Na tenhle den jsem měl v plánu původně devatenáct kapel. Jo, není to překlep. Devatenáct. Nakonec jsem to sesekal na devět. Tak přísný jsem sice být neplánoval, ale opět mi do toho tak trošku hodilo vidle počasí. Zima? Kdepak. Venku bylo od rána jako v pekle. S(a)tanování ve stínu a příjemném mikroklimatu stromů má však své výhody, takže jsem se vychrápal do růžova a hned ráno plný energie vyrazil do areálu. (Nekro)
MAMMOTH GRINDER. Kapela dělá čest svému jménu. Valivý death metal s prvky hardcoru drtící vše, co mu vleze do cesty. Na ranní rozhýbání celkem paráda. Dávám pár songů v pitu, abych se připravil na náročný den a po konci produkce letím podruhé zkusit štěstí do fronty na oficiální merch, neboť mé poprvé předchozí den vedlo jen ke zjištění, že mnou favorizovaný merch ještě není k dispozici. Koho by ale nebavilo hodinu stát ve frontě, že? (Nekro)
Toi Toi challenge. Jak jsem již zmiňoval, kulturní program je nesmírně pestrý. Krom onoho workshopu, o kterém se rozpovídám později, jsem vlastně stihl ještě tohle. Posledních x let jsme tak trošku na pankáče dělali s přáteli výzvu spočívající v tom, kolik dospělých lidí se najednou narve do jedné toiky. Hlavním pořadatelem této události byl umělec známý jako Zyklord, jenž se mimo jiné podílel na výstavách lebek (BA ossuary, Temple of bones) v minulých letech a je autorem notoricky známého vitrážového oltáře Lemmyho Kilmistera. Tentokrát ale celá věc proběhla jinak. Oficiálně. A to jakože totálně oficiálně. Byl u ní totiž nejenom jeden z pořadatelů festivalu, ale i člověk, který mohl potvrdit vznik a zápis nového českého rekordu. Takže přátelé, narvalo se nás tam na první pokus třináct, ale jelikož se nám to zdálo málo, zkusili jsme ještě jeden, kde se povedlo čtrnáct! (Nekro)
Kvůli již zmíněné eskapádě s merchem jsem musel částečně obětovat jednu z vybraných kapel a spokojit se s poslechem trošku z distancu. Italové FULCI svůj brutal death umocněný záhrobně hlubokým vokálem doplňovali videoprojekcí s krvelačnými scénami z čert ví jakých filmů a krásně tak umocňovali celkový dojem. Tuhle bandu si rozhodně dohledám. Na okoštování jejich alb se již moc těším! (Nekro)
Jedenáctá hodina ráno je dobrý čas pro death metal. Proto vyrážím na první kapelu dnešního dne, italské FULCI. Borci se s tím vůbec nemažou a hrnou svůj brutal death jako buldozer. Skvělou hudbu doplňoval hutný zvuk, který doslova lámal kosti. Některým jedincům možná bylo i nevolno při pohledu za kapelu, kde se promítaly čarokrásné obrázky a videa s gore tematikou. Více ale bylo těch, kteří se přišli podívat a poslechnout pořádnou prasárničku. Jako vstup do nového festivalového dne jsme si nemohli přát nic lepšího. Výborná práce. (Luma)
Po vystoupení FULCI byla pozice indických GUTSLIT opravdu nezáviděníhodná. Hudba se sice pohybuje ve stejném hudebním ranku, ale jinak šlo o vystoupení úplně jiného hudebního směřování. Pokud šlo Italům o maximální brutalitu, tak v případě Indů se spíše jednalo o přístupnější hudební formu. Stejně tak na tom byl i zvuk. Prvně jmenování měli sound, který láme kosti už od prvopočátku, zatímco v případě GUTSLIT šlo spíše o festivalový průměr, který se s postupujícím časem zlepšoval. Pánové si svůj čas na pódiu uměli užít a na konci jejich vystoupení jsem musel uznat, že se jim podařilo získat si mou přízeň. Nejspíš to bylo tím, že borci mají death metal v krvi. (Luma)
Ve čtvrtek jsme si dali načas a do pevnosti vcházíme po obědě a pivku (jako každý den) až k půl třetí (stejně jako v úterý). Konec konců tento den vyhrála lenost, tak naše výchozí stanoviště mělo podobu pivního stanu, prakticky na začátku pevnosti na dohled k pódiím, kde jsme s kamarádem Petrem sledovali cvrkot a dávali se do řeči se známými od nás či od vedle nebo s neznámými vedle nás. Jen kolega Coornelus měl následující den nějaké připomínky „Beru bič a začnu tě prohánět, holoto líná! Na PRONG už na značkách!“ (4horsemen)
Rockeři GREEN LUNG z Anglie při příchodu přivítali dřevně zatěžkaným soundem. Civilně zpěvný vokál byl příjemný na poslech, a tak jsem si dobrou půlku užíval v blízkosti pódia. A oproti včerejším úvodním smrtícím kombům byli tito doomaři jako balzám pro uši. (4horsemen)
