Hláška dne: Je tu nějaký velkoobchod? (To pronesl Milan na intru, když jsme spočítali, do kdy nám vydrží sudové pivo, které jsme si s sebou přivezli.)
Je středa, první skutečný festivalový den a já vstávám a opět děkuji bohům. Tentokrát za to, že jsem chytnul místo pro stan ve stínu, protože venku je na slunci už od rána takové peklo, že se vypařují i popírači klimatické krize. Program pro mě ve 12:00 startují BELZEBONG. Když se mi konečně podařilo schovat se před počasím ze strany na pódiu, jejich vystoupení jsem si užil jak hudebně, tak i nádherným výhledem. BELZEBONG mají v popisku stylu stoned doom metal a odpovídá to i realitě. Hutné riffy, pomalé tempo, vystoupení kompletně instrumentální a protkané kytarovými onaniemi. Za mě paráda. Je to věc, na kterou musím mít náladu a normálně si to doma nepustím, ale kapela mi zvládla náladu navodit a soudě dle mohutného davu fans jsem nebyl jediný. (Nekro)
Letos jsem si řekl, že nebudu nic hrotit a že nepotřebuji nutně všechno vidět. Pojal jsem tedy letošní Brutal Assault ležérněji než předchozí ročníky a příchod do pevnosti časoval mezi 13. až 14. hodinu. A to stejné platilo i večer, takže by se dalo říct, že s 22. hodinou jsem odcházel z areálu. V programu, co jsem si sestavil, bylo potěšující, že chtěné kapely se většinou nekryly s jinými. Nejvíc jsem kvitoval, že skupiny, které jsem chtěl vidět stoprocentně, se mi vešly do zmiňovaného časového rozmezí. Díky tomu nehrozila ani větší útrata za odvoz taxíkem a, až na jednu výjimku, bylo všechno na pohodu vlakem. (4horsemen)
Jen první regulérní festivalový den, ve středu, jsme s kamarádem přišli takřka na úvod programu, který začínal ve 12 hodin, zatímco v ostatních dnech už v 10.30. Stihli jsme druhou kapelu startující na hlavním pódiu Sea Shepherd, a to přesně na začátek výkopu ONSLAUGHT. Přivítal nás o mnoho lepší a masivnější zvuk, než tomu bylo u včerejších NAHUM. Britští thrasheři mají jádro hudby hodně spojené s řízným hardcore punkem a také to bylo znát. Moc jsem setlist nestudoval, ale podle mě odehráli všechny fláky z osmdesátých let, které vyšly jako znovu nahrané loni na albu „Origins of Aggression“. Byl to pořádný „Power from Hell“, ostré a zatuchlé jako peklo a zároveň skvěle nakopávající. A kdyby to měla být poslední kapela, tak bych už teď napsal, že byla tou nejlepší z celého dne. (4horsemen)
Před půl druhou nastupují na Marshall stage američtí UNEARTH, podle aplikace metalcore, tedy žánr, který si normálně nechávám ujít a byl to tak trošku plán i zde, ale čekám v megafrontě na merch, takže se poslechu takříkajíc nevyhnu. No a naživo to neznělo vůbec špatně. Když se řekne metalcore, tak to pro mě prostě páchne popovým fňukáním, ale UNEARTH nefňukali. UNEARTH to do lidí pod pódiem nekompromisně valili a za to jim náleží uznání. (Nekro)
Program pokračoval a já chtěl jít spíš naproti metalu. Protože na hlavních pódiích se začaly střídat corovější party, zvolil jsem Obscure stage v zadní části areálu, kde jsem festivalovou anabázi včera započal. 200 STAB WOUNDS dostali čest ji ve středu otevřít. Na pódiu vyprodukovali moderní death metal, který nemá zas až tak daleko k tomu spletitému deathcorovému pojetí, ale k mým uším se donesl masivně zatěžkaný a poctivě deathově hnilobný sound s velmi šikovnou kytarovou linkou. A bylo to povedené vystoupení. (4horsemen)
