Jestli si v dnešní době něco opravdu užívám, tak je to ta možnost zajít si na kvalitní hudební akci, kdy se mi zachce. Jasně, nese to i svá úskalí – někdy těch akcí probíhá tolik naráz a blízko sebe, že je návštěvnost příliš rozdrobená, což zabolí hlavně když ty akce organizujete, ale jako fanoušek si ten výběr a možnosti nechávám líbit. Tentokrát mě přitáhla zčernalá trojice kapel HEIDEN, SUKKHU a GUYOĐ, na niž mě zlákal sám fobiový velevládce Johan, za což mu strašně moc děkuju.
Cesta do Prahy probíhala poklidně. Ve vlaku jsem si ještě připomínala nejnovější počin od SUKKHU, avšak tato snaha byla později přerušena povídáním s moc sympatickou paní sedící vedle. Sice nejela na koncert, ale ta uměla žít, tudíž mi cesta příjemně utekla. Mikrocestu vlakem na Smíchov jsem pro změnu prokecala s borcem s DIY elektrickou koloběžkou, o čemž vím úplné prd, takže jsem se něco přiučila. Přímo na Smíchově mě překvapilo množství zombíků, které bylo možné potkat za denního světla, ale k žádné újmě na zdraví či ke krádeži mého mrzkého majetku naštěstí nedošlo.
Myslela jsem si, že pražské Subzero mám od poslední návštěvy před měsícem a půl poměrně zmapované, to jsem ale netušila, že prostor je ve skutečnosti dvoupatrový a že se v něm mohou dokonce konat dvě akce naráz. Zatímco já se chystala na sklepní temnoty, v horním patře se odehrávala grindcorová/powerviolence akce. Musím říct, že tou bych taktéž nepohrdla. Bylo dost zajímavé pozdravit se se známými tvářemi na schodech a pak zjistit, že každý jdeme jinam. No, co už, OEF nás zase nepochybně spojí.
Koupila jsem si Subzero IPU, sedla jsem si na vyvýšený pravý okraj prostoru před podiem, čuměla do světel, a strašně si užívala, že jsem zase na koncertě. Moji pozornost najednou upoutal povědomý pochybný hukot a šepot. Jasně. Zjistila jsem, že zvukař pouštěl VELVET COCOON a později ORANSSI PAZUZU. Dost mě překvapilo, že pochází z Anglie, a měl prostě gurmánský přehled. Chvilku nato se zjevil jeden ze členů GUYOĐ a fakt mě pobavil jeho požadavek na výhradně modrá a zelená světla během koncertu, z důvodu, že jsou velice „sea obsessed“. Takže v podstatě něco jako Spongebob.
Rakouští GUYOĐ akci otvírali. Nedávno jsem psala recenzi na jejich nejnovější EP „Death Throes of a Drowning God“ a svým jedinečným stylem si mě získali. Sotva však zazněly první tóny, jemná podmořská světla byla násilně vystřídána šílenými stroboskopy. Přísahám, že jsem na žádném jiném koncertě ještě nezažila takhle intenzivní a časté využívání tohoto pekelného, pro epileptiky nepřátelského nástroje. Překvapivě jsem si na tento světelný nápor zvykla a vlastně mě docela bavilo kapelu chvílemi pozorovat jako sekvenci obrázků. Obdivuji však, že se jim i přesto dařilo v klidu hrát – pamatuji si, že mě jako muzikanta tato srandička totálně vyhazovala z rytmu i soustředění. Zvuk kapely se v průběhu vykrystalizoval k dokonalosti a celý set mě naprosto pohltil. Sestava se skládala ze zpěváka, kytaristy, baskytaristy a bubeníka. Příjemně mě překvapilo, jak se jim podařilo všechno podstatné vystavět na jedné kytaře. Vzhledem ke komplexitě nahrávek bych čekala, že to bude nedostačující počet, ale naopak, mělo to řádné koule. Kytarista vzhledem působící jako divoký kromaňonec si hraní strašně užíval a nebál se k nám přiblížit a přikrčit. Pohled na prožívání zpěváka byl podobně zábavný, kroutil se okolo mikrofonu a používal širokou škálu vokálních projevů. Připadala jsem si skoro až jako v divadelní hře. Basák vystupoval poměrně nenápadně, avšak také hrál výborně. Když byl zrovna vidět i bubeník, z očí mu podobně jako kytaristovi čišelo barbarství. Zazněly novinky z EP, ale i starší věci mě totálně odpálily, a svojí tvrdostí pro mě jakýmsi způsobem předčili i EVOKEN, na nichž jsem tu byla posledně. U těch nejpomalejších kousků jsem si říkala, že si nevzpomínám, že by BLACK SABBATH hráli upatlaní od sazí, bylo to skvělé.
