Událost dne: Jízda taxíkem. Když jsme se večer blížili k intru, nevšiml si rozjetý řidič zpomalovacího hrbu a vletěl do něj asi osmdesátkou. My nepřipoutaní jsme se vznesli a zastavili hlavy o spodek střechy, při výskoku mi z kapsy vyletěly kalíšky od panáků, které jsem měl usazené na dvě plastového půllitru a těžší kamarádi si pak stěžovali na pochroumaná záda, protože se vznesli výš než já. Auto těch dalších asi 100 metrů dojelo, jeho další osud nám není znám. (Johan)
Na Brutal už několik let vyrážíme v úterý, abychom se přesunuli nějakých 250 kilometrů na severovýchod, v klidu ubytovali, došli se onáramkovat, omrknout případné novinky a taky nějaké kapely. Kromě klasické zácpy na oblíbené pražské komunikaci zvané Jižní spojka jsme první úkol zvládli v pohodě, druhý ještě snadněji, stejně jako naražení soudku a první pivo na festivalu, které jsme si přivezli s sebou. Po přesunu do města jsme bez fronty vyfasovali náramky, které letos skrývaly dvě hádanky – proč je na nich nápis Ples a co je to za hlavu na čipu. Odpověď na první otázku přinesla AI a Wikipedie: „Původně se město jmenovalo Ples podle vesnice, která jeho stavbě z větší části podlehla. Na Josefov bylo na počest jeho zakladatele přejmenováno roku 1793 na příkaz císaře Františka II.“ S hlavou to bylo těžší, ale mělo by se jednat o francouzského stavitele s dlouhým jménem Claude Benoît Duhamel de Querlonde, který stavbu pevnosti řídil. (Johan)
Festivalové úterý jako již tradičně patřilo warm-up párty. Během této doby je provoz v areálu značně omezen a zhruba dvě třetiny jsou stále uzavřeny, pročež jediným funkčním vstupem je vchod tunelem na Bastion X. Tento pak během zbytku festivalu návštěvníkům již neslouží, což jim upřímně nezávidím a jsem rád, že si každý rok na projektu BA Sobě zvládám vysloužit backstage pass, ke kterému se mimo jiné váže, že mohu tento a dalších pár neveřejných vstupů do areálu využít. Moci se vyhnout frontám na klasických vstupech a být v dosahu jakékoliv stage během maximálně deseti minut je prostě výhoda, kterou si člověk nemůže než vynachválit. (Nekro)
Šup ale k muzice. Letošní ročník ve 14:40 otevřeli MODRLOCH. Přiznám se, že tuhle celkem mladou bandu z Kolína ještě vůbec neznám a dle popisku death metal / grind jsem očekával spíše nějaký chlív, ale jak poslech živáku, tak i poslech jejich jediného počinu „2022“ mi napovídá, že se zřejmě v tomto směru jedná o nějaký relikt prvotních plánů kapely či něčeho podobného, protože to, co na obojím slyším, je krásný old school death metal. Za mne velice příjemné překvapení a až budu mít možnost, rád si je poslechnu znova. (Nekro)
Kvůli vedru a lenosti jsme odpískali start programu a vyrazili v úmorném počasí na slovenskou skupinu PATRIARCHA. Ta mi zatím cestu nezkřížila, při pohledu na pódium jsem musel v první řadě smeknout nad tím, že pánové bez ohledu na počasí drželi svůj zřejmě tradiční outfit, černé oblečení s dlouhými rukávy, a navíc měli zamaskované tváře. Netuším, jak příšerně jim muselo být, my stáli ve stínu hradeb v kraťasech a tričkách a trpěli jako na poušti. Naštěstí nám k tomu hrála solidní muzika na pomezí black a death metalu, přehledná a dobře poslouchatelná. Výrazný zpěvák taky přispíval k dobrému dojmu, stejně jako zvuk, který byl čistý a nakloněný všem nástrojům. (Johan)
V 15:30 nastupuje na stage slovenský blackened deathový projekt PATRIARCHA. Tahle banda existuje už od roku 2011, ale aktivní je až v posledních pár letech. Slyšel jsem je prvně a docela to šlo. Za mě jsou spíše více do blacku než do deathu a v tom příšerným úterním vedru musím ocenit, že kluci neporušili kostýmní povinnost a nastoupili ve své plné hábitové polní. Ani trošku bych se nedivil, kdyby o něco později byli jedněmi z těch, kdo se nahrnuli k plotu, když nás přes něj začali kropit hasiči. Macinka se na rušení globálního oteplování v Josefově evidentně pěkně vybodnul, takže díky bohům za ně. (Nekro)