Do čtvrtka jsem skočil rovnýma nohama s egyptskými démony v podání NILE. Jestli jsem tu o den dříve psal o DYING FETUS coby jistotě kvalitního koncertu, potom se nebudu zdráhat označit družinu kolem Karla Sanderse za mega jistotu. Principál to dával jako vždy se širokým úsměvem, drtil ty svoje šílený riffy a jeho growl byl z trojice předváděných ten jednoznačně nejvíc nemocný. Zajímavý byl, krom jiného, i pohled na pekelně se soustředícího Kolliase, jehož výraz působil až zasněným dojmem. Hrálo se například „Sacrifice Unto Sebek“, „Sarcophagus“ nebo stálice „Kafir!“ s davově odeřvaným „There Is No God…“ (však vy víte). Sestava si po další mírné obměně evidentně sedla a šlape jim to náramně. (Horaguru)
Egyptskou mytologií inspirovaná deathová horda NILE obsadila pevnost již po x-té a zaslouženě tak patří mezi stálice festivalu. Se svým nejnovějším albem „The Underworld Awaits Us All“, z něhož zaznělo několik songů též, znovu a znovu dokazují, že si svou skvělou pověst ve světě death metalu právem zaslouží. Mě osobně pak hrozně potěšilo slyšet naživo jejich ikonický song „Kafir!“ a z kotle jsem opět vylézal jen na crowdsurfing. Profi show, skvělý zvuk, úžasný výběr songů a hlas jednoho ze zpěváků, který kamarád asi nejlépe vystihl slovy: „To je jak když se o sebe třou dvě černý díry. Neskutečnej kanál.“ Takže děkuji, přijdu zas. (Nekro)
Blížila se třetí hodina a s ní i set mé srdcovky NILE. Tyto zabijáky mám z nahrávek nesmírně rád. Problém nastává s živým vystupováním. Kapelu jsem viděl už několikrát a vždy stál zvuk, až na jeden případ, za zlámaný ankh. S touto myšlenkou a očekáváním jsem si našel místo někde uprostřed hlediště a vyčkával. Veškeré mé obavy se však rozplynuly s prvními tóny úvodní „Stelae Of Vultures“. Od této chvíle jsem věděl, že teď to už bude jen naprostá jízda. A taky že byla. Při „Defiling The Gates Of Ishtar“ jsem měl mrazení v zátylku a při „Sarcophagus“ jsem byl totálně na vrcholu blaha. NILE sázeli jednu perlu za druhou a při outru hymny „Black Seeds of Vengeance“ jsem si uvědomil, že tohle už je druhá kapela, kvůli které jsem na letošní Brutal přijel. (Luma)
Death metalu v podání amerických NILE jsem se dočkal brzo. Začátek se moc nevydařil. Zvukově to bylo nevyvážené, jednou hlasitě, podruhé níž. Divočina byla chrčivá, ale ne tak. jak bych si u smrtících technických smeček přál. Ke třetí skladbě se to trochu zlepšilo, anebo jsem se s tím asi smířil, protože songy jako „Kafir!" nebo „Vile Nilotic Rites" jsou mi známější než ty úvodní, které patřily nové desce. Zvuk se zlepšil, protože chorobný vokál Karla Sanderse již nezněl zahuhlaně a kytarové finesy vyzněly lépe. Nicméně bicí George Kolliase byly i ve větší vzdálenosti přeřvané. Egyptology jako předloni, kdy odehráli precizní set, asi moc nevychválím. (4horsemen)
Asi tak osm let zpátky jsem hlídal plot na Obscene Extreme festivalu. Před vystoupením GUTALAX ke mně přišel nějaký cizinec s prosbou, zda bych mu pohlídal klíče, mobil a peněženku. Když jsem se ho zvědavě pozeptal, odpověděl mi, že se za hodinku vrátí, protože si jde jen zakřepčit na GUTALAX, na které přiletěl z Austrálie. Vyvalil jsem oči a povídal: „You mean Austria, right?“ A on na to: „No, Australia.“ A to bylo osm let zpátky. GUTALAX se se svým mobilním fekálním divadlem dostali tak daleko, že nad tím člověk prostě nepřestává žasnout. Jejich Brutalová show o tom nenechala pochyb. Sám jsem byl uprostřed kotle a nepamatuju si, že bych někdy zažil přelidněnější circle pit. Okolo se zvedal oblak prachu tak hustý, že jsem chvílemi doslova neviděl na lidi těsně přede mnou. To už něco znamená, když circle pit prakticky rozpoutá písečnou bouři. Podle slov mých kamarádů nebylo absolutně k hnutí ani u druhé hlavní stage, kde momentálně nic nehrálo. GUTALAX jednoduše zase měli full house. Celá show začala naházením nafukovacích lehátek v barvách toi toiek mezi lidi. To vše z hradeb podporoval déšť toaleťáků. V jedné chvíli pak evidentně byl v plánu vláček z Dixie budek, ale když se to zpěvák Maty pokoušel zorganizovat, lidi mu toiku prostě ukradli. Následně po nich plula už po