A na řadu přišla další parta, která si svůj debut odbyla v těch správných osmdesátých letech nefalšovaného heavy metalu. ARMORED SAINT byli volbou, kterou jsem nesměl promeškat. Viděl jsem je tady v roce 2024 na stejném pódiu, avšak tenkrát skoro v závěru dne. Tehdy však u pódia moc fans nebylo, respektive fans ano, ale ostatní ne, protože v čase jejich vystoupení, ze začátku, poměrně dost pršelo. Tenkrát mou pozornost ponejvíce poutal Joey Vera, nyní jsem stál na straně, kde na kytaru kouzlil své melodie Jeff Duncan. Sice jsem nebyl v první řadě jako minule, ale i tak jsem měl v dohledu ostatní spoluhráče a Johna Bushe, který svůj charismatický chraplavý hlas předvedl v plné síle už v titulní skladbě „Close to the Bone“ z čerstvého alba „Emotion Factory Reset“, která má, jako i další songy, thrashovější nájezdy. Staří mazáci předvedli to nejlepší ze své tvorby. Nejvíce zarezonoval debut „March of the Saint“, ale taky se točily songy novější. Pěkné vystoupení a těším se moc na příští rok, kdy Bushův chraplák opět uslyším, ale v provedení John Bush playing ANTHRAX. (4horsemen)
Na METAL CHURCH jsem už ale ani náhodou nebyl jen omylem. Tahle banda je na scéně neuvěřitelných 46 let a za sebou má 14 studiových alb a tunu různých kratších počinů, singlů a kolaborací. Zpěvákův hlas mi v mnoha ohledech připomínal Roba Halforda a po hudební stránce to bylo tak nějak přesně to, co bych chtěl slyšet, když si jdu poslechnout heavy metal. Na poměry Brutal Assaultu se opět jednalo o velmi neobvyklého interpreta, ale zcela na rovinu – pokud je Brutal pozve znova, budu na ně znova pařit v první řadě i já. A soudě dle aplausu, který kapela sklízela, nebudu jediný. Jsem neskutečně rád, že jsem tuhle kapelu stihnul. Hráli totiž těsně potom, co jsem dolítal po produkci, kde jsem řešil tuny detailů okolo hraní, které nám bylo pořadatelem festivalu naprosto nečekaně nabídnuto na čtvrtek podvečer. O tom ale až později. (Nekro)
Vrátil jsem se na chvíli zpět do přední části, abych nepřerušil vlnu parádního thrash metalu, protože jsem si chtěl užít další legendu, a to METAL CHURCH. Opět to byla povětšinou tvorba z osmdesátek. Ačkoliv jsem tuto partu z těch letitých kalifornských thrashových kapel poslouchal asi nejméně, do jejich setu jsem slušně naskočil. Bavily mě pěkné, riffově drhnoucí kytary, razantní bicí a také válcující baskytara nového, ale velmi ostříleného basáka Davida Ellefsona, který do sestavy zaplul, jako kdyby tam byl od samého počátku. Zpěv byl fenomenální i ve výškách, které jinak u některých kapel nemusím. A abych řekl pravdu, METAL CHURCH mě bavili o mnoho víc než ARMORED SAINT. (4horsemen)
Na ONSLAUGHT, které bychom rádi viděli, jsme nenašli sílu vstát (a taky by měli zahrát v září na Nuclearu v Kadově), takže jsme zamířili na další vyznavače tradičních metalových postupů, METAL CHURCH. Kapelu mám spojenou s průmyslovkou, kam jejich album „The Dark“ dotáhl v roce 1986, možná 1987, spolužák a všichni jsme si ho nahráli a poslouchali jako jeden z vrcholů tehdejší tvorby. Heavy/thrash metal plný nápadů zabíral, kapela s jediným pamětníkem oněch časů v sestavě si vystoupení užívala i navzdory pekelnému žáru, který panoval. Já byl ale zvědavý i na NOVEMBERS DOOM, tak jsem po několika věcech zamířil na zadní stage. Ale žádné velké nadšení se nekonalo, Američané hráli vesměs songy ve středních tempech, takže to nebyl ani doom, ani death, ale spíše takový polotvar, kterému chybělo nějaké to atmosférično. Zpěvák asi nebyl ve své kůži, možná mu činilo potíže horko, takže kapela nakonec set zkrátila. (Johan)
NOVEMBERS DOOM mají famózní doomové desky, místo toho ale raději hrají tuctový death metal. Zpěvákovi se špatně četly texty z papíru, protože měl černé brýle. Ten jeden pomalejší song s falešnými dvojhlasy byl nejlepší. (Aleš)
