Hláška dne: Ono ti nic jinýho nezbejvá, když se chceš opřít. (To pronesl Igor na intru, když jsem mu ráno o předešlém dni říkal, že byl často v „televizních“ záběrech na fanoušky v první řadě při koncertu SÓLSTAFIR.)
Nebyla to jediná vtipná situace dne, tou další, vtipně-smutnou, byl program, který fanoušci obdrželi na visačkách. Vloudila se do něj chyba, kapely z roku 2025, což nevadilo těm, kteří si informace o festivalovém dění hledali v aplikaci na mobilu. Ale našli se tací, kteří z nějakého důvodu na apky a podobné vymoženosti dlabou a papír jim je milejší. Já jsem to sice nezažil, ale kamarádi říkali, že potkali lidi, kteří se šli dívat na OBITUARY. Asi nebyli nadšení, když jim zahráli AMORPHIS. Při profesionalitě organizátorů nepochopitelný úkaz, to jako nikdo před tiskem neprohlédne, co tam posílá? (Johan)
Ve středu bylo odporné vedro. A úmorný den nás podle předpovědí čekal i ve čtvrtek, a navíc strašili s bouřkami. Nu což, přece to nevzdáme. Budíme se kvůli horku poměrně brzy. Po dlouhé a výborné snídani jdeme ještě zavřít oči, tak do desáté hodiny. Pak ještě na skok na Bernarda a k polednímu na vlak do Jaroměře. V Josefově dáváme Primátora a v areálu spíš plzeň, která se proleje Birellem, Kozlem nebo Radegastem. Ale je toho tady víc... od nějakých kvašáků po irské pivo a třeba i brutální Emperor. A tak mě napadá, že kdejaký pivní festival by se mohl stydět, nemluvě o různých food festivalech. Jídlo snad z každého koutu světa. (4horsemen)
A já dodám, že místy za nekřesťanské peníze, ale to už jsme psali v minulosti, že některé stánky hřeší na to, že na festivalu je převaha cizinců, kterým je asi úplně jedno, že za malou jitrničku vyhodí dvě stovky. Podobných úkazů bylo víc, ale dalo se živit i hospodárněji. (Johan)
Přicházíme na ILLDISPOSED, opět pěkný, mohutný zvuk. Hudba měla výborný groove tlak a byl to pořádný death metal se šikovnými melodičtějšími prvky. Za mě velmi dobré. Doplním, že když dva dělají to stejné, není to totéž. Lépe vnímám tyto Dány než třeba obdobné IN FLAMES, kteří do toho cpou „moderní“ metalcore, někdy až přehnaně. A naopak líp vnímám KATAKLYSM. To je jen moje myšlenka a poznámka na okraj ke kapele, která ve svém setu slušně deathmetalově masírovala ušní boltce, přičemž o decentní kytarové akce taky nebyla nouze (4horsemen)
Šamanské a rituálně-industriální rytmy mexických HOCICO byly nastavené na dobrou ušní masáž. Oplývaly jak hardcorovým skočným rytmem, tak i přijatelnou elektronikou. Je to těžké – to, co u někoho vadí, jinde může být akceptovatelné. Jejich styl bych viděl jako kombinaci kapel, které mi vyvstaly na mysl v pořadí DIE KRUPPS, LAIBACH a MINISTRY. A tyto kapely, zvlášť poslední dvě zmiňované, můžu, takže HOCICO by se tam v pohodě v určité míře vtěsnali. (4horsemen)
Po zkouknutí programu volím směr na vyprahlou louku u části Obscure, kde v okolí zevlujeme a lenošíme v kobce či baru dobré tři hodiny a z úkrytu vylezeme vždy jen na kapely. Na tři kapely. První byli BLACKBRAID, kteří oplývali čitelně rychlou temnotou s blackovým havraním skřehotem. Hudba byla postavena i na heavymetalových pasážích, které byly patrné hlavně v kytarových vyhrávkách a sem tam vykouzlily thrashový trs. V rychlé hudbě jsem moc těch folkových prvků nezaregistroval (viz info Brutal Assault), nicméně podle metalové encyklopedie je jednočlenný projekt hudebníka Sgah'gahsowáh (vokál) spíš atmosférický, což by sedělo víc. Nicméně tento výraz naznačuje i ty nadpozemsky-folkové motivy, což bylo vlastně znát. Ale nic to nemění na tom, že rychlé nálože střídaly pasáže ve středním (pomalém) tempu a bylo to povedené, variabilní vystoupení. (4horsemen)
