Brutal se nám láme do druhé poloviny a já mám dneska další koncert, takže se ještě pořád musím trošku držet zpátky, aby ten výkon večer stál za to. Z tohoto důvodu přijdu o několik kapel, které jsem letos opravdu moc chtěl vidět, konkrétně o MARDUK, Nergala s MISþYRMING a bohužel i OLD MAN’S CHILD. Takový už je ale život. Den pro mne každopádně startují slam deathoví INTERNAL BLEEDING. Jejich show začíná už před dvanáctou a je tak nejblíže klasickým ranním grindovačkám, které bývaly pro festival charakteristickým znakem. Tahle banda má ve slam deathu prakticky legendární status a má ho zaslouženě. Předvedla skvělou show plnou přesně toho masakru, který je od kapely s popisem slam death očekáván. (Nekro)
Hned po nich nastupují na vedlejší stage slavní polští HATE, kteří přinášejí vystoupení s klasickou polskou školou kombinující black a death. Na stagi tak nemůže chybět ani tuna různých mrtvolných propriet a všichni si užíváme přesně to, co jsme si od takovéto kapely šli užít. (Nekro)
Po úmorných vedrech tří festivalových dnů a po noční bouřce (minimálně byla po půlnoci v České Skalici) se konečně páteční den stal snesitelným. A stejně jako v předchozích dnech nikam nespěcháme a vyrážíme tak, abychom v pevnosti byli ke 14. hodině. Na úvod nás přivítala nefalšovaná brazilská smršť v podání RATOS DE PORÃO. Mám k nim pozitivní vztah, protože jsem je zaregistroval už v 90. letech a líbili se mi tenkrát docela dost. Později jsem jejich každou věc nehltal – nakonec mají neuvěřitelné množství alb, a tak mi připadalo, že vše už bylo slyšené. Nyní jsem je viděl poprvé. Je to tím, že moc nejezdím na velké festivaly (v klubu u nás byli snad jednou) a vůbec jsem nebyl na OEF, kde vystoupili dříve než na Brutal Assaultu. Hardcorová razance a punkový naturel byly ve znamení přelivů různě divokých melodií, z obyčejného „umca“ rytmu, byť rychlejšího, se přecházelo do pomalých poloh a zpět k jihoamerickým bláznivostem, např. v songu „Amazônia nunca mais“. HC thrash metal se sóly, jako kdyby vypadly třeba ze SLAYER, si po celou dobu držel ráz krajanů SEPULTURA. (4horsemen)
Pokud pijete medovinu z rohu a slavíte zimní slunovrat místo Vánoc, SAOR jsou přesně pro vás. Náladotvorné folkové nástroje nezapřou skotský původ. Posmutnělé utramelodické kompozice byly roztažené do funeral doomových stopáží, zpěvačka hrála i na píšťalu a slunce žhlo. Já jim to překvapivě žeru, bylo to super. (Aleš)
Je potřeba se zklidnit po té smršti, a tak volím Obscure, kde budou otevírat blackoví SAOR. S black metalem se člověk asi moc nezklidní, ale původ ze Skotska napovídá, že to nebude jen tuctová černota. Již jsem je slyšel, tak vím, do čeho jdu. A zněli ve velmi pozitivním folkovém naladění. Tu dobrou náladu dodával nejen mužský hrubý vokál zpěvnějšího typu (to by nebylo až tak moc zvláštní), ale hlavně tu byla devíza v dámském zpěvu. A ne kdejakém. Buď si jen tak volně proplouval pagan krajinou, anebo nevtíravě a příjemně ležérně do hudby zněl. Hudba v celkovém pojetí, stejně jako ony dvě vokální linky, měla většinou pozvolné tempo, nicméně sypaček bylo taky dost a mohutných bubenických úderů jakbysmet. Vše bylo oděno do zčernalého kabátku, přičemž prim měla flétna, která sama malovala ty velkolepé pilíře a záchytné body tohoto víc než povedeného představení. (4horsemen)
SNĚŤ na velké stagi, DEICIDE na zadní, to už chce fištróna. Nic proti SNĚTI, ale menší pódium by jí svědčilo víc… Kapela po další změně na postu basovém odehrála v parném odpoledni solidní koncert, který sledovalo podle očekávání méně fanoušků než kapely ze zahraničí, protože mnozí cizinci nejspíš netuší, že SNĚŤ produkuje srovnatelný death metal jako mnohé cizozemské veličiny. Hniloba a špína, k tomu nespoutaný zpěvák, kterému ale tentokrát bylo pódium moc velké, přece jen je zvyklý na menší prostory, kde může svou zvířeckost projevit intenzivněji. Koncert povedený, i zvukově. A ohořelá plachta s logem – nejlepší z celého Brutalu. (úsměv) (Johan)
