Letošní festivalovou derniéru obstarala přehlídka primárně thrashmetalových kapel v Kadově u Blatné. Na Nuclear Intervention jich (kromě tří tuzemských zástupců) přijelo jedenáct z různých zemí, nejen evropských. Austrálie, USA, Kanada, Švédsko, Velká Británie, Německo… většina kapel, respektive v případě Erica Forresta jedince, musela překonat větší či menší kus moře. (Johan)
To my jsme museli překonat asi třicet kilometrů a ve 13.45 jsme nakráčeli do jízdárny na okraji Kadova, kde se pátý ročník konal. Vynechali jsme první kapelu, protože nálož vystupujících nám přišla i tak velká, a kdyby E-FORCE hráli později, asi bychom přijeli déle. Ale zhlédnout set složený z legendárních alb VOIVOD „Negatron“ a „Phobos“, na jejichž vzniku se Eric Forrest podílel, nám přišlo jako povinnost, byť v mém případě jsou z logiky věci výš starší počiny „Killing Technology“ a „Dimension Hatröss“. Ale zpět k VOIVOD/E-FORCE – bylo to na jednu stranu parádní ohlédnutí za třicet let starými alby, Eric za mikrofonem odváděl výbornou práci a všichni s nástroji rovněž, skladby mají i po těch letech pořád uhrančivou sílu, na druhou stranu s jednou kytarou působil koncert lehce chudě, chybělo tomu zahuštění soundu o druhou kytaru. Ale zato jsme si mohli vychutnat každý tón obou strunných nástrojů, takže ve finále spokojenost asi osmdesátiprocentní. (Johan)
Jednou z osmi zastávek bývalého VOIVOĎÁKA Erica Forresta byl v rámci Conspiracy Unbound Tour také jihočeský Kadov. Eric doprovázený kytaristou Tomášem Skořepou a bubeníkem Tomášem Kejkrtem (oba EXORCIZPHOBIA) představil spešl program tzv. „VOIVOD Revisited“, poskládaný ze skladeb z alb „Negatron“ a „Phobos“. Tedy alb, která v 90. letech s VOIVOD nahrál. Nevím, z jakého důvodu hráli E-FORCE od 14 hodin, ale v každém případě byl areál v takto brzkou hodinu nezvykle slušně zaplněný. Jestli to bylo z důvodu naučit chodit fanoušky včas, tak se to klukům z pořádající crew povedlo. (Jindra)
Přestože si thrash metal s houpavými rapovými pasážemi, na který přísahají také pražští CRIPPLED FINGERS, žije svým životem více jak 30 let, pro mě je to stále „nový“, poněkud neforemný styl metalového výraziva. Hodně zevlování, hecování, výzev, ale také agresivní riffy, groove, snad i HC s hiphopovým rapovaným přednesem. Na rovinu, nic pro mě. Po několika skladbách opouštím slušně zaplněnou jízdárnu a jdu obhlédnout improvizované městečko, jestli situační mapka nemystifikuje. (Jindra)
CRIPPLED FINGERS hrají každý koncert s obrovskou energií, jak jsme se přesvědčili na letošním ETEFU, tak na Nuclearu. Dorazili sice jen ve třech, tudíž bicí, kytara, zpěv, ale i s jednou kytarou se jim podařilo udělat dost kraválu a zvuk neměli o nic horší než předchozí či některé následující kapely. Neposedný zpěvák poletoval jako obvykle, hecoval lidi a stíhal předpisově křičet do toho typu HC/thrashe, který není tím, jakým nejradši krmím svoje uši. (Johan)
Při vystoupení britských thrashers STRUCK A NERVE objevili fans k podiu přilehlou nižší tribunku a odvážili se k prvním nesmělým plavbám. Drtivé riffy s hutnými breakdowny, bouřlivá kytarová sóla, tradiční thrashový zpěv doplňovaný hlubokým vrčením až po tradiční ječáky. Rychlá, ale precizní připomínka kapel debutujících počátkem devadesátých let. Mezi songy to vypadalo jako na mistrovství světa ve fakování. Zpěvák sypal z rukávu WTF, MTF, zkrátka fuck na tisíc způsobů, ale v podstatě pořád stejně. (Jindra)
