MASTODON – Marrow Deep

S MASTODON kráčím po jejich cestě prakticky od začátku a nejdéle od majstrštyku „Leviathan“ (2004) bylo jasné, že to nebude putování po nejschůdnějších stezkách, ale dá-li si člověk práci, vydrží a přistoupí na všeliké prapodivnosti svých průvodců, odměna bude slaďoučká. Nebudu zapírat, ne všechna dílka Američanů skončila v truhlici s hudebními poklady (obzvlášť „Once More 'Round The Sun“ a „Emperor Of Sand“ jsem nemohl a nemohu přijít pořádně na chuť), ale pět let staré monster dílo „Hushed And Grim“ ve mne znovu probudilo nadšení pro věc a i když bylo na hony vzdálené agresivní tváři kapely z dávných časů, byl jsem spokojený a přesvědčený, že to je ideální směr dalšího tvoření. Co bylo jasně patrné, byl postupně mizející vokální přínos Brenta Hindse, který je na posledním albu „Marrow Deep“ ke slyšení pouze v bluesovce „The Beast“. Což je v celkovém počtu čtrnácti záseků plivanec do vany, ale když vezmu v potaz, že je to píseň mimořádných kvalit, jež okamžitě si podmanila mou duši, byl jsem připravený spokojit se s málem, ale geniálním.

Jak všichni víme, osud chtěl všemu jinak. Nadaný kytarista dostává v březnu padáka a veškeré budoucí spekulace o jeho návratu utíná 20. srpna 2025 tragická autonehoda.

Na odpovědi, jak kapela bude fungovat bez ryšavého samorosta, částečně nabídlo brutalácké vystoupení, ale koncert je koncert a album je album. Nota bene, když se v řadách MASTODON objevují náhradou hned dvě nové tváře, a to klávesák João Nogueira, který došperkovával už album předešlé, a kytarista Nick Johnston.

Vím, že spousta fanoušků nemá pro jeho rozmáchlost a nemalou porci melancholií předchozí nosič rádo, ale já ho vnímám jako pomyslný vývojový vrchol a společně s „The Hunter“ jej protáčím nejčastěji. Možná i proto, se mi nedaří novinku zcela docenit, třebaže už nejsem zdaleka tolik otrávený, jako při prvních nástřelech. Kapela se totiž rozhodla, že ve své další kapitole nechá příští dveře nového poznání zavřené a vydá se tentokráte směrem vzad, aby prosmejčila místnosti, kterými prošla a použila (chcete-li využila) komponenty, jež jí posloužili v minulosti. Když bych psal recenzi po nějakém druhém poslechu, dozvěděli byste se, že něco opravdu zajímavého se začne odehrávat až s šestou „In The Ruins“, která má asi nejblíže k desce „Hushed And Grim“ a svou posmutnělou náladou a dramatickým dějem navozuje příjemné chvění na páteři. Další vstřebávky celkem jednoznačně ukázaly, že to s tím odsudkem nebude tak jednoduché a ať se mi to líbí, nebo ne, svou kvalitu má každá z dvanácti písní, tedy i úvodní pětice. Dailorův break v úvodu první „Barbarians Blood“ celé představení odstartuje a štiplavé riffy značkují hudebnímu turistovi trasu směrem do minulosti. I když ne tak zcela. Je to ostré a agresivní, ale zdaleka ne tak komplikované, jako tomu bylo u alb z první desetiletky nového tisíciletí. MASTODON se nebojí přiznat ani pozdější líbivější tvář a ve zrychlených pasážích, kdy štafetu přebírá Sandersův chraplák, sází na příjemné melodie a chytlavost. Když bych chtěl další dění na „Marrow Deep“ v souhrnu zjednodušit, napsal bych, že se frčí podle daného mustru, kdy se ostré tvrdé pasáže prolínají s jemnějšími, respektive melodičtějšími, ve kterých jsou naplno využity hlasy obou zbývajících vokalistů, kteří dle potřeby poslouží tu světlé, tu temné straně. Pořád ale mluvíme o MASTODON, takže berte prosím to moje zjednodušení s velkou rezervou, protože každý z příběhů si jde pro svou pointu přece jen trochu jinak a ďábel ukrytý v detailech (např. zastřené odbouchávání bicích v „Snakes For Dinner“) koření každou z písní čertovskými papričkami. Zajímavostí je návrat Joshe Hommea, jenž vypomáhal s vokály už na albu „Blood Mountain“.