Crossoverovou směsku předvedli němečtí SLOPE, kteří se nestyděli pořádně hrábnout do strun. Jednou kytara kvákala, podruhé nebezpečně kvílela a potřetí si jela jen tak zbůhdarma metalové trsy. Baskytara buď jen hučela, anebo, což bylo zřetelnější, si jela tak trochu funky-jazzově. A vše to bylo částečně „cool“ a částečně „freaky“. Nejeden člověk by řekl, ať si v tom neřádu udělají pořádek, ale mě ten skočný punkový, někdy více hardcorový a částečně tvrdě metalový blázinec bavil. A tak mě napadá – co na festival dotáhnout INFECTIOUS GROOVES, kteří se opětovně hlásí o své místo? (4horsemen)
A sérii na Obscure stage zakončili thrashoví maniaci DEATH ANGEL. A tady snad nikdy nemůže být nic špatně. Přímočarý, řízný a „nepříjemně“ agresivně odehraný thrash metal. V setu se dostalo jak na starší kousky z raného období, tak na ty mladší, jakým je melodicky výraznější „The Moth“, který neztrácí vůbec na agresivitě a který celý set otevíral. Kdykoliv jsem je viděl, tak mě jejich koncert bavil a teď tomu nebylo jinak. Bylo to velmi energické a živelné vystoupení. (4horsemen)
Čtvrtek pro mne technicky vzato začal už ve středu dopoledne, kdy jsme na sebe naprosto náhodou narazili s bubeníkem Ctiborem na čtvercáku, když se šel nechat opáskovat na produkci, kde jsme se opět čirou náhodou prakticky ve dveřích srazili s Tomášem Fialou, hlavním pořadatelem festivalu, který nás víceméně uvítal větou: „Mám pro vás takovej malej dáreček. Chcete si zahrát?“ Mít s sebou diář, řekl bych, že se musím podívat, jestli mám ve čtvrtek volno, ale jelikož jsem s sebou diář neměl, tak jsem jen málem radostí proskočil stropem. DYSANGELIUM dostává slot ve čtvrtek v 17:30 na Octagon stage, odkud se posouvají na hlavní stage SLOPE výměnou za již podruhé nedorazivší ILL NINO. Ti krom hraní na BA zrušili z rodinných důvodů i celé své evropské turné. Podrobnosti však neznám. Každopádně studuji program a zjišťuji, že ve stejný čas jako my budou hrát i WALTARI. Udržuji si ale pozitivního ducha a říkám si, že jim nezávidím. Vědět WALTARI, že se budou krýt s DYSANGELIUM, vzali by si ten symfonický orchestr určitě radši jenom na flashce.
Mno, udělat si z Dunning-Krugerova efektu skluzavku je moc fajn pocit, ale zpátky na zem. Od jedné se slézáme ve Ctiborově Nároďáku, kde se nachází i naše zkušebna, dáváme set na rozehrání a balíme věci. Na den, kdy hrajeme, dostáváme plný servis jako každá jiná kapela, což znamená nejenom catering, ale máme i vlastního člověka, který s námi vyřizuje vše potřebné a zatímco aparaturu vykládáme na již zmíněném čtvercáku, přijíždí to celé nabrat čtyřkolka s vozíkem. Táhneme toho dost, takže se s řidičem domlouváme, že pojede pomalu a my to budeme po stranách jistit. Na místě je o nás opět královsky postaráno a my se v klídku chystáme na hraní. Máme v tomto směru určitou časovou výhodu, jelikož Octagon stage startuje právě až s námi.
Nikdy už se nedopídím kolik jsem za život odzpíval koncertů, ale i když se to číslo motá někde okolo pěti stovek, určité nervozity se před takto důležitým hraním prostě nezbavím. Bude vše OK? Bude hlas fungovat? Začínáme a já během prvního songu zjišťuji, že ano a veškerá nervozita ze mě rázem opadá. Fanoušci se hromadí před pódiem a soudě dle ohlasu to dole asi nezní úplně špatně. Nahoře je zvuk každopádně parádní a jako kapela si hraní užíváme v plném rozsahu. Na chvíli přichází i festivalový kameraman Frodys a dělá nám pár skvělých záběrů, z nichž se úryvek o den později objevuje i ve festivalovém denním souhrnu. Další nám pak natáčí kamarádi Wigo a Frank, tak uvidíme, co z toho všechno vznikne, protože minimálně něco z toho by se mělo objevit v dalším klipu. (Nekro)
První ze tří taháků, kvůli kterým jsem letos vyrazil na BA jen na jeden a půl dne, byli WALTARI. Tyhle Finy mám ve velké oblibě, byť přiznávám, že jejich tvorbu po „Space Avenue“ z roku 1997 už prakticky nesleduju. Pro mě totiž řekli to podstatné v devadesátkách.
