A jedeme naostro! Všichni jsou svěží a plní energie. Vyprodaný areál otevírá své brány dokořán a já se po rychlé otočce na vydatnou snídani v jaroměřském Nároďáku spěchám nasáčkovat do areálu. Misantropie a smrt v hávu naprosto nekompromisního old school death metalu otevírají první oficiální den festivalu v podání této pražské hudební mašiny. Na Brutalu zdaleka nejsou poprvé a hodně bych se divil, kdyby to bylo naposledy. Jak vysoké mínění o nich mají pořadatelé lze koneckonců vyčíst i z toho, že je pár let zpátky nechali zaskakovat za vypadlé DEICIDE. Záskok to byl přitom naprosto příhodný, protože pomalu dvoumetrový frontman Žlababa patří se svým brutálně hlubokým growlem mezi českou deathovou špičku. Svému renomé dostál i nyní. Borci to zkušeně rozjeli a já tu ke psaní zrovna poslouchám jejich zatím poslední počin „Chasms“ (2024). Vystoupení BRUTALLY DECEASED jsem si jako již pomnohokráté opět parádně vychutnal. Co se týče zvuku, trošku bych pokáral zvukaře, že byly asi půl setu podhodnocené vokály, ale jinak cajk. Kdo tam byl, rozhodně neprohloupil. (Nekro)
První regulérní festivalový den začínáme souběžně s výjezdem první kapely. A kdo jiný by měl otevřít Brutal Assault než BRUTALLY DECEASED. K mému údivu mají řádně narváno, což na první kapelu nebývá ani zde obvyklé. A napíšu to samé jako u FAÜST, kteří hráli na warm-upu (jen pozměním název alba). Není se vlastně čemu divit, že zaútočili na pevnost, protože jejich loňské album „Chasms" je víc než výborné. A dostal jsem to, co jsem čekal. Žlababův mohutný growl, brutální rychlost a samozřejmě vysokoobrátkové bicí. (4horsemen)
BLOOD RED THRONE. Tahle norská partička, která koncem devadesátých let vznikla z čisté lásky k death metalu jako boční projekt jednoho z tehdejších členů SATYRICON, následovala hned po BRUTALLY DECEASED. Přesouváme se o pár metrů vedle, čekáme a dočkáváme se. Kotel nás polyká prakticky okamžitě a po koncertu odcházíme naprosto nadšení. Tohle rozhodně nebyla špatná volba. (Nekro)
Festival vždy začíná na hlavních pódiích (Marshall a Sea Shepherd), a protože na jednom z nich od našeho příchodu již byla připevněna plachta s krvavým trůnem a protože norské smrticí kombo s názvem BLOOD RED THRONE se mi líbí, tak volba zůstat je jasná. Opět se rozjela pěkná mašinerie bicích. Byl to pěkně drtící a válcující nášleh s pronikavým zvukem kytar. A samozřejmě pod pódiem to vřelo, jak jinak než s početným publikem, které neustále přibývalo. (4horsemen)
Do areálu jsem přišel v době, kdy začínali svůj set kalifornští WARBRINGER. Musím uznat, že do vystoupení sice dávali vše, zpěvák běhal po celém pódiu a kytary řezaly v podstatě zajeté thrashmetalové party, ale něco tomu přeci jen chybělo. Možná i proto jsem se v půlce jejich setu začínal pomalinku nudit a raději se zašel pozdravit s kamarády a polknout s nimi nějaké to pivo. (Luma)
Kalifornští WARBRINGER jsou z mladší generace thrashmetalových kapel, ale se svým vyhraným stylem si nezadali s takovými veterány, jakými jsou SODOM. Aspoň jsem to tak měl u jejich vystoupení v uších. Neúnavná jízda po deathmetalových válcích přišla vhod. (4horsemen)
Až teď kolem druhé odpolední volíme cestu tam, kde jsme letošní Brutal Assault začali. S parťákem se přesouvám přes celý pevnostní areál na louku blíž pódia Obscure. Chvíle posezení přišla před vystoupením dalších thrasherů vhod. EXORCIZPHOBIA byla super jízda s masakrózní souhrou kytaristů. Kapela po hudební stránce bavila. Pouze do uší nelezl Michalův zpěv. Intonace štěkavě pichlavého hlasu mi prostě nešla moc pod vousy. Tento osobní problém jsem již někde v reportu zmínil a prostě s tím neustále bojuji a neustále se smiřuji. A třeba v „Reflections" vadil i jakýsi přechod do zpěvnějšího módu. Holt to tak mám. Kapela nabídla něco z alba „Spiritual Exodus", titulku z „Digitotality" a třeba v hutnějším mustru zajímavý „Ancient Deception". (4horsemen)
K pódiu jsem se dostal až na našince EXORCIZPHOBIA. A musím uznat, že jejich vystoupení byla po čertech dobrá jízda. Jde vidět, že kapela má už spoustu odehraných vystoupení a neztratí se ani na tak velkém pódiu, jako je Obscure stage. (Luma)
O mnoho hůř dopadl zpěvák kanadských 3 INCHES OF BLOOD. Nemám moc v oblibě druh vokálu (hlavně u powermetalových a jím podobných uskupení), kdy zpěvák šplhá do výšek, zvláště když je to až nepříjemný ječák. Byť by mohl kdekdo namítnout, že je to super hlas a že takhle jej ve výškách utáhne, mně to tak vůbec nepřipadalo. Paradoxně hlavní zpěv vyvažoval kytarista s hrubší polohou hlasu, který mi přišel velmi fajn. Dokonce zpěvy byly v některých písních rovnoměrně rozděleny. Nevadilo by mi vůbec, kdyby byl jen ten hlas drsnější. Nicméně velmi slušný heavy metal nemůžu popřít. Pěkná byla výrazná rytmická sekce (basa) a dravé kytary taky nezůstaly stranou. (4horsemen)