29. ročník festivalu Brutal Assault byl pro mě a kamaráda již čtvrtý, a tak jako ostřílení mazáci volíme takovou strategii, která nám nejvíc vyhovovala v předchozích ročnících. Prostě tak, abychom se obešli bez front na páskování (swap), zvládli v klidu příchod do areálu s dobitím kreditu (top-up) i následné ubytování atd. A nejlepší strategie je příjezd v 10 hodin na jaroměřskou železniční stanici, kde bez fronty okamžitě dostáváme náramek s čipem (lepší varianta než se táhnout až k Bastionu X). Následně jsme většinou volili cestu k jídelně U berňáku. Tentokrát taky, ale spíš jen na doplnění tekutin, protože venku začínalo pekelné horko, které trápilo nejen nás po dobré tři dny festivalu, než došlo k přijatelnému ochlazení. Ubytování máme již počtvrté jinde, nyní to vyhrála Česká Skalice. Z našeho pohledu je ubytko lepší než loňské, Jaroměři bližší Černožice, anebo, skoro bych řekl ohledně ubytování, i než samotná Jaroměř. Po nastěhování, nějakém odpočinku a prvním pivču už valíme na odpolední program na Obscure pódiu za zmiňovaným Bastionem X. (4horsemen)
Akorát jsou na pódiu ostravští NAHUM. Překvapil mě ale poněkud krotký zvuk, nebyl to takový nářez, jaký bych od nich očekával. Pravdou je, že jsem nestál přímo v dějišti blízko pódia, natož v kotli. Ale ve výsledku to nevadilo. Bylo to tak akorát na to prohodit řeč se známým, který pochází právě z tohoto rázovitého regionu. NAHUM už viděl x-krát, a proto raději zevloval u stánků. A já udělal to samé. (4horsemen)
Do třetice všeho dobrého uzavírají můj první blok kapel NAHUM. Zatímco předchozí dvě bandy pro mne byly spíše zvědavost v rámci běžného rozšiřování obzorů, zde jsem šel na jistotu. S těmito borci jsme se už nesčetněkrát střetli na různých klubovkách i festivalech, takže jsem přesně věděl, co mohu očekávat – parádní nářez. A nejenom parádní. I stále se zlepšující. Jsem osobně hodně zvědav, čím nás ještě v příštích letech tahle ostravská mašina překvapí, protože to, co předvedli na Brutalu, stálo jednoznačně za to. Ne nadarmo mi během psaní těchto řádků jede z repráků jejich již páté album „Old World Dead“. (Nekro)
NAHUM na to šli od thrash/deathového lesa, ani jim nechyběla energie a proti slovenským smrtonošům nabídli pestřejší a melodičtější muziku, přičemž melodie obstarávala četná kytarová sóla. I tady působil zpěvák Tomáš jako správný živel, jen se zvukem se to trochu porouchalo a místy se z pódia linul podivně potrhaný sound. (Johan)
Stihli jsme i prohlídku otevřené chill out plochy na zelené louce, která už ale kvůli panujícímu vedru dávno zelená nebyla. Zjistil jsem, že oproti loňsku nastala změna, otevřela se takřka celá dlouhá ulička směrem k hlavním pódiím, takže tu bylo rozšířené osazenstvo stánkařů. Další novinkou byl otevřený prostor KAL (Keep Ambient Lodge), který dříve býval uzavřený. To souviselo i s jeho produkcí, jež tam započala už v úterý v noci. Lidí sice asi dorazilo více, ale roztáhli se po dobré půlce areálu. Přeplněno bylo snad jen ve velkém pivním stanu (hangáru) ve zmiňované uličce. Díky tomu bylo všude opticky volněji a oproti loňsku se dalo v pohodě procházet bez větších tlačenic.(4horsemen)
Na PRVNÍ HOŘE jsem z naší čtyřčlenné výpravy zůstal sám. Avantgardní crossover není pro fanoušky ostrých metalových žánrů tím pravým ořechovým, i když místy to kapela umí pěkně rozjet. Prim ale hrají různorodé melodie, které střídavě vytváří klávesy, kytara a akordeon, a chytlavé refrény. Milan Urza se zpočátku potýkal s nějakými technickými problémy, ale když se kytara umoudřila, jelo se pěkně zvesela a sypaly se skladby napříč diskografií, např. „Bohnická“, „Čobol a Čehún“, „Dítě boží“, „Sisyfova zpověď“, rychlejší a pomalejší songy se střídaly a přítomní se dobře bavili a usmívali. (Johan)
Trochu alternativní, trochu avantgardní, tak to mají PRVNÍ HOŘE. A mě to trochu bavilo a trochu nebavilo. Ze studiovek mě baví víc, poslechově se mi zdají poslouchatelnější i zábavnější než z pódiové prezentace. Ještě musím dodat, že nejsou mojí upřednostňovanou kapelou a spíše jsem na ně šel ze zvědavosti, jak ta všehochuť bude působit. Ani dobře, ani špatně, pěkně však do hudby zapadl akordeon a zněli, oproti NAHUM, vím, blbé přirovnání, docela tvrdě. (4horsemen)