Kdyby šlo na BA o obyčejný set, asi bych nad ním ani moc nepřemýšlel. Možná bych si WALTARI odpustil úplně. Jenže oznámení speciálního setu „Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony in Deep C“ zamíchalo kartami dost zásadně. Pátá deska kapely, původně vydaná v květnu 1996, vznikla jako pokus Kärtsyho Hatakky spojit death metal s klasickou hudbou, orchestrem a operními vokály. A protože celé dílo původně vzniklo jako pódiová show, dávalo její kompletní provedení s orchestrem na BA smysl. Tohle prostě musím vidět!
„Yeah! Yeah! Die! Die!“ uctívám. Zbožňuju její nespoutaný žánrový bordel, kdy WALTARI dokážou během jediné skladby přehodit výhybku z death metalu do symfoniky s nezbytnou dávkou WALTARI poťouchlosti a zpátky, aniž by to působilo jako samoúčelná exhibice. A to přitom nejsem ani omylem posluchačem vážné hudby. Naopak – symfonická intra delší než dvacet vteřin mě obvykle začínají srát. Tady jsem ale orchestrální pasáže vždycky nějakým záhadným způsobem žral. A žral jsem je i naživo.
Na pódiu se jako první objevil cca 20hlavý Bohemian Symphony Orchestra Prague, a přestože zvuk samotných WALTARI nebyl úplně A1, kytara dost řezala a bicí místy zněly poněkud podivně, znalost materiálu tentokrát hrála zásadní roli. Věděl jsem přesně, kam to celé směřuje a mohl si tak užívat především to, co je na „Yeah! Yeah! Die! Die!“ nejsilnější: postupné budování napětí a následné exploze. Orchestr byl navíc slyšet velmi dobře, takže se ten třicet let starý experiment před námi znovu skládal dohromady překvapivě přirozeně.
Obdivuju především to, s jakým profesionálním přístupem k tomu WALTARI přistoupili. Kärtsy Hatakka za basou a mikrofonem, původní hlasový démon z AMORPHIS Tomi Koivusaari, zpěvačka Laura Ruusumaa (nepůvodní) a k tomu orchestr. Žádná nostalgická exhibice party padesátníků, kteří si přijeli odehrát starou desku pro pár pamětníků. Naopak. Celé to mělo tah, gradaci a hlavně atmosféru.
A čím víc se koncert blížil ke konci, tím víc bylo jasné, proč jsem kvůli tomuhle WALTARI na BA potřeboval vidět. Závěrečná „The Top“ už byla regulérní balzám na duši.
„Let’s go to the top!“
A přesně tahle věta mi zní v hlavě ještě teď. (Coornelus)
WALTARI přehráli ikonické album „Yeah! Yeah! Die! Die!“ s Bohemian Symphony Orchestra Prague a s hosty, Tomi Koivusaari z AMORPHIS obstaral growling a Laura Ruusumaa ženské zpěvy včetně operních. Představení mělo skvělou úroveň, všichni přítomní odvedli vynikající práci a jedno z prvních alb, na kterém se míchala metalová a symfonická muzika, bylo předvedeno v očekávané jakosti. Kärsty si to celé hodně užíval, symfonici (mezi nimi Klára Šindelková ze SSOGE) taky vypadali zaujatě, jedním, vlastně dvěma slovy velká paráda. (Johan)
Na WALTARI se symfonickým orchestrem jsem byl zvědav, ale samotná kapela nikdy nebyla v mém hledáčku, a to ani v období vydání desky „Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony in Deep C“, která zde měla být přehrána. Jen si vzpomínám, že v době vydání byly názory na neobvyklé album rozpolcené a deska byla přijata rozpačitě. Prostě to částečně zůstalo i nepochopeno. Stihl jsem dobrou půli koncertu a musím říct, že jsem se chvílemi i chytil. A myslím, že celému pojetí s Bohemian Symphony Orchestra Prague by lépe seděl pozdější večerní čas, jak tomu bylo v minulosti u některých jiných těles. Kdo ví, třeba bych pak prskal… (4horsemen)
Přesunuli jsme se s předstihem do Octagonu, abychom si našli důstojný životní prostor. Před zvukařem měl zvuk najednou úplně jiné parametry. Nemohu se zbavit pocitu, že se zvukař snaží potěšit především basáky. PSYCHONAUT hráli mix post-metalu a sludge a předvedli naprosto excelentní výkon. S famózním zvukem, energií a fungujícím kompromisem mezi progresivnějšími pasážemi a vyhrocenými momenty. (Aleš)