Těžký a ultrašílený hardcorový rachot GUILT TRIP jsem taky viděl před dvěma lety a na stejném pódiu, ale tenkrát v časnější hodině. Doteď jsem to všechno spíš prostál, tak jsem nyní ustoupil do pivního stanu poblíž pódia, ze kterého bylo vidět na velkoplošnou obrazovku. S pivem a pěkně z lavice jsem si to aspoň takto užíval a sledoval, že to byla chvílemi docela slušná pumelenice, přesně jako tenkrát. (4horsemen)
Čeho jsem se nedočkal u NOVEMBERS DOOM, ELDER dodali měrou vrchovatou. Další americká parta míchala doomové záchvěvy se stonerem a psychedelickým rockem, velký podíl na budované atmosféře měly klávesy, které obsluhoval sedící hráč, kytaristé se pěkně doplňovali a muzika tak nějak hezky plynula, aniž by to pánové přeháněli s progresivními prstolamy. Sporadický civilní zpěv hezky doplňoval mozaiku a já s chutí vyslechl celý set, jeden z nejlepších na letošním BA. (Johan)
ELDER famózní. Zajímavá rytmika, lehce prog pasáže, skvělé nápady, mělo to koule a byl to i větší doom než NOVEMBERS DOOM. (Aleš)
SAMAEL. Na tuhle švýcarskou partičku jsem si brousil zuby. Pokud jsem je už někdy v životě viděl, je to už tak dlouho, že si to nepamatuju. Tihle týpci začínali už koncem osmdesátek jako klasický black metal, ale později se přesunuli do vod elektroniky a industrialu a vytvořili si vlastní unikátní styl. A ten nám i se vším všudy předvedli. Pevně doufám, že ještě budu mít v životě pár možností je slyšet a z koncertu odcházím naprosto spokojen. (Nekro)
Seděl jsem stále na stejném místě, popíjel dvanáctku... a zaregistroval následující kapelu, jakýsi industrial v černějším rachotu, ale vůbec mě nenapadlo, že by to mohli být SAMAEL. Nicméně jsem si pokyvoval hlavou a nohou podupával sem tam do rytmu. Až po třetí skladbě mě napadlo se zvednout a trochu líp mrknout na pódium. Hudebně měli SAMAEL dobrý rytmus, sem tam se objevil rychlý výjezd kytar a blacková temnota se slušnými sypačkami. Nejsem cílový posluchač jejich hudby, protože moc nemám v oblibě jejich elektronický podkres, ale živě to mělo docela slušný odpich. (4horsemen)
Když dohráli ELDER, šel jsem okouknout SAMAEL. Kapela má podle mě nejlepší roky za sebou (stejně jako iks dalších, které na Brutalu hrály), ale její zásluhy se nedají oddiskutovat. Mě ale v tu chvilku nedokázala vtáhnout do děje, ona i absence bubeníka dělá své a sestava na pódiu vypadá divně (už dlouhé roky). Takže jsem to otočil a vyrazil na COVEN. Nestárnoucí zpěvačka se obklopila asi vnoučaty. (úsměv) Basák a klávesista byli ve věku, v jakém by případní vnuci 76leté zpěvačky mohli být… Dáma se jako obvykle nechala „tajně“ přivést na pódium obklopená spoluhráči, aniž by ji bylo vidět, schovala se do rakve zakryté černou látkou a pod kulisou puštěných rouhavých hlasů pomalu z rakve vylezla zahalena závojem, který po chvíli odložila, aby ukázala, že i v jejích letech lze vypadat celkem zachovale. Zatímco bývalí spoluhráči nejspíš tráví čas v domovech důchodců (nebo pod drny), Jinx Dawson má pořád dost energie, aby poskakovala na stejdžích. COVEN hrají okultní rock, takový ten hodný, melodický, hodně toho odehrají klávesy, Jinx na sebe strhává pozornost a pořád zpívá obstojně. Vystoupení ale trochu šťáva chyběla, myslím, že by mu prospělo vytažení kytary, ale jednou za čas si rád COVEN dám, do Evropy asi moc často nevyráží. (Johan)