Letos jsem vyložené favority, které bych musel za každou cenu vidět, neměl. Ale když jsem v programu uviděl, že se této taškařice (rozuměj Brutalu) zúčastní i Kanaďané 3 INCHES OF BLOOD, tak jsem si řekl, že je půjdu zkontrolovat. Kapela svým hudebním stylem do soupisky Brutalu úplně nezapadá, ale tento fakt evidentně spoustě lidem v hledišti vůbec nevadil. Partu kolem Cama Pipese jsem v době po přelomu tisíciletí celkem sledoval, a proto jsem byl zvědavý, jak bude výše zmíněný znít na živo. Především zda dokáže vyzpívat všechny ty výšky, co předvádí na nahrávkách. Hudba byla opravdu heavy a zpěvák fakt fenomenální s hlasem jako cirkulárka. Uznale musím pokývat hlavou i přesto, že už mi jejich hudba na pomezí heavy metalu s lehkými thrash vsuvkami nic neříká. (Luma)
Středeční program pro mě začal s 3 INCHES OF BLOOD. Už nevím, jestli mám u každé druhé kapely používat termín „veteráni“, Brutal je přehlídkou skoro samých veteránů, i když je otázka, jaký je ten veteránský věk. 20 let na scéně? 25 let? To by 3 INCHES OF BLOOD splňovali, pokud bychom ale nastavili 30 let, tak už ne. Vznikli v roce 1999 a od té doby produkují heavy metal. Ten ryzí, přímočarý, bez blbinek, takže jsem si připadal jako na Heavy Metal Tunderu v Písku, kam by Kanaďané ideálně zapadli. Zpěvák dával vyšší čisté polohy s naprostým přehledem, sekundující kytarista jej doplňoval ostřejším hlasem a vše korunoval výborný zvuk, který se obecně na Obscure stage dařil už v úterý a kvalita byla udržena i ve středu. (Johan)
Co s načatým odpolednem, když jediní, kteří by nás mohli zajímat, byli v tu dobu SKÁLMÖLD? Islandští vyznavači viking metalu se pohybují na středně silném ledě, na který se ještě odvažuju vstoupit – neprodukují takový ten hopsa hejsa alko metal, ale snesitelnou melodickou formu žánru, navíc podanou uvěřitelně a s elánem. Nedávám celý set a důvodem je spíš zvuk (na Marshall stage to haprovalo celou středu) než hudba samotná,. (Johan)
SKÁLMÖLD, partička z Islandu zpívající ve své rodné řeči. Jejich vystoupení pro mne bylo spíše odpočinkem. O nějaký ten hutný riff nebyla nouze, ale celkově na mě působila celá věc spíše poeticky. Hrají viking metal, ale i když to není ten druh, který známe třeba od AMON AMARTH, svému stylu ostudu nedělají. Rozhodně si je šoupnu do playlistu a pokoumu detailněji. Až zase dostanu náladu pustit si THYRFING nebo FALKENBACH, mohli by tohle mé oblíbené duo krásně doplnit. (Nekro)
Do divokých Brutaláckých vod jsem vplul krátce po poledních hodinách a řeknu vám, hnedle to byl zážitek, který si v paměti pohoví hezky dlouho. Pořídili jsme si totiž s mládežníkem lístky na drum clinic jednoho z nejlepších mistrů oboru – Genea Hoglana. Zde se ještě patří zmínit, že se hodinová ukázka jeho umění odehrávala na místě zvaném Kal stage, tedy jediném pódiu ukrytém ve vnitřních prostorách. Hoglan vždy pronesl několik vět (mládežník zachytával, já se svou jazykovou výbavou nikoliv) a poté na vybranou hudbu pouštěnou ze Spotify (smích) rozvibroval svou soupravu. Jednalo se především o skladby kapel, kde sám působil a řeknu vám na rovinu, když spustil „The Philosopher“, „Zero Torelance“ nebo „Suicide Machine“ (její zařazení mile překvapilo), neměl jsem daleko k slzám dojetí. Přidělený čas utekl neskutečně rychle, mistr sundavá tmavé brýle a poslední kus od STRAPPING YOUNG LAD celý propaří. Může se zdát, že vynaložená pětistovka je pro někoho, kdo neotlouká škopky a anglicky neumí skoro ani prd, penízem vyhozeným do luftu, ale už to, že jsem měl příležitost sledovat z hodně blízka práci této legendy, mi za to určitě stálo a při možnosti dát si repete bych dvakrát neváhal. (Horaguru)
Na první regulérní koncert letošního ročníku jsem si zašel krátce po půl páté zašel na Obscure stage, kde byli připraveni progresivní deathmetalisté RIVERS OF NIHIL. Poslední album „Rivers Of Nihil“ mi zalezlo celkem pod kůži a proto potěšilo, že se stalo základem setu a hned úvod patřil stejně jako na desce „The Sub-Orbital Blues“. Asi nemá cenu hodnotit instrumentální výkony jednotlivých členů, tady nelze nic vytknout. V podstatě to samé lze říci o vokálech. Adam Biggs se staral především o agresivnější polohy, které svým melodickým hlasem dobarvoval kytarista Andy Thomas za asistence bubeníka Jareda Kleina. Neříkám, že je to pravidlem, ale nezřídka se mi na Obscure stalo, že byl-li zvuk vystaven neideálním povětrnostním podmínkám, dost často si poletoval podle libosti. Tentokráte bylo vše v maximálním pořádku a bylo tak v maximální míře možno vychutnat i tóny nástroje hostujícího saxofonisty. Za mne výborný set po všech stránkách. (Horaguru)