Koncert české blackmetalové hordy SUKKHU se odehrával za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, ale můžu vás uklidnit, že spíše než Rákosníček mě zaujal Silenthell za tympány, což člověk nevidí u kapely každý den. Celý set byl správně brutální a bavil mě v celé délce. Opět jsme tu měli sestavu s jednou kytarou a basou, taktéž bez problému. Byla jen škoda, že se v průběhu setu docela ztišil vokál. Pokud to šlo, tak si všichni vystupující průběžně měnili na pódiu místa, aby scéna nebyla statická, a tak člověk nikdy nevěděl, která corpsepaintová příšera se před ním zrovna zjeví z mlhy. Viditelně si hraní užíval hlavně kytarista Ego. Holky na podiu spolu sem tam interagovaly a občas si zaječela i basačka Necro. S Johannesem jsme se shodli na tom, že je skvělé, kolik žen se do extrémní muziky u nás zapojuje, protože i jak on říkal, za jeho mládí to nebylo běžné. Navíc jsem si říkala, že pohlaví není zásadní, buďto vám tu hudbu lidi věří, nebo ne. SUKKHU není ta kapela, která by jen vzezřením přitahovala honibrky, ale ty holky, a vlastně celá kapela, prostě umí hrát a je v tom duše. Bylo taktéž zajímavé sledovat, že přibylo dost žen přímo u pódia. Set se skládal prakticky ze skladeb posledního alba s jednou úplnou novinkou navrch, takže spokojenost.
Podle motivu plakátu i délky setu bylo znát, že hlavní událostí večera byl křest nové desky HEIDEN. Musím se přiznat, že jsem až do letoška tuto kapelu vůbec nezaregistrovala, ačkoli existují od roku 2003. To nejspíše z důvodu, že se dlouhé roky nořili spíše do post-rocku. Na novém album zvaném „Cma“ však oprášili své blackmetalové kořeny. Je škoda, že před pódiem ubylo lidí, většina se vykecávala venku a zpracovávala dojmy z předchozího masakru. Pravda, po SUKKHU byla produkce HEIDEN dosti odpočinková, ale zanechali ve mně velký dojem. V kontrastu s předchozími dvěma kapelami působili vzhledově i zpěvem dosti civilně, čímž připomínali slovenské SOLIPSISM, kteří taktéž zasahují do post-blackmetalové sféry. Sestava se skládala pro tentokrát ze dvou kytar, kláves a bicích. Zaujalo mě umístění klávesistky uprostřed pódia, což však dává smysl. Klávesy v hudbě HEIDEN nejsou jenom křovím, ale poměrně výrazným prvkem, naštěstí ne na úkor riffů a tvrdosti. Ze začátku mi přišlo, že byl problém poladit celkovou vyváženost nástrojů, ale později už mě nic nerušilo. Jak naživo, tak z alba se nemohu ubránit dojmu, že trošku slyším blackmetalový GODFLESH, za což nejspíš mohly časté kytarové záseky. Zhruba uprostřed setu proběhl křest alba a příjemný projev borce z Epidemie Records, který s kapelou spolupracuje dlouhé roky. Stala jsem se hrdým majitelem pokřtěného vinylu i velkého dílu křestní kořalky. Jsem moc ráda, že jsem se mohla s hudbou HEIDEN takto seznámit a opravdu se těším, až si spolu 24. 8. zahrajeme v Kutné Hoře po boku BJES a již zmiňovaných SOLIPSISM.
Po koncertním vyžití opět následovalo vysedávání v Hell’s Bells po boku věrného Johannese a Vojty, až do vyhazovačky ve tři ráno. Na cestu do pražského kutlochu už mi však přišlo příliš pozdě, takže se mnou kluci čekali na nádraží na první vlak a hlídali mě před zombíky. Byla to poměrně bizarní situace. Zatímco průvodčí ranním elánem hlásili dobré ráno všem, já jsem plna dojmů a zážitků ulehla ve vlaku a prospala celou cestu, avšak naprosto spokojená a natěšená na další pražské výlety plné black metalu a nových příběhů. Pro toto je radost žít.