Vrátili jsme se na hlavní stage, už z dálky nás vítalo „ej ej ej ej“. Ano, správně, byl čas SEPTICFLESH. Tentokrát jsem by svědkem momentu, kdy uprostřed songu odhodil basák svůj nástroj technikovi, aby mohl skandovat. Když hrál party, kde nebyla prázdná struna, vypadal nervózně, protože nemohl mít zvedlé ruce nad hlavou. Zvuk nástrojů se moc dobře nespojil se samply, takže jsem se do nich nedokázal ponořit. (Aleš)
Jedna z věcí, která je na backstage passu fajn, je, že na čtvercáku je možnost rozvalit se v lehátku a sledovat kapely na obrazovce. Nejde to sice srovnat se živým zážitkem, ale pokud si člověk například potřebuje trošku vydechnout po hraní, je to značka ideál. Této možnosti využívám při show SEPTICFLESH a musím uznat, že ač jsem si vydechnout opravdu potřeboval, lituji, že tam nejsem. Tuhle bandu jsem naživo už párkrát viděl a i takhle zprostředkovaně je bez pochyb, že na pódiu se odehrává naprosto profesionální výkon. (Nekro)
Na řadu přišly kapely, kvůli kterým jsme tento den přišli festival uzavřít. Pro kamaráda byla hlavní kapela na řadě nyní, pro mě ta stěžejní o hodinu později na vedlejším pódiu. Již v průběhu WALTARI jsme si své místo začali bedlivě střežit. Ozývá se mocné intro „Portrait of a Headless Man“ z alba „Codex Omega“ a s ním i symfonický podkres. To, co bylo u předešlé kapely naživo, SEPTICFLESH využili ze záznamu. A toto symfonično, které doplňovalo mohutnou stavbu skladeb, bylo velmi vítaným zpestřením. Když jsem zmínil desku, odkud pocházela úvodní skladba, doplním, že i ta poslední, melodičtější píseň „Dark Art“, byla z tohoto alba. Co jsem v posledních letech slyšel SEPTICFLESH naživo, mám dojem, že tyto dva songy jsou již zavedeným koncertním pravidlem. Do novější éry pak patří mohutně stavěný, deathově střednětempý „Neuromancer“ anebo ještě těžkotonážnější „Hierophant“ z posledního, leč již čtyři roky starého alba „Modern Primitive“. Nechyběl ani lety prověřený song „Anubis“ či „The Vampire from Nazareth“. Vystoupení basáka Spirose Antoniouse, který disponuje mohutným growlem, bylo velmi působivé. Jeho projev a výrazná gesta rukou vůbec nesklouzávala k teatrálnosti, naopak z nich vyzařovala přirozená autorita a obrovská, nehraná moc. Pěkná, výrazná stavba bicích tento hudební celek jen umocňovala. Představení vyznělo epičtěji než z poslechu doma. (4horsemen)
TERROR hrají přesně ten typ HC, který mě vůbec nebaví. Střední tempa a groove, melodie nikde, rychlost nikde, po dvou skladbách jsem se šel „obětovat“ na BODY COUNT. (Johan)
Hodina na vstřebání dojmů po WALTARI byla tak akorát, abych byl na značkách na BODY COUNT. Druhý můj tahák ze tří celofestivalových a zároveň kapela, kterou jsem nikdy předtím neviděl naživo. A to mě vlastně celkem leta mrzelo.
Jsem fanouškem prvních dvou desek. Debut „Body Count“ z roku 1992 je samozřejmě klasika, ale ještě silnější pozici má u mě druhá „Born Dead“ (1994). Ta deska má koule dodnes a i když si novější tvorbu BODY COUNT rád pustím, už to pro mě není úplně ono. Jenže o tom, že naživo to bude makat, jsem pochybnosti neměl. A jestli jsem čekal dobrý výkon, dostal jsem ve finále mnohem víc.
Nástup naprosto strhující. „Body Count's in the House“ a hned na to dva SLAYER šlágry nacpané do jednoho masakru – „Raining Blood“ / „Postmortem“. Tím si kapela podchytila publikum v podstatě okamžitě. Kdo v tu chvíli nebyl na jejich straně, je necita!
A pak už si scénu převzali BODY COUNT a jeli přesně podle svých rapmetalových not. A fungovalo to. A jak to fungovalo!
Kapela šlapala naprosto skvěle. Žádné hraní na efekt, ale pořádný tlak a především instrumentální jistota. A nad tím vším Ice-T. Charisma na rozdávání, absolutní přirozenost a přitom bylo od první chvíle jasné, kdo je tady šéf. Ten chlap nemusí dělat vůbec nic navíc. Stačí, že stojí na pódiu, podívá se na lidi a je vymalováno.
Zajímavě působilo i přicmrndávání jeho syna Little Ice, který se k otci a kapele během koncertu připojoval. Myslím to v dobrém. Nepůsobilo to jako nějaká povinná rodinná vložka, ale jako přirozená součást show.