zbytek koncertu a některým šťastlivcům se podařilo zasurfovat si i na ní či v ní. V první půlce show GUTALAX na pódiu na okamžik doplňuje i zpěvák Flesh z české kapely HUMAN SCUM, který převlečený za vánoční stromeček tančí a hází mezi lidi další toaletní papír, zatímco v druhé půlce se ke GUTALAX přidává tentokrát už přímo na zpěv frontman BENIGHTED. Po tomhle vystoupení jsem se každopádně šel složit na pár hodin do stanu, kde jsem se klepal zimou přikrytý peřinami a na pár hodin i usnul. Sedm hodin na přímém slunci v kombinaci s intenzivním kotlením si holt vybralo svoji daň. Naštěstí jsem stihl nařídit před usnutím budík, abych zvládl alespoň večerní program. (Nekro)
GUTALAX jsem viděl víckrát a vždycky to byla prdel. Taky o ničem jiném to není. Ale fakt je ten, že tam, kam přijedou, to pořádně rozmáznou. Vždyť jde o hovno. (úsměv) Byla to fekálně veselá grindovačka. Nad hlavami lítaly nafukovací toiky, hajzl štětky a jiné podezřelé věci, včetně létajícího toaletního papíru, který byl na hradbách pevnosti vidět i v poslední den. Na řadu již tradičně přišla i ta klasická toika, kde podle Matyho prý byla jeho máma. Areál byl v tuto dobu neuvěřitelně naplněn, a to tak, že nebylo k hnutí ani na hlavní pevnostní průchozí ulici, na které se v průběhu setu objevily tři fekální vozy za sebou (paradoxně nebo schválně a jen jeden projel). Na pořadu dne byly fekálně-porno kusy, mezi kterými nechyběl nový akční hrdina „Diarrhero“, hitovka „Shitbusters“ a již tradiční „Strejda Donald“, který bláznivou show uzavřel. (4horsemen)
Středeční pochodové cvičení jsme zahájili později, než jsme plánovali. Z egyptských bohů nebylo nic, příchod jsme stihli na bohy toalet, štětek na jejich čištění, nafukovacích blbin a prý i plovoucích toiek, Jen jsme kolem GUTALAX a totálně zaplněného placu prošli na zadní stage, kde začínali stoner/doomoví REZN z USA. Saxofonu bylo méně, kláves více, celkem pohodový a dá se říci oddychový koncert. (Johan)
REZN na Obscure jsem neměl úplně v plánu, ale dorazil jsem na závěr setu, tři skladby. Kolega Coornelus mě vytáhl, aby mi dal s Johanem, opětovné „kázání". (úsměv) Poslušně jsem si nechal ujít SUFFOCATION. Nevadí, protože těžkopádní REZN mě ihned zaujali táhlou a zároveň emotivně psychedelickou hudbou. A opět, jako den předchozí, na pódiu preludoval saxofonista. Pěkná práce. Měl jsem být od začátku. (4horsemen)
Čtvrtek se nese ve znamení co největšího relaxu v poloze ležmo, odpočívat a hojit se, toť jeden z mých cílů, druhý je vyrazit pokud možno co nejdéle do pevnosti a tam přežít. Tím pádem odpadá nějaké brzké zkoušení kapel na „blind“ a jde se na „jistotu“. Tou měli být REZN, kteří z desky zněli fajn, ale když teď tady píšu svoje řádky, zjišťuju, že si z toho koncertu nepamatuju vůbec nic. Tohle se mi ještě nikdy nestalo, strašná věc, ale vždy je třeba najít viníka, sveďme to tedy na brufen. (Coornelus)
Američtí, nebo lépe texaští, jak již zkratka za jménem napovídá, KUBLAI KHAN TX mě prvotně upoutali (zarazili) zvláštním rytmem bubeníka. Rytmus byl takový asynchronní, vybočující z obvyklého bubenického modelu. A hodně to byl takový valivý střední rytmus a právě to nebyl klasický metalcorový nářez. Připadalo mi, že kytary vyjížděly jen v určitých pasážích, a tak různých breakdownů nebylo přehršel. Jako celek to docela štymovalo. Neznámá, nebo v tom ranku zřejmě pro vícero lidí nezajímavá kapela, měla již vylidněno. Respektive, ti co kapelu sledovali, se drželi již jen na příslušné straně, čili u pódia Marshall. (4horsemen)
SUFFOCATION jsou kapelou, která je mi nesmírně sympatická. Hráčsky a hudebně jsou na nejvyšší úrovni a věčné úsměvy a blbinky k jejich hudbě prostě patří. I tentokrát to byla jízda, jak se patří. V tuto dobu jsem ale dostával energetickou krizi, a proto jsem si jejich vystoupení neužil tak, jak bych si přál. Tento fakt ale nemění nic na jejich nasazení, které bylo stejně tak, jako vždy, enormní a fanoušci pod pódiem jim to dávali jasně najevo. (Luma)