A zpět na SNĚŤ. A teď se to nemalovalo pěkně, ale pořádně hnilobně. Těžké deathmetalové kytarové riffy vytáhnuté z bahnitých hlubin pralesního močálu. Mohutná stavba bicích měla neuvěřitelnou sílu. A to samé platilo pro hluboký a víc než chorobný growl, který vyprodukoval samotný Řád Zdechlin. A můžu jen potvrdit, že velká pódia jim právem patří. Zněli brutálně. (4horsemen)
Po půl čtvrté odpoledne přicházejí na Obscure stage KRAANIUM, kteří jsou tvořeni mezinárodní hudebnickou sestavou a jsou v ten den v pořadí již druhými, kdo má v popisku žánru slam, čehož se nám všem s podporou zpěvákova totálního kanálu dostává v množství větším než obrovském. Publikum také někde vyhrabalo desítky nafukovacích kladívek, která se během setu nebojí používat na kohokoliv, kde se zrovna vyskytuje kolem. (Nekro)
THY CATAFALQUE mě z pátečního programu bavili nejvíc. Početný ansámbl odehrál velmi pestrý koncert, přičemž o variabilitu se nestarala jen hudební složka vycházející z black metalu a pokračující všemi možnými směry, ale hlavně celkem čtyři zpěváci/zpěvačky. Zatímco dvě dámy většinou zpívaly společně, pánové se střídali, jeden přispíval civilním a druhý ostřejším hlasem, občas přiostřila hlasivky i jedna ze slečen. THY CATAFALQUE už nepůsobí tak překvapivě jako v dobách „Róka hasa rádió“, ale pořád umí navodit svojskou atmosféru s využitím lehkých etnických prvků. Myslím, že kapela z přijetí hodně mile překvapená, předák Tamás Kátai, obstarávající baskytaru, byl samý úsměv. (Johan)
Asi se dnes nachodím, říkám si. Od hlavních pódií zase do zadní části na louku. Naštěstí nikam nemusím valit a když tam na někoho jdu, tak s předstihem, nenuceně. A tak v pohodě zastavujeme na maďarské THY CATAFALQUE. Už při SAOR nás s mým souputníkem napadli SEAR BLISS, kteří pocházejí také z Maďarska. A hudba v obou případech vykazovala podobný folkový až pohanský nádech. THY CATAFALQUE drželi líbivý rockový mód, avšak s metalovou razancí. Sem tam se ozval již zmiňovaný folkový prvek, který občas působil mimozemsky, jindy filmově, jako kdyby právě tvořili nějaký soundtrack. Po vokální stránce se střídal čistý až operní dámský zpěv s mužským growlem. Občas se přidal i civilní projev, ten mi však už příliš neseděl. Koncertně to ale šlapalo dobře. (4horsemen)
Na půl šestou večerní si odskakuji poslechnout na Octagon stage dánské CHAOTIAN. Kapela je to celkem mladá a zatím neznámá, ale popisek v appce říká, že se jedná o zahnívající death metal, u kterého máme zapomenout na vyleštěnou produkci a já musím po poslechu jen souhlasit. To zahnívání se projevuje v disharmonických výjezdech a takové správně mrtvolné atmosféře, kterou mám osobně u kapel velmi rád, takže si dělám poznámku a jdu si jejich zatím jediné album „Effigies of Obsolecence“ najít na YouTube a poslechnout i v klidu doma. (Nekro)
S letošním ročníkem nejlepšího tuzemského festivalu jsem to měl docela divoké, neb jsem v pátek naběhl, otočil se na kramfleku a v sobotu odpoledne zase mazal. Co jsem však při svém mihnutí nesměl opomenout, byli švýcarští progresivní thrasheři CORONER. Trio doplněné o maníka u kláves, který sem tam vypomohl Roycemu s vokály, odpálilo setík skladbou „Consequence“ z návratového alba „Dissonance Theory“, která rozlila pocit blaženosti do celého těla. U kapel podobného složení zažívám nezřídka dojem jistého ochuzení, začne-li kytarové sólo a riffařina nikde. Tady se nedostavil. Jedním z nejpádnějších důkazů o vydařenosti posledního alba je fakt, že bylo úplně jedno, jestli se hrály kousky čerstvé („Consequence“, „Sacrificial Lamb“, „Renewal“), nebo se sahalo do pokladnice letitých hitovek („Masked Jackal“, „Grin“, „Divine Step“, „Semtex Revolution“…). Jedinou kaňkou na parádním vystoupení tak byl utlumený zvuk, malá hlasitost. (Horaguru)
