S příchodem do pevnosti na dvanáctou hodinu již na pódiu řádí Finové. Není to žádný death či black metal, jak by mohl každý usuzovat dle země původu, ale byli to hnilobou proteklí, hlavně po vokální stránce, grindcoroví ROTTEN SOUND. Lomoz, vokál jako struhadlo a punkový ksicht. Kulisa při pivu a vyčkávání na první naplánovanou kapelu. (4horsemen)
Toulá-li se váš srdeční orgán často a rád v devadesátkách, přesněji v tvrdě metalových luzích a hájích a ještě přesněji v severních zemích Evropy, nemělo by vás jméno LIK minout, protože tihle borci si z této éry berou plnými hrstmi. Intenzivní nástřel, předváděný sympatickou čtverkou, nezůstával bez odezvy, frontman Tomas Åkvik bavil vtipnými průpovídkami a koncert měl takový spád, že se konec na můj vkus dostavil až nečekaně brzy. (Horaguru)
LIK se jako masa zombies sápali na běsnící dav v prostoru pevnosti. Silně chrastivá basa, pěkná sypačka bicích a zpoza toho lezly na povrch výborné kytarové pasáže. Slunce začalo pálit, zavřel jsem oči, ale ten misantropický pochod oživlých mrtvol byl pořád vidět, slyšet a cítit. On to byl asi taky trochu hnilobný zápach od předešlé smečky, ale chorobný vokál zabíjel a na pódiu tomu švédská čtveřice řádně nakládala. (4horsemen)
Pomalý přesun směrem k pódiu Obscure, kde přibližně do hodiny měla hrát italská trojice Urlo – Poia – Levre. Zní to sice jako zaklínadlo, ale proč je nevidět, když je mám „zaškrtnuté“. A UFOMAMMUT začali vařit psychedelické lektvary. Taková hlavní ingredience byla magická paleta barev pěkně uložená z dob hippie, do které se zamíchaly jakési astro-space vlivy HAWKIND, nějaké progresivity PINK FLOYD a zatěžkaného zvuku KYUSS. A tato koláž byla doplněna o uhrančivě těžkotonážní drone basu, která vytvářela mimodimenzní zvuky, jež uváděly fanoušky skoro až do transu, jakožto tento stav ještě umocňovala přemýšlivě teskná kytara, anebo jindy divočejší. Tento výkon doplňoval nejen zpěv obyčejný, ale i přednášivě zkreslený, který ale kvůli středové poloze mohl být více vytažen na povrch. Poslechově pěkně povedené vystoupení. (4horsemen)
Bratia z východu ČAD rostou s každým dalším albem a v našich končinách se jim nebývale daří, čehož důkazem byl více než solidní dav pod pódiem. Hitovek mají Pišta a spol v zásobárně dostatečné množství, takže lze jen čekat, jakou kterou si nachystal na brutální pátek. Asi nepřekvapily „Ludia smrdia“, „Plytký hrob“ nebo „Železný mejdan“, naproti tomu zařazení „Zlá burina“ ano, a to velmi mile, neb se jedná o jeden z nejsilnějších momentů alba „Bastard“. Jinak probíhalo vše, jak jsme zvyklí, Pišta vtipně a mile vyplňoval svými průpovídkami mezery mezi písněmi, basák Grizzly tvrdil muziku a Valér znovu dostál pověsti nezničitelné bestie. (Horaguru)
Páteční start měl ETEF gang, jak naši výpravu pokřtil kamarád, když nás potkal na benzínce, naplánovaný na LEGION OF THE DAMNED. Zavolali jsme s předstihem paní taxikářku, aby nás odvezla, až bude mít čas – a ona mohla hned. Takže jsem stihnul většinu vystoupení mých oblíbenců ČAD. A byla to opět klasická zábavná jízda. Pišta nebral ohledy na to, jestli jsou v publiku cizinci nebo našinci a uváděl skladby jako vždycky slovensky, nešetřil při tom vtípky ani osloveními draci a dračice apod. Kapele to hrálo parádně, zvuk měla skvělý, zabíraly jak pomalejší věci („Démon samoty“), nebo ty, v nichž se tempa střídala („Plytký hrob“), nejvíc ale rychloběžka „Železný mejdan“. (Johan)
