První dva dny mi příchod do pevnosti vyšel na jedenáctou hodinu, v dalších dvou dnech přibližně na dvanáctou. Ve středu se začínalo o hodinu později než v ostatní dny a začátek obstarali SKELETAL REMAINS. Ve čtvrtek jsem byl v areálu na druhé GUILT TRIP, v pátek jsem došel až na třetí skupinu ROTTEN SOUND a závěrečný den otevřeli CYTOTOXIN, kteří byli psáni v playlistu jako čtvrtí v řadě. (4horsemen)
Na SKELETAL REMAINS byla povinnost přijít a hned mě napadlo, že měli dostat lepší hrací čas. Ale možná díky jejich zařazení na úvod bylo v areálu docela dost příznivců. A někdo to otevřít stejně musel, a to klidně surovým nářezem. Fanoušků tu bylo víc než dost a deathmetalová mlátička s řádně chorobným vokálem se měla o koho opřít. V první polovině setu se objevily pár let starší kusy a závěr obstaralo nové album „Fragments of the Ageless“. Dobré, leč krátké vystoupení. (4horsemen)
Během chvilky na vedlejším pódiu Sea Shepherd rozjeli svoji řezničinu EXUMER, a to zuřivými vypalováky z posledních alb „The Raging Tides“ a „Hostile Defiance“. Ozývaly se kvílivé výjezdy kytar a bubeník tomu nakládal ještě excelentněji než bijec u první kapely. A opět platí, že tato thrasheřina by zasloužila pár minut navíc. (4horsemen)
Zůstávám nadále v přední (hlavní) části areálu, protože na pódiu Marshall se sešikovali minimálně o 20 let mladší thrasheři EVIL INVADERS. Po předchozím výkonu prvních smeček se hudba plná speedových projektilů jevila jako slabší nálož a tak nějak se pozdávalo, že se drží pořád v jedné rovině, i když třeba pomalejší skladba „In Deepest Black“ byla pěkná. Nicméně z nahrávek se mi jejich hudba jako celek jeví nápaditější. (4horsemen)
Po menší přestávce jsem na stejném pódiu očekával SYLOSIS. Ač jsem se v reportu z warm-upu k metalcoru „nějak“ vyjádřil, tak tady platí ona výjimka potvrzující pravidlo, že pokud je to solidní kombinace s metalem (více či méně), tak s ním vůbec nemám problém. A to se mi potvrdilo právě U SYLOSIS. Od prvních tónů měla hudba tah na branku, nadupaný drive, a co bylo hlavní, byla slyšet nesmírná variabilita všech nástrojů. V deathovém houpavém mustru „The Blackest Skyline“ se objevovaly corové prvky a třeba i procítěné (astro) pomalejší pasáže. A někde byla citelná zatěžkaná drhnoucí krusta skladby. Výborný koncert. (4horsemen)
Tak letos jsem to měl s Brutalem, respektive s interprety, které jsem plánoval zhlédnout, trošku jinak. Jasně, pořád na soukromém seznamu vítězila jména absolutních oblíbenců a rozšiřování obzorů probíhalo v dobře známých lovištích, ale protože tento festival navštěvuju s drahým náctiletým synátorem, kdy jeho oblíbené styly končí „core“, zavítal jsem i na smečky, které bych sám pravděpodobně vynechal. Jedna z nich, švédská experimentální deathcoreová mlátička HUMANITY’S LAST BREATH, pro nás znamenala vkročení do dní plných oblíbené hudby, pohody a přátelských setkání. Čtveřice muzikantů v čele s chroptícím „kapucínem“ si libuje v nestálých rytmech, kdy se chvíli snaží z člověka vymlátit duši šílenými blast beaty, aby následně zpomalila až na samou hranici poslouchatelnosti, až máte pocit, že právě teď už se to musí rozsypat a hudebníci padnou mrtví k zemi. Není to tak, že bych hned po skončení produkce vlétl mezi stánkaře a nedočkavě jim vysypával krabice s hudebními nosiči, abych nalezl právě zhlédnuté, ale vystoupení bylo v pohodě. (Horaguru)