RIVERS OF NIHIL jsem viděl přibližně od jedné třetiny koncertu. Kytaristé jeli po celou dobu na progresivní deathmetalovou notu, klidné pasáže střídaly lomozné, samozřejmě za vydatné podpory bicích. V hudbě používali naprogramované samply, takže v éteru byly slyšet i jiné (podmanivé) tóny než sami muzikanti vytvářeli. Ale nebylo tomu tak úplně, protože s příjemnou melodií preludoval i živý saxofonista. (4horsemen)
Cca do jedné třetiny sleduji FLESHGOD APOCALYPSE, kteří jsou z obdobného žánru. Majestátní precizně odehraná tvrdá hudba, tentokrát s orchestrálními doplňky. Výraz barokní tváře tomu dodávaly klávesy a i zvuky podobné spinetu a hlavně taky operní hlas zpěvačky, který doplňoval hlas growlující. Šatstvo muzikantů bylo obdobně stylizované. A poněvadž takový druh hudby moc nevyhledávám (NIGHTWISH, WITHIN TEMPTATION…), tak jsem raději volil cestu ven z davu fans. Nyní nezbývalo než obejít celý areál, protože cesta na Octagon v době produkce je od Obscure již jednosměrná. Na stage Marshall již řádili DARK ANGEL, tak se prodíráme trochu hůř. U Octagonu nás pobavil jeden týpek, který volal úplně rozčilen nějakému kamarádovi se slovy: „Cos mi to doporučil, to byl nějaký thrash s operním zpěvem. Jak si na to přišel, že to je dobré a že se mi to bude líbit. Vždyť tam byla nějaká uječená ženská. Já to tak nesnáším…“ (úsměv) (4horsemen)
Středa pro mě byla, co se kapel týká, nejslabším dnem. Proto jsem stihl zkontrolovat i FLESHGOD APOCALYPSE. A světe div se. Dostal jsem přesně to, co jsem čekal. Tedy nic moc. I přesto, že jejich poslední nahrávka „Opera“ obsahuje pár zajímavých skladeb, mě jejich vystoupení nechávalo celkem klidným. Dle mého kapela směřuje někam tam, kde se na výsluní hřejí POWERWOLF a jim podobné spolky. Jen s tím rozdílem, že FLESHGOD APOCALYPSE na to jdou trochu jinak. Je fakt, že jsem velké očekávání od Italů neměl, tak mě ani nepřekvapilo, že po mně jejich hudba pouze klouzala namísto toho, aby se řádně zařezala do uší. Chyba je nejspíš na mé straně, neboť muzikanti se snažili, kostýmy měli taky pěkné a množství lidí pod pódiem bylo enormní. (Luma)
FLESHGOD APOCALYPSE. Jo, i na tenhle typ muziky občas dostanu náladu, takže jsem si je nemohl nechat ujít. Italský symfonický death doprovázený ženským operním zpěvem předvedl přesně to, co se od něj dalo čekat – hudebně i kostýmově propracovanou profesionální show. Taky bylo před Obscure stage narváno k prasknutí, ale backstage pas to naštěstí jistil, jinak bych se nejspíš nedostal o moc dál než za zvukaře. (Nekro)
Abych mohl sepsat reporty z několika desítek kapel, dělal jsem si občas poznámky, které jsem jako zprávy posílal sám sobě na messenger. V případě DARK ANGEL jsem si poslal toto: „Naprostá smršť, zpěvák total pohodář běhal mezi lidi, Hoglan za bicíma absolutní tornádo. Ten chlap je démon! Nej thrash, co jsem za dlouhou dobu slyšel. Kult!“ Takže asi takhle. Víc dodat netřeba. Jeden z highlightů festivalu. (Nekro)
DARK ANGEL na Marshall a opět problém se zvukem. Na vete…, eh, jsme se celkem těšili, ale zvuk byl velkým problémem. Přešel jsem zprava doleva a zlepšení se nekonalo. Protivný pichlavý divnosoud nás po cca třech skladbách vyhnal, ale asi jsme byli v menšině, protože na place bylo celkem natřískáno a horko těžko se dalo projít do Octagonu. (Johan)
Udělal jsem dobře, že jsem na Octagon zašel, protože mi pánové z INTER ARMA vyrazili dech. Ač mohla hudba působit chaoticky, tak vše, co se dralo z pódia, byla práce moc šikovných muzikantů, kteří skloubili možné s nemožným. Sludge s doomem, který měl zčernalý mustr a dokonce punkovou živelnost. Ničeho nebylo víc, ničeho míň. Melodie měly razanci, ale i svoji rockovou procítěnost, působily svěže (celé vystoupení) a hudba měla neuvěřitelnou sílu. Nádherně mohutný zvuk, špína a zmar s čistotou. Nevím, jak se jím to povedlo, ale vše bylo do detailu promyšlené a vše do sebe zapadalo. Kostičky tetris taky padají chaoticky, ale když se snažíš, tak vše zapadne do jedné lajny a stěna se zboří. INTER ARMA to tady zbořila jedna báseň. Zářez „New Heaven“ musel letět do batohu a kamarád si povzdechl, že jej neviděl na vinylu. Mám přehánět? Ne. Za mě to bylo nejlepší vystoupení. (4horsemen)