STRUCK A NERVE (Anglie) a BATTLECREEK (Německo) píchli do vosího hnízda a svedli vyrovnanou bitvu na poli klasického thrash metalu. O fous lepší, nebo zajímavější, nebo možná díky zpěvákovi i živelnější, mi přišli němečtí mladíci, kteří asi až takovými mladíky nejsou, když existují dvacet let. Ale na pódiu mladě vypadali, takže metal omlazuje, což platí i na fanoušky, protože do křepčení pod pódiem nejen na tyhle dvě party se zapojovaly i ročníky s šedinami. Ty si taky pohrály s balónky, které byly při setu BATTLECREEK vypuštěny, a zasmály se nafukovacímu panákovi s neunavitelnou levačkou, kterou hrozil, dokud mu nevypli přívod vzduchu, což nastalo s koncem setu. (Johan)
Po krátké pauze na čerstvém vzduchu nás poněkud delší intro přimělo vrátit se na virtuální značky. Gig bavorských BATTLECREEK byl sice vzdálený sterilitě, ale zároveň neprobouzel žádné zapamatovatelné emoce. Obzvláště zpěv mi přišel hodně tuctový, vedený v jedné lajně nasranosti bez snahy o nějakou vylomeninu. Na druhou stranu musím vyzvednout krásně vrnící basu a zručně zahraná kytarová sóla. V momentě, kdy jsem stál na schůdkách z boku stejdže, mě chvatně minul zpěvák s mobilem v ruce. Něco „naléhavého“ zkontroloval na displeji a napochodoval zpět na prkna. Asi jsem divnej, ale nechápu, že během hraní hudebník reaguje na vibrace v kapse nebo má chuť něco sdílet. (Jindra)
Kytarista Tomáš Skořepa a bubeník Tomáš Kejkrt měli díky poobědovému vystoupení s Ericem Forrestem stretching za sebou, a tak se mohli naplno věnovat domovské kapele EXORCIZPHOBIA. Od poslední desky „Neurosis Unbound" uplynulo dost času na to, aby si ortodoxní thrashers zvykli, že EXORCIZPHOBIA už není striktně o rychlopalných riffech, ale tu a tam kvapík vystřídá střední tempo. Volnější tempo ale není při jejich vystoupeních na pořadu dne. Což potvrzují skladby „Neurosis Unbound", „Violence and War“, „Digitotality“, „Reflections“ atd., kde o nějakém zpomalení nemůže být řeč. EXORCIZPHOBIA je jistota, na kterou se dá bez obav vsadit. (Jindra)
Že se nemáme za co stydět, potvrdila EXORCIZPHOBIA. Proti dvěma předešlým skupinám to prostě byla jiná liga, našinci předčili cizozemce v nápaditosti, chytlavosti, prostě ve všem. Jeden parádní kousek za druhým sázeli pánové jako by se nechumelilo, a bylo jedno, z jakého alba se hrálo, jestli z hitovkami prošpikovaného „Digitotality“ (titulní pecka je prostě pecka!, úsměv), nebo z letošní placky „Neurosis Unbound“, z které taky zazněla stejnojmenná skladba. (Johan)
Neříkám, že MARTYRDÖD byli vahadlem, které převážilo jednu stranu váhy na pozici „jedu“, ale měl jsem je na žebříčku na čísle jedna. Chtěl jsem švédské načernalé crustmetalisty vidět a představoval si, jak to v jízdárně rozmlátí na padrť. Ne že bych znal jejich alba jako malou násobilku, ale co jsem slyšel, mě bavilo, hlavně poslední, lehce vousaté, album „Hexhammaren“ (2019) považuji za skvělé. Hitovky, chytlavé melodie, ale zároveň špína a smrad, k tomu netypický hlas Mikaela Kjellmana, to vše mělo zajistit nevšední zážitek. A podobně jako v případě E-FORCE jsem se dostal na nějakých osmdesát procent. Ono nebylo nic špatně – kromě zvuku na začátku, kdy to hrálo jako za sklem –, všechno hezky sypalo, frontman sípal jako nastydlý krkavec, ale asi jsem čekal ještě víc. Každopádně jsem rád MARTYRDÖD viděl a celý set si vlastně pěkně užil. (Johan)