Už loni jsme najeli na úsporný režim spočívající v šetření chátrajících tělesných schránek. Do areálu jezdíme taxíkem, z areálu pokud možno taky. Leč středeční dopravu zajistil Márty, který sice letos Brutal vynechal, ale bylo mu bez nás smutno, tak se zastavil na kus řeči na intru, kde nás připravil o polovinu zásob ovocného destilátu a 10 % zásob chmelového moku. Následně povolal svou milou přítelkyni, aby si ho vyzvedla a nás dopravila do města. Vše dopadlo skvěle, ochotné samaritánce děkujeme ještě teď, ona nám asi ne. (smích) (Johan)
První kapelou, kterou jsme chvíli zhlédli, byli Švédi GRAND MAGUS, jejichž existenci jsem zaregistroval před lety díky Peťanovu reportu z jednoho německého festivalu. Ne že bych kapelu poté sledoval, ale její tvorbu jsem si poslechl a přišla mi OK. Živě to znělo taky v pohodě, silný zvuk, heavy/doom se rozléhal stěnami sluncem zalité pevnosti a fanoušků si našel celkem dost. My ale zamířili na Obscure stage, kde vyváděl Katon W. de Pena s HIRAX. Tohoto pána mě vždycky baví sledovat, jeho energie je nakažlivá a muzika HIRAX je taky chytlavá. Dali jsme zbytek setu a vydali se zpět na hlavní plac. (Johan)
To s dalším okupantem Obscure scény jsem se chytal o mnoho lépe, neb se jím na adekvátní časový úsek stali thrasheři HIRAX. Ne vždy platí, že každý je nahraditelný. Alespoň v případě ďábelského frontmana de Peny si na jeho místě dokážu představit někoho jiného opravdu těžko. Hned po doznění varovných sirén ho bylo plné pódium (chvíli i místo pod ním). Neustále v pohybu, úsměvy střídaly démonické ksichtíky, výborný zpěv… zkrátka loni oslavenou šedesátku prozrazuje jen šedinami zdobený účes. Pořád u mne platí, ze jejich old school speed/thrash si doma najde místo k poslechu jen zřídka, ale naživo vždy, rád a s velkou chutí. (Horaguru)
THE BLACK DAHLIA MURDER. Tyhle borce jsem viděl naposledy tuším před pěti lety právě zde na Brutalu a i když se znovu nejedná o tu samou krevní skupinu, musel jsem ocenit nasazení kapely a nechat se očarovat charismatem Trevora Strnada. Osud tohoto nešťastníka je dobře znám, proto mne zajímalo, jak si povede jeho nástupce, bývalý kytarista kapely Brian Eschbach. Nejsem nijak detailně ponořený do jejich tvorby, ale pěvecký výkon bývalého sekerníka mi přišel v pořádku. O něco horší se jevil pódiový projev, ale tady lze jen těžko posílat směrem k současnému frontmanovi nějaké výčitky. Osobní kouzlo buď je, nebo není. A Trevor Strnad ho měl k Brianově smůle na rozdávání. Aby to ale nevypadalo na negativní hodnocení, tak to zamýšleno není, TBDM bavili, jen si myslím, že bývalo lépe. (Horaguru)
Po „tour of the fortress" opět připraven u hlavních pódii na THE BLACK DAHLIA MURDER. V hudbě byly dominantní nepřetržité bubenické eskapády a pronikavé kytary. Bouřlivé nástupy a konce skladeb. A díky tomu vystoupení podporující nadcházející album „Servitude“ bylo nenudící a zábavné. (4horsemen)
THE BLACK DAHLIA MURDER jsem nikdy pořádně neposlouchal, ale asi bych to měl přehodnotit, protože americká skupina odehrála parádní set plný skvělých instrumentálních výkonů a velmi hezky vystavěných kompozic. Původně jsem myslel, že jen tak na chvíli mrknu, ale muzika mě dokázala přikovat na místo a dát většinu setu. Je evidentní, že se parta kolem Briana Eschlbacha dokázala vyrovnat s nepříznivými okolnostmi, kdy v roce 2022 spáchal zpěvák Trevor sebevraždu, a dokázala udržet stroj v chodu na stoprocentní otáčky. (Johan)