Old school death/doom DUSK pro milovníky nemelodického doomu perfektní. Konečně zlomeno prokletí přepálené basy na Octagonu, kytary měly naprosto brutální zvuk. EVOKEN pasáže s čistými kytarami ultimátní. Jeden z nejlepších doomů, co tu v pevnosti byl. (Aleš)
Arthur Brown. To jméno jsem vlastně neznal. Pak jsem si ale přečetl popisek a zjistil, že jeho hudbu znám prakticky od narození. Když jsem se v roce 1980 narodil, Arthur Brown už měl za sebou období, ve kterém se stal jednou z výrazných postav psychedelického rocku. A teď, v roce 2026, mi tenhle člověk ve svých 84 letech zpívá naživo na Brutal Assaultu. Zajímavé.
Vsadil bych se, že hit „Fire“ z roku 1968 zná téměř každý. Minimálně ten ikonický refrén. Zároveň jsem si ale téměř jistý, že spousta lidí vůbec netuší, kdo za touhle skladbou stojí. A tak tu najednou před námi stojí čtyřiaosmdesátiletý Arthur Brown, autor jednoho z nejznámějších psychedelických hitů šedesátých let.
Právě tyhle žánrové přesahy mám na Brutal Assaultu rád. A Arthur Brown sem zapadl překvapivě dobře. Se svou kapelou totiž nepředvedl žádnou přehlídku rockových dinosaurů, ale poměrně minimalisticky pojatý psychedelický rock, který v sobě měl atmosféru konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Bicí, basa a kytarista, který zároveň obsluhoval klávesy. Nic přeplácaného, žádná zbytečná pompéznost. Hudebně velmi dobře vyvážené a díky „Fire“ samozřejmě i hitové. A Arthur? Ten se ukázal nejen jako muzikant, ale také jako mistr převleků. Prakticky po každé skladbě měnil outfit a postupně vypadal, jako kdyby si během koncertu chtěl vyzkoušet celý obsah jednoho pořádně ujetého šatníku. K jeho hudbě to ale vlastně dokonale sedělo.
Koncert rychle utekl a bavil mě. A když už měl být konec, Arthurovi se evidentně vůbec nechtělo z pódia. Dědek si to tam jednoduše užíval, takže místo aby poslušně zmizel do zákulisí, ještě si nad rámec plánovaného času střihl přídavek. A vlastně proč ne. Arthur měl z hraní a z jeho přijetí na metalovém festivalu evidentně radost. A bylo to znát. (Coornelus)
Objektem, za kterým jsem se vypravil zpět k menšímu pódiu, byla osobnost, anebo spíše úkaz a šílenec v jedné osobě – legendární showman Arthur Brown. A s ním se vrátila šedesátá léta v hudební podobě, a to jak v psychedelickém živelném naturelu, tak s elektronickými varhanami (Klonewheel, jestli se nepletu), které kouzlily ty hammondovské, potažmo příjemně bzučivé tóny až sci-fi charakteru. V úvodním setu se hned zkraje objevila typická, okamžitě rozpoznatelná píseň tohoto charakteru „Prelude – Nightmare“ a v závěsu po pár minutách došlo na ikonický „Fire Poem / Fire“ s teatrálním zapálením ohně na hlavě samotného „The God of Hellfire“ a s výkřikem „...and I bring you... Fire!...“. Moc skladeb neproběhlo, ten set byl rychlý, festivalový, ale možná nikdo víc ani nečekal. Všichni byli nedočkaví na zvolání „Fire, I'll take you to burn“. Set byl zakončen krátkou skladbou, jíž předcházela skoro až desetiminutová „Time Captives“, opět s typickým zvukem hammondek. A co je hlavní, pod pódiem bylo narváno. (4horsemen)
Paní Covenová nebyla nejstarší účinkující festu, do kapsy ji strčil 84letý pan Brown. Stihl jsem asi dvacet minut představení tohoto šoumena a jednoho z pionýrů psychedelického rocku a nemohl se ubránit úsměvu. Ještě lépe na tom byli ti, kteří viděli celý set a hořící helmu, ta mi utekla, ale chtěl vidět větší část koncertu CORONER a rozdvojení mi pořád dělá potíže. (úsměv) (Johan)