Dostat se na INTER ARMU byl celkem problém, protože Octagon. Prostor pro menší kapely ideální, pro INTER ARMU nedostačující. Ono je nešťastné hlavně to, že se na nádvoří vchází jen zezadu a lidi se v zadních pozicích natěsnají a dopředu se dá dostat jen s velkým sebezapřením a neustálým obtěžováním těch, kteří přišli dřív. Přitom uprostřed a vepředu bývá volněji… na INTER ARMU jsem se dopředu necpal, dal si část zezadu a kousek ze strany a ač kapela nezněla špatně, dal jsem přednost tradičnímu japonskému umění. (Johan)
SIGH na Brutalu rotují pravidelně a už jsme je viděli několikrát, ale vždycky to stálo za to. Parta kolem zpěváka Miraie a zpěvačky Dr. Mikannibalky, kteří jsou manželé, zase dokázala, že se dá metal dělat na úrovni a zábavně zároveň. Začátek asi nebyl tak silný, ale postupně se rychlík rozjel a druhá polovina setu byla parádní. Samozřejmě nechyběly klasické propriety, novou byl tradiční japonský meč, který kytarista na začátku vytáhl z pochvy a meč vzplál, potom hořely knihy i cosi v poháru, z kterého si zpěvačka & saxofonistka lila na tvář vosk. Saxofonu tentokrát moc nedala, a když už jej použila, byl slyšet prachbídně, stejně jako trubka v rukou předpokládám jedné z dcer manželského páru; druhá hrála na djembe a ten byl slyšet lépe, ještě lépe bylo děvčátko vidět, protože se pohybovalo v první linii a neustále na diváky vyplazovalo jazyk a zdravilo paroháčem. (Johan)
Japonských kapel letos bylo víc a já jsem z nich viděl tři. Možná jsem viděl všechny. (?) A hned dodám, že mě bavily. Některé kapely byly bláznivé, některé vážnější, ale všechny uměly. Stihl jsem půlku setu SIGH, ale stálo to za to. Bylo to trochu šílené, rychlé, částečně temné, ale i melodické. Hlavní vokalista používal zpěvnou polohu hlasu a i harsh vokál a z ženského líbivého hlásku se vyklubal i hluboký growl. Pro oživení opětovně využívali samplovanou hudbu nebo tradiční strunný nástroj (později jsem zjistil, že by to mohl být dle zvuku šamisen, ale víc podobný kytaře) a třeba flétna. Dobré představení. (4horsemen)
S nastupujícím večerem začínalo jít do tuhého, synovo doporučení kapely STATIC-X nezůstalo oslyšeno a řeknu vám, nelitoval jsem. Jasně, pořád mluvíme o muzice, kterou už nejspíš doma ušima prohánět nebudu, ale živě to svoje kouzlo má, to zase jo. Už to, jak se pánové důstojně vypořádali s image nového frontmana, mne nutí k uctivému sejmutí pokrývky hlavy. Navíc to vypadá zatraceně dobře a efektně. Může být, že mi z neznalosti věci přišly některé úseky setu tzv. na jedno brdo, ale nakažlivou energii, která z pódia jiskřila, upřít nemohu. Navíc bylo i na co koukat. V jednu chvíli se vedle muzikantů objevilo obří Frankensteinovo monstrum, po něm si „dýňák“ v obleku zajezdil ve člunu po hlavách fans a sem tam si na pódiu zakřepčila americká verze královéhradeckého maskota pana Lízátka. Závěr jak jinak patřil největšímu hitu „Push It“. Jo, tenhle reunion má smysl. (Horaguru)
Na tuhle bandu jsem se šel podívat spíše ze zvědavosti. Šance, že by se pro mě kapela stala pomyslným vrcholem celého festu? Ani náhodou. Tenhle styl jsem nikdy neposlouchal. Mít stupidní předsudky a automaticky čekat určitý výsledek může ale občas být i fajn, protože o to větší pak člověk zažije překvapení. Ano, STATIC-X jsem si užil tak úžasně, že za mě je to tenhle ročník number one. Ta jejich kombinace thrashové nasranosti, různých futuristických prvků a hopsavého techna mi prostě sedla tak dokonale, že jsem se z kotle od prvního songu hnul jen, když jsem surfoval po lidech. Zpěvák ve své lebkovité masce s rudě svítícíma očima vypadal trošku jako terminátor a se zbytkem kapely předváděl top profesionální show, kterou v jednu chvíli doplnil i po pódiu kráčející obří Frankensteinův umělý člověk, jindy postava s maskou charakteristického X místo hlavy. Tomáše Fialu, hlavního organizátora festivalu, jsem za celou dobu potkal jen jedinkrát, ale když už se tak stalo, řekl jsem mu v rychlosti jediné: „STATIC-X byli kurva skvělí, naprostá špička, jestli budeš moct, vezmi je zas!“ (Nekro)
Další kapelou, kterou jsem nikdy neviděl naživo, a taky další kapelou, na kterou bych za normálních okolností nejspíš nikdy nevyrazil, byli STATIC-X. Kdysi jsem se s nimi setkal na nějakých nahrávkách, ale nikdy mě jejich hudba příliš nebavila. Nicméně dnes mě jejich set bavil náramně. Skvěle zvládnutá show, dle dnešních zábavních norem. Pařící člověk převlečený za hodiny na pódiu, discokoule jezdící v bazénku na rukou lidí, balónky, bublinky, ptákovinky – zábava. K tomu zajímavá vizáž zpěváka třímajícího kytaru v rukou a nakonec i skvělý výběr skladeb. Pro dnešní den veliké překvapení a jedna ze čtyř nejlepších kapel dnešního dne. (Luma)