Na LEGION OF THE DAMNED jsem byl zpět v přední části pevnosti. Přes deathmetalovou krustu se na povrch umně protlačila melodická linka a tím pádem se zatěžkané fláky střídaly s těmi ve středním tempu. Velmi citelně byl znát odkaz na starou thrashmetalovou školu, ale to nebránilo tomu, že hudba se tvářila jako současná produkce mladší kapely, ačkoliv bandu táhne na dvacet křížků. (4horsemen)
LEGION OF THE DAMNED. Na tyhle bardy ze země tulipánů jsem byl hodně zvědavý, ale jak praví Murphyho zákon, co se může pokazit, to se pokazí. Proti instrumentální stránce věci nelze namítat nic, co je to však platné, když co chvíli vypadl hlas Maurice Swikelse. A to trvalo bezmála dvě třetiny vystoupení! Kde přesně bylo zakopané psisko, netuším, ale je velkou škodou, ze se to nepodařilo rozbalit se vší parádou. (Horaguru)
Na IMPERIAL TRIUMPHANT jsem zamířil, když se mi nelíbil zvuk na začátku setu LEGION OF DNAMNED. Ten (zvuk) se podle všeho až tak nesrovnal, ale já byl na omaskované trio zvědavější. Stihl jsem zvukovku, během které se pánové na pódiu pohybovali v civilu a připomínali studenty americké univerzity, aby se pod maskami proměnili v nějaká božstva (nebo co to je). (úsměv) Nicméně ve slunečném odpoledni nebylo zrovna jednoduché fanoušky uhranout, navíc hudbou, která není z těch, které chytají na první dobrou. Avantgardní black/death metal plný neobvyklých postupů by asi lépe vyzněl za tmy, ale i za světla si fanoušci podivna přišli na své. (Johan)
ABORTED byl pořádný mlýnek na maso, který semlel i mimo moshující šílence. Byla to perfektní show, kterou neustálým hecováním udržoval při životě velmi akční frontman. A vlastně společně s ním tomu dopomáhaly pěkně sypačky bicích, extrémně nabubřelá basa a vynikající kytarové nářezy i jednotlivá sóla. No, kdyby vystoupení bylo večer, tak bych měl skoro obavy, aby vzduchem nelítala vyhřeznutá střeva, jaká to byla divočina. (4horsemen)
TOXIC HOLOCAUST patří mezi kapely, které mají na svědomí renesanci thrash metalu. Obliba kapely byla před lety velikánská, blonďák Joel Grind se stal ikonou skoro všech, kteří se na thrash po roce 2000 vrhli – a nebylo divu, TOXÍKŮM to skutečně parádně odsýpalo. Letos jsem Joela nepoznal. (úsměv) Jednak už to není žádný mladík (je mu 42), ale hlavně změnil barvu vlasů, takže jsem ho na první pohled ani nepoznal (doufám, že to byl on, úsměv). Každopádně hudba americké kapely funguje pořád spolehlivě jako klika od kolotoče, který klasicky ti mladší rozjeli na docela velké ploše, takže to byla zábava nahoře i dole. (Johan)
TOXIC HOLOCAUST jsem sledoval z nedalekého pivního stanu. Pěkně řezající metalová nálož mimo klasické thrashové riffy zaujala svižnou prací bubeníka, avšak i tak si zachovala hutnější ráz. Hudba provokovala k nějakému pohybu, což bylo i viditelné, ale moje lenost či projevující se únava mě již nepřinutily vstát a jít se podívat blíž k pódiu. Aspoň hlava pracovala. (4horsemen)
V pátek jsem to vzhledem k přípravám na dva koncerty v kombinaci s 20 minutami spánku z hlediska navštívených kapel naprosto zazdil. Viděl jsem jen větší část závěrečných AKHLYS, jinak vůbec nic. Tedy jen pár slov… (Opat)
S MALLEPHYR to pro nás byl třetí set na Brutalu v historii a na třetím rozdílném pódiu. Po roce 2015, kdy jsme hráli vzadu ve stanu na místě současné Obscure stage, a 2019 na hlavní scéně jsme tentokrát dostali prostor v Octagonu. Ve čtyři odpoledne, kdy jsme se začali připravovat, solidně pražilo slunko, nicméně nebylo to tak intenzivní, jak jsme očekávali. Zvukovka proběhla velice rychle a s předstihem, technické problémy s kytarovým aparátem se podařilo vyřešit takřka hned, takže byl prostor ještě se půl hodiny před samotným setem pořádně ponervovat.