Místo předposlední kapely dne pro mne zaujímají MASTER BOOT RECORD. Už jen název kapely napovídá, že se bude jednat o nějakou nerdovinu a samozřejmě to přesně tak i je. Na obrazovkách za kapelou se promítají záběry z hraní různých klasických videoher a mé srdce zaplesá, když vidím auto z mého milovaného počinu Carmageddon, jak totálně rozmašíruje chodce a na obrazovce se objeví „bonus for artistic impression“, když mrtvola chodce rotuje přes kapotu. Vím, že bych měl být před vlastním koncertem v klidu, ale tohle si prostě nemohu nechat ujít a mizím do kotle. Tam mimochodem zažívám něco, co jsem ještě nezažil. Všimli jste si, že circle pit se vždycky točí proti směru hodinových ručiček? Tak zde se prostě na jeden song točil opačně. Znáte to, jak občas někdo jde v kotli v protisměru? Tady byl jeden týpek tak urputnej, že se mu prostě ten kotel nakonec otočit povedlo. Bylo to neskutečně zvláštně nepřirozený běhat opačně, ale bylo to super a já mohu jen litovat, že jsem MASTER BOOT RECORD vynechal dva roky zpátky, kdy na BA hráli ve dvě ráno a já šel tehdy už prostě chrápat a slyšel to jen ve stanu. (Nekro)
CLAWFINGER byli fajn. Vlastně moc fajn. Líbila se mi jejich nadsázka, schopnost dělat si prdel sami ze sebe a hlavně to, že se neberou vůbec vážně. Sami moc dobře vědí, že jsou dnes v podstatě devadesátkové retro, ale nijak se tím netrápí. Prostě hrají, baví se u toho a stejným způsobem baví lidi pod pódiem.
Jakožto fanouška jejich devadesátkových desek mě samozřejmě nejvíc potěšil závěr koncertu, kdy přišly věci, kvůli kterým jsem na ně vlastně přišel. Ale bavil jsem se celou dobu. Sranda byla prakticky od začátku, mimo jiné i kvůli technickým problémům, které kapela dokázala využít spíš jako další důvod k fórům než jako důvod k otrávenosti.
A vyvrcholilo to samozřejmě u „Do What I Say“. Vzhledem k tomu, že ve skladbě zazní dětské hlasy, rozhodli se CLAWFINGER vzít na pódium pár náhodně (?) vybraných dětí, které se, doufám, v doprovodu rodičů ocitly na BA. Děti z toho byly místy evidentně trochu vyjevené a jejich výrazy byly možná zábavnější než samotný plánovaný fór. Ale jako nápad dobrý. A hlavně přesně v duchu celé show. Žádné velké umění, žádné předvádění se. Prostě CLAWFINGER, kteří vědí, co hráli v devadesátkách, vědí, proč na ně dnes lidi chodí, a nemají problém si z toho udělat prdel. Příjemná, zábavná show. A pro mě osobně velmi sympatický návrat k deskám, které jsem v devadesátkách aktivně sjížděl. (Coornelus)
Páteční večer pro mne ještě před odjezdem na hraní uzavírají CLAWFINGER. Tahle legendární rapmetalová partička působí neskutečně přátelsky a co jsem se bavil s naším basákem, který je dříve vozil, když hráli na Czech Death festu, není to jen pódiové zdání. Prý jsou přesně tak moc v pohodě jako působí i na stagi a já jsem neskutečně rád, že jsem o ně dneska nepřišel. Úplný začátek jejich setu jsem z důvodu krytí s předchozí kapelou a nutností donést si ze stanu bágl na hraní nestihl, ale většinu naštěstí ano a stálo to za to. Kluci prý měli na začátku nějaké technické problémy a i sám zpěvák to později zmiňoval, ale když jsem dorazil já, bylo už to vyřešené. Po vystoupení jsem si s ním ještě stihl udělat rychlé selfie a šup do dodávky a směr hraní v Hronově, ze kterého se vracíme někdy před třetí ráno. (Nekro)
Švédští rapmetalisté CLAWFINGER mi na jednom z posledních ročníků Czech Death festu unikli a stejnou chybu jsem nemínil opakovat. Co si budeme, doma mi podobný styl moc nevyhrává, ale minimálně u těchto divočáků je to živě solidní jízda. A nebyl jsem zklamaný, kapele to hraje na pohodu, Zak Tell má pořád v ústech parádní kulomet a když se za vydařeným setem ohlédnu, jediným zamrzením byl okamžik, kdy s největší hitovkou „Do What I Say“ naběhli na pódium brutal kids a já tak trochu doufal, že se zhostí dětského vokálu. Žel, nestalo se, chlapecký hlas běžel ze záznamu, dítka se zavrtěla a zmizela. (Horaguru)
