Čtvrteční ráno jsme věnovali četbě denního tisku na mobilních zařízeních a jeden nejmenovaný kamarád našel informaci, že je mezinárodní den ženského orgasmu. Načež druhý kontroval, že by se tedy obětoval. A třetí dodal, že když je tak důležitý den a navíc má onen adept obětování se narozeniny, obětovat by se opravdu mohl. A že by mohl domů sdělit, že vnuk bude mít druhého strejdu. (úsměv) (Johan)
Ve středu sprchlo, tím pádem ve čtvrtek mírně klesla teplota a po celý den bylo příjemně. Jak jsem zmínil v reportu z předchozího dne, tentokrát program začal o hodinu dřív, ale čas mého příchodu vyšel opět na jedenáctou hodinu. Zdáli se místo slušného pozdravu ozýval chorobný vokál končících NECROT. Aspoň, že ve stanu s pivem se slečny příjemně usmívaly. (úsměv) (4horsemen)
Hardcoroví GUILT TRIP rozvířili první fans u pódia a obstojný circle pit jel nepřetržitě po celou dobu agresivní produkce, která za své přijala slyšitelné metalové postupy. Nakažlivý štěkající vokál pobízel ještě k další a větší akci a udržoval už takto šikovnou taškařici při životě. (4horsemen)
BODYSNATCHER si svoje metalcore jeli spíše ve středním tempu, které nesvištělo v uběhaném stylu s výraznými kytarovými breakdowny, jak znám od jiných kapel podobného ražení. Díky kratším skladbám a občasným vybrnkávačkám, které lezly na povrch z drhnoucího stylu, si Američané udržovali moji pozornost. Jen jsem měl pocit, že kdyby vystoupení bylo delší než půlhodina, tak by to byl takový hoblík, ale těch hoblin by bylo jaksi pomálu. Ale kdoví. (4horsemen)
OBSCURA měla technické problémy, které na místě nevyřešila. Set otevřela výborným kytarovo-basovým intrem „Forsaken“, ale v momentě, kdy byl nástup bicích, ozvala se rána jak z děla (kopáku) a bubeník produkci utnul. Začínalo se minimálně čtyřikrát a vždy to dopadlo stejně. A protože jsem stál u zvukaře, tak si nešlo nepovšimnout, že se přehazovaly kabely a nakonec jsem zaslechl, že si taky neví rady. Po nějakých úpravách (asi) na pódiu se pokračovalo už další skladbou, která byla ve třetině opětovně useknuta. Nejen bicí přepálené, ale v nepořádku se jevily i kytary. Celkové zdržení bylo dobrých 20 minut. Dostalo se pouze na dvě skladby, které taky nebyly košer. Nedočkal jsem se toho, co jsem chtěl u OBSCURY slyšet a vidět. A u takové technicky vynikající kapely to zamrzí. (4horsemen)
Kamarád je basák, tak si jdeme spravit náladu na basovou kliniku na KAL Stage. Steve DiGiorgio odpovídal na dotazy (se svojí prachbídnou znalostí angličtiny jsem nějaké slovo pochytil; co jsem nevěděl, dovysvětlil můj souputník) a samozřejmě předvedl pár skladeb. Jednou takovou byla „Children of the Next Level“ od TESTAMENT. Díky dotazům se zábavná předváděčka prodloužila o 15 minut. (4horsemen)
Nebudu zastírat, že mi potvrzená účast progresivních polských sousedů RIVERSIDE udělala obrovskou radost, třebaže je to jen pár měsíců, co jsme za jejich produkcí vyrazili nach Wroclaw. Na domovské půdě to měli se vší parádou, tak jsem byl zvědav, jak si poradí s mnohem menším časovým přídělem, o absenci světelného nemluvě. A světe div se, poradili si. Krom dobře známých hlášek o nevhodném přirovnávání k DREAM THEATER, neopomněli varovat, že v následujících minutách nezazní žádný řev, growl ani slovíčka fuck or kurwa. Jinak to tentokráte pardálové brnkali na o něco více ostřejší notu, kdy například z posledního alba vynechali melodické hitovky „Friend Or Foe?“, nebo „Self-Aware“, ale zase dostala prostor „Landmine Blast“, takže k mrzení důvod nebyl, a to ani kvůli docela solidnímu deštíku, který se na nás v průběhu setu snášel. Bylo to jiné než v Polsku za plné palby, ale prima. (Horaguru)
