Decade 1: 2006–2016
Ave! Když se řekne dvacet let, je to v případě některých „veteránských“ kapel málo, ale to je zkreslující pohled generace dnešních padesátníků a šedesátníků, kteří pamatují začátky většiny dejme tomu původně undergroundových žánrů, punkem počínaje, HC, metalem, grindem pokračuje a gotickým rockem konče. Ale dvacet let je pořád cca čtvrtina života člověka, který za tu dobu vystuduje / vychová děti / atd. Vy jste udrželi kapelu těch dvacet let v chodu, což je určitě hodné úcty. První otázky nemůžou mířit jinam, než k začátkům – jak se vůbec událo, že jste s Darkthepem založili BRATRSTVO LUNY?
Ave Johane. Když se teď zamýšlím nad tvým perexem, až mě zamrazí. A je symbolické, že tvá publicistická činnost je ještě delší než náš jubilejní interval na scéně. A o BRATRSTVU LUNY jsi psal od našeho počátku, dodnes si pamatuji tvou první recenzi na demo „Gotická duše“ a i tvé další články a recky zásadně zvýšily povědomí o naší činnosti. A jak se vše událo? S Payem (v BL Darkthepem) jsem úzce spolupracoval již v devadesátkách, když se halil do „závoje umírající nevěsty“ v jeho doomových MONASTERIAL CRYPT. Bydleli jsme v Kralupech nad Vltavou a byli velcí kámoši i s dalšími členy kapely. Milovali jsme muziku, koncerty, chodili na pivo, lovili holky (ten obrat je na direkt od nějaké Amazonky, úsměv), hráli hokejbal a fandili Poldi Kladnu. S Payem jsme se dopracovali až k bratrskému vztahu, do dneška se oslovujeme „brácho“ a toto naše niterní pouto se následně obtisklo do názvu našeho projektu nebo, chcete-li, kapely. Payo má rád melancholii, odstíny podzimu a naše hudební světy se začaly více sbližovat, inspirovali jsme se navzájem. Rok 2006 byl pro Paya hodně bolestný v určité osobní záležitosti. MONASTERIAL CRYPT byl minulostí, léta jsme spolu pracovali na projektu „Pochybnost“ (na hudbě se podílel i Honza Vaněk z PANYCHIDY, dříve OBLOMOV), ale nedotáhli jsme to k vydání… protože… jednak Payo dostal lano od litoměřické EXISTENCE a pak přišla od něho osudová otázka, když jsme byli pozdravit Radegasta na Radhošti. Ta výzva zněla ve smyslu, že si myslí, že nastal ten správný čas, abychom spolu natočili niterní album. Hlavou mi vmžiku prolétlo nadšení, takový pocit zvláštní radosti, že našim myšlenkám, steskům, touhám i bolestem dáme umělecký háv… mou první verbální reakcí na jeho výzvu byla lapidární věta: A jak se budeme jmenovat? A Payo ani na moment nezaváhal: BRATRSTVO LUNY! Zní to až neuvěřitelně, ale přesně takhle se to v několika vteřinách odehrálo.
První nahrávka „Gotická duše“ byla taková hezky naivní, jak na její přípravy a nahrávání vzpomínáš? Co se ti vybaví jako první, když na si na ni vzpomeneš?
Jak jsem u Paya v jeho pokoji v bytovce u rodičů, klečím na kolenou u bedny s mikrofonem a snažím se nazpívat demo skladby „Vrána se vrací…“. V tom do pokoje vtrhla jeho vyděšená maminka, jestli jsme v pořádku, jestli se nám něco nestalo. Alarmovaly jí šílené skřeky a možná zrovna měla nakoukaného Vetřelce, tak se bála, jestli nám něco nepáře břicha. (úsměv) To byly chvíle, kdy jsme si plně uvědomili, že ten materiál je docela silnej a dobrej, a byla by škoda ho zazdít neumětelským vokálem. Tak jsme začali řešit, kdo by to mohl nazpívat. A také jsme oslovili spřízněného muzikanta Šotka, který na svou dobu uměl pro nás neskutečná kouzla se zvukem. Byl to on, kdo se zásadně podílel na výsledném soundu našeho prvního dema a následně se ujal i role historicky prvního kmotra.