Další v pořadí byli NEVERMORE. A říkal jsem si OK, jsme vlastně dneska na thrashovější vlně. Sledoval jsem je chvíli před pódiem, když jsem šel pro další tekutiny, protože venku vládla neúprosná výheň. A hned píchnu do vosího hnízda, vůbec mě jejich vystoupení nebavilo. Nebavil mě částečně powermetalový ksicht, zpěvákovy výšky, a tím pádem jeho ječák, a vůbec mě nebavil ani čistý zpěv. A nebavila mě ani jakási kytarová progrese Jeffa Loomise, jako kdyby tam ani nepatřila. A možná by se toho našlo víc. Nesedlo mi to a, ač nerad, tak řeknu „nikdy více“. (4horsemen)
Riffy NEVERMORE velmi zábavné, spousta masturbačních kytarových sól, jen ten hard & heavy vokál není mým šálkem kávy. (Aleš)
Pomalu se nám blíží večer a tak je čas i na nějakou tu brutalitku. Jsme přeci jenom na Brutalu, že? A tou brutalitkou se stávají FIT FOR AN AUTOPSY. Jejich alba nijak naposlouchaná nemám, ale naživo to byl fakt mazec. Využívám backstage pass, lezu si za zábrany a ze stínu sleduji obří dav, kterak posílá do náručí vytížených security jednoho plaváčka za druhým. (Nekro)
KYLESA už nehraje na hlavních pódiích, ani nemá dvě bicí sestavy, ale pořád dokáže zahrát koncert plný tlaku a typického sludge s rezavějícími kytarami, vytaženou brumlající basou a ubíjejícími bicími. Myslím, že zadní Obscure stage momentálně černovlasé kytaristce/zpěvačce a jejím kolegům sedla, sledujících bylo tak akorát, aby se na place nechalo existovat a užívat si nabroušenou muziku. O zpěv se s Laurou dělil jeden z kolegů, který vůbec nezpíval špatně, ale Laura byla přece jen přesvědčivější. (Johan)
Na KYLESU jsem se těšil po těch letech velmi. Zvuk byl nějaký zvláštní, takže na mě nefungovaly songy, které jsem neznal. Bubeník byl jen jeden. Když ale hráli závěrečnou hitovku, bylo vše v nejlepším pořádku. (Aleš)
Trochu menší zklamání mě čekalo u těžkotonážního bandu KYLESA. Ne však z hudební produkce, u ní bych neměl žádnou výtku, ale z poměrně dost vytažené basy. U hudby, která je ve znamení stoner/sludge dynamiky, bych si to sice jinak nedokázal představit, ale tady to bilo do uší i hodně dozadu za zvukařskou boudu. A možná i kvůli tomu mi jejich hudba přišla trochu monotónní, nicméně těch různých kytarových nuancí, a dobrých, si nedalo nepovšimnout. (4horsemen)
SÓLSTAFIR. Emoce na sto procentech. Pamatuji si jeden z dávných koncertů Islanďanů na hlavním pódiu, který byl naprosto skvělý; ten letošní vůbec nezaostal. SÓLSTAFIR načali set blackovou jízdou, až jsem si říkal, jestli nemají v plánu nějaký old set, ale od druhé věci se hrálo podle not napsaných pro přelomové album „Svartir Sandar“. Zpívající kytarista Addi prožíval každé slovo a už během druhé skladby se publikum nechalo unést a užívalo si každý tón v podání unikátní kapely. Možná by se mohlo zdát, že někdejší kouzlo zasněných melodií je už passé, ale ani náhodou, vše si perfektně sedlo a koncert to byl famózní. Málokdy už se stane, že mám z nějaké muziky husí kůži, ale SÓLSTAFIR mi ji dokázali způsobit. A zahráli „Fjaru“. (Johan)
A na Obscure stage jsem zůstal, protože jsem sem přišel hlavně na oblíbený SÓLSTAFIR. Ta emocionální nálada přišla velmi vhod. A když v tom pomalém, tklivém mustru vyrazila rychlejší nebo mohutnější šleha, o to větší byl požitek z hudby. Zvukově bylo všechno nádherně vyvážené. Povznášející kytary s lehce nadpozemskou aurou, basa se pěkně drala na povrch, bicí byly přehledné v klidných pasážích i v sypačkách. A vokál, to byla kapitola sama pro sebe. Většinou zpěvně procítěný, ale i ten takřka hrdelní. Mělo to, jak je již patrné, čitelný zvuk bez rušivých elementů, který se nesl ve znamení harmonického napětí s přelivem do sebe zapadajících tónů. Byl jsem nadšen plnou měrou a za zvuku thrasherů MUNICIPAL WASTE na hlavním pódiu jsme odcházeli. Jo, ti byli slyšet ještě na nádraží v Jaroměři! (4horsemen)