CLAWFINGER znám i neznám, prostě jsem je bral takovými, jací jsou. Z jejich rané tvorby, kdy jsem se s nimi ponejvíce potkával, vím, že dělali fajn věci. Sem tam jsem poslechl i něco nového. Takže zkráceně: CLAWFINGER jsou pro mě známé stěžejní klipové šupy, dejme tomu ty „best of“ klíčové hity, které samozřejmě nechyběly a proběhly v samém závěru koncertu. A koncert měl energii a švih. Jak je zvykem, v setu tohoto crossoverového švédského komba se nad hlavami objevilo pár plavců a nějaký ten circle pit také proběhl. Jak jsem zmínil, závěrečné nakládačky „The Price We Pay“ nebo více elektronická „Biggest & the Best“ potěšily nejen mě. Celkově byl koncert řízně ostrý a závěrečná hymna „Do What I Say“, ke které byly doplněné děti z tábora brutal kids, nesměla chybět. (4horsemen)
Zvuk CLAWFINGER nebyl zrovna ideální. Nevím, jestli to bylo právě proto, či jestli už jsou opravdu tak staří, jak stále připomínají, ale ty cringe průpovídky mě snad bavily víc než hudba samotná. Horší bylo, že jsme se kvůli tomu nedokázali probojovat na A. A. Williams. To, co jsme slyšeli a neviděli z různých koutů Octagonu, znělo jako jeden z nejsilnějších zážitků letoška. Skvělá zpěvačka s unikátním hlasem a velmi doomovými náladami. (Aleš)
Přešli jsme poprvé na Kal stage, kde už hrála NADJA. Tihle manželé produkují drone doom s hutnou melancholickou náladou. Kytara a basa živá, ostatní noise jede ze samplů a krabiček. Tohle jsem si musel užít naplno a procpal se dopředu, abych si konečně užil hlukové lázně. Je to přesně ten typ zážitku, který vás přiměje vzpomínat na veškeré životní neúspěchy. Svět se na chvíli zastavil. (Aleš)
GRAVE jsme nakonec propili, respektive na ně šli pozdě, což opět znamenalo, že jsme zkejsli vzadu a viděli kulový a slyšeli druhý kulový. Další pořadatelský nesmysl, kterých postupně přibývalo, stejně jako fanoušků, kteří nadávali na dramaturgii, kudy chodili. Narvaný Octagon, kam prakticky nemělo smysl chodit, totéž KAL, kam jsme naivně taky zabloudili, ale ani nevlezli do ucpaných dveří, velké kapely na Obscure, kde bylo několikrát tak narváno, že stáli lidi ještě na louce, plavající zvuk… takže opakování z předchozího dne: Pořadatelé ztratili přehled, kdo jezdí na Brutal? Velké kapely, které psaly dějiny extrémního metalu, patří na zadní stage, a kapely, které míchají do divného metalu kdejaké blbiny, hrají na hlavních stejdžích? Asi se to tak bude vyvíjet i v dalších letech a tím pádem se Brutal stane jinou akcí, než na jakou jsem rád jezdil. Jsou mi ukradené všechny metalcory s přeslazenými hlásky, jsou mi ukradené WARDRUNY, PERTURBATORY, CARPENTERY. Tyhle kapely najednou okupují nejlepší časy, hrají nejdelší sety, asi to někomu tak vyhovuje, ostatně festival je vyprodaný, mně to ale štve a nejspíš jsem byl letos na BA naposledy. (Johan)
Přidám ještě kacířskou myšlenku: Zrušit KAL, KALové kapely přesunout na Octagon, Octagonové kapely přesunout na Obscure, tam ponechat i kapely, které nepřitáhnou davy, ale jsou v nějakém směru nezaměnitelné, zajímavé. případně do Octagonu umístit více českých skupin, např. formou žánrových dnů. Ale vlastně… už mi je to nejspíš jedno… (Johan)
Bavilo mě sledovat reakce tuzemské metalové obce na oznámení, že jednou z hlavních hvězd letošního Brutal Assaultu budou PRIMUS. Osobně chápu, že tahle kapela může vyvolávat hodně otázek, ale že si s ní tolik lidí vůbec neví rady, mě vlastně překvapilo. A podobné reakce přicházely i po koncertě. Jenže pro mě byli PRIMUS jedním z hlavních důvodů, proč jsem letos na BA vyrazil. Dokonce jsem kvůli nim přihodil i kus předchozího dne. Na rovinu, nebýt PRIMUS, letos bych nepřijel.
