Ahoj, nové album a čtyřicet let na scéně, to jsou silné motivy a impulzy k rozhovoru. Předpokládám, že silnější téma je pro vás nové album, které jste pojmenovali „Všeho do času“. Myslím, že tahle myšlenka se albem vine jako nit, nejen v hudbě, ale i v grafice. Do času na světě (smrtka na obalu), do času blahobyt, do času (by měly trvat) války, co času by měli vládnout politici-dezoláti atd. Všechno jsou to myšlenky hodné pozornosti, zamyšlení. Bereš texty jako katarzi, že se ze všech těch hnusů vykřičíš? Nebo konstatování, varování, naději?
Čtyřicet let a nové album – jo jo, je to tak. Ano, všeho do času, všeho!
Hned zpočátku tedy k textům a to je moc dobře. Víš už dávno, že jsou ve finále pro mne důležitější než muzika. Jak jsem již mnohokráte někde zmínil – dobrý text a slabá muzika je pro mne nějak snesitelné, ale naopak to zkrátka u mne nefunguje. Jak beru texty, co ze mě vypadnou? Je to nakonec asi mix všeho z toho, co ty sám uvádíš dohromady. Prostě to musí ven. Snažím se touto formou vyjádřit svůj názor na něco konkrétního, co se mne dotýká, co mne oslovuje, znepokojuje, trápí atd., atd. Nevím, jak to vyznívá, ale ta naděje by tam vždy měla být. A možná tam cítit není, že? Tak na to si musím dát pozor. Ta naděje tam být musí, chci, aby tam byla. Co se týká obalu a názvu desky, tak to uzrávalo poměrně dlouho, a jak obal, tak i název byly na počátku jiné. Ale k tomu se možná ještě dostaneme – každopádně ten název souvisí hodně i s věkem... to, že „všeho do času“ si uvědomíš v plném rozsahu, až když čas uzraje.
Kromě globálních textů nechybí ani texty lokální, Magor x Koňýk, těžko najít dva lidi tak daleko od sebe. Oba sice vzešli z undergroundu, ale jeden zůstal autentický i po revoluci, druhý se jednoduše pomátl. Proč zrovna tyhle dvě osoby? Čím je ti Magorův odkaz blízký?
Tak vezmeme jedno po druhém. Ta skladba „Hajlovačka“ rozhodně není o nějakém panu Koňýkovi, byť jsou tam jisté narážky, které se k jeho osobě mohou vztahovat či vztahují. Je to hlavně a především o všech těch vypatlaných hlavách, které to takto mají, které svět vidí touto optikou. Lze přeci diskutovat o tom, zda blondýna či bruneta, jestli se mi líbí film nebo nelíbí, stejně tak se můžeme přít v dobrém slova smyslu o tom, zda jíst maso nebo ne, a z jakého důvodu tak činíme.
No, ale pak jsou ze věci, které jsou prostě zcela objektivně dány. Černá není bílá a Země není placatá, ba ani dutá... to zdaleka přesahuje nějaký punknepunk. Dostáváme se tímto k tomu, že není punk jako punk. Co jsem já, abych to nějak vyhodnocoval, ale já zkrátka vidím ten svůj punk po svém. Řekl by sis, že punk je synonymum pro nějaké volnomyšlenkáře, samorosty, provokatéry, rebely, liberály, lidi, co jsou aktivní nejen v muzice, ale v podstatě ve všem, co tě napadne, lidi tolerantní a zároveň v jistých věcech nekompromisně zásadoví – jo, OK. A pak narazíš na lidi, o nichž ta skladba je. /Už vidím, jak kdekdo skřípe zuby, že poučuju, co má jak být či nebýt, ale prd – velký kulový. Toto je můj subjektivní pohled a ať si každý dělá, co chce!/
K Magorovi snad jen to, že to opravdu byla a je osobnost. Člověk s ohromným rozhledem a darem, který si stál „za svou pravdou“! Je všeobecně známo, že jeho osoba měla i svoji druhou, stinnou stránku. Buď si jist, že si ho nijak neidealizuju. Ta jeho řekněme druhá tvář ale ani v nejmenším nepopírá to, proč jej považuji za jeden z pilířů našeho undergroundu. A jelikož punk, tak jak ho chápu já, je součást ungergroundu a ne „mejnstrýmové hojlalárydí“, tak je zde jasná návaznost.