Když samotná kapela bez nějakých serepetiček, různých pódiových excesů, přehršlí světel, laseru a bůhví čeho vytvoří prostou, ale ďábelsky kurevskou show, tak to je to nejlepší, co může být a důvod, proč ten rock a metal miluji. RED FANG. První takové moje nej jméno na Brutal Assaultu. A protože jsem je měl možnost v minulosti vidět a bavili mě, tak jsem se na ně moc těšil. Dřevorubci nebo strejdové (jak chcete) z Oregonu to vše rozsekali na třísky. Zatěžkaný stoner rock a jednoduché metalové postupy. Nepřekvapivě překvapivé melodické a hrubé zároveň. Obyčejné, ale poctivé, tady nebylo a není co řešit. (4horsemen)
Zcela neznámá izraelská kapela SREFA byla trefa. Do černého. Kvartet v čele s charismatickou zpěvačkou Dorin předvedl v Octagonu skvělý výkon. Black metal v jejich podání sem tam připomněl SATYRICON, místy francouzskou školu, ale nabídl i celou řadu svojsky znějících pasáží, vesměs pomalejšího rázu. Střídání nálad, melodie, marše, k tomu ona divoženka s mikrofonem, která sršela energií, vše si ideálně sedlo a SREFU jsem zařadil na seznam objevů. (Johan)
David Vincent má pořád obrovské charisma a hlas jako zvon. Předváděl to na zadní stage (což mě lehce překvapilo, že takové velké jméno nedostalo prostor na jednom z velkých pódií) v řadách VLTIMAS, superkapely, která míchá black, death i thrash metal, ale dělá to originálně. Nechci snižovat umění všech muzikantů, jsou to borci, ale bez Vincenta by to nejspíš tak parádně neznělo. (Johan)
Protože prostého metalu bylo jaksi málo, tak opouštím poprvé hlavní pódia a směřuji si to na druhý konec pevnosti na Obscure – tam, kde to celé včera začalo. VLTIMAS je takové druhé jméno, na které jsem byl moc zvědavý. První, co mě napadlo, když začali hrát, bylo, že by jim moc slušel večerní čas. Zčernale částečně vyklidněný, ale o to víc hrubozrnný death metal s epickým a uhrančivým vokálem Davida Vincenta by za tmy nabral ještě víc mohutnějších a mystických rozměrů. Samozřejmě to byla vynikající podívaná a ještě teď jako bych slyšel „Epic“ a chytlavá „Last Ones Alive Win Nothing“ mi doteď hraje v uších. (4horsemen)
Letošní Brutal Assault pro mě byl z hlediska počtu zhlédnutých kapel asi nejchudší. Sice jsem se do Jaroměře dopravil od středy každý den, nicméně první dva dny pouze na chvíli a pátek pro mě byl ve znamení příprav a koncertů. Do reportu tedy tentokrát přispěji spíše sporadicky, ale několik zajímavých shows jsem byl svědkem. (Opat)
První, co jsem ve středu večer stihl, byli smrtonoši DEICIDE, kteří se v pevnosti objevili i loni, kdy přehráli celé legendární album „Legion“. Tentokrát se čtveřice vytasila s různorodějším setlistem, nicméně velká jeho část byla zaplněna skladbami z prvních tří desek. Nechyběly tedy „Once upon a Cross“, „In Hell I Burn“ nebo hned čtyři záseky z eponymního debutu. Prostor ale dostala i letošní, vcelku zdařilá deska „Banished by Sin“. DEICIDE byli opět ve formě, Glenovi se znovu nechtělo do zbytečných proslovů, prostě to tam valili za podpory velmi dobrého zvuku. Velmi dobrý set, nicméně loňskou přehrávku „Legion“ u mě DEICIDE nepřekonali. (Opat)