Na Brutalu jsme poprvé hráli pouze skladby z nové desky „Ruins of Inner Composure“, v půlhodinovém slotu jsme stihli všechny kromě nejdelší třináctiminutové „When Death is Light at the End of the Tunnel“. Příliš trémou obvykle netrpím, ale pěkně se mi klepaly ruce v posledních pár vteřinách intra, to tedy ano… Navíc kombinace veder, klimatizací na minimum a deště na Abbathovi si mohla pěkně pohrát s hlasivkami, naštěstí se tak snad nestalo. Hrálo se nám perfektně a byl to obrovský zážitek, za což obrovské díky patří zejména všem příchozím, kteří vytvořili skutečně masivní atmosféru, a také Ondrovi, který se postaral o zvuk. (Opat)
MALLEPHYR to na nejmenším pódiu totálně rozsekali. Škoda, že měli jen půlhodinu. Zvuk dokonalost, instrumentální výkony skvělé, songwriting promyšlený do detailu, vokály zlé a ještě zlejší. Jeden z nejlepších koncertů, jaké na letošním Brutalu proběhly. Opat s ostatními nakládali i v pomalejších pasážích, navíc se frontman při zpěvu pouštěl do řady poloh, které do muziky parádně seděly. Paráda. (Johan)
Něco málo po sedmnácté hodině byl čas vyrazit na Octagon, protože se měl v tomto útulném prostředí odehrát set MALLEPHYR. Redakční kolega Opat před vystoupením ohlásil přehrání věcí z posledního alba „Ruins Of Inner Composure“, což jsem kvitoval s nadšením, protože se jedná o počin mimořádně vydařený. Zmíněný frontman se na něm víc než kdy v minulosti pouští do čistého zpěvu a byly-li pochyby, jak to bude sázet živě, velmi brzy se ukázaly jako liché. Celé kapele to parádně šlape a myslím, že je čas organizátorům nasadit do kebulí červíka hlodavce, zda už nepřichází doba, zařadit Plzeňáky mezi vystupující na velkých scénách. (Horaguru)
JINJER mě nikdy ničím neupoutali. Zůstávám nadále v pivním stanu a zkouším jim dát šanci. Hudba plula převážně ve zklidněných rockových vodách s fádním zpěvem Teťany, který při metalcorových bouřích přecházel od rašple do growlu. V obou případech nezajímavé, chvílemi i v nesouladu s hudbou, která taky ničím nevynikala. Přemýšlím, čím kapela zaujímá masy. Po chvíli se zvedám a volím cestu areálem. A protože jsem to chtěl vzít zpět přes Octagon, kvůli jednosměrné cestě proběhla srážka s JINJER znovu. Ponechávám v kolonce nezajímavých kapel. (4horsemen)
Po chvilce oddechu se přesouvám na Obscure, kde má nastat jeden z nejsilnějších zážitků letošního ročníku – vystoupení legendárních CYNIC. Tedy alespoň tak si ho vykreslily mé představy. Ale nenastal. Začalo se hrát, pak se deset minut řešily potíže technického rázu a když se začalo znovu hrát, vlákno bylo přetržené a už se mi ho za čerta nepovedlo znovu navázat. Masvidal je bezpochyby perfekcionista a technický mág, ale jakmile zazlobí sebenepatrnější součástka složitého soukolí, vše jde do kopru. Škoda, že právě CYNIC musím označit za největší zklamání festivalu. (Horaguru)
Na Octagon scéně proběhla silná srážka s drone zvukem a já tentokrát vytrvávám na celé vystoupení Australanů THE OMNIFIC. Dvě basy a bicí. Jedna basa těžkotonážně brumlá a ta druhá, když nekouzlí nižší kytarové tóny, tak dotváří už tak zatěžkanou masu dalšími prvky hrubého zrna. A k dokreslení hudby či nástupů interesantních instrumentálních děl byly použity různé prostorové ambientní prvky. Pánové byli zábavní a jako celek se jejich performance jevila výbornou a povznášející záležitosti. (4horsemen)