ZEMĚŽLUČ nikdy nepatřila ke kapelám, které by se vyhýbaly společenským tématům. Je to pořád stejné jako před lety, že tě různé nepravosti štvou a štvou? Je v dnešní době těžší nebo snazší najít náměty k textům? A jsou jejich případné dopady na fanoušky v současnosti intenzivnější, nebo ohlasů není mnoho?
Hrozné pro mne na tom všem je, že toho, k čemu mám potřebu se vyjádřit, nijak neubývá. Témata jsou stále všude kolem nás – není jich rozhodně míň – jde jen o to, jak moc mi něco leží v žaludku, jak moc mne něco zaujme, jak moc mne něco sere. Pokud se budu opakovat, tak je to doklad toho, že se nic nezměnilo na tom, jak to mám. Nikdy nedělám nic na sílu, najednou se ze mne něco dere ven – ze mě žluč. Neustále mám v hlavě pár rozehraných témat a když dozrají, tak se zhmotní. Některý text je hotov za hodinu, některý za den a některý třeba za týden, ale pokud jeho zrod skřípe, tak ho odkládám – žádné tlačení na pilu – z toho nikdy nic kloudného nevznikne. Takto mám v šuplíku celou řadu různých delších či kratších pokusů-opusů. Čekají, až na ně dojde nebo nedojde. K jejich dopinknutí vede většinou to, že Barmy nebo dnes i Vive přijdou s nějakým hudebním nástřelem. Stále mám však v hlavě jednu zcela konkrétní věc, která čeká už mnoho a mnoho let a nevím zda se vůbec někdy dočká... zatím ji žádné tóny neoživily.
No a k aktuální desce – to hlavní, co mnou cloumá, je ruská agrese na Ukrajině, což je jasné – to nemusím zdůrazňovat. Kdyby se pablb Trump ujal vlády o něco dříve, tak by dostal prostor i on. Na mraky našich i cizích kriplů je pamatováno též. To, že bude nějaký dopad mých textů na posluchače, je věc, v kterou samozřejmě doufám. K ohlasu snad to, že za mnou lidé na koncertech chodí a děkují mi za to, že nemám problém nazývat veřejně věci pravým jménem – to je něco, co je mi velkou odměnou. To, že to někdo poslouchá a přemýšlí o tom. No a pak jsou zde samozřejmě i tací, co mi ukazují fakáče a podobně, ale z toho je zase na druhou stranu dobrý pocit, že je zde i takováto reakce, ale je to aspoň reakce – protože největší bída je lhostejnost...
Co pankáči říkají na „Shalom Shirel“, písni o konfliktu mezi Izraelem a Hamásem, respektive Palestinci, což je na punkové scéně třaskavé téma. Co jsi tím textem chtěl říci?
Tak vůbec jsem netušil, že toto je „třaskavé téma“ – zatím jsme na tuto konkrétní skladbu žádný ohlas – ani pozitivní, ani negativní – nezaznamenali.
Skladba, tedy její text, vznikl, když se na mne někde na internetu zahleděla z fotky velice krásná dívka, která – jak jsem se poté dočetl – přežila masakr na festivalu Nova. Shirel Golan se z toho, co tam zažila, již nikdy nevzpamatovala, a zhruba po roce si sáhla na život. Textem jsem chtěl říci jedno jediné – „spirála pomsty nekonečná, další smrt co je zbytečná“. Obě strany jsou zde v začarovaném kruhu – to není problém současnosti, tedy myslím vznik toho, co se tam odehrává. Můžeš jít pěkně krok za krokem zpět po desetiletích i po staletích a tam to již pomalu vše vznikalo. Nevím, jak toto může dopadnout. Ten problém, ta oboustranná nevraživost, je stále znovu a znovu oživován a přiživován. Co k tomu víc říct? A jsem moc rád, že jsi použil obě slova – Palestinci a Hamás! Pokud toto někdo spojuje, jako že mezi to dává rovná se, tak sorry, kámo, nevíš o čem mluvíš!
„Dnes nebudu pít“ působí na první poslech odlehčeně, ale téma alkoholismu idylické není. Jsou za skladbou osobní zkušenosti, problémy, nebo je to jen takové obecné konstatování?