SUFFOCATION přišli, zaměřili, zničili a odkráčeli. Takhle stručně a přitom maximálně výstižně se dá shrnout show zasloužilých smrťáků. „SAFO“ nikdy nepatřili k mým top bandům, ale vždy jsem je musel respektovat a je pravda, že jsem se jim naživo nikdy nebránil. Koneckonců, obojí platí dodnes, i když musím přiznat, že ač proti Ricky Myersovi nemám ani to nejmenší, s Mullenovými ksichtíky a charakteristickými pohyby to mělo trochu více přitažlivosti. (Horaguru)
Od CRYPT SERMON jsme asi čekali trochu víc, i když vlastně nic nebylo špatně. Epický doom a zatěžkaný heavy metal, přesvědčivý zpěvák a dobrý zvuk, vše pasovalo a ladilo, ale 30 minut stačilo, taky se ozval žaludek, takže jsme před XIII. STOLETÍM zamířili na večeři do hladové ulice, kde to vyhrála půlka kuřete. (Johan)
LANDMVRKS, paradoxně metalcore. Holt mám asi nějakou dobrou náladu. Moc tyto nemetalové kapely nemusím, ale sem tam něco mi přijde zajímavé. Když opomenu takové ty „tupé“ skákačky, tak mě ponejvíce bavily podladěné části s hutnějším soundem a klasické rockové prvky. Koncert jsem sledoval s mírnou nedůvěrou, ale zároveň se zájmem. (4horsemen)
Pár dní před Brutal Assaultem jsem poslouchal nahrávku „Melodies of Atonement“, a tak nějak jsem si nebyl úplně jistý, zda kapela LEPROUS by stála vůbec za zhlédnutí. Z průměrného alba jsem nebyl kdovíjak odvařený. Norové mě ale k pódiu přitáhli takřka od samého začátku. Přivábil mě zatěžkaný groove sound, který to parádně tlačil dopředu hlavně v klidných kytarových partech. Rytmická sekce (převážně bicí) byly pěkně přehledné i v blízkosti pódia. Hudba by se dala charakterizovat jako kombinace metalových riffů s doomovými procítěnými pasážemi a s lehkou pěveckou linkou. Koncert, který vyvolal pěkné a zasloužené ovace, byl bouřlivý a tak trochu teskný zároveň. (4horsemen)
Na vstupu do Octagonu se před setem XIII. STOLETÍ tvořila fronta, takže byly na místě obavy, jak to na nádvoří bude vypadat a jestli se tam vůbec dostaneme. Polovina naší dvojice nebyla definitivně rozhodnuta, ale silnější jedinec (já) mladému nezkušenému kamarádovi (Coornelus) ukázal cestu. (úsměv) Nakonec to nebylo tak zlé, vzadu samozřejmě zátka a zdánlivě neprůchodno, ale trocha taktu a nepříliš ostrých loktů stačila k tomu, abychom zaujali skvělou pozici nedaleko pódia. Kamarádi na tom byli hůř, ty zácpa na přístupové cestě otrávila a na koncert se nedostali. Asi by bývalo bylo lepší, kdyby „TŘINÁCTKA“ dostala prostor na větším Obscure pódiu.
Obavy, že se XIII. STOLETÍ a proslovy Petra Štěpána na Brutal nehodí, byly liché. Kapela nasadila vesměs ostřejší šlapavé hitovky a postupně zahrála „Fatherland“, „Frankensteina“, „Poslední letadlo do Buenos Aires“, „Upíra s houslemi“, „Justinu“ a „Karneval“. Petr omezil promluvy na minimum a koncert měl skvělý spád, fanoušci zpívali refrény a křepčili. První hloupost se udála před koncem, kdy kapela pět minut před vypršením času odešla, aby se mohla po chvilce pokřikování fanoušků vrátit a přidat. No… na festivalech se tohle nedělá, působí to divně a „Elizabeth“ za to samozřejmě nemůže, koncert korunovala skvěle. Při představování členů kapely, což byla druhá hloupost, jsme svižně zamířili jinam, hlavně pryč, abychom si nenechali zkazit dojem z výborného koncertu. (Johan)
Když jsem poprvé na soupisce letošního Brutalu uviděl jméno XIII. STOLETÍ, tak mi bylo jasné, že je budu muset jít zkontrolovat. To jsem ještě nevěděl, že budou vystupovat na Octagonu. Nicméně v době jejich setu nehrála žádná kapela, kterou bych musel vidět, a proto jsem se vydal na nejmenší stage. XIII STOLETÍ ještě ani nezačali hrát a Octagon byl už tak plný, že jsem se sice nějakým způsobem vešel dovnitř, ale na pódium jsem neviděl. Octagonu se od jeho zavedení v podstatě vyhýbám. Vždy jej aspoň jednou zkusím navštívit a vždy je to stejná katastrofa. Buďto se tam nevejdu, nebo nic nevidím, nebo se někdo snaží dostat ven a celkově mě ty koncerty tady fakt sejří! (Luma)