Po výše zmíněné šestce se dostavuje trojice písní, do kterých asi nejvíce pronikají progresivní prvky a které vnímám jako nejodvážnější. „They're Coming For You“ má sice jasně identifikovatelnou nosnou melodii, přesto se z ní muzikantům daří utíkat a překvapovat dopředu těžko odhadnutelnými pasážemi. Jako břitva ostrá „Golden Spires“ vrátí posluchače znovu až někam k debutu „Remission“, ale ani tady si kapela nevystačí s jednoduchým postupem a postupně odhaluje hned několik vrstev svého umění. Hodně mne zbaví čistý vokál Dailora, na kterého jsem si definivně zvykl na předchozím nosiči a ač jsem si cca deset let zpátky říkal, jestli ho vzhledem k nijak přitažlivé barvě hlasu není zbytečně moc, mozkovna si ho uložila jako neoddělitelnou součást tvorby MASTODON a přestala to řešit. V zásadě poklidná „Moth And Bone“ nabídne zajímavé kytarové vyhrávky a údernější finále.

Skladba, která si mne získala na první dobrou, se ukrývá pod názvem „A Vampire's Demeanor“. Jde o údernou šlehu, kde s vokály vypomohli hostující Randy Blythe a Nate Newton. Jaký vliv na oblibu písně má představa, že by se jí mohl s klidným srdcem zhostit nebožtík Hinds, nevím, ale fakt jsem si ji v mysli několikrát přehrál s jeho hlasem – a ta představa nebyla vůbec špatná. Dva další super hvězdné hosty nalezneme v „The Vanishing“. Na baskytaru zaválí mistr nad mistry Geezer Butler a hlasově se projevil Joe Duplantier. Skladba nejprve probudí vzpomínku na BLACK SABBATH klasiku „Planet Caravan“, ale refrén je čistě v režii MASTODON. 

Velké finále se dostavuje s nejdelší, bezmála osmiminutovou „The Three Fates“, a já se přistihuju, že už vůbec neřeším nějaké inovátorské postupy či oprašování starých nápadů, ale nechávám se jednoduše strhnout dramatickým dějem a s gustem vychutnávám „PURPLEOVSKÉ“ klání kláves a kytary.

Měl jsem velké obavy, jak se kapela popere s odchodem Hindse, respektive jeho svojským chápáním hudby a originálními nápady. Inu, po svém. Vrátili se v čase, aniž by přitom popřeli současný vývoj, nechali projevit nové tváře, aniž by přišli o tu svoji, a třebaže jsem se s aktuální podobou MASTODON trochu pral, nemůžu jinak, než zkonstatovat – znovu dobrá práce, chlapi!

Seznam skladeb:

1. Barbarians Blood
2. Poisonous Weapons
3. Your Ghost Again
4. Snakes For Dinner 
5. Out Like A Lamb
6. In The Ruins
7. They're Coming For You
8. Golden Spires
9. Moth And Bone
10. A Vampire's Demeanor
11. The Vanishing
12. The Three Fates

Čas: 65:23

Sestava:

• Troy Sanders – bass, vocals
• Brann Dailor – drums, vocals
• Bill Kelliher – guitars
• Nick Johnston – guitars
• João Nogueira – keyboards

http://www.mastodonrocks.com/
Facebook
Instagram
YouTube
Spotify