Tak kolikrát nedorazili? Třikrát? Čtyřikrát? A nyní hned dva ročníky po sobě! Jasně, řeč je o samotných vyslancích pekla DEICIDE. Loňské vystoupení mi neomluvitelně uteklo a stejnou chybu jsem teď rozhodně opakovat nechtěl. Čtverka ukázala na posledním albu „Banished By Sin“ fantastickou formu a protože je zdobí přídomek kvalitní živé kapely, očekávání parádního zážitku se zdálo být na místě. No a nakonec nevím. Možná, že zmíněná očekávání byla příliš velká. Možná, že se mi nepovedl výběr místa a poloha lehce mimo hlavní výseč mi ukradla zvuk, který by mne rozsekal, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, který mne přepadl loni u setu SODOM, že je to jakési slabé a nehlučné. Kapela jela jak mašina, klasiky jako „Once Upon The Cross“ nebo „Sacrifical Suicide“ dojily intenzivně krávu radosti, přesto bych po několikadenním odstupu na otázku „jací byli“, odpověděl „dobří, ale…“ (Horaguru)
Při DEICIDE již vyčkávám, abych se připravil na své místo při hlavním pódiu. Viděl jsem tedy slabší půli koncertu a musím uznat, že bylo pořádně zatopeno pod kotlem a Glen Benton plival síru na všechny strany. Zvukově to byl masakr. (4horsemen)
DEICIDE už začínají na domluvené koncerty jezdit, přijeli loni, přijeli i letos a byla to samozřejmě kvalita. Benton je pořád dost dobrý satanáš, kolem něj výborní muzikanti a samozřejmě kvalitní repertoár. Dobrý hrací čas v kombinaci s dobrým zvukem přilákal pod Sea Shepherd stage hodně lidí, ale u vytržení jsem z toho nebyl; dal jsem půlku setu, abych stihl rychlou večeří a BRUTUS. (Johan)
BRUTUS patřili mezi mé tipy, kapely se zpěvačkami mě vždycky zajímají… BRUTUS mi na živo sedli náramně, za mě vrchol středečního programu. Charismatická zpívající bubenice, dva civilně působící pánové a kytarou a baskytarou a velmi zajímavá kombinace řady hudebních žánrů. Rock, post-rock, post-hardcore, thrash metal… Pánové dělali divy, ale hvězdou koncertu byla Stefanie Mannaerts. Ono zvládat bicí a zpěv není legrace, v pomalejších pasážích to ještě člověk dokáže pochopit, ale když kapela zařadila extrémní nářezy a dáma stíhala mlátit do bicích i řvát, šlo o vrcholy koncertu. Ale ono se nedalo mluvit o slabších momentech, i ty post- úseky, často velmi jemné, minimalistické, měly atmosféru, kterou dotvářela i cingrlata, která taky obsluhovala bubenice. Druhý celý set středečního programu (prvním byl ten od SREFY) a podruhé nadšení, které bylo znát i na ostatních přihlížejících; často se stává, že lidi zkouknou část setu a začnou odcházet, tady se to nedělo vůbec, všichni stáli jako přikovaní. Závěrečný aplaus a loučení, to byla epika až dojemná. (Johan)
Post-rock / alternative rock / post-hardcore a když si k tomu připočteme zpívající krásnou bubenici, dostaneme menu, kterému se nedalo odolat. Belgické trio dostalo na téměř hodinu pódium na Obscure scéně a jsem přesvědčený, že to byl pro všechny zúčastněné magický zážitek. Musím říct, že to zástupci mužského pohlaví nemají v BRUTUS vůbec jednoduché, protože ať chcete, nebo ne, věnujete téměř veškerou pozornost charismatické Stefanii Mannaerts. Ta má svou soupravu umístěnou na kraji pódia bokem k divákům a je zajímavé, v jakém kontrastu dokáže fungovat její tělo. Zatímco údy dynamicky rozeznívají bicí, ústa vypouští éterické tony a povznáší ducha mimo tělo a prostor. Na první dobrou mně přišla na mysl Dolores O’Riordanová, ale je to spíš vzdáleně podobná technika zpěvu než barva hlasu. Chvíli zasněně poletujete, chvíli mlátíte palicemia, chvíli rock, chvíli punk. Těžko zařaditelní, ale kouzelní. Znovu mne velice mile překvapila zaplněná plocha a zjištění, že Brutal navštěvují hlavy otevřené. (Horaguru)