Další z tirbutů DEATH se rozhodl prezentovat starší období legendy, songy z alb „Leprosy“ a „Scream Bloody Gore“. První, co mě při pohledu na pány muzikanty napadlo, bylo, že zpěvák/kytarista je mi nějak povědomý. Aby ne, když hrál před pár týdny v Písku se svou hlavní kapelou GRUESOME. Písecký koncert byl výborný a výborný dojem zanechali i LEFT TO DIE. „Leprosy“ je deska, kterou jsem od DEATH slyšel jako první a mám ji zažranou pod kůží, takže jsem si ty letité fláky (mj. „Pull The Plug“, „Forgotten Past“) v excelentním provedení Terryho Butlera, Ricka Rozze, Matta Harveye a Guse Ríose s chutí po více než třiceti letech od vydání poslechl. Lidi si koncert užívali, došlo i na circle pity, zábava to byla na obou stranách, divácké i umělecké. Jeden z nej… koncertů letošního BA. (Johan)
Jako jedni z mála reprezentovali post-punk / gothic rock UNTO OTHERS ze Spojených států. Po všech těch nářezech šlo o fajn zpestření, nenáročná muzika s chytrými motivy se poslouchala snadno, ať se hrálo na punkovější notu, nebo zabrousilo do temnějších vod. No, chvílemi to byl takový bigbít, ale mně v daném rozpoložení sedl a pozměnil jsem plány, že budu běhat od stage ke stage, abych stihl všechny vytipované kapely. Zamrzelo, že to odnesla EXORCIZPHOBIA, kterou ale v Česku uvidím častěji než „gotíky“ z USA. (Johan)
Na Švédské bardy CANDLEMASS nedám dopustit a je mi srdečně jedno, jestli jde o éru s šíleným mnichem Marcolinem, Robertem Lowem, Matsem Levénem nebo staronovým Johanem Langquistem. Pánové atakující hranici důchodového věku (někteří už možná za ní) si to přijeli do josefovské pevnosti užít a výsledkem bylo, že svým nadšením nakazili i drtivou část přítomných, třebaže se to může zdát vzhledem k provozovanému stylu nepatřičné. Mohlo mne pravda trochu zamrzet, že nezazněli osobní favorité „Black Dwarf“ nebo „House Of Doom“, ale k vrcholu blaženosti mne stejně dobře vytáhly „Well Of Souls“ a „Dark Reflections“, tak jaképak mrzení. Výborný koncert výborné smečky. (Horaguru)
Koncert CANDLEMASS byl jednoduchý a prostý v dobrém slova smyslu. Opět jeden z koncertů, kde nebylo potřeba žádných pódiových efektů. Nebylo potřeba žádného divokého osvětlení a různých led blikajících světel, přes které na účinkující ani není vidět. CANDLEMASS si vystačili pouze s vynikající hudbou. SABBATHOVSKÉ zatěžkané riffy, doomová zamyšlenost, hrubá krusta. To byly tři atributy, které musely stačit. A když se do toho opřel výrazný vokál Leifa Edlinga, tak rovnítkem tohoto smrtícího koktejlu bylo monstrózní vystoupení sestávající z osvědčených klasik let dávno minulých. Epicus Doomicus Metallicus si všechny podmanil i se závěrečnou skladbou „Solitude“. (4horsemen)
Cestou na večeři a CULT OF FIRE jsem zaběhl do KALU okouknout italské experimentátory BOSCO SARCO, hlavně kvůli zpěvačce – ne, že bych musel vidět každou dívku s mikrofonem, ale zajímalo mě, jak bude dávat éterické polohy, které jsou ke slyšení z alba „Gem“, živě. A dávala je s přehledem. Chvilku pravda trvalo, než na zpěv došlo, ale u podobně laděných kapel jsou rozjezdy pomalejší. Giulia zpočátku seděla pohroužena do svého světa, ale když se muzika trochu rozjela, začala se do dění vkládat. Bavilo by mě to určitě celé, ale přednost mělo jídlo a po něm CULT OF FIRE. (Johan)
Aby bylo možné vše na čas večer stihnout, dali jsme si bez orchestru s CULT OF FIRE zvukovku od sedmé hodiny ranní, na které jsme nakonec přejeli celý set. Už v tuto brzkou dobu se po areálu pohybovali někteří lidé z festivalové crew a také z místních, kteří uklízeli areál. Někteří z nich se za námi stavili i večer krátce před samotnou show, aby nám popřáli štěstí, což bylo velice milé.