My jsme se navíc hned na začátku ocitli někde na hraně kotle, takže o zážitek bylo postaráno i z druhé strany. Víření lidí kolem nás, energie z pódia a permanentní tlak z kotle vytvořily přesně ten typ koncertu, kvůli kterému člověk na festival jede. Ne jen koukat na kapelu, ale být chvíli součástí toho bordelu. Nemít v prdeli kolena, moshoval bych taky. K dokonalosti mi chyběla jediná věc. „Born Dead“. Tahle věc mi v playlistu fakt chyběla. Ale jinak? 110 %.
BODY COUNT mi při prvním živém setkání naložili přesně tolik, kolik jsem doufal. A ještě něco navíc. Tohle nebyl koncert kapely, kterou jsem si chtěl odškrtnout ze seznamu. Tohle byl regulérní nářez. (Coornelus)
BODY COUNT feat. Ice-T, pro mnohé velký tahák, já kapelu vůbec neznal, ale Coornelus o ní básnil a nacpal nás do předních řad, abychom viděli na pódium. Jenže jeho nápad se neukázal jako ideální, protože od coveru SLAYER se rozjela mela, která mé chatrné stránce nedělala dobře. Tak jsem zbaběle vycouval a sledoval výborný koncert z rozumné vzdálenosti. S BODY COUNT dorazil i Ice-T, který přispíval vokály i divadelnímu představení, např. chrlením krve. Croosover, který kapela s přehledem hnala do lidí, měl špičkovou úroveň a překvapivě kapela nevyužila celý hrací čas… (Johan)
Nejhorší letošní konflikt byl stejný hrací čas DRACONIAN a BODY COUNT. A ano, správně, vyhráli to BODY COUNT. Nelitoval jsem ani jediné vteřiny. Perfektní zvuk, energie jako prase, tohle byl jeden z vrcholů Brutalu. Nikdy by mě nenapadlo, že přede mnou bude stát Ice-T, otevře si vodu, zjistí, že má přidělané víčko plastem kvůli nařízení EU, nasere se a utrhne ho. Takovej frajer to je. Měl tam i svého syna a pár dalších lidí na stage a překvapilo mě, že byl ze všech černochů nejsvětlejší. No a „No Lives Matter“ byl vrchol všeho. Víc rapu a podobných celebrit na Brutal, prosím pěkně. (Aleš)
Při nástupu BODY COUNT a o málo pozdějším příchodu Ice-T za doprovodu hraného intra a houkání policejních aut v podobě zkrácené skladby „Body Count’s in the House“ srdce a duše zaplesala… a to doslova. Při předělávce dvou skladeb od SLAYER do vlastní úpravy „Raining Blood“ / „Postmortem“ mi začínala nabíhat husí kůže a plnil se mi jeden ze snů. Husina a mrazení mě provázely po celou dobu koncertu. Hned jsem si všiml, že na pódiu bylo maximální množství vokalistů. Až snad na bubeníka zpívali sborově i zvlášť všichni členové kapely a minimálně ještě jeden doprovodný vokalista. Než přišel na pódium sám Ice-T, úvodní song vlastně otevřel Little Ice, čili jeho syn, což jsem si zprvu ani neuvědomil. Hudebně se kapela pohybovala ponejvíce na úrovni hardcore a thrash metalu, po stránce vokální pak v tvrdém rapu (Ice-T je známý průkopník gangsta rapu v hip hopu). To se odráželo v pódiové i textové prezentaci, například při skladbě „Psychopath“, kdy jeden gangster podřezal druhého (Ice-T s punčochou na obličeji vs. Little Ice). Vystoupení bylo živé nejen na pódiu, ale i pod ním. Dav hrozících fans, řeka plavců na rukou a takřka po celou dobu circle pit. Z poslední a velmi dobré desky „Merciless“ se objevil ještě song „World War“. V setu nechyběly ani výborné, prověřené fláky „Talk Shit, Get Shot“ a závěrečný, úderně hardcorový „Cop Killer“. Než to definitivně ukončili, dali k dobru ještě píseň „Disorder“. Jen doplním, co o ní Ice-T vysvětlil, že to je mix a spojení tří světů, a to SLAYER, THE EXPLOITED a BODY COUNT. A ještě přidám úsměvnou vsuvku. Nejlepší koncertní auru měl kytarista menšího vzrůstu, a to Ernie C. To byl za mě největší borec. Bylo to víc než živé a zábavné vystoupení. Byla to neskutečná energie oběma směry, jak z pódia k nám fanouškům, tak i naopak. (4horsemen)
Dnes to stačilo a napadla mě jedna úsměvná myšlenka. Abych si dnešní den nepokazil, odcházím dřív, než začali hrát AMORPHIS, kterým jsem nikdy nepřišel na chuť a takřka vůbec je nevyhledávám. (úsměv) A jdeme ven na pivo a připravit se na pátek, protože podle programu bude hodně výživný. (4horsemen)