Ze SIGH jsem pelášil na FRAYLE, doomík z USA, v jehož čele stojí blonďatá Gwyn, kolem níž se pohybují tři omaskovaní pánové. Americký kvartet produkoval zvláštní doom metal, který se vyhýbal žánrovým pravidlům, melodií moc nebylo, záchytných bodů taky, což zapříčinilo, že lidé spíše ubývali, než že by se prostor zahušťoval. Mně to vyhovovalo, zhlédl jsem skoro celý set, který postupně gradoval a na konci to bylo nejlepší. (Johan)
Pomalu se po STATIC-X plížím davem a snažím se plus minus najít místo, kde by asi tak mohl vzniknout kotel. Jop, tady někde to bude. V klídku se protahuji, na pódiu mezitím hraje intro, všichni okolo mě jsou absolutně v klidu. V případě běžných kapel se kotel postupně rozjede, pak už se stačí jen přidat, když člověk náhodou stojí mimo. DYING FETUS ale nejsou běžná kapela. Kotel se tak nerozjíždí při první písničce, ale při prvním úderu na činel. A to ne stylem, že dva tři nejaktivnější týpci začnou okolo sebe strkat do lidí až se uvolní prostor, který je následně zaplněn těmi z okolí, kdo to na první dobrou neodhadli. Jak se při onom prvním úderu na činel ukázalo, nemusel jsem si s přesným odhadem zase až tolik lámat hlavu. Epicentrum totiž bylo všude. Nerozjel se jeden člověk, rozjelo se to celý. Něco jako při závodu. Zazní výstřel a všichni zúčastnění jdou automaticky do plnejch. A stejně jako při závodu, i tady to skončilo až v cílové rovince. Neskutečnej masakr. (Nekro)
To DYING FETUS nemusí využívat žádné ptákovinky. Za ně mluví samotná hudba. Tohle trio z Baltimoru drtí pódia už krásných třicet let a já si setkání s nimi nenechám nikdy ujít. Stejně tomu bylo i ve středu. Jen hrábli do strun a ihned bylo jasné, kdo tu teď bude vládnout. Kapela sázela jednu pecku za druhou. Jako otvírák pánové zvolili zabijáckou „Schemaics“ ze skvělého alba „Stop at nothing“ a v kotli se strhlo absolutní peklo, které v podstatě panovalo až do úplného konce. A když utichly poslední tóny „Praise the lord (Opium of the masses)“ tak mi bylo jasné, že tohle je první kapela, kvůli které jsem přijel. (Luma)
DYING FETUS jsou v aktuálních neklidných dobách jednou z mála jistot, kde za vynaložený peníz obdržíte odpovídající protihodnotu. Trojice si po dlouhá léta pěstuje svůj technicky brilantní brutální styl, ze kterého (ať už jsou okolnosti jakékoliv) neuhýbá ani o píď. K těmto standardům patří i precizně zvládnutá živá vystoupení. Ani na letošním Brutalu tomu nebylo jinak. Dvojice strunodrtičů si předávala growlový štafetový kolík, Beasley třepal hlavou, Gallagher předváděl charakteristické pádlování kytarou a Williams z poza bicích hnal vše nekompromisně vpřed. Tedy až na momenty, kdy kapela brutálně zpomalí a začne riffy ostrými jak břitva vytrhávat vnitřnosti z těla. Měl bych-li porovnávat s tři roky starým vystoupením na Czech Death festu, pak se nejzásadnější změna pojí s image Gallaghera, kdy dotyčný navštívil holiče a opětovně se zařadil mezi „lysohlávky“. (Horaguru)
Ze zvědavosti a v „co s načatým večerem“ módu jsme vyrazili na SLEEPTIME GORILLA MUSEUM, kteří byli posunuti na slot ILL NIÑO, jež odpadli. Divno něco ale nebylo něčím, do čeho by se mi chtělo pronikat, takže po zjištění, že mi takový cirkus stačí po dobu jedné skladby, míříme směr MASTODON. (Johan)
Silou vůle doklopýtávám do areálu se záměrem, že když jsem nestihl INTER ARMU, SIGH, STATIC-X a FRAYLE, musím zvládnout dvojblok pro mě zásadních kapel – MASTODON a MINISTRY. MASTODON vidím potřetí v životě a musím říct, že se jednalo o nejsilnější koncert. Kapela posílila svou pozici na scéně a bylo znát, že se jedná opravdu o velkou skupinu. Ač to instrumentálně a vokálně nebylo znát, zamrzela mě absence Brenta Hindse, který tuhle originální partu na jaře opustil. Ten chlap byl pro mě tváří kapely, i když tím ani malinko nechci zpochybňovat role Troye a Branna. Nicméně tento večer, a věřím, že tomu je tak na všech jejich koncertech, MASTODON nedali fans pocítit fakt, že Brent už není součástí kapely. Mohly za to min. dva faktory – dobře složenýo setlist a skvělý zvuk. Kapela nasypala do lidí hned na začátku skladby, které lze považovat za největší hitovky („Tread Lightly“ a „The Motherload“), i když pro mě jsou vrcholy kapely hlavně v první polovině jejich diskografie. A nejen pro mě, protože předposlední věc „Blood and Thunder“ ze „starého“ období si s kapelou odeřvalo několik tisícovek hlav. Pozitivní atmosféru z koncertu podtrhl závěrečný a nutno říct, že očekávaný cover „Supernaut“ od BLACK SABBATH. MASTODON měli tu čest být součástí závěrečného Ozzyho koncertu, takže se není co divit. K náklonnosti k této britské legendě svědčila i trika členů kapely. MASTODON mi sedli a lze s klidem tvrdit, že ve středu večer tu bylo vše z pohledu fanouška kapely správně. (Coornelus)