V Mnichově v Backstage Werk před pár lety, kdy jsem navštívil EXODUS na turné „The Bay Strikes Back“, otevřela koncert halekačka „Zehn kleine Jägermeister“ od DIE TOTEN HOSEN. Tentokrát se areálem nesl mordem nasáklý song „Mezi horami" od ČECHOMORU. Načež válec „Bonded by Blood“ rozjel hodinovou thrashmetalovou jízdu. V hutném setu nabitém energií prolítlo pár kusů z posledních let, například „Blood In, Blood Out“, nicméně se to točilo hodně kolem legendárního alba nazvaného podle úvodního songu taky nasáklého krví. Do neustálého moshování fans byla v energickém vystoupení nasázena dobrá polovina zmiňovaného alba, které vyšlo skoro před čtyřmi dekádami. EXODUS živené vystoupení ukončil kultovním songem „Strike of the Beast“ s tradiční a pověstnou „wall of death“. Opět povedený masakr. (4horsemen)
Po zážitku na BRUTUS jsem pelášil „zkontrolovat“ thrashové veterány EXODUS. A další perfektní výkon evidentně dobře naložených veteránů. Šedesátníci Holt a Souza vtipkovali, „oblbli“ fanoušky úryvkem od SLAYER, ale hlavně sázeli jeden hit za druhým. (Johan)
Jen krátce jsme se zastavili u následujících EXODUS na vedlejší Marshall stage, kalifornské thrashové legendě to taky solidně řezalo, hodně věcí nasázela z debutu „Bonded by Blood“. Vokálně jsem u kapely měl jiné favority, než Zetra, ale i on štěkal více než solidně. (Opat)
V osobních programech všech členů naší výpravy, jejíž celkový věk činní 224 let (jsme čtyři), byli logicky TRIUMPH OF DEATH, kteří měli „performovat“ HELLHAMMER. Při pohledu na pódium kamarád okamžitě konstatoval, že hrají TRIPTYKON. (úsměv) Muzika HELLHAMMER je samozřejmě jednodušší, ale v současném podání nepůsobila vyloženě dřevně. Tom je další nepřehlédnutelná postava s obrovským charismatem a utáhne fanoušky na vařené nudli. Pozornost samozřejmě poutali akční basačka i kytarista, který poměrně hojně přispíval se zpěvem a některé songy dával s velkým přehledem hezky zašpiněným hlasem. Cca tři čtvrtiny koncertu byly parádní, pak se to trochu zvrtlo, protože začalo lehce pršet. A protože radar nesliboval zmírnění deště, na konci setu jsme neopustili jen HELLHAMMER, ale rovnou i pevnost, protože sledovat ABBATH performs IMMORTAL v mokrém oblečení se nám nechtělo. (Johan)
První návštěva třetí Obscure stage proběhla velice úspěšně. Na pódium totiž nastoupil majitel jednoho z nejvíce charismatických hlasů v žánru, samozřejmě není řeč o nikom jiném, než Tomu G. Warriorovi a jeho TRIUMPH OF DEATH, kteří lačnícím fanouškům připomínají více než 40 let staré záseky HELLHAMMER. Tom byl ve skvělé náladě, očividně jej pobavili příznivci pravidelně skandující „UGH!“ („Aspoň něčím jsem se proslavil!“), ale hlavně se vytasili se sice v dnešní době neaktuálně znějícím, ale kultovním materiálem a zahráli jej více než důstojně. Basačka Jamie Lee Cussigh byla skutečně výraznou postavou, vystoupení ale samozřejmě táhl zejména Tom. „Reaper“, „Revelations of Doom“, „Messiah“ nebo závěrečná epická „Triumph of Death“ zněly pevností za pomalu se rozjíždějícího deště a já jsem rád, že jsem TRIUMPH OF DEATH tentokrát neprospal, jako v případě první show na Brutal Assaultu, kdy zavírali program na hlavní scéně. (Opat)