AMORPHIS, kteří v devadesátých letech vydali několik uctívaných alb, už roky hrají jednodušší muziku pro děvčata (říkal nejmenovaný kolega). Já s kapelou přerušil diplomatické styky s albem „Am Universum“, ale při pohledu do programu a očekávanému návalu na DEICIDE jsem si řekl, že dám finským náladotvůrcům šanci – i proto, že mám rozečtenou jejich skvěle napsanou biografii, při jejímž čtení projíždím postupně diskografii. A nelitoval jsem. Muzika, kterou AMORPHIS produkují, je postavená na silných melodiích, které ve většině případů obstarávají klávesy, a na zpěvu, vesměs taky melodickém. Odpíračům novější tváře kapely (no novější, ona už je „novější“ asi dvacet let) je třeba říct, že by taky zpěvák mohl úplně rezignovat na hrubý vokál, což se neděje, takže kdyby AMORPHIS chtěli, mohli by jít ještě dál. Mně to ve finále bavilo, přispěl k tomu i skvělý zvuk. (Johan)
AMORPHIS byli skvělí. Dobře vybraný playlist, hezký zvuk, který fungoval všude. Bylo fascinující, jak nové i staré songy zní konzistentně. Stačí si prostě jen vybrat svoji oblíbenou desku a nadávat, že už to není co dřív. Což samozřejmě není, že jo. Ale takhle naživo se ty rozdíly zcela stírají. Kdybych nebyl tak vostrej týpek, u „Black Winter Day“ bych snad i zamáčkl slzičku dojetí. (Aleš)
DEICIDE jsem chtěl moc vidět, ale nejsou mi souzeni. Když jsem jezdil pravidelně na BA, nikdy tu nezahráli. Když už tu být měli, nakonec se nedostavili. A když už tu konečně byli, zase jsem zrovna chyběl já. Prostě vztah, který nemá budoucnost, ale já se ho pořád odmítám vzdát. Letos jsem navíc moc dobře věděl, že vzhledem k pro mě poněkud nesmyslnému rozhodnutí nacpat DEICIDE na Obscure stage bude jejich sledování poněkud komplikované. Začátek jejich setu se kryl s koncem BODY COUNT, takže jsem po Ice-T a spol. vyrazil směrem k Obscure s jediným cílem urvat si alespoň kus Glenna Bentona a jeho veselé party. No… Když už masa lidí stála prakticky až na chill louce, bylo celkem jasné, jak tahle mise dopadne. Zkusil jsem to, ale v tu chvíli už bylo zřejmé, že z rozumného sledování koncertu nebude vůbec nic. Takže zase nic. DEICIDE, vy bando rouhačská, vy mi snad nejste souzeni. Ale ještě to nevzdávám. Snad někdy příště.
A jistě jste si všimli, že tentokrát jedovatě neplivu na pořadatelské rozhodnutí umístit velkou kapelu do prostoru, který její návštěvnost dramaticky kapacitně nestíhá. Tuhle zlobu ať si s chutí užijí kluci, kteří byli na festivalu po celou dobu. Já byl letos na BA jen jeden a půl dne, takže bych byl trochu pokrytec, kdybych tuhle bolest rozebíral zrovna já.
DEICIDE tedy opět nic. Ale nekončíme. Jednou se potkáme. (Coornelus)
Tak tu bolest rozeberu já. DEICIDE, aneb pořadatelé ztratili rozum. Dát americkou kapelu, která u nás hraje sporadicky, na menší zadní stage, mohl, slovy faráře ze Švejka, s odpuštěním pitomec. Zástupy DEICIDEchtivých dosahovaly až na louku v metal marketu, tedy těch, kteří vydrželi sledovat kapelu z místa, odkud byli muzikanti jako mravenci a zvuk jako z prdele. To byl velký přešlap, který myslím nasral docela dost lidí, a nebyl první, bylo ještě hůř. Asi to budu umět zopakovat v reportu z každého dne – pořadatelé ztratili přehled, kdo jezdí na Brutal? Velké kapely, které psaly dějiny extrémního metalu, patří na zadní stage, a kapely, které míchají do divného metalu kdejaké blbiny, hrají na hlavních stejdžích? Asi se to tak bude vyvíjet i v dalších letech a tím pádem se Brutal stane jinou akcí, než na jakou jsem rád jezdil. Jsou mi ukradené všechny metalcory s přeslazenými hlásky, jsou mi ukradené WARDRUNY, PERTURBATORY, CARPENTERY. Tyhle kapely najednou okupují nejlepší časy, hrají nejdelší sety, asi to někomu tak vyhovuje, ostatně festival je vyprodaný, mně to ale štve a nejspíš jsem byl letos na BA naposledy. A štve mě to vlastně za jiné, protože zrovna DEICIDE už jsem viděl a až tak po nich neprahnu, ale kluci z naší výpravy byli nasraní dost, za mě právem. (Johan)
Kde už ale fyzicky jsem, jsou američtí DEICIDE. Ti tam jsou naštěstí fyzicky též. Jistě nejsem jediný, kdo pamatuje, že dříve byli x-krát oznámeni a pak se neobjevili. Při jejich show vše probíhá, jak má, setlist je složený z jednoho hitu za druhým a Bentonovy hloubky jsou perfektní ukázkou toho, jak má znít v death metalu vokál. (Nekro)
CARPENTER BRUT jsem dal šanci. Jejich styl neumím pořádně pojmenovat, ale říkal jsem si, že když k synťákům, nebo co to vlastně je, přidají živé bicí a kytaru, mohlo by to fungovat. Vždyť co by se na tom mohlo pokazit, ne? No… mohlo.