Protože již nějaký čas hrají polští RIVERSIDE, tak se šmahem přesouvám zpět k hlavnímu pódiu. Promyšlené melodie s bouřlivými nájezdy. Kloubila se tady progresivita 60.-70. let (PINK FLOYD) v moderním převážně rockovém hávu se zřetelně slyšitelnými metalovými záchvěvy. Znám pouze poslední a dobré loňské album „ID.Entity“, takže v budoucnu se budu muset poohlédnout i po dalších. (4horsemen)
Při záhrobním zvuku INCANTATION se potuluji po okolí, ale na poslední tři songy jsem na svém místě a sleduji bezbožné zaklínače, jak jim ta blasfemie jde i v těchto letech. Hlavně John McEntee to netahal jen z hrdla, ale ďábel ví odkud. (4horsemen)
Čtvrtek pro mě byl ještě méně intenzivní z pohledu počtu viděných kapel než středa. Zajímaly mě některé kapely odpoledne, kdy jsem ještě ale neměl možnost a čas dorazit (RIVERSIDE, INCANTATION), nicméně alespoň něco málo se podařilo. Nejprve jsem se poprvé podíval do prostoru zvaného Bastion X, kde svoji druhou show na Brutalu rozjížděli VOIDMONGER. Formace, za kterou kromě samotných muzikantů stojí další řada performerů, kteří ozvláštňují samotné vystoupení. Hudebně se VOIDMONGER blíží někam k industriálně pojatému djentu, jsou ale lehce limitováni ne zrovna rozsáhlou aparaturou připevněnou k pojízdné konstrukci, tudíž je to celé trochu potichu a zahuhlané. Nicméně samotný artikl nelze považovat pouze za hudební, nýbrž i vizuální záležitost. VOIDMONGER provázely menší technické problémy, které se ale podařilo zakrátko vyřešit. Kromě vystoupení různých performerů v kostýmech nechyběla spousta ohníčků a efektů, bylo to zajímavé. (Opat)
Na řadu se svým výběrem přišel mládežník, takže se šlo na deathcore v podání Amíků WHITECHAPEL. A já tomu asi fakt nerozumím. Nejde o to, ze se daný styl s mým vkusem míjí v uctivé vzdálenosti, protože živák je živák a tam si i já takovou „I, Dementia“ dokážu v pohodě užít. Co mě ale docela sejřilo, byl bezvýrazný frontman Phil Bozeman. Po pódiu se jen tak procházel s ručníkem v ruce a dělal na mne dojem, že největší tragédií by byl poničený dokonalý účes. Instrumentálně a vokálně dokonalé, emociálně prázdné. (Horaguru)
WHITECHAPEL si to mastili v corovém duchu, v pro mě přijatelnějším než čisté metalcore. Kytarová sekce se držela deathmetalových postupů, basa to svojí rezonancí pořádně rozčísla. Sem tam povylezla na povrch jakási povznášející melodie, ale jinak to byla pořádná deathcorová nálož. (4horsemen)
Freddy Cricien si své vystoupení odskákal v hardcorovém tempu, fanoušci bezpochyby taky. Ale v tom nejklasičtějším a nejstarším HC, jaký undergroundový svět zná léta. MADBALL, to byla klasika všech klasik. Kytarové šlehy, drtící a rychlá basa, šílený bubeník a neúnavně akční zpěvák. Surový punk v krátkých pouličních vyřvávačkách, hlavně v těch refrénech s podobným ksichtem („Get Out“, „Born Strong“…), ale komu to vadilo… (?) Prostě starý dobrý hardcore, nebylo co dodávat, můžu všemi směry. NYHC hodně bavilo, ono u příbuzných AGNOSTIC FRONT to jinak nešlo. (4horsemen)
Čtvrteční program jsem od jeho vydání považoval za (pro mě) nejméně atraktivní. Navíc jej naboural déšť, kvůli kterému jsme vzdali INCANTATION a na fest vyrazili až kolem půl šesté. Při našem příchodu drtili klasický NYHC MADBALL. Z toho úseku, který jsem zhlédl, lze usuzovat, že to byla pěkně divoká jízda, při které se nezastavili ani muzikanti, ani fanoušci. (Johan)
Koncerty na nejmenší stage mají takřka klubovou atmosféru a když se povedou, zanechají silnější dojem než ty na hlavních pódiích. Bezezbytku to platilo o vystoupení BEWITCHED, kteří už brázdí světová pódia skoro třicet let. Parta kolem Marcuse Normana produkuje ryzí old school metal s převládajícím podílem thrashe, který doplňují blackové, speedové i heavy výjezdy. Na kapele bylo patrné, jak si vystoupení v Octagonu užívá, hlavně kytarista sršel dobrou náladou. Lidí se taky sešlo hodně, areálek byl plný, část fanoušků roztočila malý kolotoč, ke kterému hrála chytlavá muzika se spoustou gradujících pasáží. Koncert neměl slabého místa. (Johan)