MASTODON řadím mezi své oblíbence prakticky od jejich začátků, proto jsem ohlášený set vítal s neskrývaným nadšením. Před samotným vystoupením se zavzpomínalo na Ozzyho s jeho nesmrtelným hitem „Crazy Train“ a šlo se na věc. Jestli jsem měl po předchozích vystoupeních kapely mírné obavy, aby se povedl zvuk a vokál bubeníka Branna Dailora netahal za uši, mohl jsem být po pár minutách v naprostém klidu, oboje tentokráte na jedničku. Jistě neuniklo pozornosti, že kapelu opustila dlouholetá jistota Brent Hinds, ale jestli se dá říct, že mi chyběl co do nezaměnitelné osobnosti s jistou dávkou charismatu a osobitým vokálem, pak po hudební stránce jsem jeho absenci neregistroval takřka vůbec. MASTODON potěšili i co týká výběru skladeb, kdy se vyhnuli hitovkám typu „Show Yourself“ nebo „High Road“ a nebáli se jít do minulosti pro „majstrštyky“ jako je například „Crystal Skull“ z geniálního alba „Blood Mountain“. Vystoupení neuvěřitelně odsýpalo a v jeho závěru krom obligátní „Blood and Thunder“ čekalo ještě překvapení v podobě coveru „Supernaut“ od BLACK SABBATH. Tuším, že jsem borce viděl celkem čtyřikrát a aktuální koncert bez jakýkoliv pochyb vyhlašuji za dosavadní NEJ! (Horaguru)
Měsíc zpátky jsem MASTODON viděl (s podstatně kratším setem) v Birminghamu, a tak mě ani nijak nepřekvapuje, když jako intro uctí Ozzyho památku kompletní písní „Crazy Train“. Na rozdíl od předchozího instantního masomlejnku si tuhle kapelu dávám na pohodičku opřenej bokem o zábrany a prostě si to jen vychutnávám. Teda až na příšernou zimu. Do stanu pro mikinu ale nemůžu, neboť bych prošvihnul kus něčeho, co chci vidět. (Nekro)
Hodně se vzpomínalo a vyvolávalo jméno Ozzyho Osbourna. MASTODON svůj set otevřeli intrem „Crazy Train" a koncert uzavřeli návykovým popěvkem skladby „Shot in the Dark“. A v playlistu to bylo taky krásné. Ač MASTODON úplně záměrně nevyhledávám a tedy neposlouchám, tak relativně všechny písně se jevily jako známé. Pod drsnou slupkou se schovávaly barevné melodie, které byly odehrané tak trochu hippies, volně, jakoby bez námahy. A tak trochu působily jako samotný „Prince of Darkness“. Asi by mě to spojení k nim nenapadlo, ale myslím, že to tak i může být. Takový barevný a chytlavý song, který mně utkvěl v paměti, byl „Pushing the Tides“ z kraje setu. Vystoupení bylo velice na pohodu, bouřlivé kusy střídaly ty, které hrály na lehčí notu, jakým byl třeba „Ember City“. (4horsemen)
MASTODON mě tak nějak míjejí, myslím tím, co hrají. Nebo jsem jim nevěnoval pořádnou pozornost. Taky mě moc nezaujali před SLAYER v roce 2008. Ale dorazil milý a zraněný Coornelus, a tak jsem šel s ním, abych… uznal, že to pánové mají zmáknuté na vysoké úrovni. Poprvé jsem na velkém place slyšel z nějakého pódia parádní zvuk, velké plus. Další za excelentní muzikantské i vokální výkony, kterým překvapivě vévodil bicmen. Tlak, který se z pódia valil, byl velký, ale stačila mi necelá půlhodina a vyrazil jsem na další štaci. (Johan)
ORANSSI PAZUZU mně tentokrát nesedli. Hodně noise, méně srozumitelných partů, dva songy a guláš v hlavě. Působilo to pravda akčně a dramaticky, ale mě to minulo. (Johan)
Úkrok o pár metrů doleva a než si člověk vymezí prostor a vstřebá prvotní dojmy z MASTODON, začínají MINISTRY. Ti po nezbytném politickém vymezení se, tentokrát to po právu schytal Trump, spustili takový nářez, že mi z toho pískalo v uších ještě v šest ráno. Nicméně ta intenzita nebyla samoúčelná. Vše dokonale makalo a vystřihnout na úvod takovou skvělou věc, jakou je „Thieves“, bylo prozíravé. Industriální thrash metal nabudil energií a jelikož na intenzitě MINISTRY nešetřili, byl jsem lapen. Kupodivu nejvíc mi sedl závěr první poloviny setu, kdy došlo na mé oblíbené album „Rio Grande Blood“, ze kterého zazněla titulní nakládačka, ale hlavně hitovka s nakažlivým refrénem „LiesLiesLies“, která pro mě představovala vrchol setu. A to se stále pálilo ostrými. Stejně jako v minulosti zasadili MINISTRY jen tak na „košt“ novější věci („Goddamn White Trash“ makala jak kráva), které v playlistu obstály výborně a pochopitelně došlo na nejzásadnější trojici šlágrů z jejich nejlepšího alba „Psalm 69“ – „N.W.O.