Hudebně to nakonec nebylo špatné. Ale přesně tak na dva songy. Vizuálně ovšem nuda a po chvíli jsem začal mít pocit, že sledovat hodinu CARPENTER BRUT bude zhruba stejně vzrušující jako pozorovat nabíječku telefonu, jak nabíjí telefon. Prostě jsem to nedal.
Po dvou skladbách jsem se odporoučel a začal řešit důležitější věci – jídlo.
Jenže protože člověk občas udělá chybu, ke konci setu jsem se ke CARPENTER BRUT zase vrátil. A právě tehdy přišla rána, kterou jsem opravdu nečekal. „Maniac“.
Ano, ten „Maniac“. Skladba z filmu Flashdance z roku 1983. Kultovní věc. Prý. Pro někoho. Pro mě hudební utrpení takového kalibru, že jsem si v tu chvíli začal říkat, jestli jsem těm dvěma prvním skladbám vlastně nekřivdil. Tenhle závěr mě totiž přesvědčil o jediné věci: CARPENTER BRUT se mi nejen nelíbili. Oni se mi úplně zhnusili. A zařadit na konec setu zrovna song „Maniac“? To je pro mě, jako člověka, který nenávidí 80. léta nejen v pop kultuře, jako červený hadr na býka. Každopádně díky za zkušenost. Příště už si radši pohlídám, abych se CARPENTER BRUT vyhnul. Strčte si „Maniaca“ do… (Coornelus)
A hned po nich mám krásných dvacet minut na přesun k Sea Shepherd stage, kde proběhne vystoupení festivalové stálice CARPENTER BRUT. Nacházím si místečko na přírodní tribuně a nádherně si užívám kombinaci osmdesátkového synthwave s naprosto profesionální vizuální show, kterou zakončuje cover songu „Maniac“. Za mě je tahle věc jedním z vrcholů celého festivalu a nenechám si ji ujít ani příště. (Nekro)
Na AURA NOIR počet fanoušků proti DEICIDE prořídl, přesto na Obscure dorazil slušný počet těch, kteří mají v oblibě prastarý thrash & black metal. Norští veteráni po lehce rozpačitém začátku, kdy mi přišli trochu vlažní, postupně zařazovali vyšší a vyšší rychlostní stupně a odehráli kvalitní koncert postavený na starých skladbách z alba „Black Thrash Attack“. Aggressor se asi potýká s nějakými zdravotními potížemi, takže koncert odehrál sedíc na barové sesli, ale že by to nějak snižovalo jeho schopnosti, to určitě ne. O zpěv se Aggressor dělil s basákem Apollyonem a střídaní hlasů taky přispělo k pestrosti vystoupení, které jsem s chutí zhlédl komplet. (Johan)
U ANTIMATTER se skvěle hodilo, že většina lidu se rozvolnila mezi CARPENTER BRUT a AURA NOIR, takže i na Octagonu se dalo dýchat. Největší zděšení přišlo, když jsem viděl kytaristu se zvedlou rukou a zdálo se, že si žádá reakci davu. Naštěstí se jen blbě slyšel. Hráli spíš doomovějši songy, i tak to ale byl po všem tom metalu balzám na duši. Atmosféra byla tak napjatá, že zpěvákovi praskla struna. (Aleš)
ALCEST jsem miloval především v období desek „Écailles de lune“ (2010) a „Les Voyages de l’Âme“ (2012). Právě tam pro mě kapela řekla všechno podstatné a dodnes se k oběma nahrávkám vracím s velkou chutí. Pak přišla „Shelter“ (2014), která mě úplně minula, a od té doby už ALCEST aktivně nesleduju. Novinky si samozřejmě vždycky alespoň naťuknu, takže jsem nepřeskočil ani „Kodama“ (2016), „Spiritual Instinct“ (2019) a zatím poslední „Les Chants de l’Aurore“ (2024). Špatné desky to nejsou, mají svoje momenty a svoje hity, ale já už jsem asi spokojený s tím, co mi ALCEST naservírovali na prvních dvou zmiňovaných deskách. Naživo jsme navíc spolu poměrně dlouho neměli čest, takže když se naskytla příležitost, po dlouhé době jsem nezaváhal. A bylo to správné rozhodnutí.