Tušili jste po vydání prvního (tehdy páleného) CD, že bude pokračování? Nebo jste to brali jako takový jednorázový projekt?
Osobně jsem si moc přál, abychom pokračovali. Payo měl také chuť. Naše původní vize byla, že budeme takoví darkrockoví (berte to s velkou nadsázkou) Hapka s Horáčkem, že další desku uděláme klidně v jiném obsazení. Chtěli jsme i zachovat identitu skrytou za přezdívkami, což se vůbec nepovedlo, jedním z prvních, kdo nás do éteru naprášil, byl Petr Korál – odhodil naše pseudonymy se slovy, že se rozhodně nemáme za co stydět! Jasno jsme měli v tom, že nechceme hrát koncerty. Hodně nás překvapilo, jaký zájem na scéně nahrávka vyvolala, dokonce Damián z Nosferatu o nás mluvil v rozhovoru pro Pařát, že se cédéčka už moc neprodávají, že u něho v shopu každá polička musí vydělávat, ale v poslední době (to byl rok 2007) zažil jedno milé překvapení, a to naši nahrávku. Z celkového nákladu 313 ks prodal přes 100 ks. Je pravda, že jsem se snažil, co to šlo, nahrávku propagovat, tehdy všemi možnými způsoby – samolepkami, obesíláním zinů, různých osobností scény, vylepoval jsem plakáty na koncertech, rozjel webovky, Bandzone, prodával merch apod. Klíčové tenkrát bylo, že jsem přišel s nápadem nahrát dva songy z dema ve studiu v plném nástrojovém obsazení a ještě důležitější bylo, že jsem to byl ochotný zaplatit. Takže tyto experimenty, pokud se měly uskutečnit, byly na mně. Přes kontakty z EXISTENCE jsme tenkrát oslovili bubeníka Kobdzeye, za kterým jsme dojeli do studia SONO, kde pracoval jako zvukař. Domluvili jsme si podmínky, ještě jsme do party přizvali kralupského kámoše Haika na basu a nahrálo se demo „Nomen Rosae“. EP singlu jsme vydali 500 ks a fanoušci ho mohli získat jen jako dárek od lorda Darkthepa nebo hraběte R. X. Tháma. (úsměv) Pro nás je super, že je po našich prvních čtyřech albových počinech stále sháňka a lidé, sběratelé, po nich jdou. Za chvilku se do kategorie nedostupných dostanou CD „Carpe Diem“ (2014) a 2CD „Decade – Gotická duše“ (2016), kterých zbývají k prodeji jednotky kusů. Ano, měli jsme touhu udělat debutové album v profi produkci. A asi během roku jsme měli připravený materiál na fošnu, který dlouho nesl pracovní název „Faustovo zvolání“. Od začátku jsem měl velkou touhu vydat cédo, které bych si sám jako fanoušek chtěl koupit a po všech stránkách bych si z něho sedl na prdel. Třeba jako velký milovník XIII. STOLETÍ jsem většinou trpěl nad těmi ošizenými booklety bez textů. Payo u posledního alba MONASTERIAL CRYPT spolupracoval na coveru s Deatherem, pro mě Jaromír v roce 2000 maloval logo pro Mistrovství světa v hokejbalu a dokonce mi vytvořil i spešl návrh tetování. Takže jsme se společně znali. A i tady byla volba jasná, a byl jsem moc rád, že s námi do spolupráce šel. A teď mě napadá, že jsem zpátky i u Hapky s Horáčkem, neb jejich plastová krabička (super jewel box), ve které vyšel v roce 2006 „Strážce plamene“, mně učarovala natolik, že jsem do ní chtěl obléct náš debut. S „Nomen Rosae“ je to přesně, jak předjímáš v otázce. Ta zkouška vyšla a vše parádně sedělo. Takže jsme se rozhodli jít do premiéry s Matějem za mikrofonem, s Haikem na basu, Kobdzeyem za bicími a Darkthep (Payo) obstaral kytary. Kromě kompletní textové složky jsme hlavně s Payem a Tomášem pracovali na aranžích, aby skladby měly tu mysteriózně ponurou atmosféru. A s „Goethit“ přišel další zásadní přerod. Rozhodnutí uspořádat koncert. Veškerá organizace včetně shánění oděvů pro muzikanty byla na mně, bylo to fakt šílený. Chtěl jsem vyzkoušet, kolik lidí na nás přijde. Takže jsme se rozhodli vystoupit sami v pražském klubu Futurum. Dorazilo přes stovku návštěvníků a my jsme z toho všeho byli moc nadšeni. Tenkrát jsem nechal vyrobit i první trika a mikiny. Myslím si, že mikin bylo asi deset a ty si jedním z majitelů této edice… Johane, ještě ji máš?