“, „Just One Fix“ a „Jesus Built My Hotrod“. Závěrečná „So What“ nebyla špatná, ale kdyby už taky někdy MINISTRY zahráli něco z „Filth Pig“, nebylo by to k zahození, ale kapitolu tohoto alba už pomalu vzdávám. K velmi dobrému pocitu z show přispěl hlavní principál Al, který za všechny koncerty, které jsem viděl, vypadal nejvíc ve formě, což bylo milé překvapení, protože jsem čekal spíš vysmahlou trosku jako před X lety. Když to tak zpětně rekapituluju, jednalo se o skvělý koncert a vtipné bylo, že jsem si odbyl dvě nejlepší vystoupení z celého festivalu hned ve středu a zároveň dvěma sety za sebou. (Coornelus)
S MINISTRY jsem se pro středeční den s festivalem loučil. Už si přesně nevybavím (ale tuším rok 2012), který ročník to byl, kdy nastoupili s dvakrát takovou hlasitostí než ostatní, šílenými stroboskopy a sfoukli mne jak svíci. Vím, že po nich hráli DIMMU BORGIR, které jsem odpískal s odůvodněním, že po tomto už vše ostatní bude ukolébavkou pro děcka. No nic, tentokrát jsem dal asi čtyři věci, zjistil, že to nahlas sice je, ale v normě, a odebral se za zvuků „Lies Lies Lies“ do pelechu. Ocenit musím formu páně Jourgensena, který se zdál být v lepší formě jak před deseti lety. Co mi trochu vrtá hlavou, je otázka, co vše, co leze z repráků, je doopravdy tvořeno hudebníky na pódiu. U samotného frontmana jsem měl neodbytný pocit, že si kolikrát zapomněl dát včas mikrofon před ústa. Ale co, buďme vděční, že je tenhle industriální démon stále mezi živými a pendluje se svým cirkusem po světě. (Horaguru)
Mé kroky směřovaly až na krále hluku MINISTRY, kteří ovládli Marshall stage. Od první chvíle byl zvuk naprosto skvělý. Někde jsem slyšel názory, že to bylo moc nahlas. Ale pro nás hluché to bylo naprosto v pohodě. Borci valili jak dobře namazaný stroj. Pravda, přišlo mi, že Al už není tak divoký jako kdysi, ale to na výsledku nic nezměnilo. Za kapelou navíc běžela projekce s obrazovým sdělením, a tak i ti, kdož nevládnou angličtinou, jistě pochopili, co jim chce kapela svými texty říct. Pro mě opět skvělé vystoupení a už druhý vrchol mého prvního dne na Brutalu. (Luma)
MINISTRY jsou jednou industriál, jednou více elektro, jednou rock nebo metal a kdo ví co. Ale i přesto si je rád poslechnu. A na koncert jsem byl hodně zvědav. V koncertním setu se objevily skladby, které zafungovaly dokonale. Začátek koncertu otevřel buldozer „Thieves" z přelomu 80. a 90. let. Z této doby prolítl ještě výborný motor „Just One Fix“. Hodně mám zafixované novější skladby a takovým zástupcem je enormně chytlavý „Goddamn White Trash“, který jsem slyšel nesčetněkrát. V setu vedle této skladby MINISTRY namrskali další výborné písně jako „LiesLiesLies“ a „Alert Level“. Celý set byla taková industriální hoblovačka, která rozdrtila všechny na padrť. Koncert uzavřel raný song „So What“. Celý koncert byl suprový a špičkový nářez. Al Jourgensen byl největším showmanem pěti festivalových dnů. Dostal jsem, co jsem chtěl. A taky chuť na další koncert. (úsměv) (4horsemen)
Na RUÏM jsem šel spíše ze zvědavosti a s obavou, že bude zase natřískáno. Díky tomu, že jsem si pospíšil, bylo místa dost, takže jsem zaujal dobrou pozici, ale ono ji šlo zaujmout i později, protože na Blasphemerův projekt až tolik zvědavců nepřišlo. Bylo tak akorát plno, když se začalo ozýval intro takřka popové, nebo spíše okultně popové, a navíc dlouhé. Pak trvalo cca čtyři skladby, než se ze zamotaných kompozic začaly vylupovat ty přímější, aby s blížícím se závěrem došlo na parádní kousky, kvůli kterým se nedalo odejít. Zvláštně pojatý black metal, který místy neměl k MAYHEM až tak daleko. (Johan)
RUÏM – tenhle projekt a jejich debutové album „Black Royal Spiritism“ jsem si v poslední době neskutečně zamiloval, takže vidět jejich set byla pro mě tak trošku povinnost. Blasphemera z MAYHEM k založení údajně inspiroval nález ztracené kazety s nepoužitými riffy pro MAYHEM z éry před přelomem tisíciletí. Měl jsem akorát trošku strach ze zvuku, protože vystoupení měla zajistit Octagon stage, kde má zvuk spousty kapel tendenci odrážet se od cihlových stěn a slévat se do strašného bordelu. Tohle naštěstí nebyl ten případ a já si vystoupení parádně vychutnal. Hodně zajímavej blackovej projekt. (Nekro)