Celkově přípravy na tento koncert zabraly zhruba půl roku, s BOHEMIAN SYMPHONY ORCHESTRA PRAGUE jsme pak absolvovali dvě společné zkoušky měsíc před Brutalem a následně dva dny před samotným vystoupením. Kooperace fungovala na jedničku, s dirigentem Martinem Šandou i s členy jeho ansámblu jsme si sedli, což je v hudbě vždy důležité. Nervy samozřejmě před show pracovaly, první takový koncert s orchestrem, první koncert KULTU OHNĚ bez masek, pod které se i nějaká ta nervozita dá skrýt.
Těžko vlastně popsat, co se dělo poté, neboť každý takový koncert mi uteče jako voda. Naštěstí se vše odehrálo bez technických problémů, takže ačkoli se mi povedly nějaké chyby, které se mi na žádné zkoušce nestaly, užil jsem si koncert na maximum. Upřímně, před tolika lidmi to ani jinak nejde. Byl to z pódia úplně neuvěřitelný pohled a při závěrečném loučení jsem byl regulérně naměkko. Moc děkujeme za obrovsky silný zážitek, ohlas a přijetí pro Brutal netradičního formátu! Díky, díky, díky! A také všem, kdo se na tom podíleli, za vše. (Opat)
Předpokládám, že vystoupení CULT OF FIRE s BOHEMIAN SYMPHONY ORCHESTRA PRAGUE bude nejkomentovanějším ze všech, jež se během pěti dní ve zdech odehrála. A že se najde řada uctívačů a řada odpůrců. Já jsem na straně spokojených, byť začátek naznačoval, že budu odpůrce jako hrom. Zvuk. První song jako kdyby tam symfonici vůbec nebyli, bicí zabíjely nejen jejich nástroje, ale i kytary s basou – byla to jedna velká kanonáda. Ono se asi dalo čekat, že chvilku potrvá, než se zvuk srovná, od druhé písně si vše začalo sedat a následovalo zajímavé prolnutí metalové a symfonické hudby. Bez zpěvu. Během pětapadesáti minut došlo na několik upravených skladeb Bedřich Smetany, jimž dominovala majestátní „Vltava“ a husitský pochod v „Táboru“. Během celého koncertu byly za kapelou + orchestrem promítány záběry krás naší vlasti, v závěru i Slovenska, když došlo na skladbu „Váh“ z EP vydaného pod hlavičkou KULT OHNĚ. Výborná byla i animace věnovaná císaři Františku Josefu I., kdy se jeho portrét měnil od dětského po stařecký a bylo možné si uvědomit, jak dlouho trvalo panování tohoto slavného císaře (skoro 68 let). (Johan)
Na loňské vystoupení CULT OF FIRE jsem pěl chválu. I letos jsem na ně byl zvědavý, protože měli vystoupit se symfonickým orchestrem. A vůbec mě zajímalo, jak toto spojení dopadne. CULT OF FIRE s BOHEMIAN SYMPHONY ORCHESTRA PRAGUE odehráli kompozice, které byly zčásti inspirované symfonickou básní „Má vlast“, přičemž program postavili jako poctu k dvoustému výročí narození Bedřicha Smetany. Během koncertu jsem však nabyl správného pocitu, že to nebyl jen hold tomuto věhlasnému skladateli, ale pocta českým zemím vůbec, přičemž jedna skladba byla pojítkem k zemi, s kterou nás to spojuje nejvíce, a to Slovensku. Na plátně se promítaly výjevy z českých krajin a ke konci i slovenských ve skladbě „Váh“, která vyšla na společné desce s dílem „Vltava“. „Vltava“ byla odehrána ve střední fázi koncertu a byla monumentálním vyvrcholením. V určitých momentech naskakovala husina a mrazilo. Takhle nadšen jsem nebyl už dlouho. Nedá se to popsat, musí se to vidět a za mě hluboká poklona. CULT OF FIRE jsou jednou z mála českých kapel známých ve světě a tímto vystoupením to znásobili x-krát. (4horsemen)