Ač se hudba MOTIONLESS IN WHITE motala na metalcorové vlně, neměl jsem s těmito Američany problém. A možná jsem zjistil, že takový potížista s tímto žánrem nebudu. (úsměv) Řezající brusku střídaly tvárně vyklidněné pasáže a vokál byl v tom okamžiku hodně zpěvný. Těchto příjemnějších pasáží bylo docela dost a pomáhaly tomu i samplované industriální či jakési ambientní prvky. Prostě to bylo jiné, neobyčejné. (4horsemen)
Hlavním důvodem středeční návštěvy bylo vystoupení páně Abbatha, který tentokrát se svojí družinou připravil set plný hitů jeho bohužel bývalé kapely IMMORTAL. Bez velkých pomp se na začátek vytasil s „Mount North“ a v tu chvíli se rozjel skutečně vydatný liják. Já teda nevím, ale v předpovědích počasí jsem o žádné takové smršti předem nečetl, takže jsem si krásně přijel v tričku a dostal solidní nakládačku. No, ale kvůli Olvemu a jeho bandě jsme přijeli, tak se to prostě musí vydržet a jen se občas ohřát od ohníčků ze stage, neboť ABBATH si jich přivezli skutečně velké množství. Zvukově to bohužel úplně ideální nebylo, po celý set se z pódia linula celkem koule, rychlejší pasáže dost splývaly. Nicméně po 20 letech poslechu songů typu „Call of the Wintermoon“, „Sons of Northern Darkness“, „One By One“, „Damned in Black“, „Withstand the Fall of Time, „At the Heart of Winter“, „The Sun No Longer Rises“ (!) nebo závěrečné hitovky „Blashyrkh (Mighty Ravendark)“ je prostě člověk pozná i pohluchu. Zas tak strašné to nebylo, ale rozhodně by si tahle show zasloužila ozvučení lepší. A nevím, jestli kameramani museli osekat svoji práci kvůli pyrotechnice, nebo vydatnému lijáku, ale na obrazovce si moc vizuální krásy člověk taky neužil. I přes tyhle menší neduhy ale Abbath a spol. nezklamali, ani jsem nedoufal, že ještě někdy milované songy uslyším naživo. Škoda jen absence alespoň jednoho válu z „Blizzard Beasts“, taková „Mountains of Might“ by byl orgáč. (Opat)
Z nebe se snesl déšť. Útroby pevnosti s výlevnou to jistí a taky je chvíli čas do mé (již třetí) naplánované klasické metalové kapely tohoto dne. Vychází to suprově a protože většina byla zalezlá, tak se ocitám poblíž pódia se začátkem koncertu legendárních ARMORED SAINT. A bylo to parádní vystoupení s poctivým a surovým metalem. A nakřáply hlas Johna Bushe můžu a mám rád od dob, kdy řádil v ANTHRAX. Natlakované bicí, klasické heavymetalové kytary, sám Joey Vera kouzlil hutné melodie na basu, každý muzikant dostal svůj prostor. Jo, bičem na rádoby moderně znějící kapely, tak to má být. I poměrně nový song „Standing on the Shoulders of Giants“ do toho luxusně zapadl. (4horsemen)
Cestou domů zvládám polovinu setu DARK TRANQUILLITY. Ačkoliv je tolik neposlouchám, protože mě z nahrávek moc nebaví, tak koncertní podoba mě chytla. Melodický deathmetalový mix barevných i klidných povznášejících tónů s podporou kláves a taky civilním vokálem nadmíru překvapil. (4horsemen)
Fotky: 4horsemen, Johan, Milan