Jelikož jsme dali přednost XIII. STOLETÍ, nestihli jsme úvod OBITUARY. Prý jsme o nic nepřišli, protože zvuk byl zpočátku špatný, ale když jsme na cca třetí song dorazili, bylo to v pořádku, stejně jako celý set legendární kapely. Kromě parádního koncertu zaujaly drobnosti, které dokládají, jak to Tardyovce pořád baví, Donald to sypal s trvalým úsměvem a John byl taky dobře naložený, což dokládaly záběry kamery – když stál na straně pódia při instrumentálních pasážích, imaginárními paličkami jel jako brácha. Jako vždy velmi milé setkání s kapelou, jež psala dějiny žánru. A taky se ukazuje, že v posledních letech vyrostla, v roce 2014 hrála odpoledne a bylo na ni možné koukat z jakéhokoliv místa, letos večer pro zaplněné hlediště. (Johan)
Dáváme skoro celé OBITUARY, i když bych se zřejmě cítil lépe na Octagonu, kde hráli kovbojové WAYFARER. Jenže představa, že se tam rvu špuntem mezi ochcanejma korytama a davem fans, mě děsí a obcházet celou žrádelní ulici taktéž. Pravda je, že OBITUARY jsou sázkou na jistotu. Tady žádné překvápko nehrozí a není co zkazit. Kluky mám rád, viděl jsem je mnohokrát, a tak aby u mě vyvolali nějaké velké nadšení, muselo by se sejít x věcí dohromady. To se nestalo. Nelezl mi do uší příliš zvuk, a popravdě by mi i v rámci festivalu stačilo jejich show cca 40 minut, protože se mi set po této době začal jednoduše slévat. Nicméně moje sympatie k floridským pantátům jsou tak silné, že nemůžu říct, že by se jednalo o špatný koncert. Slowly We Rot! (Coornelus)
Pokus se dostat na XIII. STOLETÍ jsem vzdal prakticky hned po příchodu na Octagon, kde bylo věru přeplněno, a protože jsem ze svého místa neviděl nic a do tlačenic směrem kupředu se nepouštím, letěl do ringu bílý ručník a já se šel naladit na další z legend smrťákovy družiny – OBITUARY. Ti letos přivezli na Brutal oslavence v podobě alba „Cause Of Death“, kterému je letos půlkulatých pětatřicet let. Proto mu patřilo nejen obří plátno za kapelou, ale uzmul pro sebe i nezanedbatelnou část setlistu. Zapomenout ovšem nesmíme na tradiční otvírák „Redneck Stomp“, ještě tradičnější zavírák „Slowly We Rot“ a třebas vynikající pecku z poslední desky „Wrong Time“, která má myslím hodně slušně nakročeno stát se tradičním kouskem též. Předloni se mi ne zcela pozdával zvuk, respektive jeho síla a hlasitost, letos nemůžu namítat nic. Stál jsem tentokrát ještě o pořádný kus dál než posledně a přesto to bylo jako úder do tlamy. Na druhou stranu jsem slyšel názory lidí stojících vepředu, že se to nedalo a zvuk jim v tom kraválu přišel nečitelný. Nevím, ze své pozice mohu jen chválit. (Horaguru)
Na Marshallu musí být nějaké hrozné podmínky pro nazvučení deathmetalové kapely. Přestávám zvukařům rozumět. Anebo technice. Loni to byla OBSCURA, po poledni NILE a teď k večeru OBITUARY. Asi to je náhoda, ale doopravdy opětovně enormně kolísal zvuk. Jednou nahoru, podruhé dolů, potřetí se ozvala ohlušující rána… Začátek, tak jak loni, obstaral instrumentální „Redneck Stomp“, který byl strašný. Časem se to urovnalo… a nakonec byl zvuk pěkně masivní a byl to velmi dobrý nářez. Takové zklidnění z toho zvukového marastu nastalo až při songu „The Wrong Time“ z posledního alba „Dying of Everything“ (jediný zástupce této desky), za kterým následovaly nejlepší kusy z let devadesátých, jakými jsou třeba „Infected“ a „Cause of Death“ ze stejnojmenného alba, z kterého dali k dobru ještě další skladby, čemuž nasvědčoval promítnutý obal desky. Nářez jak sviň uzavřela perfektní skladba „Slowly We Rot“. (4horsemen)
OBITUARY. Floridská škola death metalu a jedna z nejstarších kapel v žánru samotném má stále co nabídnout. Skvělý zvuk, charakteristický řezavý hlas jednoho z bratrů Tardyových a celková drtivá atmosféra mi společně vytvářejí další skvělou vzpomínku na letošní BA. V kotli se tentokrát mírním, ale jen proto, že mi pořád není zrovna nejlíp, ale tohle jsem si prostě nechat ujít nemohl. Pro fans OBITUARY mám jinak i zajímavý tip, a to projekt TARDY BROTHERS s albem „Bloodline“ (2009). Najdete to na YouTube a myslím, že by se vám to mohlo líbit. (Nekro)
Díky mé poslední zkušenosti s přeplněným Octagonem pro mne nebylo těžké se rozhodnout, na kterou kapelu mám vyrazit. WAYFARER mohli být skvělí se svou fúzí black metalu obohacenou o folkové prvky. Ale vzhledem k tomu, že hráli na Octagonu, jsem vyrazil na jejich krajany OBITUARY, kteří drtili lebky a lámali kosti na Marshallu. OBITUARY jsou klasikou ve svém žánru a žádné jejich vystoupení není nikdy vyloženě špatné. Ale dnes mi jejich set, i přes veškerou akci a nasazení, nepřišel tolik elektrizující jako jindy. Hold u kapel, které vždy odvádí skvělou práci, je těžké čekat, že překonají samy sebe. (Luma)