Kamaráde, možná tě to překvapí, ale mám, pořád v nositelném stavu, a dokonce ji nosím. (úsměv) Další zářez, „La Loba Ante Portas“ a další krok, jak hudební, tak vizuální. Sestava stabilní, hudební rovina gotický rock s přesahy, navíc hostující kytarista z Norska. A digibook, který ještě překonal předchozí super balení. Považujete tenhle počin z pohledu vizuálu za vrchol vaší diskografie?
Obecně „La Loba Ante Portas“ má v naší diskografii speciální postavení, zejména jak jí vnímají fanoušci. Několika z nich jsem opakovaně musel slíbit, že brzy uděláme reedici. Album je dlouhodobě vyprodané, nesehnatelné, stejně jako „Goethit“, ale stále chodí dotazy, zdali by se alespoň jeden kousek ještě nenašel. Kdyby to s námi chtěl někdo udělat na LP, asi bych se nebránil, vinyly by musely být opravdu nádherné. A vy publicisté jste ho hodnotili hodně vysoko, Blackmoon ze Sparku mu dal plný počet bodů a stejně ty na Fobii. Ptáš se na vizuál… dostat se na Křivoklát, mít ho celé dopoledne pro náš tvůrčí štáb – fotografický i televizní, to bylo velké. Přesně jsme věděli, kam a kdy bude svítit slunce, jak pustit mlhu a podobně. Dokonce s fotografem Honzou Tatarem jsme týden před produkcí všechna místa prošli, udělali si podrobný scénář a „demo“ náběry fotek, ze kterých jsme studovali kompozice pozadí. Trochu jsem se navztekal s dodavatelem knižního přebalu. Vím, že jsem tenkrát zuřil, protože nedodrželi způsob vazby, která byla u prototypu. Od té doby mám z každého rozbalování nových nosičů strach, protože na „La Lobu“ jsem se těšil víc jak malej harant na Vánoce. A když jsem zásilku rozbalil, tak jsem se podíval na první cédo, mrsknul ho zpátky do krabice a šly na mě mrákoty. Celý náklad se posléze opravoval… Jasný, ten vizuál je fakt nádherný, ale nechce se mi říct, že je nejhezčí… podobně propracované máme i další počiny.
Někdy v oné době začala nepravidelná existence festivalu Magická noc trubadúrů. První ročník – první pořadatelské zkušenosti s akcí, která nebyla jen hudební. Bylo to velké sousto, ale povedlo se a nastartovalo další seriál. Bylo to tehdy náročné všechno zkoordinovat? Co vedlo k pokračování – lehká posedlost? (úsměv)
Kichotský snílek, kichotský magor – posedlost? (úsměv) Spíš bych tu hnací sílu definoval jako vášeň a touhu. Ano, připravit první ročník podpořený vydáním novin s kramériovskou aurou byl fakt masakr. Chtěl jsem plně dostát podtextu festivalu Musica – Theatrum – Magia. Johane, ty jsi s námi osobně prožil naše první setkání se XIII. STOLETÍM na jedněch koncertních prknech, vystoupení polských ARTROSIS a norských PLUTO AND THE PLANETS (zdravím Pluta na nebeskou báň!) a veškerý ten doprovodný program včetně úžasné Taneční skupiny Naděje s Lenkou Vořechovskou a Terezkou Holubovou. Na prvním ročníku jsem něco prodělal, ale šlo to, bylo tenkrát 451 platících diváků, podobnost s Rayem Bradburym čistě náhodná. (úsměv) Dvojka byla průser, protože se mi koncert potkal s pražským vystoupením DEATHSTARS, kteří do Česka přijeli snad po šesti letech. Bylo jen 310 platících. Trojku jsem už dělat nechtěl. V létě 2015 jsem v Jihlavě v restauraci Atrium seděl s Petrem Štěpánem a on mě ponoukal, ať jdu do magické trojky, myšlen festival. (úsměv) Celkově tenkrát to dění bylo takové podivně mrtvolné a TŘINÁCTKA neměla moc nabídek ke koncertům, což zní z pohledu na ten jejich dnešní lauf jako hodně špatný a těžko uvěřitelný vtip. No, brácha Pavel do něj léta hučel, ať hrají „Werewolfa“. Já se přidal asi od roku 2013. (úsměv) Bylo to neprůstřelné, Biafra nás s tím posílal do prdele: „Čas ,Werewolfa‘ skončil, už ho hrát nebudu a basta! Už mě s tím neotravujte!