Bury je přesný jako hodinky vyráběné pod Alpami a s nástupem léta vypustil další číslo Buryzone, už devětadvacáté. Již poněkolikáté s kreslenou obálkou od Bena, jehož práce je vždycky zárukou kvality a taky objektem pečlivého zkoumání, co všechno se na obrázcích objevuje. Hned druhý průzkum směřuje k obsahu, který je na rozdíl od jiných zinů uvedený hned na straně 3, za což vždycky chválím.
Tentokrát jsem udržel zvědavost na uzdě a přečetl celý zin od začátku do konce, aniž bych přeskakoval od pro mě nejatraktivnějších článků po ty ostatní. Po krátkém úvodníku, jejichž psaní nemá autor rád, tudíž jsou vždy strohé (tentokrát s obvyklou chybou při používání slova „díky“, která se objevuje prakticky ve všech médiích, nejen těch undergroundových), následuje první vrchol čísla, tour report z Japonska, kam vyrazila DEZINFEKCE. Zážitky sepsal Lukáš a sepsal je pěkně, nechybí ani fotky z koncertů a potulování po městech nebo památkách.
Další část Buryzone patří rozhovorům, které dělá Bury hezké a aktuální, s kapelami, které mají venku čerstvé nahrávky. Jak rozprávění s NEŘÁD, tak s LUDROU jsou fajn, v prvním případě jsem si na základě rozhovoru znovu poslechl album „Ať zmizí…“ (poprvé na základě recenze, která vyšla na Fobii v červnu), což je známkou nejen punku, ale i atraktivitou povídání.
Po dvou rozhovorech následuje druhý report z cest, tentokrát z ne tak exotické destinace, ale z Polska, kam na čtyři dny vyjeli borci ze skupiny MÄRNØ; opět solidní psaná forma, rozsahem logicky menší. Mezi dva tour reporty se vklínil další rozhovor, s AMOCLEN, který je podobně jako ten s LUDROU k přečtení zde na Fobii; kooperace mezi Buryzone a Fobií trvá roky a část obsahu se objevuje i zde, v digitálním světě – šíření informací a podpora UG především. Další tour report je nejkratší, personálně propojené skupiny SVINĚ! + BESTIA PUNK (společný bubeník Brožík) vyjeli na dva koncerty do Itálie a ač opět nemám nic proti formě vyjadřování autora, popis cesty a dvou koncertů mi přijde vhodný spíš na internet než do tištěného zinu.
Další rozhovor, ve kterém se představuje služebně mladší parta, je s NÁMÖL; opět chválím, protože právě nová jména nejen z HC prostředí se v Buryzone objevují pravidelně – a pokud se neobjeví v Buryzone nebo na Fobii (úsměv)… tak se neobjeví nikde. Dobré je, že kapely Burymu odpovídají obšírně, žádné bezobsažné plkání.
Bury obecně příliš nefandí reportům z koncertů a festivalů, kterých navštěvuje spoustu, ale tentokrát udělal výjimku a sepsal Ohlédnutí za koncertním létem 2024, během něhož stihl na tucet akcí různé velikosti nejen na Ostravsku a nejen v ČR. Nechybí shrnutí OEF nebo vodňanské Festy, ale ani lehce se stylově vymykající Mikulove. Bury píše úsporně, ale čtivě, vypíchne to podstatné.
Pokračování dialogů mezi tazatelem a odpovídajícími pokračuje s HIGH PURITY, kteří nejsou nováčky, ale zkušenými harcovníky a mají na kontě hraní v dalších kapelách, o nichž se rovněž zmiňují. A pak je tu vycpávka, za kterou dvanáctistránkovou fotogalerii „bez ladu a skladu“ považuju. Mám k ní hned několik výhrad, tou nejpodstatnější je, že jde o umělé zvýšení počtu stran zinu. Další pak absence popisků – chybí nejen názvy kapel/muzikantů/?, ale i datum pořízení. Samozřejmě některé muzikanty poznávám, některé ne, a u některých fotek vůbec nechápu, proč tam jsou. Poslední rozhovor je s HATTERS a opět kvalitní práce z obou stran.
Absolutní vrchol: CARNAL DIAFRAGMA – Latin America Tour 2024. Kino je démon, který umí skvěle podat zážitky z cest kamkoliv, nějaké jeho články jsem četl a vždy to byla zábava. Vtipné, s řadou přesahů do jiných sfér, citace z filmů, k tomu dění na cestách i pódiích v Mexiku, Kolumbii či Peru. Šestadvacet stran, bomba. Snad jen různých prohřešků proti jazyku mateřskému je tu o něco víc, než by mělo být; chybějící čárky ještě dokážu ignorovat, ale nakládání se středním rodem mě celkem otravuje, protože je skoro všude blbě.
Poslední oddíl patří recenzím na ziny, knihy, filmy a nahrávky. Fanzinářská klasika, tzn. kratší útvary s tím podstatným, co lze k tomu kterému produktu napsat.
Grafika je roky neměnná, dva sloupce, jeden font, fotky, vše má řád.
Buryzone i přes pár drobných pih na kráse pořád drží prapor tištěné zinařiny pěkně vysoko a spolu s Parambuchou je mým nejoblíbenějším tuzemským čtivem.