I když jsou pořadatelé Brutal Assaultu dostatečně osvícení na to, aby do Josefova tahali jména, která by člověk na první dobrou čekal spíš na Rock for People nebo na některém z pražských letních festivalů, oznámení PRIMUS mě překvapilo. A zároveň potěšilo. Moje natěšení bylo opravdu velké. Vážně jsem se těšil. PRIMUS totiž řadím do svého osobního top balíčku kapel devadesátek a přestože je poslouchám více jak tři desetiletí, nikdy jsem je neviděl živě. Takže jeden velký koncertní rest měl být konečně vyřešen.
Jediné, co mi mohlo zážitek pokazit, byl zvuk. U kapely, která stojí z velké části na naprosto specifickém zvuku baskytary Lesa Claypoola, jsem se toho bál docela dost. Zbytečně. Po nezbytném intru a prvním hrábnutí do Claypoolovy baskytary, kterým se rozjel song „Those Damned Blue-Collar Tweekers“, bylo vymalováno. Znělo to skvěle. A potom už to začalo.
Mohutné skandování „PRIMUS SUCKS!“ mě mimochodem utvrdilo v tom, jak moc je Brutal Assault mezinárodní festival. A opravdu si nedělám iluze, že by většina těchto fanoušků byla z Čech. O to zajímavější bylo sledovat, jak to lidé kolem mě znají, stejně jako já.
PRIMUS jsou totiž přesně ten typ kapely, u které buď nechápete vůbec nic, nebo nechápete, jak je možné, že něco takového funguje. Les Claypool je noční můra všech baskytaristů, Larry „Ler“ LaLonde si i přes všechny Claypoolovy vtípky odváděl svoje a nový bubeník John Hoffman rozhodně nepůsobil jako někdo, kdo přišel jen držet tempo. Ostatně hrát v kapele s Lesem Claypoolem musí být podle mě disciplína pro hodně silné povahy.
A pak přišla absurdita jménem „Mr. Krinkle“. Les Claypool si nasadil masku prasete, sáhl po kontrabasu a se smyčcem rozehrál skladbu způsobem, který přesně vystihuje, proč jsou PRIMUS tak těžko zařaditelní. Bizarní, teatrální, trochu úchylné a přitom naprosto geniální. Přesně PRIMUS.
Druhá polovina koncertu už nabídla jednu pecku za druhou. A je vlastně docela vtipné mluvit u PRIMUS o „hitech“. Jejich skladby totiž nikdy nebyly v pravém slova smyslu klasickými mainstreamovými hity, přesto je člověk zná, pokud někdy v devadesátkách opravdu poslouchal muziku.
Při úvodu „Too Many Puppies“, kdy jen bubeník lehce lechtal činely, mi regulérně naběhla husí kůže. Refrén mi ostatně zní v hlavě ještě teď a není den, abych si ho nezanotoval. Z předchozích setlistů jsem navíc vypozoroval, že moje úplně největší srdcovka „Wynona's Big Brown Beaver“ nebývá samozřejmostí, takže když tady zazněla, měl jsem vystaráno. Balzám. A kdyby snad náhodou chyběly „Welcome to This World“, „My Name Is Mud“ a „Jerry Was a Race Car Driver“, požadoval bych vrácení vstupného. Naštěstí k tomu nedošlo.