Docela slušný deathcore předvedli američtí FILTH. A slušný proto, že se ve skladbách neobjevovaly časté kytarové pády, jak je známe u většiny metalcorových kapel. Spíš mi sedělo, že byl patrný tvrdý metal, který byl postaven na rytmickém groove tlaku. (4horsemen)
Po dvou hodinkách pauzy se vracím do areálu obhlédnout MORAX, heavy metal z Norska. Na Brutal Assault dost neobvyklý žánr, ale kdo se podíval na letošní seznam kapel, nemohl přehlédnout, že se jednalo o ročník silně experimentální, takže by ani ten hevík neměl vlastně tolik překvapovat. Co se týče vystoupení samotného, neodcházel jsem s takovým tím wow pocitem, který bych si rád odnášel, ale špatný to taky nebylo. Týpci v tom mají chvílemi takový zvláštní osmdesátkový feel, který mám osobně docela dost rád a musím uznat, že z jejich debutového alba „The Amulet“ je to taky docela cítit. Není to taková ta moderní ufňukaná přeleštěnost, kterou bych po minutě vypnul. Pokud máte rádi heavy metal, který je cítit starou britskou školou, nemusela by to pro vás být špatná volba. (Nekro)
MORAX nabídli povedený heavy metal, kde vše sedělo na poctivých kytarách a zpěvném vokálu. Byly slyšet ostřejší výjezdy i pomalejší pasáže, jako z osmdesátých let z doby DIAMOND HEAD. Pěkně jim to šlapalo. (4horsemen)
MORAX, návrat o čtyřicet let se vším všudy. Norská asi vycházející hvězdička na heavymetalovém nebi střídala hard rock s heavy metalem; první poloha mi příliš atraktivní nepřišla, ale když pánové s dlouhými vlasy a v typicky heavy odění šlápli na plyn, zněl jejich hevík moc příjemně. Melodie, které nepůsobily pitomě, velmi dobrý civilní zpěv, promyšlená stavba písniček a set utekl jako zbytky vody v Metuji. Když jsem nakousl vodu – nedostatek srážek proměnil celý areál v pustinu a fanoušky v poutníky Saharou. Naštěstí na to pořadatelé skvěle zareagovali a několika místech nainstalovali rozvody s pitnou vodou, kterou si přítomní ve velkém čepovali a řešili úbytek vody v organismech. Nejen v úterý, ale i v dalších dnech pak areálem projížděli hasiči a zkrápěli nejen zem, ale i fanoušky. Za tohle patří organizátorům velká pochvala, žel jedna z mála, protože negativ se letos sešlo víc a ještě o nich bude řeč. (Johan)
Pak už stačila jen jedna otočka kolem stánku. Začal se zvedat vítr, který vířil prach, a protože kvůli přicházející bouři (která nakonec nebyla) stánkaři začali uzavírat pivní stanoviště, rozhodli jsme se s kamarádem stáhnout do ulic Josefova na levnější pivo s následným odjezdem „domů“. (4horsemen)
Další v pořadí následovali AHAB. Na ně jsem se opravdu hodně těšil. Kdysi jsem naprosto zbožňoval jejich album z roku 2006 nesoucí jméno „The Call of the Wretched Sea“ a dodnes mám někde doma schovaný potrhaný kytarový pás, který hodil do davu jejich kytarista, když hráli na Brutalu před mnoha lety poprvé. To vystoupení si pamatuji i teď. Hodně od té doby získali kluci na pódiu na jistotě. Tehdy se mi to ale líbilo více právě proto, že hráli z již zmíněného alba, zatímco teď to byly spíše novinky a hlavně ta poslední mě vůbec nechytla. Osobně to přičítám až přílišnému využití čistých vokálů. Já prostě v doomu ten brutální vokál potřebuju. Jinak ale hudebně super. (Nekro)
Uzavření venkovní produkce se mezi devátou a desátou večerní chopili THE LAWS PLAYING SARCÓFAGO, což je už dle názvu kapela, která pod vedením jednoho z původních členů SARCÓFAGO, Geralda Minelliho, vzdává tvorbě této legendární brazilské mašiny poctu. A já mohu po poslechu jen konstatovat, že se jim to dařilo tak dobře, že jsem okamžitě nalítnul do kotle a nestačil zírat. Tohle byla, přátelé, naprostá špička. Tak úžasná energie se v muzice jentak nevidí. A jejich bubeník se zřejmě ve volném čase živí jako obsluha kulometu, což mi zde i připomíná, že se v případě THE LAWS PLAYING SARCÓFAGO nejedná o čisté hudební copy/paste, ale původní písně jsou upravené a alespoň za mne to hrne líp jak originál. Jestli to tady bude někde znova, okamžitě jedu. Nestává se každý den, že člověk slyší jeden z vrcholů festivalu v době, kdy festival vlastně ještě ani oficiálně nezačal. (Nekro)
Fotky z mobilů (Johan, 4horsemen, Marek, Nekro)