Vynechat vystoupení Kerryho Kinga je jako jet do Californie a nenavštívit Yosemitský národní park. To se prostě nedělá. Proto stojím kousek před zvukařem a nemůžu uvěřit tomu, co ten chlap dokáže zahrát. Skladby Kerryho Kinga jsou skvělou přehlídkou kytarového umění. Ale když zahraje skladby od SLAYER, tak to má prostě větší koule. Nevím, možná je to tím, že skladby SLAYER má snad už každý metalový fanoušek vepsané ve své DNA. Nicméně i tentokrát jsem odcházel na konci vystoupení a cítil jsem se opravdu blaženě. (Luma)
Kerry King a jeho kapela otevřeli koncert titulní skladbou „Where I Reign“ z alba „From Hell I Rise“… přeskočím… a eponymní skladba tento koncert uzavřela. Kapela odehrála poctivý nekompromisní thrashmetalový koncert. Nářez jako prase a fanoušci šíleli. Šíleli ještě víc, když se v polovině setu dočkali songu z dílny SLAYER, a to řezničiny „Repentless“. Mark Osegueda chvílemi připomínal hlasem Toma Arayu, ale taky bych nic jiného nečekal. Koncert však byl postaven skoro na celém zmiňovaném albu Kerryho Kinga. Což je moc dobře, že tomu tak bylo. A Kerry bez nějaké připomínky ohledně SLAYER a bez komentáře odehrál koncert jako normální řadový člen kapely a prostor dostal frontman Mark. Nicméně před úplným závěrem došlo ještě na takový medley v podobě dvou songů „Raining Blood“ / „Black Magic“. Nic víc, nic míň. Poctivě odehrané řemeslo a to úplně stačilo. (4horsemen)
Kerry King. Tohle jméno asi nemá moc cenu představovat a výsledek práce kapely taky asi nikoho extra nepřekvapí. Prostě je to pokračování SLAYER po stránce zpěvové, riffové i kompoziční. A to je naprosto v pořádku, protože nic víc vlastně ani není třeba. Přímo od SLAYER během večera několik songů i zazní. Pokud si dobře vzpomínám, tak „Black Magic“, „Raining Blood“ a „Repentless“. Vystoupení je opět jedním z top momentů festivalu a štve mě na něm jen to, že King svoji velkolepou fireshow nenechává na plný výkon permanentně, protože v tuhle chvíli už jsem měl pocit, že mi fakt umrzne prdel. Místo skandování jednotlivých songů tak pouze řvu: „Nech to kurva zapnutý!“ a lituju, že jsem nezůstal tlustej. (Nekro)
Kerry King mě ze sólové desky moc nebaví. Naživo to bylo mnohem lepší, ale ne zas tak dobré, abych tam zůstal déle než do prvního coveru („Repentless“) sebe sama. Z desky mi nevoní vokál, naživo mě ale Mark Osegueda zaujal a nutno říct, že působil sympaticky, takže i klady se dají najít. To, že jsem nevydržel do „Raining Blood“, mě sice trochu mrzí, ale co s tím teď... (Coornelus)
Kerry King nevydrží sedět a po konci nekonci SLAYER poskládal sestavu ze známých person, nahrál album a objíždí festivaly. Zvědavost byla asi tím silnějším, co nás na Kerryho ansámbl táhlo, než že bychom byli nějak extra natěšeni na materiál z debutového alba. Ale nutno uznat, že to partě hrálo a že frontman to zvládal velmi dobře. Vydrželi jsme půlku setu, v němž asi nejvíc vyčnívala „převzatá“ skladba „Repentless“, pak jsme dali přednost přesunu na ubikaci. (Johan)
ROTTING CHRIST. S těmahle klukama jsme dříve odehráli pár společných koncertů a nebýt covidových restrikcí, bylo by jich ještě o několik víc. Ač si to doma zpravidla nepustím, na jejich živé hraní se těším pokaždé. Tihle chlapi nenechávají pochyb, že jsou profíci každým coulem a svůj repertoár a s ním i celkové vyznění často obměňují. Člověk tak nikdy neví, zda zažije spíše mysticky atmosférickou show nebo nějaký rytmický nářez. Tentokrát to bylo blíže spíše tomu nářezu a já tak zůstávám někde uprostřed davu a užívám si zážitek až téměř do konce, kdy mne po celodenním hudebním maratonu krom zimy překonává i únava. Po mém oblíbeném songu „Societas Satanas“ tak mizím do stanu, kde padám na hubu a prakticky okamžitě usínám. Stálo to za to. (Nekro)
ROTTING CHRIST odehráli barevný a podmanivý koncert. Bylo úplně jedno, zda to byly melodie ve středním tempu nebo překotně ubíhající. Mohutnost skladeb byla všudypřítomná a oslavný heroický duch taky. A působilo to docela dobře. Trochu mě vždy zamrzí, když kapela nedá k dobru nějakou skladbu z aktuálního alba, tentokrát „splnil povinnost“ pravděpodobně jediný zástupce alba „Pro Xristou“, song „Like Father, Like Son“. V každém případě mě to bavilo moc, tak nějak víc než předešlý thrash. A nesmírně mě bavil temný a vynikající hlas Sakisův, kterého doplňovali ostatní pánové ve sborovém zpěvu. Těsně před koncem s dobrým pocitem dnešního skvělého dne mažeme domů. Dnes zabodovala pro mě neznámá kapela INTER ARMA a charismatický Al Jourgensen s MINISTRY. (4horsemen)
Fotky z mobilů (Johan, 4horsemen, Marek, Nothingface, Nekro)