Skvělým úlovkem letošního ročníku byla účast zástupce švédského crustu (crustu obecně) MARTYRDÖD. Na hutném podkresu rytmické kytary a atomově přesných bicích skvěle vyznívala kytarová sóla a vyhrávky, ve kterých při trochu fantazie můžete najít odkaz na folkové motivy švédského venkova. Crustový je hlavně hysterák charismatického Mikaela Kjellmana. Nevím, jestli tenhle chlap leje litry vincentky, nebo spařený jitrocel s lišejníkem, ale tohle uřvat je nelidský. Příspěvek těchto Švédů demonstroval, že i takhle špinavá hudba může generovat čitelný zvuk. Syrový, nasraný, rychlý, a přitom nad očekávání melodický gig. (Jindra)
Možná se někteří pamatují, jak na loňském ročníku probíhalo kelímkové hlasování na téma, jakou kapelu by si přáli fanoušci v budoucnu vidět. Jeden kelímkový komín byl označen ONSLAUGHT. Rok se s rokem sešel a staří harcovníci Nige Rockett (kytara) a Simon Keeler (aka Sy, zpěv) posílení mladou krví byli převážně pro thrashové kmety vítanou atrakcí na letošním Nukleáru. Sy nejen že uvedl několik skladeb ze 40 let starého alba, v pořadí druhého „The Force“, ale s grácií vítal na podiu zájemce o skok do neznáma. Nutno dodat, že jeho hrdlo občas hozené do heavy metalu má pořád sílu malého bejka. Když už jsme u toho stage divingu, Sy si na závěr 50minutového setu skončil také. Jediným a zároveň jeho zanedbatelným failem bylo, když pozdravil dav „Hallo Chechnya“, což vzápětí uvedl na pravou míru. (Jindra)
Za hlavní hvězdy byli angažování ONSLAUGHT, kapela, která má v rodném listu rok 1982, zpěvák Sy Keeler 1962, takže veteráni na druhou. Do alba mých thrashových hrdinů nikdy nepatřili, ale zvědavý jsem samozřejmě byl. Když místo procent přejdu ke zlomkům, spokojenost asi na čtyři pětiny. Což je samozřejmě pořád super známka, školní dvojka, a ten snížený stupeň ani neumím vysvětlit… Anglická kapela odvedla profi výkon, čtyřiašedesátiletý zpěvák sršel energií, ale nejspíš to byl lehce zašmodrchaný zvuk, který mi úplně nelezl do uší, co trochu ubralo na výsledku. A taky se začala dostavovat únava z celého dne… Tou rozhodně netrpěl Sy, který na konci koncertu napodobil divočáky a skočil z pódia mezi lidi. Za tenhle sympatický nikoliv krok, ale skok, zvedám hodnocení na 90 %. (úsměv) (Johan)
Říkali jsme si, jak budou metly reagovat na THE VARUKERS. Pankáčů pár dorazilo, možná i na Švédy, ale hlavně na veterány anglického špinavého punku, D-beatu a HC. Ještě o tři roky starší než ONSLAUGHT, takže na krku 47 járů, zpěvák „jen“ 62, ale energie na rozdávání. Trochu legrační týpek s tuplovaným čírem byl celý koncert pozitivně naladěný, úsměvy nešetřil ani basák, zato kytarista působil dost přísně. A přísná byla i muzika… Očekával jsem takovou tu klasickou punk as fuck divočinu, ale dostal jsem takovou pecku mezi oči, že jsem nestačil zírat. THE VARUKERS se stali jednoznačnými králi celého festivalu, od prvního tónu měli naprosto skvělý zvuk, sypali jeden super song za druhým a dávali to s takovou jistotou, že přecházel sluch. Krátké skladby s obrovským drajvem, střídání rycht s středními tempy, minimum old school punku pro zpestření a oddych, maximum rachotu pro radost všech přítomných. 100 % bez jakýchkoliv pochyb! (Johan)