Kapelu GOJIRA jsem si oblíbil v roce 2012, a to na koncertě v Praze, když předskakovala METALLICE. A tam jsem z nich byl doslova hotový. Takže je nabíledni, že jsem čekal na songy z tohoto období, respektive jednoho alba, které vrcholně ukončovaly tento skvělý koncert. Proč ne, vždyť to můžu již napsat na začátku. (úsměv) GOJIRA otevřela koncert barevnými songy „Only Pain“ a „The Axe“, které měly již od samého počátku masivně přehledný a pěkně držící zvuk. Koncert byl ve znamení progresivní dravosti, měl energii a řádně dobíjel baterky. Pódiová show nebyla nikterak přehnaná, světla tak akorát, bez zbytečných laserových kravin, ledkové osvětlení na rampě za bubeníkem v oblouku bylo taky vkusné. Nějaký oheň musel taky samozřejmě být. Nic přehnaného, protože prim hrála hudba. A jak jsem již zmínil, tak jsem se dočkal své nejoblíbenější vypalovačky až na samotném závěru. Song „Mea culpa (Ah! Ça ira!)“ snad nemohl uniknout nikomu. Vždyť je to nejvíc provařený flák. (úsměv) A já si od této chvíle užíval koncert ještě víc než počáteční část. Album „Fortitude“ moc nemusím, ale „Amazonia“ byla zde v pevnosti výborná. A totéž platilo o následné poslední dvojici songů. Bravurní „L'enfant sauvage“, kterou mám nesmírně rád a u které není potřeba nic dodávat. Jen to, že naskakovala husina. Závěr obstaral kytarově houpavý a variabilní „The Gift of Guilt“ ze stejnojmenného alba jako předchozí pecka. Kláním se taky. (4horsemen)
Asi největší lákadlo festivalu a důvod, proč si spousta lidí (zdravím Doctora a jeho milou paní) kupovala jednodenní lístek na čtvrtek, se jmenuje GOJIRA. Impozantní pódium s vyvýšenými bicími (abychom na řádění toho Duplantierovic darebáka dobře viděli), impozantní světelná show a skvělý zvuk nechávaly slibovat solidní zážitek. Ještě když se vrátím k tomu darebákovi, nemůžu si odpustit malinké dloubnutí. Ten zhruba v půli koncertu pomocí transparentu ohlašoval nepřetržitou dvojkopákovou smršť a já mám kamaráde pocit, že to nebyly ani minuty čtyři (úsměv). Dost ale hnidopišství. Protože si GOJIRU nejvíce užívám v období „From Mars To Sirius“ – „L'enfant Sauvage“, nemohly nepotěšit hitovky „Flying Whales“ či titulní věc z druhého zmíněného alba. V novějších věcech se pravda dvakrát neorientuju, ale skladbu, která by mne vyloženě nebavila, si nevybavím. Nemálo obyvatel planety se o existenci nějaké GOJIRY dozvěděla až díky poslední letní olympiádě a i ty mohu potěšit, „Mea Culpa“ zazněla a i na ten závěrečný krvavý šplouchanec v podobě rudých konfet došlo. (úsměv) (Horaguru)
Ze zvědavosti, jakou že bude mít show ta momentálně nej metalová kapela na světě (když pomineme ty opravdu největší kapely na světě), dáváme kousek GOJIRY. Ano, bylo to velké, šlapalo to, působilo to precizně, ale stejně jako z desky to ve mně oheň nedokáže zažehnout. A to jsem se tak snažil! (Coornelus)
Když už je ta GOJIRA takový zázrak, nemůžu ji donekonečna míjet. Pořadatelé olympiády ji neignorovali, pořadatelé BA taky ne, já zatím nepochopil její výjimečnost a tři skladby na Brutalu to nezměnily. Víc jsem nedal, protože mě to jednoduše nebavilo. Radši jsem šel jen tak ze zvědavosti omrknout THE KOVENANT, jejichž album „Nexus Polaris“ ve své době nešlo minout. A na Brutalu se hrál set složený právě z tohoto alba, takže velká nostalgie a taky poznání, že ten matroš za ty roky dost zestárl. Jenže mě to bavilo mnohem víc než lecjací velikáni a s chutí jsem se vrátil o čtvrtstoletí zpátky a vyslechl hitovky, navíc perfektně nazvučené a přesvědčivě prezentované hvězdnou sestavou (Sarah Jezebel Deva přispívala operním hlasem, Hellhammer to mydlil), takže radost a spokojenost. (Johan)