Těch zhruba 75 minut v přítomnosti PRIMUS uteklo jako voda. Najednou mě přestaly bolet nohy, přestal jsem řešit všechno okolo a jen si užíval kapelu, na kterou jsem čekal nějakých třicet let. A byl jsem spokojený. Jeden z velkých koncertních hříchů je tedy konečně odškrtnutý. PRIMUS jsem viděl naživo. A bylo to fantastické. Dokonce bych se vůbec nebál říct, že tenhle koncert patří do mé osobní TOP 10 koncertů, které jsem kdy viděl. (Coornelus)
Další z kapel, která kráčí za normálních okolností mimo můj záběr, bylo jedno z obřích lákadel PRIMUS. Nicméně platí, že mám velký respekt k jejich muzikantskému umění a ještě větší úctu k originálnímu a jedinečnému uchopení hudby. Obojího se nám v josefovské pevnosti dostalo nad míru a mr. Claypool je živoucím důkazem, že mezi genialitou a šílenstvím je velmi tenká hranice. (Horaguru)
Když u včerejší jedné kapely „srdce a duše zaplesala“, nemůžu to jinak napsat ani o následujícím bandu. Jen tak mě něco nerozhýbe, protože většinou jsem při koncertě ve statické poloze, podobně jako x muzikantů na pódiu. (úsměv) Nohy div že nezačaly pochodovat prvním úderem ruky o pražec mistra slapové techniky se jménem Les Claypool. Ano, jedná se o PRIMUS. Dočkal jsem se, a koukám, že i nějaký mladík vedle mě z toho úplně neuvěřitelně šílí. To bych už vůbec nečekal... Základ koncertu tvořila jak jinak než basa, ale kdyby v kapele nebyl kytarový mág Larry LaLonde, tak za mě by to taky nebylo ono. Nakonec i Les Claypool ho nesčetněkrát tituloval jako otce death metalu. A abych sestavu doplnil, za bicími seděl a bravurně exceloval (ukázal se i v průběhu v menším sólu) o generaci mladší bubeník John Hoffman.
„The Ol' Grizz“ je barevný a rychle technický (jak jinak) flák z úvodního setu. Podmanivá klasická PRIMUSOVKA mi leží v hlavě už delší dobu (nejen z koncertu), protože je z čerstvého EP „A Handful of Nuggs“, na kterém se nový bubeník, a to skvělý, již podílel. A pokračovalo to divočinou na druhou. Na pódiu se objevil elektrický kontrabas, mistr si nasadil prasečí hlavu a za kvílivých a chrochtavých zvuků odehrál dvojici skladeb „Seas of Cheese“ a bláznivého „Mr. Krinkle“. A další, tentokrát s brunátným výrazem, byla „Too Many Puppies“. V závěru nejvíc emocí vyvolal hit „My Name Is Mud“, kde ta klasická basa řvala jako startující motor a velmi zřetelný byl slaping. Za mě to byla neuvěřitelná věc. Celý koncert, který uzavřel o poznání jemnější, trochu však rychlejší „Jerry Was a Race Car Driver“, byl neuvěřitelný. A konec... Nevšiml jsem si pokynutí kloboukem, prý ano... a odešel. A já říkám, proč ne. Za mě a pro mě největší vystoupení letošního Brutal Assaultu (ano vím, čeká mě ještě jeden den). A můžu říct, že jsem se léta na tento koncert načekal… (4horsemen)
Kvituji s povděkem, že Brutal přitáhl i takovou specialitu, jako jsou PRIMUS. Nebavili mě už v dobách největší slávy a nepodařilo se to pokořit ani nyní. Urazilo mě, že nejsem dostatečný intelektuál na to, abych kromě neuvěřitelných riffů na basu zvládl hudbu poslouchat déle než tři songy. Alespoň ale budu moct flexit před dětmi svých přátel, že jsem je zažil. (Aleš)
Poněkolikáté přeplněný plac před Obscure… zvuk ještě horší než u GRAVE, protože začal pofukovat větřík, takže se to tříštilo a plavalo… Přitom projekt MISþYRMING & NERGAL PLAYS BEHEMOTH’S SVENTEVITH i přes uvedená úskalí vypadal víc než dobře, alespoň pro ty, kteří mají radši starší tvorbu BEHEMOTH, která je možná obyčejnější než současná. Ale dívat se z kilometru? Fuck off. (Johan)
