David E. Gehlke si v tuzemské metalové komunitě „udělal“ jméno díky oficiální historii PARADISE LOST, která v roce 2023 vyšla u MetalGate a sklidila nadšené ohlasy nejen skalních fanoušků anglické kapely. Nyní je tu české vydání jeho další knihy, opět oficiální historie, tzn. autorizované od samotní kapely – OBITUARY. Další ikonická parta ožívá i na stránkách potištěných písmenky a obrázky a je tu další zajímavá exkurze do světa, v němž duní bubny, řežou kytary a lidé vydávají zvířecí zvuky.
Kniha vyšla ve stejném provedení jako zmiňovaní PARADISE LOST, tj. brožovaný výtisk s barevnou obálkou a černobílým vnitřkem. Ti, kteří se v případě předchozích titulů vydavatelství (Revoltikon, historie USBM) radovali z pevné vazby, budou tentokrát asi zklamáni, na druhou stranu pokud by měla série historií věhlasných kapel pokračovat, je rozumné se držet jednoho mustru. Design titulní strany je sice pojatý odlišně, ale uniformita by v tomto případě spíše rušila, a když na obě titulky koukám, ta s fotkou kapely, ohněm v pozadí a velkým logem se mi líbí víc (= OBITUARY). Vnitřek knihy má přehlednou grafickou úpravu, text „ředí“ spousta dobových fotografií nejen kapely, ale i jiných kapel nebo lidí, kteří se kolem floridských chlapíků pohybovali a samozřejmě nechybí ani obálky alb nebo plakáty – v tomto směru perfektní práce, vyšperkovaná detaily v záhlaví a zápatí. Podobně lze hodnotit práci Aleše Ondráčka, jehož překlad je čtivý, pochvalu zaslouží i pravopisná čistota. Jen hnidopich si všimne, že se u jedné z fotografií vyskytuje jméno autora v neskloňovaném tvaru a u ostatních je skloňované, jinak si nic, co by se nepovedlo, nevybavuju.
Kniha nazvaná Turned Inside Out začíná poděkováním autora Albertu Mudrainovi (autorovi knihy o historii death metalu a šéfredaktorovi magazínu Decibel), který přesvědčil kapelu ke spolupráci a zprostředkoval rozhovory s jejími členy, členům kapely a řadě dalších jedinců, kteří mu nějakým způsobem pomohli. Následují předmluvy Maxe Cavalery a autora. Zatímco první se ve své stati vrací do dávné minulosti a popisuje seznámení s Tardyovými, které přerostlo v dlouholeté přátelství, David přispívá střípky z let 2020 a 2021, tedy doby, kdy na celém světě strašila covidová pandemie. Začátek mi ale přijde takový zvláštní, moc mě předmluvy nezaujaly, ale jakmile se rozjela klasická část věnovaná kapele, šlo to jako po másle.
Jak už to tak u biografií kapel, jejichž kořeny sahají do pořádné hloubky, bývá, nejzajímavější jsou začátky. Je to jako přes kopírák, parta hodně mladých kluků se díky nějaké iniciaci zblázní do muziky a fanouškovství přeroste v touhu mít taky kapelu. Zpočátku to moc nefunguje, nikdo nic neumí ani nemá nástroje a aparát, ale díky velkému zápalu hraničícímu s posedlostí to nakonec všechno zapadne do sebe. Přesně tak to bylo s OBITUARY, kteří jsou učebnicovým případem draků, kteří z ničeho vybudovali světově proslulý deathmetalový kolos.
Procházka kapelní existencí vede pěkně chronologicky, od prvních krůčků v roce 1984 přes začátky koncertování, vydávání alb až po ten věhlas. To, že se jede hezky posloupně, je pro mou pořádkem posedlou duši něco jako voda pro poutníka uprostřed pouště, prostě to tak mám rád. Takže s bratrskou dvojicí a jejich věrným souputníkem Trevorem Peresem procházím dějiny skupiny, která dlouhé roky z muziky nic moc neměla, jen tu radost, protože, což je taky obehrané téma, uzavřela nevýhodný kontrakt s vydavatelstvím Roadrunner. Všechny události velmi sympaticky a otevřeně členové kapely přibližují svými komentáři, z kterých se na čtenáře valí pozitivní energie a na konci dojde ke zjištění, že si to pánové z Tampy hlavně užívali a užívají, zkoušky i tvorbu materiálu nehrotili, ale naopak při sehrávání se i nahrávání byli v klidu, dali si pivko, nějakou tu veselou rostlinku a zablbli při fotbálku nebo něčem takovém.
Samozřejmě nebylo všechno sluncem zalité, o pauze mezi roky 1998 až 2003 se napsalo mnohé i v dobových časopisech, u nás např. v Pařátu, známy jsou asi asi peripetie s nezdárným synkem Alanem Westem, který svůj velký talent promrhal v alkoholickém opojení, které vedlo k jeho vyhazovu, protože to s ním už prostě dál nešlo (to, že chlastal tak, že chyboval při koncertech, není tak vtipné, jako to, že při pořizování propagačních fotografií utíkal fotografovi ze záběrů) a jeho konce (nikoliv ve smyslu, že by zemřel, ale že skončil ve vězení) jsou velice smutné. Smutnější samozřejmě úmrtí dvou (ex-)členů, Franka Watkinse a Ralpha Santolly. Veselejší potom např. hostování Johna Tardyho a Trevora Perese v klipu rapera Necra ke skladbě „Emprowered“, kde se kymácí i Dan Lilker, respektu hodná Donaldova péče o kočky bez domova.
Kromě procházky všemi alby OBITUARY (klasika – ke každému nějaká zajímavost, popis přípravy, nahrávání, vydání, související koncerty) nechybí ani bokovky členů sestavy nebo kapely, z kterých do OBITUARY přišly nováčci, nechybí ani hold skupinám, které Tardyovi a spol. ovlivnily, takže výsledkem je barevná mozaika, v jejímž centru je ikonické logo, jedno z nejlepších v celém metalovém světě.
Ti, kteří po přečtení Choosing Death / Nepravděpodobné historie death metalu & grindcoru lehce hořekovali, že některé kapely dostaly neadekvátní prostor nedůstojný jejich významu, mají možnost si na příběhu americké party spravit chuť. Najít na ní nějaké minusy není snadné, snad jen občasné opakování již sdělených informací a potom to, co je prokletím každé biografie, která je věnovaná někomu, kdo ještě tvoří. Oficiální příběh OBITUARY končí v roce 2021, takže chybí aktuální album „Dying of Everything“. To ale neubírá pranic na faktu, že zaznamenané osudy amerických sympaťáků jsou interesantní a pranic tu zajímavost nesnižuje civilní pojetí, jež je dáno tím, že kolem kapely se neodehrávaly žádné velké skandály, excesy nebo mediální přestřelky.
- 17 kapitol, předmluva, doslov, 338 stran, náklad neuveden