Jo, je to jak osobní zkušenost, tak obecné konstatování. Vtip je v tom, že začátek nového dne po tisíciletí začínal večerem, tedy východem první hvězdy. No a tak když si dáš ráno předsevzetí, že nebudeš tento den pít, tak je ti útěchou, že večer se blíží. Jo, chlast je dobrý sluha, ale špatný pán – aneb rada mé kamarádky na přežití – správný poměr víry a portského vína, ale to už se dostáváme někam jinam.
Texty jsou u vás asi na prvním místě, ale ani muzika by neměla v našem povídání zůstat stranou. Začněme sestavou, kterou jste už poněkolikáté změnili, máte už asi tři roky nového bubeníka. Proč to Sam zabalil a kde jste objevili Viveho? Bylo obtížné naladit jej na kapelní vlny?
Kolem odchodu Sama se v jistou chvíli strhla spousta spekulací. Řeknu to asi tak – Sam dlouho seděl na dvou židlích, a když jsme mu dali mezi židlemi na vybranou, protože to „dvousezení“ bylo již neúnosné, tak si vybral tu druhou židli. Dál to nechci rozvádět a zase nějak rozmazávat. Viveho jsme objevili na „inzerát“, který se šířil jak po sítích, tak mezi známými. Byli jsme rozhodnuti, že jestli nenajdeme někoho, kdo nám opravdu sedne, tak že to možná bude konec. Ze sedmi adeptů, kteří různě odpadali, se do „finále“ dostali dva kluci, mezi kterými bylo opravdu těžké se rozhodnout. Bylo to pomalu na hození korunou. Dnes si troufnu říci, že se stal zázrak – s Vivem se shodneme nejen na muzice, ale i na celkovém vidění světa kolem nás. A to je nakonec daleko důležitější pro vztahy v kapele než to, že je to punkáč a výborný bubeník. Takže naladění proběhlo samo a skvěle.
Změnil se nějak způsob skládání po výměně bubeníka, nebo je všechno při starém a nový bicmen do tvorby příliš nezasahuje?
No právě, že zasahuje, a velmi aktivně. Má plno hudebních nápadů. Na nové desce je již pár věcí, kde je muzika od něj. Nyní, kdy odpovídám na tvé otázky, tak už donesl zase dvě skladby – jen není čas je otextovat a nazkoušet, ale co se vleče, neuteče. Jak jsem již říkal, že jsme si si skvěle sedli, tak je to po hudební stránce samozřejmě i tím, na jaké muzice vyrůstal, co poslouchal a poslouchá. On Barmy je sice „hitmejkr“, ale práce, co má, mu moc nedovolí, aby se Múza mohla přiblížit. Kytaru tedy v poslední době bere do ruky na zkoušce nebo až na koncertě, ale jinak mu to moc nevychází. Takže přínos je nejen v tom, že je to nová a mladá krev jako motor, ale i v té invenci nosit nové kousky.
Z alba zní ostrý jedovatý hardcore punk, který občas zpestříte lehce alternativními odbočkami. Což je určitě fajn, aby deska nezněla úplně sevřeně. Tyhle „vedlejší“ nápady přichází přirozeně, nebo si říkáte, že je třeba muziku okořenit?
Vše přichází zcela přirozeně, a jak jsem právě řekl, má na tom velký podíl právě Vive a samozřejmě i Barmy, který má velmi široký záběr a tím pádem hromady inspirací, ale již zmíněné ALE.
Do bicích bubeníkovi nemluvíme a Barmy má zcela volné pole působnosti v tom, co tam provádí. Jo, snad jednou za rok mu řeknu: „Prosím to sólo trochu jinak, ale jinak – „hrej si, tu máš kohouta.“
Většina vokálů asi patří tobě, ale místy mi zpěv přijde jiný, hlavně v „Až“. Jaký prostor mají u mikrofonu Barmy a Vive? Zapojují se více, než se zdá, nebo spíše okrajově? Podle čeho si zpěvy dělíte?