“ (Publikovatelná parafráze). A mě v té knajpě napadlo, a rovnou jsem to na Petra vybalil, že tu trojku připravím, když jejím mottem bude: „Slyšte, jak nám děti noci hrají…“ Petr si vzal asi 14 dní na rozmyšlenou a pak tu rukavici zvednul. Později mi volal a ptal se, jestli sedím. Tak sem se posadil a on na mě v takové úžasné klukovské euforii vybalil, že „Werewolfa“ zkoušejí s houslemi a cellem, a že to je bomba jako howadooo!!! A my jsme pak s Honzou Hrušovským natočili a vyprodukovali klip z Magické noci trubadúrů III. (2016), který se stal na scéně fakt kultovním počinem. Nutno dodat, že Petr s Pavlem souhlasili i se speciálním předprogramem festivalu – besedou o punku v Československu, kterou jsme celou profesionálně natočili a její část použili do životopisného filmu Světec z pekla. Čtvrtá Magická byla ve znamení projektu „Luna nad Iglau“ a ta pátá bylo věnovaná Petrovým šedesátinám. Šestka je s otazníkem, a sám sobě bych se nedivil, že jednou bude… (úsměv)
Abychom nevynechali žádný fyzický nosič, zmiňme i DVD z festivalu. To byla první taková práce s obrazovými záznamy? Když se dnes na DVD podíváš, co se ti prožene hlavou? A čerpal jsi potom ze zkušeností při dalším velkém filmařském projektu?
Ta DVD jsem připravoval se Zbyňkem Krátkým, se kterým jsem natáčel od druhé půlky devadesátých let. Ale každý projekt, každý počin ti něco dal. Ty jsi fakt fajnšmekr, tahle DVD, ta vyšla opravdu v hodně malém nákladu, to je raritka neskutečná. Ten projekt, který nazýváš velkým (Světec z pekla), to fakt byla jízda a vše před ním absolvované mi pomáhalo. Samozřejmě jsme se se spolutvůrcem Světce z pekla Honzou Hrušovským přiučovali za běhu. Honza již několik let pracuje v České televizi, takže po stránce filmařského řemesla jsme na tom byli docela dobře.
CD „Carpe Diem“. To je takový nechci říci předěl, ale svým způsobem ano. Adieu gotickému rocku (pokud pominu následující reedici + remake debutu). S vyzněním nepanovala úplná spokojenost… Nedávno jsme to probírali, tak jinak – v obalu je fotopříběh, v „Goethit“ vlastně taky, což tehdy muselo dát spoustu práce, dnes by to možná obstarala AI…
Mně ke „Carpe Diem“ sedí příměr post/gothic. My máme ty fotopříběhy vlastně v každém projektu, nebo promyšlenou symbolickou komunikaci. „Carpe Diem“ jsme fotili na mnoha hodně zajímavých a blbě přístupných lokalitách, např. v rezidenci primátora Prahy, v podzemí Strahovského kláštera, ve Veltruském parku také v podzemí v egyptském kabinetu, jednom nádherném chátrajícím domě s aristokratickým půvabem… Produkci nafotil fantasticky Deather a se mnou a Payem ji odehrály coby klíčové persony příběhu tanečnice Lenka s Terezkou v rolích uniformovaných přisluhovaček světovládné Carpe Diem Corporation. To jsme se fakt vyblbli. Ten booklet je úžasný.