FORBIDDEN na pódiu působili jako sehraný tým. Každý z muzikantů tu měl své místo a dostal prostor – jak staří pardálové, kteří kapelu drží léta (Matt Camacho a Craig Locicero), nebo ti relativně noví a pro mě překvapivě i Daniel Mongrain (VOIVOD). Velmi solidní řezničina se projevila v rychlých výjezdech kytar (jekot i sóla tu byly podmínkou), pěkným bubenickým náklepem a nejen křiklavým vokálem. Thrash jako řemen. (4horsemen)
Občas se vyplatí zajít na kapelu bez její předchozí znalosti, jen na základě informací v programu. Zkusil jsem YELLOW EYES. Varovat mě měla slova Mizzyho, který z Octagonu právě odcházel se slovy „ani tam nechoď, je to hrozná pí**vina“. A měl pravdu. Vydržel jsem dva songy, během kterých jsem se nedokázal na vlnu kapely naladit. Dejme tomu black metal, ale zvláštně rozhrkaný, k tomu velmi slabý zpěv, podivnost pak korunovalo oblečení muzikantů. Takže protentokrát se to nevyplatilo… (Johan)
THE AMITY AFFLICTION odehráli velmi povedené vystoupení. Převládaly hodně silné melodické pasáže, do kterých byly zařazeny tvrdší hrubozrnné, které celý koncept této moderní party jenom doplňovaly. Doprovodem tomu byl samplovaný zvuk kláves s dalšími různými prvky. Vystoupení mělo i díky vokální sekci, kterou tvořil growler (používal taky křik typický metalcorovým smečkám) a dva doprovodné (líbivé) hlasy kytaristů, melancholickou emociální náladu a jen občas zabíhalo ke vztekajícím se ostrým polohám. Hudba se nesla v post-rockových vodách, v kterých se vyskytovaly skořápky tohoto tvrdého jádra. (4horsemen)
Kolem THE AMITY AFFLICTION jsem jen procházel, přesto uvedu dvě poznámky. První, očekávaná, že mě kapela nemohla bavit, protože se pohybuje na jiné oběžné dráze, než na které většinou putuju já. Druhá, pro mě určitě překvapivá, jak málo lidí představení na Marshall stage sledovalo. (Johan)
CARCASS. Hrdinové mého mládí to rozbalili kolem jednadvacáté hodiny skladbou „Buried Dreams“ a i přes decentní chvilkovou zvukovou potíž si mne okamžitě získali na svou stranu. Bylo to totiž přesně takové vystoupení, jaké si má fantazie vykreslila. Jeff Walker vrčel jak za mlada a s nohou na odposlechu podařený večírek režíroval, deathový hipík Bill Steer předváděl své typické tanečky a i zbylé dva „kusy“ dostaly dostatečný prostor k ukázce, co jsou zač. (úsměv) Jestli jsem si u některých z předchozích vystupujících povzdechl, že nezaznělo to či ono, tak ostrované mou poptávku uspokojili dokonale. Ať už mluvíme o čerstvější tvorbě, nebo o záhrobních klasikách (např. „Corporal Jigsore Quandary“, „Tools Of The Trade“, část „Ruptured In Purulence“), kde Walkerovi vokálně vypomáhal parťák Steer, vše krásně sedělo a gradovalo až do závěrečného grand finále. Albem „Heartwork“ se začínalo a v podobě titulní skladby se s ním i končilo. Nebudu-li počítat vystoupení CULT OF FIRE, protože to je docela jiná galaxie, tak to byli právě CARCASS, kdo mne zasáhl silou největší. (Horaguru)
Jestliže u OBSCURY zamrzelo, že jí koncert nevyšel, tak u CARCASS jsem byl zklamán, a nebylo to kvůli technickým problémům. I když první, co praštilo (spíš nepraštilo) do uší, byl zvuk bicích, které byly strašně nevýrazné – připadalo mi, že bubeník mlátí do papundeklu. A za druhé to byl zpěv Jeffa Walkera, kterému vůbec nešlo rozumět, respektive i s těmi bicími bylo vše schované za kytarovou bariérou. Napadlo mě, že to tak třeba chtěli, aby byla výrazná kytarová sekce, protože ani baskytara nebyla pořádně slyšet. Po delší době, skoro až ke konci koncertu, mi připadalo, že se nástroje porovnaly (kromě vokálu), anebo se moje uši s tím, co lezlo ven, smířily. (4horsemen)