Většinu věcí zpívám již tak nějak automaticky já a refrény buď všichni, anebo jen kolegové. To tak nějak funguje v různých obměnách stále. Pokud je někde něco, co mi nesedí na můj hlasový nerozsah, tak nastoupí Barmy. A k tomu „Až“ – na koncertech to zpívá Barmy a ve studiu dostala přednost má verze, byť to i tam měl zpívat on. Skladbu „Dnes nebudu pít“ jsem na Barmyho hodil úmyslně, tak trochu i z recese, protože to, že by pil, rozhodně zrovna jeho problém není. Před pár lety, když jsem měl dost zásadní problémy s dechem /postcovidůvka, či se ozval věk/, tak jsem již pomalu hledal zpěváka, ale ono se to nějak upravilo.
„Všeho do času“ má skvělý obal, myslím, že nejhezčí ve vaší historii. Výpravný gatefold, umělecká díla, která korespondují s tématy textů. Z kolika obrazů a dalších výtvarných děl jste vybírali? Jak vás vůbec napadlo použít k vyjádření myšlenek obrazy a dřevořezbu? A proč padla volba na použitá díla?
Tak to Ti děkuju za pochvalu. Obal je v podstatě můj vál – to se hezky rýmuje... Původně to vypadalo, že hlavní motiv bude to „zlatý tele“, ale vůbec ne z tohoto obrazu. Motalo se mi to v hlavě pěkně dlouho, ale stále to nebylo ono. Jako že jo, a přitom ne. Když jsem se souhrou okolností a asi i v patřičném vnitřním rozpoložení ocitnul před zlíchovským oltářem, tak bylo jasno ihned. Byl jsem v Anežském klášteře několikrát, ale nikdy jsem nezabloudil do jakéhosi bočního sálu, kde na mne toto překvapení čekalo. Je to nepřenosné, ale od této chvíle se už jen ladily varianty výřezu, který je dnes na titulní straně. Mezitím jsem objevil onoho osvětimského malíře a zlaté se stále připomínalo. Můj výborný kamarád Martin, který je podepsán pod většinou našich obalů, pak po debatě se mnou o tom, jak by to mohlo vypadat, stvořil vnitřní koláž. Z té jsem byl nadšený na první dobrou a výsledek překonal moji fantazii – to, jak jsem si to v hlavě maloval. A i přesto, že se ozývaly různé hlasy zpochybňující její podobu, tak jsem velice rád, že jsem to ustál a koláž zůstala tak, jak je.
U zadní strany bylo jasné, že tam budou názvy skladeb a fota nás krasavců, a po pár pokusech bylo i toto brzy uzavřeno. Tolik asi k obalu. Jsou zde použity části těchto děl: výřez z Votivního oltáře za Zlíchova, část obrazu Uctívání zlatého telete od Nicolase Poussina, detaily z obrazu Apokalypsa od přeživšího osvětimského vězně Mariana Kolodzieje.
Pár drobností se trochu… nepodařilo vychytat. Skladba A7 má jiný název na obalu a jiný v textové příloze („Nebudu dnes pít“, respektive „Dnes nebudu pít“) a hlavně pořadí na áčku neodpovídá tomu na obalu. Čím to?
Můžu Ti říct, že když mi Barmy volal do Itálie, že je průser, tak jsem již jen pokrčil bezradně rameny. Ono se tam stále něco nacházelo, vylepšovalo, dolaďovalo – spousty prkotin a neprkotin, které by asi nikdo nikdy nepostřehl. No a když to tedy již konečně bylo hotové, tak to někdo při odesílání do „fabriky“ již neuhlídal. Na CD je vše v cajku – to se dělalo v jiné továrně – a proč se u LP stalo, co se stalo, já osobně nepochopím. Ano, řešilo se sice umístění jedné ze skladeb, kde nakonec bude, ale v tomto místě, v tomto pořadí, tak jak je to zde, to nikdy ani nezaznělo. To víš, není asi jen tiskařský šotek, ale bude jich určitě víc.
Nahrávali jste ve studiu Davos v letech 2024 a 2025 s Otynem, mix a mastering pak spáchal Amák v Golden Hive. Vydavatel na webu uvádí, že práce na zvuku způsobily odklad vydání – v čem ony práce „navíc“ spočívaly, co vám na zvuku nesedělo?