Nergal si najal MISþYRMING, aby spolu přehráli první desku BEHEMOTH, což zajímalo většinu Brutalu. Ani jedné z kapel jsem nikdy nevěnoval moc pozornosti, takže mi to po NADJE nepřišlo příliš zajímavé. Můj osobní šofér již byl na konci sil a do KATATONIE daleko, takže jsme se ji rozhodli poslechnout až ze streamu, což nebylo moc zábavné. Cestou k autu jsme slyšeli ještě kousek Eivør, což znělo jako Plavalaguna z 5. Elementu z Wishe. Když začalo bouchání do bubínků a pohanské hrdelní zvuky a scatováni, či co to bylo – podobné tomu, co se děje v KORN, nezbývalo než neprodleně zdrhnout. Jestli půjdu do pekla, bude tam hrát tohle na střídačku s WARDRUNOU a HEILUNG. (Aleš)
Protože na MISþYRMING lomeno BEHEMOTH bylo narváno (nebudu kopírovat vzteklý koment uvedený výše), šel jsem očumovat faerskou zpěvanduli a kytaristku Eivør. Byla to z nouze ctnost, že tedy zkusím, jak folk, severská lidová a elektronika fungují dohromady a naživo. Ve srovnání s WARDRUNOU a HEILUNG, které Aleš očekává v pekle, mi Eivør přišla poslouchatelnější a muzikálnější. Nebylo to jen o hučení, brumlání a klepání do nějakých rádoby pohanských bubínků, místy šlo o folk rock s bezesporu kvalitním zpěvem, ale že bych z toho padal naznak, to ne. Myslím, že dáma měla hrát vzadu a pánové z Polska a Islandu na hlavním pódiu. Kolik že nakonec hrálo polských kapel? Myslím těch známějších? HATE v půl jedné po obědě (???!!!???), VADER na Obscure (ještě o nich bude řeč) a Nergal. Kolik bylo na festu Poláků? (Johan)
Eivør dostala prime time. Velké pódium, ideální čas a bohužel podstatně méně lidí než na jiné kapely v tomto čase. Já ostatně plavu v trochu jiných vodách a nebýt téhle dámy na Brutal Assaultu, nejspíš bych dodnes vůbec nevěděl, že nějaká Eivør existuje. Po zážitku z PRIMUS už jsem vlastně další hudbu poslouchat nechtěl. Měl jsem splněno, byl jsem spokojený a v hlavě už jsem měl tak trochu sbaleno. Ale Eivør jsem dal šanci. V podstatě ze zvědavosti.
První song téhle éterické ženy zněl zajímavě, ale že bych z něj padl na prdel, to zase ne. Druhý už byl ale skvělý. Najednou jsem zbystřil a říkal si, že tohle možná nebude vůbec špatné. Jenže tou dobou už jsem byl vnitřně rozhodnutý, že právě v tomto okamžiku považuji svou účast na Brutal Assaultu 2026 za uzavřenou. A tak jsem se vydal směrem k branám. Eivør mě tedy nakonec nedostala až na konec, ale minimálně mě donutila zastavit se, poslouchat a na chvíli přehodnotit rozhodnutí, že už dnes nechci slyšet ani tón. A to se počítá. (Coornelus)
KATATONIA asi byla po PRIMUS největší kapelou pátečního programu. Severští tvůrci nálad to nejspíš i potvrdili, jejich koncert neměl slabiny, skvělé melodie, výborný zpěv, pohoda. (Johan)
Sem tam člověk musí vyposlechnout názory, jak už ti rarášci MARDUK nejsou co dřív a že je velká škoda, že už to nesypou jako v dobách „Panzer Division Marduk“. Osobně si myslím, že je to blbost. Jasně, taková „Baptism by Fire“ je šleha jak bejk a je príma, že má v playlistu pořád svoje místo, ale když spustili „Shovel Beats Sceptre“ z posledního alba „Memento Mori“, šel jsem na prdel. V porovnání se zmíněnou rychlopalbou je to učiněná želva, ovšem se silou vyrvat vnitřnosti z těla. Jsem v naprostém klidu, tahle kapela má pořád co říct. (Horaguru)
OLD MAN´S CHILD, jeden z mála black metalů na velkém pódiu. Popravdě, kapelu znám jen podle názvu, tvorbu vůbec, ale Norové nezněli vůbec špatně. Jejich, dovolím si napsat melodický a trochu symfonický black metal, pěkně odsýpal, nám ale docházely síly a krátce před jednou popůlnoční hodinou jsme to vzdali. (Johan)
Fotky z mobilů (Johan, 4horsemen, Nekro, Petr Vrzal, Jiří Fajt)