I naše nové studiové album je sestaveno z replik živě namalovaných obrazů – poctivě na plátno! Do bookletu jsme se vyfotili se všemi 16 obrazy, které nám během roku namalovala úžasně šikovná slovenská výtvarnice a tvůrčí duše Diana Elissbeth Hubertová. Mohl jsem zvolit cestu AI, ale touha po autentickém tvůrčím činu byla mnohem silnější. Obecně ty technologie nezavrhuji, mění nám neskutečnou rychlostí svět, ani nedokážeme v současné době domyslet všechny následky, to, co nás čeká… Ano, naše vizuály daly spoustu práce a stály hodně peněz, ale jsou ceněné a jedinečné. Jsou to talentovanými lidmi vytvořená umělecká díla s duší a sdělením.
První dekádu rámuje kromě debutu neřadové 2CD „Decade“, což je takový řekl bych velký předěl. Ale než se dostaneme k „předělu“, tak k „Decade“, kde jste zahájili větší spolupráci s Petrem Štěpánem ze XIII. STOLETÍ (předtím recitoval na „Carpe Diem“, ale to bych bral jako takovou „rozcvičku“, úsměv). Předěl – poslední nahrávka s Matějem Lipským aka Xpílem, tak bychom mohli probrat personálie prvních deseti let. R. X. Thámo & Darkthep drží, kolem vás stěžejní lidé – Xpíl, Haik, Kobdzey, Pšotek + možná desítky hostů. Kdo se tehdy v kapele nejvíce angažoval a přinášel nové nápady?
První tři alba – „Gotická duše“ (2007), „Goethit“ (2009), „La Loba Ante Portas“ (2011) jsme kompletně připravili s Darkthepem (Payem) v demáčích. „Gotickou duši“ nazpíval Matěj. Mix, mastering, samply obstaral Šotek. Po singlu „Nomen Rosae“ se sestava rozrostla o Kobdzeye (bicí, hudební produkce) a Haika (basová kytara). A pozor! Zapomněl jsi na důležitou personu debutu a vlčího alba – Zdeňka „Midimana“ Tvrdíka, který nám do skladeb vymyslel nádherné klávesové party a aranže. Zdeňka jsem poznal při spolupráci s rockovými SPUPS a pracoval s ním na několika projektech. Oslovit ho pro práci na „Goethit“ byla pro mě jasná volba! Bohužel i Zdeněk již vyhrává v nebeských kapelách, tak posílám alespoň Avéčko ke Hvězdám.
Původní vize spolupracovat s různými muzikanty vzala za své, protože nám dříve zmíněná společnost sedla. S každým albem jsme se stávali známějšími a posouvali se dál, kolem nás se postupně formovala skupina věrných fanoušků – Chráněnců Luny. Na té naší cestě jsme zažívali mnohé úžasné předěly a posuny – po dvou samostatných koncertech v pražském Futurum music baru (2010 a 2011) jsme dostali pozvánku na legendární Castle Party do Polska, kde jsme vystoupili o hlavní festivalový den a prodali zde asi 70 CD alba „La Loba Ante Portas“. Rok nato jsme hráli ve Wroclavi. Pak přišla první Magická noc trubadúrů (2012), spřátelení se XIII. STOLETÍM – hlavně tedy s Petrem Štěpánem – a pak další trubadúrské festivaly rámovaly naše společné výstupy, bonusy, jedinečnosti (2014, 2016, 2019 a 2022). Ke stěžejní spolupráci s československým apoštolem punku a gotiky Petrem Štěpánem se dostaneme v naší druhé dekádě.
A posuny v projektu či kapele? První vlaštovkou mimo skladatelskou majoritu Darkthep / R. X. Thámo, se stal opus „Signum Diabolicum“, který složil Šotek. Rozhodl jsem se ho zařadit na bonusový disk k „La Lobě“, kde vyšla i nová verze skladby „Fantasmagorie“ s úžasným norským kytaristou Plutem. Před „Carpe Diem“ jsme se s Darkthepem domluvili, že vyzveme i další parťáky, uvolníme otěže a necháme průchod hudební kreativitě – za tímto rozhodnutím lze najít asi onen tebou glosovaný odklon od hudební sevřenosti prvních tří alb. Šotek složil titulní „Carpe Diem Corporation“, Matěj přišel s hudbou k písni „451° Fahrenheita“, Haik připravil „Šafrán karpatský“ a Kobdzey šanson „La Bastille“. Co se týče textů, vizuálů, symbolické prezentace, uměleckých ztvárnění našich projektů a výkonné produkce, tak to byla vždy doména má, od prvního záblesku pod svitem Luny až do dnešních dnů.