CULT OF FIRE a symfonický orchestr. Obří porce natěšenosti, velká porce zvědavosti a menší porce obav. Obavy? Proč? No co když to po technické stránce zarumpluje a orchestr budeme spíš tušit než slyšet? Co když to sklouzne do přílišného balastu vlastenectví a celé se to utopí v trapné bažině patosu? Co když…
Zbytečné obavy šťouravý skřete. Mé nejpozitivnější představy byly překonány o dva parníky. Když pominu několik úvodních okamžiků, kdy orchestr opravdu nebyl jasně slyšet, užíval jsem každou vteřinu každou molekulou svého těla. Nejde jen o to, že se povedlo v díle velkého skladatele spojit dva zdánlivě nespojitelné hudební světy, ale i o detaily, jako výrazy jednotlivých hudebníků, pařící houslistky, živelného dirigenta a… Je toho opravdu hodně a třebaže už je to týden, pořád se mi nedaří celou tu nádheru dokonale vstřebat. Velká poklona a dík všem, kdo nám tento nezapomenutelný zážitek připravili. (Horaguru)
ARCHITECTS byl solidní metalcorový nářez se zajímavými líbivými momenty a i s příjemně melodickým vokálem. Hudebně se pohybovali ve větším žánrovém rozptýlení od progresivních post-rockových emociálních kombinací až po kytarově krkolomný djent. Výjimky potvrzují pravidlo a kromě výkonu muzikantů to byla taky šikovná pódiová show a s promítající videoprojekcí to byla i pastva pro oči. Koncert byl živočišný jako jejich skladba „Animals“. THE AMITY AFFLICTION, které jsem viděl den předtím, mně však sedli více. (4horsemen)
Po silném zážitku a stání na CULTU, které trvalo i s čekáním přes hodinu, jsem potřeboval odpočinek a pokud možno někde složit tělo. V tipech jsem měl americkou sólistku Emmu Ruth Rundle, tak jsem doklopýtal na Obskurní plac, chvíli při jejím setu stál, ale když se mi podařilo najít místo na jedné z palet, jež byly vyskládány na straně u Obscure stage, bylo jasno. Odpočinek za doprovodu muziky, která na začátku lehce dronila, aby se ve finále jednalo recitál na kytaru s jemnými samply. Primární byl ale hlas, kterým Emma přítomné dokázala okouzlit. Co mi ale přišlo debilní (dokud jsem ještě postával mezi přihlížejícími), bylo, že lidi si při koncertu povídali a rušili tak poslech těm, kteří poslouchat chtěli. Ono to bylo celé poměrně potichu, což k niterné hudbě a emotivnímu přednesu samozřejmě patří, takže trocha ohledů by neškodila. (Johan)
LAIBACH nebo KAMPFAR? Začal jsem na LAIBACH a přišlo mi to mocné a strhující. Ale zvědavý jsem byl i na Dolka a jeho družinu, tak jsem po třech skladbách zamířil za norskými pohany, abych po dvou skladbách mazal zpátky na Slovince. KAMPFAR mě nějak nedokázali dostat do hry, neseděl mi zvuk, v němž dominovaly bicí, a taky jsem nepoznával Dolka, který nějak zpustl. Dlouhé neupravené vlasy, fousy, kde je blonďatému mladíkovi konec… (úsměv) LAIBACH pak svou uhrančivou