To se opět vracíme k původní myšlence u této desky, že se to tentokrát neuspěchá. Nahrávalo se natřikrát a to bylo ještě podle plánu. To, že jsme si ze studia donesli materiál, na kterém se ještě mělo pracovat, jako například že Barmy dohraje sóla, tak s tím se také počítalo předem, ale pak to začalo. Hledali jsme, kdo to bude míchat a mástrovat – dokonce to šlo i na jeden pokus do Anglie. Když už bylo takřka rozhodnuto, přišli kluci s tím, že ten jediný pravý, poté co zaslal pokusný vzorek, bude Amák. Toto hledání té pravé osoby jsem nechal již plně v rukou mých kolegů. A pak byla zase řada na Barmym, aby tam cosi dělal... no a tak dál. Vydání se díky tomu několikrát posouvalo, ale jedno vím dnes po této zkušenosti již zcela jistě – takto již ne. Zplození této desky byl každopádně dost zásadní zážitek i pro případnou další práci na něčem novém.
Čtyřicet let existence, to svědčí o… všem možném. Neutuchající energii, vášni, vytrvalosti. Co za tím stojí? Čím to je, že vás to pořád baví? Když srovnáte kapelu z roku 1986 a z roku 2026, co se (kromě věku) změnilo a co naopak nezměnilo?
Co mne na tom baví – snad s výjimkou delšího cestování – asi stále všechno. Ono to nejde srovnávat. V roce 1986 to byla pro mne priorita, které se doslova vše podřizovalo. Dnes to priorita není a podřizuje se tomu jen pár termínů v roce. Pořád mám potřebu něco sdělovat, to činím prostřednictvím textů, baví mne stát na podiu a být v kontaktu s publikem. Dávat jim energii a též zpětně nějakou z lidí vysát. To, že mám potřebu se předvádět, je také jasné, takže takový exhibicionismus tu máte taky. Dělat ze sebe ještě o něco většího kašpara, než ve skutečnosti jsem. Baví mne s klukama dělat nové věci a být tak stále s někým v kontaktu. /Odešel jsem před cca10 lety na lont a nejsem tu sice sám, ale je to takový život jak na U-bootu./ Důležité je být v kontaktu i s mladšími lidmi, což mne omlazuje, hlavně mne ale omlazuje má osmiletá dcera. No, co ale nemám, je dostatek energie. To je cítit stále a všude při všem. Cítit se můžu, jak chcu, věk tím neojebu. To tady mluvím za sebe, ale kluci mají těch společných bodů asi taky dost. Na závěr snad toto: Peníze nesmrdí, ale vzhledem k částce, za kterou hrajeme, si můžu být jist, že pro prachy to se mnou určitě nedělají.
Za čtyřicet let jsi zažil několik generací HC punkových kapel. Kdy byl podle tebe tuzemský HC punk v nejlepší formě? Překvapuje tě něco na současných mladých kapelách? Vidíš mezi nimi někoho, kdo má podobnou energii a tah na branku, jaký měla ZEMĚŽLUČ v začátcích?
Přiznám se ti bez mučení, že současné kapely sleduji snad jen ty „staré“, co stále hrají, a tudíž nevím, zda mají mé odpovědi nějakou váhu. K vrcholnému období HC punku nemám, co bych pověděl – snad tehdá, když hráli na Křence spolu LUES DE FUNES, SKIMMED a SRK. Dnes se mi líbí třeba WOUNDEAD KNEE, LIDSKÉ ZDROJE, ANGRY BRIGADE, ROZPOR, LUCIFER EFEKT anebo MORAL HANGOVER... no třeba tak.
Předpokládám, že si na oslavy moc nepotrpíte, ale čtyřicítka si ji zaslouží. V plánu máte výroční koncert v listopadu, spolu s vámi zahrají další kapely, s kterými vás pojí přátelství nebo personální minulost. Jak bude koncert vypadat? Na FB jsou nějaké náznaky, asi to bude i překvapení, tak prozraď jen to, co uznáš za vhodné… (úsměv)
Nebude to žádná šou, žádný WOW... zklamu možná kdekoho, ale nic takového. Nebýt Viveho /zase to jméno/, tak by možná ani nic nebylo, ale nápad pozvat starý známý byl z jeho hlavy. Nezbylo mi, než s tím souhlasit! (úsměv) Bude to zkrátka normální koncert, kde proběhne asi/snad něco, co běžně není k vidění, ale jen tak decentně. Každopádně, i když neslibujeme žádný cirkus, budeme rádi, když se pár pamětníků a samozřejmě i nepamětníků při této příležitosti sejde.
