečná. Ve studiově tvorbě zaznívá také saxofon nebo trubka, naživo tuto variantu zřejmě vypouští. (Jindra)
Jelo se téměř jako podle jízdního řádu, takže další z mých důvodů jet do Sušice, HYPNOS, nastoupili téměř dle harmonogramu. Kdo zná HYPNOS, ví, že bez vran, ať už bílých nebo černých, by jejich set posledních devět let nebyl směroplatnej. Bruno s vazouny kytaráky Vlasou a Cannim a bicím agregátem za prdelí spustili exkurzi do east death metalu, že i lebka neznámého sudokopytníka visící nad podiem byla ráda za bezpečný odstup od epicentra palby. Podle řecké mytologie bůh spánku Hypnos sesílá dřímotu na živé bytosti, to ale v sobotu neplatilo ani náhodou. Naopak, na ploše se sesumírovalo zatím nejvíce lidí za celé odpoledne. Trošku mě překvapila Brunova podrážděná reakce na upozornění dodržení časového limitu. „Máme tady hodiny, my jsme profesionálové a víme, co máme dělat.“ Po odeznění závěrečné „Burning Again“ musím ale uznat, že na té profesionalitě opravdu něco je. (Jindra)
HYPNOS jsou roky sázkou na jistotu a kvalitu, ani tentokrát nebylo možné na adresu Bruna a spol. říci křivé slovo. Prostě standard, který kapela roky odvádí a je úplně jedno, jestli hraje z posledních dvou „vraních“ desek (z obou zazněly titulní písně) nebo např. „Burning Again“, vše sedělo a prostor pod pódiem se konečně pořádně zaplnil. Jediné, co přišlo na mysl, ve srovnání s předchozím řvounem, bylo, že Brunovy hlasivky už nejsou tak nabroušené jako dřív, ale je to logické, roky jsou znát. (Johan)
Hlavní kapela přiletěla z Řecka nikoliv s křídly slepenými voskem, ale letadlem. SUICIDAL ANGELS si jméno nejspíš vyjezdili, koncertují neúnavně dlouhé roky, já jsem ale zatím neměl živě příležitost kapelu zhlédnout. Takže jsem byl na thrash metal z jihu Evropy zvědavý, aniž bych tušil, jakou podobu žánru kapela produkuje. Překvapilo mě, že by měl koncert trvat devadesát minut; na jednu stranu je to výraz dejme tomu úcty ke kapele, která přiletí zdaleka, na druhé straně pohrávání si s trpělivostí posluchačů, jestli takovou kládu ustojí a uposlouchají. Mně a známým to na papíře přišlo dlouhé moc, na ploše ještě delší. Vlastně jsem nepochopil, co fanoušci na SUICIDAL ANGELS vidí. Jasně, jejich thrash metal je prezentovaný kvalitně, kapela je sehraná, jenže co že to hraje? Thrash metal má podle mě řezat, nebo nabízet nějaké zapeklitosti, ale ani jednoho se mi nedostalo. Místy to byl díky triviálním bicím partům až bigbít, místy spíše než thrash heavy metal, co by až tak nevadilo, kdyby v té muzice bylo něco jako faktor X. Jenže nic. Kapela navíc neustále fanoušky hecovala k „hej hej hej -ování“, případně většina odešla a nechala kytaru předvést nějaké asi sólo. Koncert se vlekl a já kapelu překřtil na NEVERENDIG ANGELS. Po hodině jsme toho měli všichni z auta dost a dali SUICIDAL ANGELS i Madnessu vale. (Johan)
Mezi „oběti“ již dlouho trvající thrashové renesance patří také řečtí SUICIDAL ANGELS. V době, kdy začali řádit, nikdo z přítomných netušil, že budou zároveň posledními vystupujícími. Delegovaný čas 90 minut sváděl k diskuzi, jestli to není (alespoň na nás) příliš. Celkem živočišná palba pádící plnou parou vpřed nijak zásadně neopouštěla mantinely tradičního thrashového revíru a jeho standardní výrazové prostředky. Asi jako způsob narušení koncertního stereotypu, který jsem zřejmě nepochopil, byl okamžik, kdy zpěvák a kytarista v jedné osobě spolu s baskytaristou slezli ze stejdže a nechali druhého kytaristu vybrnkávat sólo na motivy řeckého folkloru, aby se posléze (1 min) vrátili zpět. Tenhle podle mě celkem zbytečnej teátr si střihli ještě jednou. (Jindra)
Hodnocení letošního ročníku je samozřejmě ovlivněné tragickou událostí, ale když to vezmu z pohledů jiných, tak organizačně jako vždycky perfektní, hrací časy dodržovány, prostředí pěkné, občerstvení za rozumné ceny, na čepu asi šest druhů piva, u pultu cca deset druhů jídla, přičemž klobásu pod stovku už jinde nevidět, kvalita guláše byla podle kamaráda mrzká, ale to už pořadatel neovlivní. Neovlivní ani mizerný zvuk, který několik kapel odsralo, ale je to poučení pro příště – já bych na jejich místě RN Produkci příště nebral. Potěšilo naopak pozvání kapel, které v okolí nehrají tak často, hlavně WAYD, i dramaturgie, která nabídla různé formy metalu, každá ze sedmi viděných kapel hrála něco jiného. (Johan)
Fotky: Jindra