Večerní hvězdný trojboj odstartovali CARCASS. Zatímco před lety člověk „musel“ kapelu vidět, dnes už jde o jedno vystoupení z mnoha. Kvalitní, ale že bych z něj byl nadšený, to napsat nemohu. Už asi platí ono klasické, že se člověk přežere všeho, že dřív by koncerty CARCASS, TESTAMENT nebo SATYRICON prožíval jinak. (Johan)
Partička kolem charismatického zpěváka Chucka Billyho zavítala na Brutal po delší pauze 5 let, jala se okupovat stejný den (čtvrtek), avšak pódium Sea Shepherd vyměnila za stage Marshall. Jejich minulé vystoupení se superlativy jen hemžilo, dnes se však nasazenou laťku z roku 2019 překonat nepodařilo. Nicméně i tak se produkce TESTAMENT nesla ve více než slušném stylu. Od té pomyslné dokonalosti je strhával zvuk, který se dost často měnil, a prskající bicí. Tudíž věci velice důležité pro celkové vyznění, a které byly minule ošéfované na jedničku. Majoritní změna ve vystoupení však spočívala v podobě bubenického postu, kde dlouholetého tlučmistra Gene Hoglana vystřídal nejdříve Dave Lombardo, aby pak dnes do josefovské pevnosti nakonec dorazil Chris Dovas. Pro nezasvěcené a milovníky nové tvorby mohl vyjít výběr setlistu poněkud rozpačitě, protože se hrály na střídačku pouze fláky z debutového alba „The Legacy“ a druhého „The New Order“, které nedávno vyšly v remastrovaných podobách. Jména jako Peterson, Skolnick a DiGiorgio jsou zárukou excelentních kytarových a basových výkonů a podle zaslechnutých útržků z konverzace kolemstojících fanoušků se dalo soudit, že mají dokonale naposlouchány nejenom jejich prstoklady na pražcích, ale i texty jednotlivých songů, které občas Billy uváděl v návaznosti na současné dění ve světě. Bubenické sólo si možná mohl Dovas odpustit, ale chápu, že o skoro dvě generace starší spoluhráči si museli uprostřed setu oddychnout a načerpat síly na druhou půlku vystoupení. Něco málo přes hodinku uteklo thrashovým tempem a nezbývá než doufat, že kapelu uvidíme v našich luzích a hájích co nejdříve v kombinaci s prezentací současné tvorby. (Corbow)
TESTAMENT byl opakem toho, co znělo před chvíli. Zvuk byl přehledný, ale i přesto jsem byl na pochybách, jestli zpěv Chucka Billyho neměl být trochu víc povytažen dopředu. Úvod setu obstaral song „Eerie Inhabitants“ z alba „The New Order“, načež následoval i ten titulní. Došlo na „Apocalyptic City“ a „The Haunting“ z prvního alba „The Legacy“, a na střídačku se takto pokračovalo dál. Z debutu se objevilo víc skladeb než z dvojky, ale pánové odehráli plus minus dvě třetiny z každého alba. Kapela, jak je u ní zvykem, je na pódiu akční víc než dost. Eric Peterson a Alex Skolnick se navzájem doplňovali v různých sólech a v určitě většině fans známých riffech. Těžko říct, kdo z těchto sólistů je lepší, tady to nejde porovnat. Opět proudila energie a Chuck plival jedovaté sliny na každou stranu. Žilo to na pódiu i pod. Nepřetržitý circle pit a plavců nad hlavami se taky objevilo víc než dost. Než TESTAMENT uzavřeli koncert brunátným songem „Into the Pit“, ještě stihli představit skladbu k nadcházejícímu albu. (4horsemen)
TESTAMENT už jsme v pevnosti taky viděli, a nejednou. V paměti mám první vystoupení, které bylo dechberoucí, tentokrát už na mě kapela s obrovským frontmanem tak silně nepůsobila. Ale rozhodně se nedá říci, že by něco bylo špatně, všem muzikantům to šlapalo výborně a lidí bylo na place opravdu hodně. (Johan)