Jako příznivec metalové hudby jsem skoro nikdy naživo neviděl žádnou světovou HC/punkovou legendu (tedy krom UK SUBS a asi v roce 1994 RAMONES). V Kadově se možnost naskytla, protože THE VARUKERS. Už při zvukovce zpěvák Anthony „Rat“ Martin zaujal svým double čírem, v kontextu s jeho figurou poměrně úsměvný pohled. Charakteristické nabroušené refrény okořeněné MOTÖRHEADOVSKÝM rock’n’rollem jako stvořené pro skandování pod pódiem. Britský hardcore punk počátku osmdesátých let, který byl součástí druhé vlny punku ve Spojeném království, zakončila protiválečná „Soldier boy“. (Jindra)
Na thrashovou vlnu přerušenou předchozími Brity navázali australští HARLOTT, kterým den před Kadovem vyšlo v pořadí 5. album „Exsequiis“, ze kterého, pokud se nemýlím, zazněly dvě skladby. Frenetický thrashový útok připomínal divokou extrémní sílu es německé scény druhé poloviny 80. let. Zpěvák zase poměrně zdatně přísahal na Toma Arayu, se štěky mu vypomohl baskytarista. Chvíli před půlnocí sálala z Australanů neutuchající energie, což se ale nedá říci o naší posedávající a zívající výpravě. Odjezd tedy byl otázkou času a dopití rozpitého Radegastu 10°. (Jindra)
Čas pokročil a únava nabrala takřka nesnesitelný rozměr, ale HARLOTT jsme vidět chtěli. Australskou kapelu předcházela pověst zběsilé eskadry, která „mydlí thrash vzhůru nohama“ (aspoň to uváděl web festu, úsměv), nám se do stojek nechtělo, ale protinožcům naštěstí taky ne, takže normálně stáli na nohou. Holt propaganda… (smích) Jinak ale HARLOTT hráli jako o život, sypali klasické thrash songy, v nichž nechyběly ratata party, sóla a melodie, prostě dobrá kapela, která by mě bavila celý set, kdybych nepadal únavou a nepadala mi oční víčka. Čímž se dostávám k tomu, jestli těch jedenáct kapel není moc. Na mě jo, navíc když jich většina hraje dost podobnou muziku. I když jsme vynechali první skupinu, síly nám došly a na poslední NEFARIOUS nezbyly, tak jsme to zabalili. (Johan)
Na závěr jsem si nechal nějaké ty rozumy. (úsměv)
Rozvedu myšlenku, jestli toho thrash metalu nebylo moc – bylo. Nějaké vykročení bokem by to chtělo, v minulosti se objevil death, dark či black metal, letos ne.
Rozvedu myšlenku, jestli není jedenáct kapel moc – je. Na Nuclear sice jezdí víc mladších ročníků než na jiné podobně laděné festivaly, ale pořád převládají starší ročníky, jejichž výdrž má své meze. Nebyli jsme jediní, kteří nevydrželi do konce. Kdyby se začalo ve dvě a skončilo o půlnoci, bylo to za mě akorát.
No a pak takové ty organizačně-provozní záležitosti. Organizace skvělá, dodržování harmonogramu předpisové, všechno šlapalo jako na drátkách, o prostorech už jsme psali v minulosti, kdo nečetl, tak parádní hala, která by pojala klidně i tisícovku návštěvníků, ale ani ta „menší polovina“ se neztratila, pocitově bylo lidí dost, myslím, že nejvíce za pět let.
Co bych příště vylepšil? Výčep a jídlo. Ne že by byl výběr piva úplně malý, ale na pivo se celkem často stála fronta, chtělo by to výčepy na dvou místech, jinak sortiment OK, desítka Radegast, jedenáctka Kozel, plzeň, jeden speciál a jeden radler, to je ideál, ceny od padesátky. Jídlo ve dvou stáncích, ceny taky snesitelné, něco pro masožravce, něco pro vegežravce, vybrat si mohl každý, ale chybělo nějaké hotové jídlo typu guláš, maso na grilu, neztratila by se pizza.
Místa k sezení… těch bych si dovedl představit víc, jak venku, tak uvnitř.
Celkově – jeden z nejpříjemnějších festivalů u nás, dělaný mladšími ročníky a trochu jinak, což je určitě dobře. Doufám, že elán vydrží nejen pořadatelům, ale i nám a za rok se v Kadově potkáme zas. Zahrají TANKARD, LOCO MUERTE, URAL a další. (Johan)
Fotky: Jindra