THE KOVENANT, dříve známí jako COVENANT, bývali léta mou oblíbenou kapelou, takže jsem opět nemohl vynechat, i když to stálo obětovat velkou část GOJIRY. Alba „Animatronic“, „In Times Before The Light“ a „Nexus Polaris“ jsou ale až příliš zažraná v mých vzpomínkách, takže jsem šel a náležitě si to i vychutnal. Kapela, oblečená komplet v bílém, působila vizuálně více industriálním dojmem, ale nezapře se ani její blackové pozadí. Přeci jen jsou s ní spojená jména jako Nagash, Blackheart nebo Hellhammer. Čtveřici muzikantů v bílém doplňovala naopak komplet v černém oblečená operní zpěvačka. Kapela sice nezahrála všechny mé oblíbené songy, ale můj nej „New World Order“ dala. Zpěvák byl navíc docela veselá kopa a jeho: „This is another song about fucking dragons.“ a „We will take photo with you and upload it to onlyfans. Say Jesus!“ mi pořád vyvolává úsměv na rtech. Odcházím spokojený, že jsem konečně viděl kapelu, kterou jsem si už nemyslel, že někdy uvidím. (Nekro)
THE KOVENANT jsem ve své době docela sjížděl, a proto mě zajímalo, jaké bude jejich vystoupení po více jak dvaceti letech. Musím podotknout, že naživo jsem je dříve nikdy neviděl. A o to byla větší má zvědavost. Solidně zaplněný prostor před pódiem dával tušit, že na staré bandy se ani po tak dlouhé době nezapomíná. Pánové v podstatě přehráli celé album „Nexus Polaris“ tak, jak na nahrávce leží a běží. Podívaná to byla celkem pěkná, skladby navazovaly nostalgickou náladu, ale jinak mi přišlo, že hudební svět je už dnes přeci jen o notný kus dál. Nebylo to vyloženě retro, ale v dnešní době mě THE KOVENANT svojí starší tvorbou už nemají co nabídnout. Uvidíme, co nás od těchto Norů do budoucna čeká. Nevím jak jiní, ale já se rád nechám překvapit. (Luma)
Jen tak, bez nějakého očekávání, jdeme na THE KOVENANT. Moc se mi nechtělo, bylo třeba šetřit síly, ale zase zbývalo dost času do mého očekávaného po půlnočního vrcholu festivalového dne. THE KOVENANT mě nezajímají, neoslovilo mě to, co dělají, ale kdybych lépe četl, věděl bych předem, že budou hrát desku „Nexus Polaris“ z dob, kdy se jmenovali COVENANT, kterou jsem v době vydání nepřetržitě sjížděl. Přicházíme zkraje koncertu a hned mi naskakují veškeré melodie, vokály a to jsem tu desku třeba dvacet let neslyšel… nostalgie jako prase, zároveň uvědomění si faktu, že jestli něco na hudební scéně ukrutně zestárlo, byly to nejvíc tyto orchestriální black metály. Některé momenty (hlavně klávesové party) vyvolávaly úsměv na tváři, tak trochu jsem cítil pocit guilty pleasure, ale celkově to bylo fajn přemostění do roku 1998. (Coornelus)
BLOOD FIRE DEATH. Vzpomněl jsem si na Cimrmana, který ve svých operách střídal dva prvky: prvek očekávání a prvek zklamání. První problém, objektivní: zvuk. Protivně řezající kytary, vytažené bicí. Druhý problém, subjektivní: výběr skladeb. Vesměs vykopávky. Řadě lidí to asi vyhovovalo, stejně jako střídání stráží u mikrofonu, kde mimochodem ani jeden z protagonistů vokálně na Quorthona neměl. Nechám radši psát kolegy, protože jsem byl z koncertu rozčarovaný, Gaahl neGaahl, Grutle neGrutle, Attila neAttila… a strejda z WATAIN mě taky nebavil. „Woman of Dark Desires“ a „Blood Fire Death“ jsem si na konci samozřejmě nedokázal nenotovat, ale… (Johan)
Nemám potřebu vyzdvihovat tribute bandy… A jak jsem zmínil u CARNIVORE A.D., opět nemá cenu psát něco ve smyslu „kdyby“. Ale na druhou stranu, proč by zase staré písně jako vzpomínka na Quorthona a jedné epizody BATHORY nemohly ožít. Pódiová show byla stylizované jako hořící peklo. Bylo to temné a pohanské. Celý koncert BLOOD FIRE DEATH ohraničovaly písně z totožného legendárního alba. Titulní „A Fine Day to Die" a závěrečná eponymní. Tajemné postavy v kápích se sborovým popěvkem tomu dodávaly mysteriózní nádech. V průběhu koncertu se objevily skladby z blackové Quorthonovy doby. Nejsem úplně cílovka, ale nějak jsem bral, že se na koncert musím podívat, tak nějak z povinnosti a ze zvědavosti. Nakonec mě s BATHORY spojuje volyňský festival v podobě písně „Enter the Eternal Fire“. Bylo to poctivě odehrané metalové řemeslo. V každém případě vím, že si to třeba jedni známí z Plzně užili nadmíru a dosytosti. (4horsemen)