ALCEST si postavili krásnou, decentní scénu a předvedli přesně takové vystoupení, jaké jsem od nich chtěl. Žádné velké divadlo, žádné zběsilé pobíhání po pódiu. Spíš pokora, soustředění a atmosféra. Neige se i po letech hraní na pódiu tváří, jako kdyby ho někdo právě vytáhl před tabuli a on vůbec netušil, proč tam je. A vlastně mi to k ALCEST sedí dokonale.
Bylo to krásné noční vystoupení, kterému podle mě nechybělo vůbec nic. Dokonce i skladby, které vlastně neznám, mi zněly lahodně a na chvíli jsem měl pocit, že bych měl tu novější tvorbu přece jen trochu dohnat. A pak přišel závěr. „Autre Temps“. Moje nejoblíbenější skladba od ALCEST a zároveň přesně ten typ písně, který v takovou chvíli potřebujete slyšet. Půl jedné v noci, tma, únava… a před sebou ještě jeden festivalový den. A do toho tahle nádhera. Normálně mi vyhrkly slzy do očí. Fakt jsem tam chvíli stál a říkal si, že přesně kvůli těmhle momentům člověk na podobné akce jezdí. Bylo půl jedné. Rozpoložení ideální do hajan, poslech dalších kapel už mi nedával smysl. Zítra mě čekal celý den na BA a bylo potřeba si trochu odpočinout. (Coornelus)
ALCEST byli ideální kulisou před odchodem. Atmosférický post-black metal (blackgaze) se krásně přeléval pevností a citlivé vokály jen tak nenápadně doplňovaly melancholické plochy, které oba kytaristé s nenápadnou podporou basáka a bubeníka vystavovali. (Johan)
Poslední dva koncerty ALCEST mi lehce řečeno nesedly, ale tentokrát to bylo famózní. Hráli s měsícem na plátně za zády, který se různě nasvicoval, hezky se na to koukalo. A ještě líp poslouchalo. Vybrali ty nejlepší songy a i když přátele odpadávali, mě to bavilo až do konce. (Aleš)
A co si poslechnout po ALCEST lepšího než IMMOLATION? Žlába by mi nikdy neodpustil, kdybych je vynechal. Docela mi vyrazilo dech, že mě baví death metal. Na první poslech bylo jasné, že je to kvalita. Díky fantastickému zvuku vyniklo vše, o co se snažili. Tenhle den se opravdu povedl. (Aleš)
A další z vrcholů festivalu přichází v podobě amerických IMMOLATION. Znáte takový ten pocit, kdy vás u kapely výrazně zaujme nějaký člen souboru? Někdo, kdo prostě vyniká? No tak tady vynikají všichni. Sedím opět na přírodní tribuně a to, co bych si normálně vychutnával v kotli, si vychutnávám jako umělecký zážitek. Je to něco neskutečnýho. Tahle kapela prostě umí a předvedla to i na svém v pořadí již dvanáctém studiovém albu „Descent“, které vyšlo jen před pár měsíci. Vřele doporučuji! (Nekro)
Po IMMOLATION se mi ještě daří stíhat posledních pár minut FRONT LINE ASSEMBLY, což jsou další z pionýrů EBM žánru. Je těžko plně hodnotit, když jsem viděl jenom asi čtvrt hodinky, ale špatné to nebylo. Podle programu se jejich vystoupení soustředilo na starší tvorbu z přelomu devadesátek a soudě dle tančícího davu na place splnila kapela svůj úkol na výbornou. (Nekro)
A tento výjimečný den pro mne uzavřela maďarská blacková legenda TORMENTOR, ve které ještě před přesedláním na MAYHEM začínal zpěvák Attila Csihar, se kterým jsem měl letos to štěstí se opět potkat a pokecat i v backstagi. Vystoupení bylo prodchnuto charakteristickým stylem vystupování jejich frontmana a jsem rád, že jsem konečně měl možnost tohle hudební těleso slyšet i naživo, pročež mne nezastavil ani déšť, který se na prvních cca dvacet minut setu spustil. Za Attilu běhajícího po pódiu v kostýmu prasete s oprátkou to prostě stálo. V poslední době jsou jinak TORMENTOR docela aktivní a musím uznat, že tak nějak tajně doufám, že by z toho mohlo zase něco zajímavého vzniknout. Na jejich demo z roku 1987, „The Seventh Day of Doom“, totiž nedám ani po letech dopustit. (Nekro)
Fotky z mobilů (Johan, 4horsemen, Nekro, Petr Vrzal, Jiří Fajt)