hudbou dostávali lidi do transu, hypnotické motivy se prolínaly s pochodovými, Milan zpíval, nebo spíš přednášel, svým typickým hrubým hlasem, zpěvačka jej doprovázela čistým, kapela šlapala jako stroj. Stihl jsem nejen velehit „Life is Life“, ale i další předělané legendární věci, a ty, které zní v originále dost tupě, jsou v podání LAIBACH pecky. Co mě trochu překvapilo, že na koncert nebylo natřískáno, vzadu se nechalo v pohodě pohybovat a najít dobré místo s výtečným zvukem, což v minulých letech nebylo pravidlem. Lidí evidentně ubylo, myslím celkově, a když zhruba ve stejný čas dohráli LAIBACH i KAMPFAR, husté zástupy mířily vez z areálu… (Johan)
LAIBACH jsem měl možnost vidět poprvé teprve loni na festivalu Trutnoff a to hned z první ruky ze zákulisí (díky jednomu jazz-swingovému tělesu, které jsem doprovázel na jejich koncert, ehm… dělal řidiče... ). A moc mě tenkrát bavili, což třeba u některých elektronických studiových prvků úplně nemohu říct, ale jako celek každé album na mě působí zajímavým a přijatelným dojmem. Nyní to bylo obdobné. Koncert byl zasvěcen albu „Opus Dei“. Úvodní intro, stať z „Life is Life“ bylo otravně opakující se, ale to byla jediná skvrna celého vystoupení. Začátek obstaraly novodobější skladby „B Mashina“ a „Eurovision“ s jednoduchým nezapomenutelně malebným refrénem „Europe is falling apart“, který odříkával snad každý. Různých chytlavých popěvků anebo jednoslovných pokřiků typu ein, zwei, drei v „Tanz mit Laibach“ nebo v samotném „God is God“ se dalo v pochodovém industriálu nalézt přehršel. Z alba „Opus Dei“ se objevily songy „Geburt einer Nation“, krásný „The Great Seal“ a samozřejmě dvouverzový anglicko-německý „Life is Life / Leben heißt Leben“. Emociální projev a nakřáple charismatický vokál Milana Frase působil uhrančivým dojmem. Objevily se slovinské skladby z prvotin, a to např. temný „Brat moj“, silně elektronický „Ti, ki izzivaš“ anebo honosná „Krvava gruda“. Opět můžu potvrdit, že to bylo perfektní vystoupení, které gradovalo postupně každým songem až k závěru. Ačkoliv to nemusí být pro každého, tak mě nesmírně bavilo a moc potěšilo. Je to kumšt udělat takový (Slowenische) Kunst. Ovace po koncertě měli LAIBACH obdobně velké jako CULT OF FIRE. (4horsemen)
Jak jsem psal, z koncertů dalších kapel jsem zvládl jen větší část amerických AKHLYS na zadní Obscure stagi, kteří to rozjeli až po druhé hodině ranní. Nedávno jsem s nimi měl tu čest v Norsku na Beyond the Gates, nicméně stejně jako na Brutalu to bylo v den, kdy jsme sami hráli, a tudíž v nočních hodinách té energie uvnitř nazbyt nezbývalo. I v pevnosti ale AKHLYS zněli mnohem lépe, než nějakou dobu zpět v Erfurtu, i když ani tady bych nemluvil o úplné zvukové dokonalosti. V zadních řadách hodně vyčnívaly natriggerované bicí, nicméně jinak velmi vydařené vystoupení a čtveřice měla i v takto pozdní hodinu masivně zaplněno před pódiem. Stejně jako v Bergenu zazněly například „Maze of Phobetor“, „Ephialtes“ nebo „The Dreaming Eye“. (Opat)
Fotky: 4horsemen, Johan, Milan