SÓLSTAFIR jakoby tušili, že o nich napíšu jedovatá slova jedné známé kadeřnice, že zní jako islandský ELÁN. A ono ne, znělo to regulérně jako metal a atmosféra i zvuk excelentní. Utekli jsme až při „Fjaře“ a přesunuli se na BÖLZER. Bylo těžké se probojovat blíž, zvuk všech (dvou) nástrojů nebyl dobrý ani zleva, ani zprava. Kvůli tomu bylo velmi obtížné se do nich jakkoliv ponořit. Riffy alespoň při pohledu na hmatník byly extra zajímavé, ale nadšený jsem neodcházel. (Aleš)
O hodinku a něco později nás opět oblažila svým uměním švýcarská scéna, tentokrát v podání BÖLZER, kteří od devíti večer vystoupili na Octagon stage a okamžitě ji zaplavili svým nekompromisním valivým black/deathem. (Nekro)
KIM DRACULA, aneb smíchám všechno, co mě napadne, udělám kolem toho hype a oblbnu (možná) davy. Těžko… Dvě věci a rychle pryč, takováhle míchanina ve stylu čufty s mákem, sulc a blumy není nic pro mě. (Johan)
Po BÖLZER u mne vítězí zvědavost a jdu se mrknout na někoho, kdo si říká KIM DRACULA. Nikdy jsem o něm neslyšel, ale v popisku má napsáno tolik stylů, že by to mohl být docela slušný bordel. No a byl. Neptejte se mě, jak to znělo. Odpovím vám, že jako KIM DRACULA. Tahle banda snad nemá jediný song, ve kterém by se nevystřídalo hned několik hudebních stylů. Dohromady to ale nějak sedlo a jakože klobouk dolů před zpěvákem. Ten týpek má fakt hodně solidní záběr a řekl bych, že pro kohokoliv, kdo hledá nové cestičky v tvrdé hudbě a nevadí mu mix se vším možným, je tohle něco, co by měl vyzkoušet. (Nekro)
I když bylo předchozí vystoupení zajímavé, zhruba v půlce mizím směr hlavní stage, kde si dáme do třetice Švýcarsko, tentokrát v podání TRYPTIKON. Popisek v appce říká black/death/doom a já říkám, že to víceméně sedí. Kapela si bere od každého něco a tvoří osobitou kombinaci, která se krásně poslouchala. (Nekro)
TRIPTYKON zabíjeli. Tom je prostě démon a kvarteto funguje jako skvělá metalová mašina. I v těch pomalých písních – a že jich TRIPTYKON nezahráli málo (set trval přes hodinu) – se toho děje dost, má to pořád uhrančivou atmosféru a epický ráz. (Johan)
TRIPTYKON zněli chvílemi buď jako MOTÖRHEAD, či EXPLOITED, nebo sázeli ultimátní doomové riffy. Dokud se věnovali třetí kategorii, byla to nejlepší kapela na světě. Song HELLHAMMER tudíž nepotěšil. (Aleš)
AMENRA byla dle očekávání nejlepší kapelou večera. Až tady jsem si uvědomil, proč jsem se celý den elegantně vyhýbal všem death metalům a thrashům. Nikdy nedokážou vytvořit tak silnou atmosféru. A to bez jakýchkoliv zbytečných slov, skandování, s kapelou schovanou ve tmě a mlze s působivou projekcí. Emoce nad riffy navždy. (Aleš)
Den pro mne uzavírají DIE KRUPPS. Když tady byli naposledy dva roky zpátky, kryli se mi kompletně s jinou kapelou, takže jsem pak jen naštvaně poslouchal, jak to bylo super. Tentokrát mi ale nic v poslechu nebránilo a já si to užil se vší parádou. Bylo to retro. Tak moc retro, až to bylo skoro nekro. Ale byla to bomba. A opět i ukázka toho, jak moc žánrově pestrý Brutal Assault dokáže být. Tohle je mimochodem další kapela, která drží na scéně už neuvěřitelných 46 let a stála u samotného zrodu EBM a celé té německé industriální záležitosti, kterou o x let později posunuli na další level světoznámí RAMMSTEIN. Na ty vzpomínám hlavně ve chvíli, kdy se zpěvák vytasí se dvěma roxory a začne jimi řezat do svého ocelofonu, což je nástroj tvořený soustavou ocelových trubek. A jelikož tahle industriální diskotéka končí ve tři čtvrtě na dvě ráno, mizím spát. Čtvrtek bude náročný. (Nekro)
Fotky z mobilů (Johan, 4horsemen, Nekro, Petr Vrzal)