A kdybych měl vyzdvihnout někoho nad ostatní, kdo byl zásadní postavou „Bratrstva“ první dekády mimo bratry zakladatele, tak musím jmenovat Tomáše „Kobdzeye“ Kašpara. A to nejen za roli nesmírně šikovného muzikanta a studiového mága, ale i empatického člověka. Ten zlom, a hlavně způsob odchodu Matěje z BRATRSTVA, byl pro mě po lidské stránce tak bolestivý, že bez podpory Kobdzeye by se naše kapitola dost pravděpodobně uzavřela… BL by asi nezaniklo, na to jsem moc velký nezmar a srdcař, ale rozhodně by bylo mnoho věcí asi zásadně jinak, než je dnes.
Když vezmeš prvních deset let a porovnáš je s druhou dekádou, které období bylo pro BRATRSTVO LUNY zásadnější a proč? Jak se dnes díváš na člověka, který tehdy BRATRSTVO LUNY zakládal? Co bys mu s dnešními zkušenosti poradil? Bylo něco, co bys udělal jinak?
Když jsme natáčeli film Světec z pekla, Petr Štěpán na nás vybalil úžasnou, ale zároveň i docela mrazivou repliku: vzal do ruky box „Pandora“ a řekl něco ve smyslu: „A tvůj život je vměstnaný do několika plastových krabiček (rozuměj do albových projektů).“ Když jsem si teď před sebe rozložil celou diskografii BRATRSTVA LUNY, tak cítím takový zvláštní pocit radosti propojené s hrdostí, kolik konceptů, řadovek i spešl projektů jsme dokázali dotáhnout do finální podoby. S jakými skvělými lidmi jsme dokázali propojit naše cesty, například: Petr Štěpán, Pavel Štěpán, Jenny Nowak, Václav Cílek, Daniela Langerová (PRECEDENS), Bára Basiková, Zdeněk „Pačess“ Vlček… Na té cestě leží celá škála emocí, které jsou ingrediencí toho nejdůležitějšího pocitu, který člověk může prožívat – mám na mysli pocit naplnění v tom duchovním smyslu slova, toho vnitřního opravdového a upřímného štěstí. Špatně se to popisuje, nejde to přímo sdílet, ale druzí lidé to z tebe cítí, když ho máš. A to je ta hlavní zpráva z naší cesty, kterou beru kontinuálně, tak jak jí vnímám já – za obě dekády úplně stejně. A jestli bych něco měnil? Sebereflexe je součástí cesty každého člověka, pokud nemá nějakou osobnostní poruchu. (úsměv) A když je upřímná a hluboká, poznáš a umíš si vyhodnotit vlastní chyby, selhání, špatná rozhodnutí. Když si je uvědomíš a zpracuješ, posilní tě to, pak budeš lepší a úspěšnější. Já to takhle v sobě mám, bořit se tady do bahna hypotetických konstrukcí, co by kdyby, tak do toho se mi nechce zabředávat. Dnes při čtení tohoto rozhovoru si zvědavci mohou poslechnout naše nové řadové album „Aquarius“, které už je k dispozici na streamovacích platformách (Spotify, Apple Music, Deezer, YouTube). A ve čtvrtek 1. 10. začínáme s kapelou PAČESS naše The Gold & Silver Ritual Tour v pražské Modré Vopici. Pak hned jedeme do Plzně (2. 10.), Svitav (3. 10.) a pokračujeme v Brně (8. 10.), Vyškově (9. 10.) a Ostravě (10. 10.). Za sebe si dovoluji říct, že jsme nahráli jedno z našich nejsilnějších alb. A protože jsme za naší 20letou historii odehráli dosud jen 19 koncertů, naše 6koncertní tour je spešl dárek k našim kulatým narozeninám na scéně pro všechny fanoušky a zvědavce, kteří by nás chtěli koncertně zažít. Nikdy nevíte, zda bude ještě někdy něco dalšího…
RECENZE
„Gotická duše“
„Nomen Rosae“
„Goethit“
„La Loba Ante Portas“
„Magická noc trubadúrů“ DVD
„Carpe Diem“
„Decade – Gotická duše“