Protože TESTAMENT měli hrací čas dlouhý sedmdesát minut, šli jsme během jejich setu očíhnout i TULUS. Norské trio ve mně zanechalo rozpaky. Nedá se říci, že by Sarke a spol. odehráli mizerný koncert nebo že jejich muzika nemá kvality, jež náležejí protagonistům majícím za sebou pestrou hudební minulost. Jejich black metal se převážně drží ve středních tempech, důraz je kladený na jednoduchost, která místy přechází v rock´n´rollový pochod, bubeník jede úsporně, ale funkčně, sem tam se objeví nějaká vyhrávka – potud vše OK. Divné byly konce skladeb, většina končila náhle, bez nějaké gradace nebo naopak zvolnění, prostě šup a šlus. K tomu se muzikanti na pódiu chovali o pauzách mezi songy s odpuštěním jako nějaká začínající kapela; napřed se napil jeden, za chvíli druhý, přestávky se zdály být zbytečně natahované, navíc uvádění skladeb taky nemělo potřebný náboj a komunikace s diváky vlažná… Asi jsem nebyl jediný, kdo to takto vnímal, nějací lidi odešli spolu s námi někdy po půlce setu, ostatně plac nebyl úplně plný ani na začátku, což ale nejspíš bylo i kvůli kolizi s TESTAMENT. (Johan)
Na Octagonu to večer rozjeli norští black’n’rolloví TULUS, kteří u mě sice nedosáhli takové oblíbenosti jako personálně výrazně provázaní KHOLD, zároveň jsem je ale ještě neměl možnost vidět naživo. A borci rozhodně nezklamali. Šlapavý materiál odsejpal jak na běžícím pásu, hrálo se zejména z novějších počinů, bohužel třeba z „Biography Obscene“ nezaznělo nic, ale i tak TULUS váleli. Měli i výborný zvuk, Gard (zde jako Blodstrup) byl v dobré náladě, i když mezi skladbami tak huhlal, že mu nebylo rozumět skoro ani slovo. Bohužel hodně slov bylo rozumět dosti lidem v publiku… já nechci jako obvykle nad něčím lamentovat, ale do prdele, proč na ten koncert někdo leze, když potom není schopen alespoň na chviličku zavřít hubu a snaží se ještě samotnou kapelu přeřvat? Zrovna v pevnosti skutečně není dostatek míst pro chill a pokec, vážně ne… (Opat)
Poslední z trojice uskupení, které jsme ve čtvrtek navštívili, byli norští SATYRICON, s nimiž jsme měli tu čest hned dvakrát nedávno v Bergenu. Bylo logické, že zatímco na Beyond the Gates rozdělili dva sety do blackovějšího a hitovějšího ražení, festivalová show bude zaměřena spíše na ty šlapavější věci, nicméně i v pevnosti jsme se dočkali pořádného černého běsnění. SATYRICON měli od prvních tónů absolutně fantastický zvuk, a to i když se na část setu připojil Satyr i s kytarou. Nechyběly klasické hity „K.I.N.G.“, „Mother North“, „The Pentagram Burns“ nebo „Fuel for Hatred“, příznivce starých songů ale jistě potěšily zejména „Forhekset“ a závěrečná „Hvite Krists Død“. SATYRICON opět velmi za dobře, Satyr si ohlas fanoušků velmi pochvaloval, Frost opět za bicími běsnil, jak je u něj zvykem. Rád si je dám i v dubnu v Praze. (Opat)
SATYRICON jsou sázkou na jistotu, odehráli to precizně, ale opět – nadšení se u mě nekonalo. Jasně, „Now, Diabolical“ má pořád velkou sílu, Satyr je přesvědčivý frontman a Frost to sypal předpisově, ale stačila mi polovina setu. Ostatně večerní koncerty trvaly sedmdesát minut, což mi přijde trochu moc. Ale zpět k SATYRICON – překvapil Satyrův old school oblek, kdy měl přes koženou bundu světlou džínovou vestu. (Johan)
Koncert SATYRICON byl prostý, oproštěný od zbytečných pódiových cajků. Vystoupení bylo monumentálním dílem. Bylo to mrazivé, bylo to mysticko-temné. Prostorová hudba a havraní vokál Satyrův vedly k povznášejícímu stavu mysli. Výborná hutně-melodická krusta byla doplňovaná samplovaným zvukem k dokreslení již tak mocného díla, v kterém se objevil průřez celé historie tohoto blackmetalového tělesa. (4horsemen)
Poslední dvě kapely, které jsem viděl, mně udělaly nesmírnou radost a spravily mi náladu po tak pro mě nešťastných koncertech kapel OBSCURA a CARCASS. Za zvuku kulometné palby VOMITORY odcházíme domů – masivní zvuk byl slyšet ještě na druhém konci Jaroměře. (4horsemen)
Fotky: 4horsemen, Johan, Milan