BLOOD FIRE DEATH: A TRIBUTE TO QUORTHON AND THE MUSIC OF BATHORY. Tohle byla jednoduše další povinnost, a to nejenom pro možnost konečně slyšet písně od BATHORY naživo, ale navíc se jednalo prakticky o blackmetalový all star team, ve kterém se postupně střídají různí muzikanti z nejvyšších pater blackové scény, včetně třeba Gaahla, Attily Csihara, členů WATAIN, ale i lidí, kteří přímo s Quorthonem spolupracovali. Tohle vystoupení byl naprosto úžasný zážitek a opět jeden z vrcholných okamžiků celého festivalu. Uvidíme to ještě někdy? Čert ví. Byl bych rád, kdyby ano, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to byla opět jedna z těch „once in a lifetime“ zkušeností. Quorthonova tvorba byla široká, ale za mě je výsledný výběr opravdu tím nejlepším. (Nekro)
FEAR FACTORY v půl jedné v noci byli na hranici mých fyzických možností, ale nedat si alespoň kousek ze setu, který sliboval přehrání celého „Demanufacture“, by bylo hříchem. Nečekal jsem, že album zazní song po songu jako z desky, takže od začátku se valily bomby, které jsem jako teen doma valil do zblbnutí. Skvěle seštelovaná mašina sázela pecky za peckou, což pro mě vyvrcholilo závěrem strany A na originální kazetě, nádhernou „Dog Day Sunrise“. Potom bylo moje tělo zralé na výměnu končetin, a tak se smutkem odbelhávámm z areálu. Koncert začínal v půl jedné a to je prostě nelidský čas. (úsměv) Neslyším tak druhou polovinu setu, čili stranu B, kde jsem byl extrémně zvědavý na doometalovou tryznu „A Therapy for Pain“. Dle přeživších to bylo parádní. Škoda. U FEAR FACTORY nastal paradox, že s odchodem zpěváka Burtona šla kvalita show nahoru. Kapelu jsem viděl poprvé v životě živě na turné právě k „Demanufacture“ a už tenkrát to nebylo ono, což se lety jen a jen prohlubovalo. Zkrátka Burton čisté hlasy nedával. To jeho náhrada byla logicky vybrána tak, aby vše makalo a musím říct, že Ital Milo byl ještě mnohem lepší, než jsem čekal a i díky tomu přijetí toho, že na pódiu je jen jeden člen pro mě základní legendární sestavy kapely (i když prostorově byl tak za dva a půl), proběhlo hladce. (Coornelus)
FEAR FACTORY je jedna z kapel, kterou si doma normálně nepustím, takže jsem jejich první song prokecal s přáteli ze zahraničí, druhý si poslechl s nimi a na třetí jsem se šel ze slušnosti podívat dopředu, protože přátelé zmizeli na hotel. No a co čert nechtěl, najednou FEAR FACTORY začali hrát melodii, kterou si pamatuju ještě jako dítě z doby, kdy jsem hrával můj milovaný Carmageddon. Cca tři minuty po odchodu mých přátel jsem tak zase surfoval po davu a poctivě v kotli křepčil až do konce. Navíc se mi úplnou náhodou podařilo po konci show hodit selfie se zpěvákem (Milo Silvestro), který se za pódiem s radostí fotil s každým, kdo měl zájem. Chvíli jsme pak i přátelsky pokecali. Skvělej týpek! Po tomhle už ale zase mizím spát. Tenhle den byl podstatně náročnější, než jsem původně čekal, a je třeba doplnit energii. (Nekro)
Nebezpečné křížení ABSU a FEAR FACTORY mě už několik dní před samotným festivalem nenechávalo spát. Problém jsem vyřešil přímo na místě, a to tím, že FEAR FACTORY začali o necelou půlhodinu dříve a já byl navíc v této části pevnosti. V této situaci nebylo co řešit. S prvními záseky kytar jsem se vrhnul do kotle a tam jsem se vařil po celou dobu, co tato továrna na hity produkovala své výrobky. Milo Silvestro je pro mě osobně lepší než jeho předchůdce Burton. Ať si o tom každý myslí, co chce. Ale ten synek má v hrdle slavíka se sekerou. Zatímco Dino má v rukou pouze sekeru, kterou stíná hlavy svými neskutečnými riffy. Muzikanti jsou na vřelé přijetí nejspíš zvyklí, ale dnes se zdálo, že je hraní a lidi opravdu nabíjejí. Jediné, co bych viděl jako malinký nedostatek, je síla zvuku. I přesto že křišťálový mohl být přeci jen vytočený malinko více na pravou stranu. Dnes už druhá kapela, kvůli které jsem na Brutal přijel. (Luma)
Při „BATHORY“ nejmenovaný kolega kňoural, že ho bolí zranění způsobené si nešikovností při likvidaci odpadků a že když tedy vydržíme norskou poctu švédské legendě, mohli bychom dát tři songy od FEAR FACTORY. Tak jsme mu skočili na lep a dali jich šest, protože po třetí pravil, že „teď přijde hit jako hrom“ a „pátá je krátká a šestá je bomba“. Takže šest věcí, které byly jednoduše dobré, výborně zazpívané a zvuk na druhém pódiu byl taky o poznání lepší než na proklínaném Marshallu. (Johan)
Fotky z mobilů (Johan, 4horsemen, Marek, Nothingface, Nekro)
